Kapitola 72 - Únos dívek I (2)

Část 2
– Zanobovo hledisko –

Jsem Zanoba Shirone.

Hned na začátku tohoto incidentu byla jedna noc.

Mistr soustředěně vyučoval Julii zemní magii.

Mistr řekl: „Tohle je experiment.” A začal s nějakým podivným tréninkem. Nejdřív jí řekl, aby trénovala magii se zaříkáním pouze jednou, ale potom ji nutil akorát tvořit zemní střely za pomoci němého zaříkávání. Nejdřív jsem si myslel, že není možné, aby byla schopná takové kouzlo provést za pomoci němého zaříkávání.


Ale trvalo to jenom jeden měsíc. Správně, Julie potřebovala jen jeden měsíc, aby se jí to kouzlo zemské střely povedlo. Bylo to němé zaříkávání. Bylo to udivující.

Podle mistra měla Julie před sebou ještě dlouhou cestu, než bude na naší požadované úrovni. To ano, ačkoli se Julie mnohokrát snažila použít zemskou střelu, povedlo se jí to jenom jednou. A také jí rychle došla mana. Někdy neuspěla ani po celodenním tréninku. Ale v porovnání se mnou, jenž neměl vůbec žádné nadání... Počítám, že bude nejlepší, když zlepším své schopnosti v nějaké jiné oblasti.

Nicméně takhle malé dítě dokáže použít němé zaříkávání. Mistr řekl: „Jenom jsem se držel rady seniora Feddse.” A nic jiného neřekl. Ale to mistr Julii učil. Co jiného od mistra čekat.

Nepochybil jsem, když jsem se stal mistrovým učedníkem.

Zároveň mistr Julii vyučuje lidskou řeč. Je překvapivé, že pokud to jsou základní slovíčka, tak nám rozumí. Když o tom tak přemýšlím, jelikož se svými rodiči strávila léta na Centrálním kontinentu, tak je to jenom přirozené. Možná to je kvůli tomuhle, že se zdá, že je vážně snadné ji učit. Ten kupec lhal. Ne, vzhledem k tomu, že neměl žádný důvod lhát, může to být prostě tak, že Julie v jejich přítomnosti nepromluvila.

Já si také myslím, že Julie byla skvělá koupě. Julie je vážně bystré dítě. Když jí řeknu, aby mi přinesla tohle, přinese mi to. Když jí řeknu, aby přinesla tamto, přinese mi to. Dobře odhaduje, co myslím. Je skoro jako Ginger.

Normálně se otroci cejchují speciálním magickým cejchem, aby neutekli. Ale mistr takové věci nemá rád. Když jsme Julii koupili, tak jsme to neprovedli. Nakonec se k ní spíš než jako k otrokovi chová jako k učednici. Kvůli tomu jsem se rozhodl chovat se k Julii jako k mladší učednici. Jak jsem o ní přemýšlel jako o mladší učednici a ne jako o otrokyni, začala být roztomilejší. Je to záhada.

Takže. K tomu incidentu došlo jednoho dne po vyučování.

Když mistr skončil s Juliiným vyučováním, vyprávěl jsem Julii o velkoleposti figurín. Je to důležité období. Člověk nemůže dosáhnout velikosti bez vášně. Julie, jež se stala jádrem mistrova velkolepého plánu, musí pochopit velkolepost figurín.

Přesně v ten den. Dneska jsem hodlal mluvit o velikosti mistrovy výroby figurín za pomoci figuríny Ruijerda. S touhle myšlenkou jsem tu figurínu vytáhl ze zamčené truhly.

Zatímco se mistr připravoval k odchodu do svého pokoje, najednou něco řekl.

„Když už jsme u toho, co se stalo s Roxinou figurínou?”

Kvůli tomuto tématu jsem se celý orosil. Zeptal se přesně na to, co jsem si do teď myslel, že se nezeptá, že se na to rozhodně nezeptá. Bezděky jsem mu hodlal říct, že jsem ji nechal v království Shirone. Ale skousl jsem si ret a odolal. Nezalžu. Mistrovi rozhodně nezalžu.

„Po pravdě řečeno... totiž, mám ji tady, ale...”

Nedokážu mluvit bez zadrhávání. Ruce se mi třesou. Pokud se o tomhle mistr dozví, možná mě exkomunikuje. Jak jsem si tohle pomyslel, měl jsem pocit, že mám celé tělo jako z olova, a nedokázal jsem se pohnout.

„Máš ji tady? Už jsem ji dlouho neviděl, takže bych se na ni rád podíval. Mohl bys ji vytáhnout?”

Mistrův vzrušený hlas. Bolí mě z toho u srdce.

Po strašlivém úsilí jsem z pod postele vytáhl jedinou zamčenou krabičku. Třesoucíma rukama jsem odemkl zámek a předložil obsah.

Jakmile to mistr spatřil, jeho pohled zkameněl.

„Hej, co je tohle...?”

Mistrův hlas se třásl. Jeho plochý, monotónní hlas se třásl. Chtěl jsem brečet. Nic nebylo takhle strašlivé.

