Kapitola 73 - Incident s vězněním II (4-5)

Část 4

Když jsme skončili, můj hněv je skoro úplně pryč.

„...Feddsi, tohle si budeme pamatovat, mňau...”

„Jako kruci haf...”

Ty dvě se tváří naštvaně. Obě dvě mají obočí stažené k sobě do jedné čárky a na víčkách mají namalované oči. Na tváři mají bradku, co vypadá jako něco, co by si na tvář namaloval zloděj. A pak na tvářích.


[Já jsem kočka, co prohrála s Rudeem.]

[Já jsem pes, co prohrál s Rudeem.]

Je to nový styl kresby na tělo. Je to trochu vzrušující, co?

„Použil jsem barvu, co jeden klan používá na tetování. Pokud vyřknu speciální zaříkadlo, tak to nezmizí a zůstane vám to na celý život.”

Zdá se, že to je taková barva. Hádám, že to je na tomto světě ekvivalent tetování. Když už jsme u toho, během svých dobrodružných dnů jsem něco takového viděl mnohokrát.

„Když se to pokusíte smýt vodou, tak to nezmizí, víte. Pokud se Rudeovi znovu postavíte, použiju magii, aby vám to už nikdy nezmizelo!”

„J-já to chápu, mňau, já nic takového neudělám, mňau.”

„...Já to jako chápu, haf.”

Ty dvě přikývly, zatímco se nervózně chvěly. Ty se ale tváří celkem strašlivě, co? Pokud to budou mít natrvalo, tak se pravděpodobně neprovdají, co? Senior Fedds je taky celkem nevyzpytatelný.

„Pro dnešek můžete odejít, ale celý zítřek budete vypadat takhle. A pak vám to smáznu. Ale to na tělech vám nechám celý půl rok!”

„Jasně, prosím, odpusť nám, mňau.”

„...fňuk...”

Pursena brečela. Jen tak mimochodem, na zádech měly napsaná celkem neslušná slova. Pokud to budou mít natrvalo, tak po zbytek života budou pravděpodobně žít v hanbě.

Jelikož bychom se dostali do problémů, kdyby je někdo viděl na chodbě, odešly oknem. Jsme ve druhém podlaží, ale to bude pravděpodobně v pohodě. Přece jenom to je jenom 2. patro.

Než zmizely, Rinia se zeptala, jako kdyby ji to teď najednou napadlo: „Šéfe, i když jsi jenom mág, jakým tréninkem sis prošel, že jsi mě byl schopen prohlédnout?”

„Neudělal jsem nic zvláštního. Jen jsem se držel učení mé mistrové a udělal všechno tak, jak řekla.”

Ten trénink, co jsem dělal s Eris, nebyl jen tak pro nic za nic, co? Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem slabý. Když jsem se porovnával s Erisiným růstem, myslel jsem si, že vůbec nerostu. Ale zdá se, že jsme akorát rostli jiným tempem, a možná jsem taky zesílil.

„Kdo je tvoje mistrová, mňau?”

„Ehm, myslím, že asi Ghyslaine.”

„Ghyslaine... to myslíš moji tetu?”

„Jo, správně. Král Meče Ghyslaine.”

„...Aha, mňau,” řekla a zatvářila se, že to přijala. „Tak zatím, mňau.”

„Zatím, šéfe. Vážně mě to s tou soškou jako mrzí.”

Řekly ty dvě a odešly.

„Promiň, Rudee. Ačkoli s tím nemám co dělat, tak jsem se nechal unést.”

„Ne, bylo super vidět ty dvě tak vystrašené.”

Ale co je důležitější.

„Řekl jsi, že budeš potřebovat zvláštní zaklínadlo, ale nebude zlé, když to zaklínadlo zjistí i ostatní?”

Zdá se, že to ty dvě vážně nenapadlo, ale tu barvu už jsme použili a to zaklínadlo určitě nezná jenom senior Fedds. Pokud to zaklínadlo někdo ze srandy odříká... Když na to pomyslím, mám pocit, že to mají vážně spočítané.

„Ech? Ach, hmm, to byla lež.” Senior Feds promluvil celkem bezvýrazně. „Rozhodně existuje taková barva, ale já jsem použil jen normální barvu na malování magických kruhů. Vodou se normálně smyje.”

Senior Feds se při řeči zahihňal. Skoro jako dítě, které uspělo se svým kanadským žertíkem. Uvolnil jsem se.

Část 5

Senior Fedds v mém pokoji ještě chvíli zůstal. Z nějakého důvodu byl neposedný a nemohl se uklidnit. Chodil v mém pokoji sem a tam, mnohokrát se zeptal na tohle nebo na tamto, co mu přišlo zajímavé.

