Kapitola 81 - Sylphina minulost

Část 1

Promluvme si o jedné mladé slečně.

Ta mladá dívka se narodila jako jediná dcera chudého lovce a žila v odlehlé oblasti Asurského království. Její otec byl půlelf. Její matka byla lidská žena s trochou krve zvířecí rasy a kdysi byla otrokem asurského šlechtice.

Oba dva byli laskaví, vychovávali svou malou dcerku s láskou. Na první pohled byste neviděli nic než šťastné dítě. Ale ta dívka měla smaragdově zelené vlasy. Její vlasy jí ztěžovaly život.

Smaragdově zelené vlasy.

Podle jednoho textu se říká, že čím má kmen zelenější vlasy, tím je agresivnější. Kdysi dávno měl kmen, co otřásl všemi ostatními kmeny, kmen Supardů, také zelené vlasy. A pak je tu také teorie, že muž, co vedl kmen Supardů – Démonický bůh Laplace – měl také zelené vlasy.

Tato mladá dívka nepocházela z Magické rasy. Ale kštice smaragdově zelených vlasů v lidech budila strach. Nenáviděná barva.

I když to bylo takhle, ta malá dívka byla pořád jenom malá dívka. Minulost je minulost.

Hojná Asura je od Magického kontinentu daleko, je tu jen pár lidí s radikálními nápady, že by měli odmítnout Magické rasy. Vlasy té mladé dívky a oba její rodiče neměli s Magickou rasou co do činění.

Ty její zelené vlasy byly výsledkem mutace. Nejprve je to překvapilo a pohlíželi na to s údivem a pak to postupně přijali.

Ale toto přijetí se omezovalo pouze na dospělé. Když malá dívka začala po okolí chodit sama, útočili na ni. Děti ji vyloučily ze svého středu, házely po ní koule uplácené z bláta a nazývaly ji zlou Magickou rasou. Všechno kvůli jejím smaragdově zeleným vlasům. Malá dívka trávila veškerý čas ve strachu a neustále brečela. Nechápala, proč se jí děti v jejím věku vždycky snažily ublížit.

Její matka se na ni dívala s lítostí. Ostříhala jí vlasy na krátko a ušila jí kalhoty, v kterých se dalo lépe utíkat. Její otec si promluvil s rodiči ostatních dětí, prosil je, aby se nezaměřovali na jeho dceru. Ale ten základní problém to vyřešit nemohlo. Pokaždé, když šla malá dívka ven, stala se jejich terčem.

Pro děti to byla jenom hra. Zmlátit osamocené dítě s jinak barevnými vlasy. Sesbírat všechny své síly, aby porazili démona. Taková to byla hra. Ale pro malou dívku to tak nebylo. Ty děti po ní šly se zlým úmyslem, házely po ní koule bahna a někdy i kameny. Když utekla, pronásledovaly ji a dohonily ji. Když se snažila odporovat, zmlátily ji, kopaly do ní a podrobily ji bolestným věcem.

Dospělí je varovali. Na nějakou dobu ty útoky přestaly, ale brzy nato to začalo nanovo tam, kam dospělí nedohlédli.

Ta malá dívka měla na světě pocit beznaděje. Myslela si, že kromě svých rodičů neměla žádné přátele.

Nemohla změnit barvu svých vlasů. Nemohla nic dělat. Neměla na výběr a musela žít s hlavou skloněnou ve snaze nevyčnívat.

Pak tuhle malou dívku zachránil jeden malý chlapec.

Byl ve stejném věku jako dívka. Když viděl, jak po ní házeli bláto, plnou rychlostí přiběhl, statečně vyzval protivníky, co byli dvakrát větší než on, a rozprášil je. To nebylo všechno. Laskavým hlasem dívku oslovil. Z jeho rukou vytryskla teplá voda a tou ji omyl. Ve všech věcech jí pomohl. Pro tu malou dívku to bylo něco jako zázrak.

Její každodenní život to převrátilo naruby.

Ten malý chlapec dívku ochránil před zlými úmysly. A pak to šikanování přestalo.

Malý chlapec dal té dívce sílu. Naučil ji zázrak zvaný magie.

Ten malý chlapec byl stejně starý jako dívka, a přesto věděl všechno. Naučil ji všechno, co chtěla vědět. Psát, magii, o přírodních úkazech, matematiku... Pro tu malou dívku byl ten chlapec skoro jako bůh.

Ta malá dívka byla vždycky s tím chlapcem.

Rychle se do něj zamilovala. Dokonce i ve svém věku pomyslela na svatbu. Věděla o takových slovech jako nevěsta a potají se rozhodla, že se v budoucnu stane jeho nevěstou a provdá se za něj.