Mistrovo dílo číslo jedna. 1/10 Roxina figurína byla... krutě rozbitá na kousky.

Hlavu měla oddělenou, oděv roztržený, paže zlomené v loktech a nohy zkroucené nepřirozeným směrem. Bylo to bídné tělo. Jenom hůl byla silná, takže se nezlomila.

„Co má tohle znamenat, Zanobo? Ty, já... hej, co se kruci stalo, ha...?”

Mistr byl rozlícený. Mistr, který normálně mluvil nezúčastněně a zdvořile. Jeho řeč byla podivná a mimo jeho tóninu.

„Copak jsem ti neřekl, jak moc ji respektuji a jak moc jsem jí vděčný? Copak jsi nevěděl, kolik myšlenek na svou učitelku jsem vložil do této figuríny?”

Jasně jsem pochopil, že mistr je skutečně rozhněvaný. Ten mistr, co pokořil sám sebe, co pochválil Riniu a Pursenu, co byly sklíčené po boji s Cliffem. Ten mistr, co se akorát zatvářil nepříjemně, když si z něj Luke utahoval. Tento mistr byl skutečně nahněvaný.

Sálala z něj krvežíznivost. Julii to vyděsilo a skrývala se za mnou. To já se chci schovat.

„Ty, může to být tak, že Roxy zesměšňuješ? Hej, nejsi náhodou nepřítel?”

„T-t-t-t-t-t-tak to není!”

V panice jsem potřásl hlavou. Vždycky poslouchám, jak mistr o Roxy mluví. Mistr vždycky říká, jak je to úžasná osoba nebo jak by ji lidé měli ctít. Nebyl to jen obdiv; dal se z toho vycítit jistý druh fanatismu. Správně, je to stejný pocit, jaký máte z Řádu chrámu v Milisu.

Upřímně řečeno, já se o Roxy nijak zvlášť nezajímám. Ale kdybych to teď jen tak řekl, mistr by pravděpodobně použil svou magii. Pokud by mistr použil svou magii ve vší vážnosti... tak by po mě nezbyl ani popel. Ačkoli se o mě říká, že jsem miko s nadlidskou silou, tohle moje tělo není proti magii tak odolné.

„To je nedorozumění! Tohle jsem vsadil v duelu proti Rinie a Purseně; je to pro mě nesmírně důležité! Když jsem ten duel prohrál, krutě ji zničily a pošlapaly, ale mě by nikdy, nikdy nenapadlo zesměšňovat paní Roxy!”

„Duel?”

Pokračoval jsem ve svém vysvětlení. Mluvil jsem soustředěně. O tom, jak mě Rinia a Pursena v prvním ročníku vyzvaly k duelu. O tom, jak jsme všichni vsadili, co je pro nás důležité. O tom, jak jsem já předložil 1/10 Roxinu figurínu. Jako miko jsem v království Shirone nikdy neprohrál. Proto jsem o svém vítězství nepochyboval. Dokonce i kdyby použily pokročilou magii, byl jsem odhodlaný to snést a bojovat svými pěstmi. Ale najednou použili zvláštní techniku. Kvůli tomu jsem přišel o svou svobodnou vůli. Po tom mě týraly a zesměšňovaly mě. Prohrál jsem, aniž bych byl schopen něco udělat, v slzách jsem se figuríny vzdal. Nedalo se s tím nic dělat. Přece jenom jsem prohrál. Nedalo se nic dělat, že mi vzaly tu úžasnou figurínu. Tu figurínu by chtěl přece každý. S touhle myšlenkou jsem rezignoval. Ale ty dvě potvory, co neznají hodnotu věcí... Řekly něco jako „co je tohle?” a „je to hnusný, mňau” a pustily figurínu na zem, kopaly do ní a pošlapaly ji a rozbily ji na kousky.

Mistrova krvežíznivost se zmírnila.

„Aha, taky sis hodně vytrpěl.”

Poplácal mě po rameni. Pochopil to. Jak jsem si tohle pomyslel, zvedl jsem hlas a vydralo se ze mě ubohé „hiii”.

„Pokud došlo k něčemu takovému, měl jsi mi to hned říct. Kdybych to věděl, tak bych se na ně pošetile neusmál.”

Ta laskavá slova řekl bezbarvým hlasem. Jeho tón je jiný než obvykle. Mistr nějakým způsobem překročil hranici hněvu. Mistr o figurínách nemluví často. Poslední dobou jsem si myslel, že možná figuríny nemá moc rád. Ale mýlil jsem se. Ta vášeň, co mistr skrývá hluboko uvnitř, hoří žhavěji než u kohokoli jiného.

„Pojďme těm holkám dát lekci.”

Dnes večer ty dvě dívky zemřou. Věřil jsem tomu. Začal jsem se třást strachem.

Ale po pár sekundách ten bojácný třes ustal a změnil se na radostné chvění. Uvědomil jsem si, že jsem získal mocného spojence a že budu schopen pomstít svou figurínu.

„Ano, mistře!”
-----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>