Kapitola 77 - Na pokraji střetu II (1)

Část 1

Invaze Démonického krále.

To hlášení se po zemích v blízkosti Magické univerzity rozšířilo jako blesk.

Invaze a informace.

Normálně by informace měla přijít jako první. Ale jelikož rychlost pohybu Démonického krále byla obrovská, okamžik, kdy každá země tu informaci obdržela a když Démonický král dorazil do své zamýšlené země, byl téměř totožný.


Každá ta země v panice znervózněla. Bytosti známé jako Démoničtí králové prakticky nikdy neopouštěli Magický kontinent. Démoničtí králové Mírové frakce a Ozbrojené frakce téměř kompletně zahynuli během Laplacova tažení.

A proto si mysleli, že Magický kontinent už nemá žádný zájem o boj, zůstali tam jenom Démoničtí králové Umírněné a Konzervativní frakce. Ale i když se tyto frakce nazývají Umírněná a Konzervativní, pořád existují jedinci, kteří mají dostatek moci, aby vládli Magickému kontinentu.

Pokud by se z nějakého důvodu začali chovat agresivně, pravděpodobně by kolem sebe rozeseli zdrcující množství škody.

Když se tři země Ranoa, Neris a Basherant doslechly o invazi Démonického krále Badigadiho, začali mobilizovat své vnitrostátní rytířské družiny.

Zároveň s tím svolali dobrodruhy.

Ale Magická univerzita od nich byla trochu vzdálená.

Magické město Sharia, kde se nachází Ranojská magická univerzita. V tom městě jsou i Gilda dobrodruhů a Magická gilda. A pak tam přebývá také rytířská družina zkombinovaná ze všech tří zemí. Ti všichni shromáždili svou nedostatečnou vojenskou sílu a obklíčili Magickou univerzitu. Pokud na to dojde, budou muset Démonického krále zpomalit, než dorazí posily z těch tří zemí.

Ale cíl Démonického krále byl naprosto neznámý. Jeho silueta a vzhled byly poměrně dost známé. Černočerná kůže a šest paží. Nesmrtelný Démonický král, Badigadi. Žil od dob Laplacova tažení, je to jeden z prastarých Démonických králů. Jeho schopnost je přesně to, co má ve jméně: „Nesmrtelnost”.

Jelikož je členem Umírněné frakce, je jen pár lidí, co znají jeho bojovou moc. Podle jednoho textu prý bojoval i proti Laplacovi. Pokud je to pravda, tak by to znamenalo, že ho nedokázal zničit ani Laplace.

Proč a z jakého důvodu by se tento Démonický král objevil na Magické univerzitě? A proč a z jakého důvodu by poslal do bezvědomí nevinné studenty a příslušníky Zvířecí rasy? Různé země stejně jako Magická univerzita se o jeho důvodech dozví až o něco později.

– Rudeovo hledisko –

Momentálně se nacházím na cvičném poli pro pokročilou magii na Magické univerzitě. Jsem uprostřed velmi prostorného školního hřiště a beze zbraně čelím Badigadimu.

Stojím celkem sebevědomě s rukama založenýma na hrudi, nohama doširoka rozkročenýma a čelistí mířící dolů, ale uvnitř se obávám o svůj život.

Nemělo by to být očividné? Nevím, jak by kdokoli mohl zůstat klidný, když na něj zahlíží velký muž s černočernou kůží.

Jasně, poslední dobou jsem si říkal: „Jestlipak jsem vlastně trochu nezesílil?” Ale když přijde na Démonického krále, ti nejsou jen trochu silnější. Mám pocit, jako že mi zarazili hřebíček do rakve, zrovna když jsem začal být trochu arogantní.

Nebo spíš už chci celkem prostě utéct. Každý den jsem trénoval běhání právě pro tento den. Chci utéct tak daleko, jak jen mi to moje vytrvalost umožní a kam mě až moje magická moc zanese.

„...”

Když se podívám za sebe, je tam velké množství přihlížejících. Muži a ženy a také učitelé. Všichni se dívají mým směrem. Kdybych teď tady utekl s větrem o závod, co by si asi mysleli? Ne, už jsem v takovém stavu, že mě to vážně nezajímá, ale nemůžu si pomoct a mám pocit, že už jsem promeškal to správné načasování k útěku.