Poté došlo k mnoha věcem a začalo to být trochu trapné. Ale pořád ho milovala. Myslela si, že ji bude ochraňovat navždy.

A pak je odloučili.

Byli nuceni se rozloučit. Vlastní otec toho malého chlapce zmlátil a prodal ho šlechticům z daleka. Malá dívka si pomyslela: pokud ho nezachráním; pokud ho nepřivedu zpátky... Ale zadržel ji její otec.

Nedokázala si jasně vybavit, co jí tehdy její otec řekl. Ten mladý chlapec se údajně vydal na cestu proto, aby se stal silnějším. Nebylo by dobré, kdyby ses taky nesnažila ze všech sil, abys s ním neprohrála. Bylo jí řečeno něco v tomhle smyslu.

Jediné, co jí uvízlo v mysli, byla ta poslední slova: „Copak chceš, aby tě akorát navěky ochraňoval, Sylphy?”

Pamatovala si jenom na tu jednu větu.

Taky si vzpomínala, že si myslela, že to tak není.

Vzpomínala, že si myslela, že není dobré být jenom ochraňovaná.

Pokud ještě někdy nastane taková situace jako dneska, tak si nemůže dovolit jen tak v tichosti přihlížet.

„Rozumím. Zesílím dost na to, abych Rudiho zachránila!”

Ten den se malá dívka změnila.

Malá dívka začala aktivně trénovat. Sama dělala to samé, co dělal každý den malý chlapec. Běháním zvyšovala svou fyzickou sílu a mácháním holí trénovala své tělo. Každý den používala magii a ostřila ten pocit. Dokonce i bez malého chlapce věděla, co má dělat.

Společně s tím přemýšlela, kde ten malý chlapec je. V jejích informacích a rámci činností nebylo jak vědět, kde se teď malý chlapec nachází. Nedokázala to ani odhadnout.

Co by během takové chvíle udělal malý chlapec? Co by řekl?

Pokud něco nevíš, je v pořádku se na to zeptat, to řekl malý chlapec. Malá dívka se toho držela a rozhodla se na to zeptat. Šla se na to zeptat člověka, co by věděl, kde se malý chlapec nachází.

Malá dívka šla do vesnické ordinace léčitele. To bylo místo, kde pracovala matka malého chlapce. A tam se jeho matky zeptala, kde je. Matka se přirozeně uličnicky usmála a malou dívku podvedla.

Malá dívka začala pomáhat v ordinaci. Nebyl to po čin, o kterém by nějak hluboce přemýšlela. Jen ji napadlo, že když s jeho matkou bude dobře vycházet, možná se dozví, kde malý chlapec je. To si v duchu myslela. Dalším důvodem bylo, že její otec řekl: „Stalo se něco takového, ale nebylo by dobré, kdybys nevycházela s jeho rodinou.”

Matka malého chlapce nikdy neprozradila, kde se malý chlapec nachází. Malá dívka přemýšlela o různých způsobech, jak se k té informaci dostat, ale pokaždé ji jeho matka obelstila krátkým zasmáním a šklebem. „Pokud se chceš s Rudim setkat, musíš se ještě chvíli snažit ze všech sil.”

Nikam to nevedlo.

Samozřejmě že ta malá dívka nechápala význam slov: nikam to nevedlo.

Každopádně si pomyslela, že pokud to takhle půjde dál, nemá to žádný smysl.

A proto se rozhodla sblížit se se služkou v domě malého chlapce.

Malý chlapec měl také otce, ale s ním nevycházela. Jelikož viděla tu scénu, kdy malého chlapce zmlátil. Pro ni to byl neznámý protivník. Nebylo to tak, že by ho nenáviděla, ale váhala s ním mluvit, protože si myslela, že by ji mohl taky sbít.

Ta služebná byla oddaná. Byla oddaná malému chlapci.

„Jsem si jistá, že v budoucnu pana Rudea přijmou na místo podobné královské rodině. Pokud se máš stát manželkou pana Rudea, nemáš na výběr a musíš se naučit etiketu, abys byla schopná se ve společnosti chovat normálně.”

Když jí bylo tohle řečeno, napůl proti své vůli se začala učit o vychování a etiketě. I když to bylo takhle, jelikož jí bylo řečeno, že to je pro dobro malého chlapce, nemohla to odmítnout. Jak se chodilo na královském dvoře, jak se obléci do šatů, jak mluvit, jak zdravit atd... Vážně měla pochybnosti, jestli je něco takového nezbytné. Ale malá dívka byla upřímná a měla dobrou paměť.