„Co je tohle? Je něco uvnitř?”

Senior Fedds měl dobré oči a ukázal na svatyni.

„Tam je uložený bůh, kterého uctívá má víra.”

„Hm? Takže nejsi věřící Milisova náboženství, Rudee. Mohl bych se podívat?”

„Roxina víra je... Prosím, neotvírej to!”

Zadržel jsem seniora Feddse, který chtěl užuž otevřít svatyni. Náš bůh je božský a není to něco, na co by měli koukat nevěřící. A kruci, co to se mnou včera bylo? I když jsem jim ukázal ty kalhotky, tak se ode mě akorát odtáhli.

„Ach, promiň.”

Senior Fedds nervózně ruku stáhl. Potom si prohlížel tohle a támhleto, ale pak se pohledem najednou zastavil na posteli. Zvedl můj polštář.

„Tenhle polštář chrastí, hm?”

„Ten jsem si vyrobil sám.”

Ručně vyrobený polštář. Jeden druh netvora v severních lesích, Hořčičný Trent, po zabití pouští semena. Uvnitř jsou oříšky, co připomínají vlašské ořechy, ale skořápka připomíná pohankové slupky. Proto jsem je rozdrtil a nacpal do vaku, který jsem potom potáhl kožešinou z netvora. Od toho dne, co jsem ten polštář dokončil, mám zajištěný dobrý spánek.

„Hee... Nevadí, když si ho trochu vyzkouším?”

„Vůbec ne.”

Senior Fedds položil polštář a položil se na moji postel.

„Je to dobrý polštář, co?”

„Jsi jediný, kdo to kdy řekl.”

Jediný další člověk, co můj polštář vyzkoušel, byla Elinalize. Ale řekla: „Nejlepším polštářem je mužská paže.”

„...”

Dokonce i když leží, tak si brýle nesundal. Pravděpodobně je v tom vybíravý. Přemýšlím, jestli mi jednoho dne dovolí spatřit jeho tvář. Ne, na druhou stranu senior Fedds se slunečními brýlemi by mohlo být jeho skutečné já.

...Kdybych teď natáhl ruku a sundal je, co by se stalo?

Ne, pravděpodobně to není jen vybíravost; řekl, že k tomu má své důvody. Například by mohl mít komplex kvůli svým očím. Radši bych na to měl zapomenout. Nechci, aby mě nenáviděl.

„...”

Senior Fedds pořád leží a už nějakou dobu ve vzduchu visí ticho. Možná to je proto, že senior Fedds zaznamenal můj pohled, ale posadil se.

„Je na čase, abych se vrátil k paní Ariel.”

„Aha. Za dnešek ti děkuju.”

„Hm, tak zatím, Rudee.”

„Moc děkuju za všechno.”

„Není vůbec zač.”

Senior Fedds odešel oknem. I když jsem si myslel: 'prostě odejdi chodbou'. Možná to je tak, že okno je dívčím kolejím blíž. No, to je jedno.

-------

V místnosti zůstal trochu pach. Rozhodil jsem prášek, co dobrodruzi používají k odstranění pachů a lehl si na postel. Z mého polštáře vychází jiná vůně než normálně. Možná to je vůně seniora Feddse. Není to nepříjemné.

„Huu...”

Tentokrát ten únos dvou dívek dopadl celkem eroticky, ale jak se dalo čekat, není ani známky po tom, že bych se vyléčil. Ať už jsem se na ně díval, nebo je ochmatával, nic nefungovalo.

Nedošlo k žádnému pokroku.

------

Tohle se stalo později, ale následujícího dne Zanoba zahlédl na jejich tvářích ty čmáranice. Ale nezdálo se, že by jim odpustil jen kvůli něčemu takovému. Ale když jsem mu řekl, že tentokrát sám nic neudělal, a následně mu ukázal své nouzové opravy sošky Roxy, okamžitě se začal široce usmívat a odpustil jim.

A taky i když se z jejich věznění téměř stal problém...

„To mňau-nic není! Mňau-nic se nestalo, jen jsem prohrála v souboji a tohle mi v jejich pokoji namalovali jako žert, mňau!”

„Správně... vůbec nic se nestalo... vážně se vůbec nic nestalo, haf... bojím, bojím...”

Nebo takhle na tom ty dvě trvaly, a tak se z toho nestal velký problém.

Všechno dopadlo dobře.
-------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

~ A stačilo akorát natáhnout ruku a sundat ty brýle... ~