Najednou se mezi přihlížejícími objevil jeden člověk, co ke mně rychle běžel. Byl to muž, co měl velmi příhodný vlasový doplněk, co mu velmi slušel. ...Zdá se, že i na tomto světě jsou paruky.

„Od Jinase jsem se doslechl o situaci. Moc se za to omlouvám, ale mohl byste se ho prosím pokusit chvilku zdržet? Momentálně mobilizujeme naše vojsko,” řekl stručně a odporoučel se.

Kdo to vůbec byl? Mám pocit, že už jsem ho někde viděl...

Ale pochopil jsem význam jeho slov. Nevím, jestli si byl Jinas vědom situace nebo toho, co a proč se to děje. Ale zdá se, že když budu zdržovat, tak mi přijdou na pomoc. Přece jenom v takovýhle chvílích jsou lidé s pravomocí silní.

„Hm, ještě pořád nejsi připravený?”

„Myslím, že to bude ještě chvilka.”

Badigadi čekal se všemi svými černočernými pažemi založenými. Já jsem požádal seniora Feddse, aby mi doběhl pro moji Aqua Heartiu, Arogantního vodního dračího krále. Zdá se, že Badigadi je ochotný naslouchat mým žádostem, a tak jsem ho požádal, ať počká, dokud mi ji nepřinesou.

Každopádně je pomalý. Vždyť knihovna a koleje od sebe nejsou tak daleko. Ani si nevzpomínám, že bych ji nechal na nějakém divném místě. Nechal jsem ji opřenou ze strany o postel jako vždycky a vršek jsem překryl látkou. Myslel jsem si, že ji rychle objeví.

„Hm, vždycky jsem si myslel, že je lidská rasa netrpělivá a neustále ve spěchu, ale nezdá se, že bys někam spěchal. Co jiného čekat od člověka, kterého uznala i snoubenka mé maličkosti.”

„Snoubenka?? Ehm, tím se myslí... paní Kishirika?”

Jak jsem se na tohle zeptal, Badigadi s „hm” přikývl.

Velká démonický císařovna Kishirika Kishiris. Není to tak, že bych na ni zapomněl. Ta, co mi dala Démonické oko. Ani se mi nesnilo o tom, že je opravdická. Najednou se objevila a pak stejně rychle odešla, takže jsem byl spíš zaražený. Ale přemýšlím, proč se její snoubenec objevil zrovna teď. Nemůže to být tak, že jako Zvířecí rasa přišel žádat o ruku.

„S paní Kishirikou jsem opravdu mluvil jen velmi krátce. Ačkoli mi dala démonické oko.”

„Kishirika tě velmi chválila a říkala pořád dokola, jak jsi úžasný. Už je to nějakou dobu, co jsem ji naposledy viděl mluvit s takovým nadšením, víš? Dokonce i mé tolerantní já pocítilo trochu té žárlivosti,” řekl Badigadi s jedním obočím pozvednutým a široce se zazubil.

Žárlivost?

Ačkoli si nevzpomínám na jedinou věc, co by byla hodna žárlivosti. Co to je, co jsem provedl, že ho to tak trápí. Mohlo by to být to, jak jsem ji napůl v žertu žádal o její tělo? Ne, to byl jenom pokus. Řekla, že to nejde, protože je zasnoubená... Ach, kruci, tenhle chlápek je ten snoubenec, o kterém tehdy mluvila.

„Já jsem jenom nicka. Nic než ubohá, osamělá malá myška. N-nejsem něco tak úžasného, aby na mě musel pan Démonický král žárlit. Jsem si jistý, že paní Kishirika to akorát všechno trošičku přeháněla.”

Zatímco jsem skrýval svůj vnitřní neklid, podal jsem mu neobyčejně klidnou odpověď.

A pak se ten chlápek zasmál. Zasmál se nesmírně podivně. „Fuhahahahahaha, nebuď skromný. Slyšel jsem o té obrovské magické moci, co dlí v tvém těle.”