Ale co se týče té podstatné informace, kde se malý chlapec nachází, to ta služebná z úst nikdy nevypustila.

Přesně takhle to pokračovalo až do jejích desátých narozenin. Jediný, kdo jí k desetinám poblahopřál, byla její matka. Poslední dobou byli netvoři v lese velmi aktivní, takže její otec musel zůstat na hlídce. Jelikož její otec byl lovec a v lese to znal, když na to přišlo, musel lovit.

„Vážně musíš jít na její desáté narozeniny tak daleko?” zeptala se její matka jejího otce.

Ale malá dívka si pomyslela, že se s tím nedá nic dělat, a vzdala to. Každopádně to bylo stejné jako na její páté narozeniny.

Od matky dostala bílé jednodílné šaty. Kvůli tomuto dni našetřil její otec peníze a koupil látku. A její matka jí je ušila. Okamžitě, co si je oblékla, její matka řekla: „Sluší ti to. Vypadáš nádherně.” A pochválila ji.

Malá dívka řekla „ech~” a stydlivě se zasmála. Pomyslela si, že by je chtěla ukázat i malému chlapci.

A zároveň s tím se začala strachovat, co zrovna malý chlapec dělá. Přemýšlela, jestli se na neznámém místě nedostal do potíží. A přemýšlela, jestli mu někdo poblahopřál k jeho desátým narozeninám.

Pomyslela si: Také mu chci něco poslat. Ale nenapadlo ji nic, co by mohl chtít. Když se na to zeptala své matky, ta jí řekla: „V tomhle případě to může být cokoli.”

Když se příštího dne vrátil její otec, zeptala se i jeho a dostala tenhle návrh: „Tak by nebylo špatné poslat mu amulet pro štěstí, co se předává v naší rodině.” Bylo jí řečeno, že pokud ten přívěšek vyřeže ze dřeva a pokud ho darovaný bude nosit při sobě, tak se stane něco dobrého. Její otec měl jeden takový také vždycky s sebou. Zdá se, že mu ho darovala jeho matka elfka, když se stal nezávislým.

Když si to malá dívka vyslechla, měla pocit, že to je dobrý nápad.

Každý den se malá dívka snažila vyřezávat do dřeva. Byl to její první pokus v řezbářství. V žádném případě nebyla šikovná. Ale věnovala tomu veškeré své úsilí a každý den vyřezávala. A pak to konečně dokončila. Bylo to neohrabané, ale tak nějak to mělo tvar.

A pak vyvstal další problém. Je v pořádku, že to vyrobila, ale neměla mu to jak poslat. Když se nad tím trápila, služebná malého chlapce navrhla: „Pokud je to takhle, co kdybych to přidala k věcem, co posíláme?”

Malá dívka se rozhodla, že to tak udělá. Mnohokrát služebné řekla, že to je vzácnost a že to musí rozhodně poslat. Služebná to přijala a řekla, že když je to taková vzácnost, tak to rozhodně doručí. A souhlasila s tím.

Krátce poté.

Došlo k teleportaci.

Část 2

Malou dívku to přemístilo do nebes.

„Ech?!!”

Byla v děsivé výšce. Na okamžik si myslela, že to je sen.

Ten pocit, jak postupně padá. Ten pocit, že se dusí tlakem větru. Jak propadala oblaky. A pak ta hrůza. Celé její tělo jí říkalo, že to nebyl sen.

„Hiii~”

Malá dívka slyšela, jak se jí z hloubky hrdla dere ten výkřik. Ten výkřik potvrdil to, že ta situace byla skutečná. Nevěděla proč. Ale padala z nebes.

Pokud něco neudělám.

Pokud něco neudělám.

Zemřu.

Smrt.

Bezpochyby zemřu.

Bez ohledu na to, jak malá ta dívka byla, jasně pochopila, že pokud spadne z takové výšky, zemře.

Použila veškerou svou magii.

Věděla, že se země postupně přibližovala. Malá dívka vyvolala vítr. Namířila jej přímo pod sebe, aby do něj spadla. Myslela si, že tak by trochu zpomalila svůj pád. Ale zrychlila zpět na svou původní rychlost.

Vítr nestačil. Co mám v téhle situaci dělat? Co říkal malý chlapec?

Vzpomínej, vzpomínej. Copak nic neřekl? Co dělat, když padáš z výšky. Změkčit náraz.

Něco měkkého. Správně. Obalit se něčím měkkým. Ale jak přesně měkkým? Co mám vytvořit?

Já nevím, nevím, nevím!