Obrovská magická moc.

I když mi řekneš tohle. Teprve poslední dobou jsem si začal uvědomovat, že mám drtivě víc než ostatní. Ale bez ohledu na to, jak se na to dívám, nemělo by to být dost na to, aby na mě žárlil Démonický král... ne?

Ne, ale když o tom tak přemýšlím, mám takový pocit, že tehdy řekla něco takového. Copak to ale bylo? Vybavuju si to jen jako úsměvnou vzpomínku.

„Ehm, zdá se, že moje magická moc je jenom o trošku větší než u ostatních.”

„Fuhahahaha! Správně, jenom o trošku!”

Badigadi se chvíli smál. Ale najednou s tím hlasitým smíchem přestal a pak se s žuchnutím posadil na zem.

„Nebude vadit, když se posadíš.”

Udělal jsem, jak mi bylo řečeno, a taky jsem se posadil. Badigadi byl obrovský, i když seděl. Hádám, že by se tomu dala říkat podsaditá postava. Taky chci takové svaly.

„Zdá se, že nechápeš význam toho, že Velká démonická císařovna řekla, že jsi úžasný.”

„...I když mi tohle řekneš.”

„Potkala jsem chlápka s úžasnou magickou mocí. Dokonce úžasnější, než co měl Laplace. Jsi první, o kom něco takového řekla.”

Laplace. To byl Démonický bůh.

I když mi řeknete, že je moje magická moc úžasnější, než magická moc Démonického boha, tak mi to vážně nedochází. No ano, skoro nikdy mi magická moc vlastně nedošla, ale není to tak, že bych měl nějak význačně vysoké fyzické schopnosti nebo tak něco.

„Celková magická moc Démonického boha Laplaceho byla v celé historii prvotřídní. Jinými slovy máš prvotřídní celkovou magickou moc, kterou se můžeš vychloubat.”

„Jsem si jistý, že jenom žertuješ.” Jak jsem tohle říkal, hruď se mi trochu svírala.

Každopádně to řekl Démonický král. Tahle strana už má na svém kontě nějaké ty výsledky. Mám takový ten pocit, jako kdyby mi profesionální hráč řekl: „Ty máš vlastně talent.”

„Moje maličkost vlastně neví, jestli to je pravda nebo ne. Kishirika přece jenom obecně dělá cokoli, co funguje. Nečekaně jsem taky mohl něco přeslechnout.”

Jak to Badigadi říkal, zatvářil se zahořkle. Přemýšlím, jestli si na něco vzpomněl. Ne, ale pokud je řeč o tamté vážené Démonické císařovně, pak si dokážu představit, že to bylo něco takového.

„Je pravda, že jsem v minulosti prodělal trénink, abych si navýšil svou magickou moc, ale jsem si jistý, že do prvotřídnosti to má daleko. Kdyby člověk podstoupil ten samý výcvik jako já, tak si jsem jistý, že by mohl být taky světovou jedničkou.”

„Hm, normálně se něco takového nikdy nestává.”

Normálně by se to nikdy nestalo.

To potom přemýšlím, jestli je to možné pro člověka, co se reinkarnoval z jiného světa jako já. Nebo jestli jsem od Hitogamiho dostal nějaký neuvěřitelný bonus, když jsem zrovna nedával pozor. Zkusím se zeptat.

„Jen tak mimochodem, vážený Démonický králi, rád bych se tě zkusil zeptat na jednu věc.”

„Copak, zeptej se na cokoli.”

„Totiž, rozhodně nejsem podřízený nebo následovník nebo něco podobného toho člověka, o kterém budu mluvit. Byl bych rád, kdybys na mě najednou nezaútočil.”

„Copak jsi neřekl, abych počkal. Démoničtí králové své sliby dodržují.”

Indiánové nelžou.

Radši by to měla být pravda. Neútoč. V žádném případě na mě neútoč.

„Už jsi někdy slyšel jméno Hitogami?”

„...Ty, kde jsi to jméno slyšel?”

„Zjevuje se mi ve snech.”

Badigadi rozložil nejsvrchnější pár svých rukou a pohladil se po bradě. Přemýšlím, jestli něco ví.

„Hm, aha... ve snech, co?”

„Víš něco?”

Když jsem se ho na tohle zeptal, Badigadi o tom chvilku popřemýšlel. Ale s „hm” pokýval hlavou a pak jí zakroutil.

„Aha. Ani ň! Mám pocit, že už jsem to někde slyšel, ale nedokážu si vzpomenout! Přinejmenším je to jméno, které jsem neslyšel za posledních pár stovek let!”

„Aha, moc děkuju.”

Několik stovek let, to je ale mlhavé vyjádření.

„Hm, pokud si vzpomenu, dám ti vědět! Fuhahahaha!”

„Prosím.”

„Ty jsi ale nudný patron, taky by ses měl zasmát. Fuhahahahahahaha!”

Badigadi byl člověk, co se smál příjemně. I když nebylo řečeno nic obzvláště zajímavého, ten jeho smích prostě neustal.

Najednou jsem si vzpomněl, jak jsem se potkal s Ruijerdem. I tehdy jsme svoje přátelství prohloubili společným smíchem. Smích se dal na tomto světě považovat za mezinárodní řeč. Druhá strana si přišla se smíchem promluvit. Bylo by hrubé, kdybych ten úsměv neoplatil. Dobrá, zasměju se.

„Fu...hahahahahahaha!”

„To je dobré, to je dobré, Kishirika to taky řekla. Bez ohledu na dobu by ses měl smát! Vzpomínám si, že když Kishirika naposledy umřela, taky se nahlas smála, fuhahahahahaha!” řekl Badigadi a smál se.

Jeho vzhled je děsivý, ale zdá se, že to není zlý člověk.

„Hm?”

Zrovna když jsem se smál s Badigadim, zdálo se, že přihlížející za mnou začali najednou hlučet. Když jsem se otočil, abych se podíval, zdálo se, že tam někdo pobíhal. Když jsem nastražil uši, byl jsem schopen zaslechnout části konverzace.

„Pusťte mě! Pokud mu tu hůl nedonesu!”

„Zadrž! Až tu hůl doručíš, začnou bojovat!”

„Co budete dělat, pokud začnou bojovat bez hole? Necháš ho zemřít?!”

„T-to...”

„Nech to na mě!”

„Ach... Zanobo!”

„Zanobo Shirone! Hej, pusť mě, pusť mě... auauauauau!”

Senior Fedds přeletěl přes přihlížející. A pak s úžasnou rychlostí přiběhl k nám. To jsou ale absurdně rychlé nohy. Je pravděpodobně třikrát rychlejší než já. Ale není červený a ani nemá rohy nebo tak něco? (pozn.: reference na Gundam a postavu Char, jehož oblíbená barva byla červená a co hlásal, že všechno červené je třikrát lepší...)

„Ha... ha... promiň, Rude...Rudee. Zdrželi mě učitelé.”

Senior Fedds přerývaně dýchal, zatímco nesl moji hůl.

„S-seniore, ty jsi vážně rychlík, co?”

„Ech?? Ha... přece jenom mám boty opatřené magií...”

Když jsem tohle zaslechl, podíval jsem se na boty, co senior vždycky nosil. Aha, byl to magický předmět opatřený magickou mocí. Možná že i ten plášť, co má vždycky na sobě, je magický předmět. Přece jen si ho nikdy nesundává, i když se zdá, že je horko.

„Takže náhodou i ty sluneční brýle?”

„Ha... ha... ty taky... jo... ne... totiž, to je tajemství, takže...”

Senior Fedds se trochu zasmál. Pročpak je usměvavá tvář tohohle člověka tak roztomilá? Cítím, jak mi buší srdce.

„Fu... Ano, Rudee, hodně štěstí... ale nepřeháněj to. Pokud si myslíš, že nedokážeš vyhrát, tak i když se omluvíš a utečeš, nikdo ti nic neřekne, protože je to prostě takový protivník. Netrap se nějakou divnou hrdostí, aspoň přežij, jasné?”