Napůl v záchvatu šílenství malá dívka provedla všechno, co ji napadlo. Stvořit vodu, stvořit vítr, stvořit zemi, stvořit oheň. Každopádně aby zpomalila svůj pád a vyhnula se dopadu na zem. Udělala všechno, co mohla.

Ale spadla. Narazila. A jako zázrakem ta malá dívka přežila.

Nevěděla jak. Nebyla bez zranění. Celé její tělo bylo pomlácené, pokryté modřinami, zamazané hlínou a obě dvě nohy měla zlomené. Byl to ubohý stav, ale malá dívka to přežila. Nevěděla, co zapůsobilo. Ale její pád se zmírnil. Přežila pád z velké výšky a byla zraněná jen do té míry, že měla zlomeniny.

Ale to utrpení pokračovalo.

„Ugo... aaa!”

Na místě, kam spadla, přímo před jejíma očima byl netvor. Bylo to divoké prase se čtyřmi pažemi kráčejícími na dvou nohách. Malá dívka tohohle netvora znala. (pozn.: Zpočátku jsem si to představovala jako medvěda se šesti nohama, pak jsem zjistila, že to není bear, ale boar, tedy divoké prase a to moje představivost prostě nezvládla...)

Její otec jí řekl, že kdyby se s ním setkala, rozhodně se k němu nesmí přiblížit, nesmí ze sebe vydat ani hlásku a musí počkat, až odejde. Pokud si tě ten netvor všimne, pak použij magii, abys co nejrychleji utekla. Tohle jí bylo řečeno v souvislosti s tímto protivníkem. Bylo jí řečeno, že se ten netvor jmenuje Konečný divočák.

Malá dívka nevěděla mnoho věcí, ale věděla, že Konečný divočák byl netvor, který se objevoval jen zřídka. Čas od času vycházel z lesa a napadal lidi spolu s netvory řádu E, Útočnými psy. To jsou ti nejnebezpečnější domácí netvoři v Asurském království. Na Asuru to byl netvor nezvyklého řádu, řádu C. Pokud jej doprovázeli Útoční psy, tak se jeho řád zvedl na řád B. Dokonce i samostatně to byl přinejmenším řád D. Takový byl Konečný divočák.

„Kyaaaaa???!”

Napůl v šílenství ze sebe malá dívka vypravila ten skřek a začala na Konečného divočáka pálit magii. Mírně pokročilou magii [Rampouchový příboj]. Vůbec se nedržela zpátky. Od samého začátku na něj útočila svým nejsilnějším kouzlem a do svých nejzazších mezí.

Byla to jediná rána. Konečný divočák zamrzl, roztříštil se a rozmetalo ho to.

„Ha.. ha... agu!!”

Když se jedním dechem pokusila vstát, uvědomila si, že má zlomené obě nohy. Malá dívka okamžitě použila léčivou magii a vyléčila je. Když pomáhala při léčení lidí, zjistila, že léčivá magie je její silná stránka. Ale nebylo to tak, že byla zvyklá na bolest.

Tu magii použila s tváří napůl smáčenou slzami.

„...Ha...ha...”

Vstala. Začala ji strašně bolet hlava. Její vědomí temnělo a cítila, že omdlí. Kdyby byla v normálním mentálním stavu, uvědomila by si, že to je kvůli tomu, že jí došla magie. Potlačit svůj pád a magií zaútočit na netvora. Všechno to prováděla bez zábran a používala svá nejsilnější kouzla. Proto vyčerpala veškerou svou magickou moc.

„J-jsme zachráněni??? T-ty, kde ses tu vzala? Jak se jmenuješ?”

Za sebou slyšela hlas. Ale hlavu měla jako střep a obraz před očima se jí zamlžoval. Jak ty pocity potlačovala, otočila se.

Za ní byla dívka. Měla zlaté vlasy a nádhernou tvář, která skoro působila dojmem, jako že je průhledná. Ta dívka na sobě měla čistě bílé jednodílné šaty se složitou výšivkou. Bylo to, jako kdyby byly ušité z 1000krát dražších materiálů než ty její šaty, co dostala k narozeninám. Po jejím boku byl chlapec se zraněnou paží, co se opíral o zeď. Vedle něj byl muž ve zkrvavené róbě a na pokraji smrti.

„Sylphiette...” řekla malá dívka a omdlela.

---

Takhle se Sylphy setkala s druhou princeznou Asurského království Ariel Anemoi Asura.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

~ A máme tu první kapitolu deváté knihy. Jelikož měla jenom dvě části, tak nerozkouskovaná. A možná se do večera objeví ještě něco, samozřejmě nic na jisto neslibuju. ~