Senior Fedds mi předal Aqua Heartiu, Arogantního vodního dračího krále. Už to bude nějakou dobu, kdy jsem s ní naposledy na vážno bojoval. Pojďme se snažit ze všech sil, parťačko Charlene. Jako pozornost z jiného světa ti něco povím. Až se vrátíme, vezmeme se a dáme si ananasový salát. (pozn.: odkaz na Macross, s ananasovým salátem jako předzvěst smrti.)

Vybalil jsem Aqua Heartiu z látky. Pochopil jsem, že senior Fedds zadržel dech. Pocítil jsem nutkání si z něj trochu utáhnout.

„...Seniore Feddsi, podívej se na tenhle magický kámen na konci, co si o tom myslíš?”

„Ú-úžasné, velký??”

„!”

Tak nějak, zrovna teď jsem v oblasti vzadu kolem boků pocítil menší záchvěv. Copak to asi bylo?

Ne, přestaňme s vtípky. Badigadi vstal a kroužil rameny. Jestlipak se nám podařilo získat nějaký ten čas navíc? Nebylo by možné jej zdržovat tlacháním, až dokud by se neshromáždily vojenské síly?

Senior Fedds se zdráhavě vrátil. Ale nevadilo by, kdybys tu zůstal a podpořil mě. Nebo spíš, co takhle mě zachránit...

„Jsi připravený?”

„Kdyby to šlo, tak bych si radši dál takhle se smíchem povídal.”

„Fuhahahahahahaha! To můžeme později!”

Znamená to, že nemá v úmyslu mě připravit o život? Ne, je to člověk, kolem kterého se vznáší takový pocit mlhavosti. Možná si myslí, že budu v pořádku, když mám velkou celkovou magickou moc, a prostě mě jen tak náhodou zabije.

Bylo by lepší, kdybych s ním prohodil ještě pár slov. Něco v tom smyslu, co by mi ušetřilo život.

Badigadi se uvolněně postavil s rukama v bok. Zdá se, že nemá v úmyslu zahájit útok. Přemýšlím, jestli čeká na nějaký signál.

Prozatím otevřu svoje oko předvídání.

„...Ha?”

Nic jsem jím neviděl. Na místě, kde Badigadi stál, nic nebylo.

„Proč se tváříš tak překvapeně...? Ach, aha. Okamžitě jsi začal používat démonické oko, co jsi dostal od Kishiriky. Ale to je smůla. Na mě démonické oči nefungují,” řekl Badigadi bezstarostně a s „pche” si odfrkl.

To jako vážně.

Démonické oči na něj nefungují, co?

Co jiného čekat od Démonického krále.

Ale pokud je to takhle, tak je to zlé. Zvyšuje se možnost, že nebudu schopen se jen stěží vyhnout smrtelnému zranění. Moje fyzické schopnosti nejsou tak vysoké. Zvýšila se šance, že mě udeří na špatném místě.

„Vážený démonický králi.”

„Stačí Badi. Požádal jsem tě, aby ses zasmál, a lidi, co se upřímně zasmějou, mají dovoleno mi říkat jménem.”

„Pane Badi. Rád bych něco navrhl.”

„Copak?”

„I kdybych prohrál, prosím, alespoň ušetři můj život.”

Jak jsem to řekl, Badigadi vybuchl smíchy. „Fuhahahahaha! Ještě před začátkem žádat o život! Ty jsi ale zajímavý chlápek!”

„Života bychom si měli cenit.”

„Hm, to je pravda. Přece jenom lidská rasa umírá rychle! Slyšel jsem, že je spoustu lidí, co takhle přemýšlí!”

Badigadi se dál smál.

„Ale i když máš tak obrovskou magickou moc, zdá se, že v ní nemáš žádnou důvěru!”

„Přece jenom jsem byl před dvěma lety na prahu smrti. Kvůli jednomu člověku, co se jmenoval něco jako Dračí bůh.”

Jak jsem to řekl, Badigadiho smích okamžitě přestal. „Dračí bůh, tím myslíš Dračího boha Orsteda? Ty jsi přežil boj s tím chlápkem?”

„Byl jsem na prahu smrti. Kdyby mě z nějakého rozmaru nenechal naživu, zrovna teď by ze mě byl jenom duch.”

Badigadiho tvář zvážněla.

Tohle je zlé.

Jelikož Hitogamiho jméno bylo v pohodě, trochu se mi ulevilo. Zdá se, že Orstedovo jméno v pohodě nebylo.

„Podařilo se ti během boje na tom Dračím bohu nechat aspoň malé zranění?”

„Ech? Jo, i když to byla jenom maličkost, kdy jsem mu z hřbetu ruky sedřel trochu kůže.”

„...”

Badigadi naprosto sklapl.

Děsivá tvář.

P-pojďme se smát.

„Tak to já něco navrhnu.”

„C-copak?” zeptal jsem se Badigadiho s vážnou tváří.

„Jenom jeden úder.”

„...?”

„Vystřel na mě jedinou ránu své nejsilnější techniky. Správně, nevadí, když použiješ to, čím jsi zranil Dračího boha. Přijmu to a pokud se ti podaří uštědřit mi skrz můj bojový duch nějakou újmu, pak vyhraješ. Pokud mě nezraníš, tak vyhraju já. Co ty na to?”

Jo.

To je návrh, který jsem si přál. Skvělé. To jsou celkem výhodné podmínky. Navíc to můžeme skončit bez toho, aniž by mě praštil. Jestlipak je to v pořádku?

„Ale přemýšlím, jestli v tom případě nebudu mít příliš velkou výhodu?”

„Výhodu? Říkáš výhodu? Hm, to je pravda, co! Takže v případě, že mi tvůj útok skoro nic neudělá, zahájím protiútok. Jenom jednu ránu, správně!”

Mám pocit, že jsem si vykopal vlastní hrob. Ale tím myslím, co když mi ten jeden útok projde srdcem? Už přestaňme, nechci si to ještě víc pohnojit. Nechci mít v hrudi žádné další díry.

„Rozumím. Tak to tak udělejme.”

„Hm.”

Jak jsem to říkal, připravil jsem si svou hůl. Nabalil jsem do ní co možná nejvíce magické moci. Vytvářím Kamennou střelu. Ale udělám ji ještě tvrdší než tu, co jsem použil na Orsteda. Tehdy jsem byl beze zbraně, jenom s jednou rukou a vytvořil jsem ji v okamžiku. Tentokrát mám svou hůl. Ta moc by měla být několikrát větší.

Tvar.

Pročistit magickou moc, tvrdší a ještě tvrdší. Základ je stejný, jako když vyrábím figurínu. Prostě bez pomyšlení na ohebnost, jenom ji vytvrdit. Co možná nejvíce ji zostřit do tvaru vřetena. S vroubky podobně jako u vrtáku.

A pak na to aplikovat rotaci. Co možná nejrychlejší rotaci. Nic než otáčení. Dokonce ani já nevím, kolikrát se otáčí za sekundu.

A teď zbývá už jenom rychlost výstřelu. I tady by se měla zapracovat magická moc. Vystřelit ji kupředu co možná nejrychleji.

Ještě nikdy jsem na kamennou střelu nesoustředil tolik magické moci. Nějakou chvilku trvá, než do toho tu magickou moc napakuju, jsem si jistý, že ve skutečném boji by se to skoro nikdy nepoužilo. A i kdybych to použil, na většinu netvorů by to bylo až moc. Ale Démonický král by to možná byl schopen ustát. Aspoň bych rád zanechal nějaké to zranění. Nechci, aby mě praštil.

„Takže jdu na to.”

„Hm! Pojď!”

Pal!

Zaslechl jsem svištění. Nepocítil jsem žádný zpětný ráz. Nevím proč, ale magie nevydává žádný zpětný ráz. Ale přirozeně existuje účinek.

Jak Kamenná Střela narazila do stojícího Badigadiho, ozvalo se hlasité bum. Jeho horní polovina těla se rozprskla na velmi malé části a rozlétla se kolem, odtrhlo mu to jeho šest paží a rozhodilo mu je po okolí, dokonce i dolní polovinu těla to o několik metrů odtlačilo vzad a pak padla k zemi.
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

~ Jů, Rudee, teď sis to pohnojil! ~