Kapitola 74 - Tajemství mladého génia (2)

~ ***! K čertu s časy. Minulý nebo přítomný, vrr. Japonci si to evidentně střídají podle nálady... Nebo mi to aspoň tak přijde. Je fakt, že české knížky většinou tak nepitvám. Každopádně se upřímně vzdávám. ~

Část 2

Účastním se třídní hodiny, co je jednou za měsíc.

Momentálně jsou kolem mě Zanoba, Rinia a Pursena. Jak se dalo čekat, je pěkné, když mají vaši přátelé lavice kolem vás. Jen tak mimochodem, Julie sedí Zanobovi na klíně.

Rinia má nohu jako obvykle vyloženou na stole a její zdravá stehna jsou přede mnou volně odhalená. Tenhle život, kdy tyhle věci vidím z blízka, vážně není špatný.

„Šéf má oči vždycky mňau-přilepený k našim nohám, mňau. Takže Šéf je taky hladový mužský, co... Hele, hele ...kyaaa! Nesahej mi pod sukni, mňau!”


Jelikož mě Rinia čas od času bezdůvodně provokuje, bez váhání ji ochmatávám. Ale bez ohledu na to, jak moc se jí dotýkám, všechno je to zbytečné. To libido, co nemá kam jít, se promění na smutek a jen se to kupí.

„Mňau?! Co to je za pohled, mňau! I když ses mě sám dotkl, proč se tváříš takhle, mňau?! Co přesně na mě nemáš rád, mňau?!”

Upřímně řečeno poslední dobou bych se radši dotýkal jejich uší a ocásků. Kočičí uši a kočičí ocas vás může vyléčit.

„Rinia je jako hlupák, haf.”

Pursena sedí tak akorát z dosahu a jí maso. Sušené maso, grilované maso, čerstvé maso... ačkoli to jsou různé druhy, v podstatě je to vždycky maso. Ačkoli normálně předstírá, že je ten vyrovnaný typ, a posmívá se Rinie, když ji nalákáte na maso, ocas se jí míhá jako elektrický větrák a přijde za vámi. Její srst je měkčí než Riniina, takže to je skvělý pocit, když ji hladíte.

Už nějakou dobu mi na mysli leží jedna věc. Příslušníci Zvířecí rasy nemají lidské uši. Linie jejich vlasů je tak nějak úhlopříčně tam, kde by lidi měli uši. Ale to záleží na druhu a taky existují druhy, které mají uši víc stranou. Je to proto, že mají jinou strukturu lebky. Je pravděpodobné, že i vnitřní strukturu ucha mají jinou. Kdybych byl biolog, pravděpodobně bych rád nějakého toho příslušníka rozpitval a zanalyzoval. Ale já nejsem biolog. Já bych rád provedl naprosto jiný druh analýzy. Ale všechno začne, až se vyléčím.

Na rozdíl od Riniy, pokud Purseně nenabídnu maso, tak mě nenechá ji pohladit. Ale naopak jakmile jí dám maso, tak mě nechá ji pohladit. Ačkoli je celkem cudná, stejně se o ni trochu bojím.

„Mistře, už nějakou dobu je zaúhlení kotníku špatně.”

„Pane, já to spravím.”

„Julie, říkej mi mistře. A mistrovi říkej velmistře.”

„Ano, mistře.”

Zanoba je stejný jako vždycky.

Ale jeho postavení v této skupině kleslo na nejnižší místo. Jelikož jsem všechnu práci během toho duelu nedávno odvedl já, Zanoba skončil jen jako doprovod. 'Nemůžu přijmout člověka, co si akorát půjčuje pravomoc druhých'. Nebo něco takového Rinia řekla.

V odpověď na to Zanoba prohlásil: „Já jsem mistrův první učedník.” Ale já jsem také učil Sylphy, Eris a Ghyslaine, což by z něj dělalo čtvrtého učedníka. Jelikož Ghyslaine byla také mou učitelkou, i kdybych ji ze součtu vyňal, byl by třetí. Když jsem mu to řekl, Zanoba se zatvářil uboze a já měl pocit, že jsem provedl něco špatného. Domyslel jsem to a řekl mu, že je můj první učedník ve výrobě sošek.

Můj druhý učedník ve výrobě sošek Julie upřímně naslouchala Zanobově přednášce o Roxině sošce. Zdá se, že teď už má celkem vymytý mozek. Taky je celkem motivovaná sošky vyrábět a sama se ptá na různé otázky. Ačkoli říkám tohle, když přijde na mluvení o soškách, ještě má daleko do Zanobovy a mé úrovně.

A ačkoli je to stále trochu nemotorné, dokáže používat němé zaříkávání. Jak se dalo čekat, v mládí vážně dokážete zvětšit kapacitu své many, taky dokážete používat němé zaříkávání, a tak se zdá, že teorie seniora Feddse byla správná.

„...Velmistře. Nedokázala jsem to.”

„Hm.”

Možná to je tím, že je pořád ještě malá, ale ještě hodně chybuje. Zrovna teď tu bublinku na noze Roxiny sošky ještě víc zvětšila. Pravděpodobně je nemožné, aby aktivovala zemní magii malé velikosti.

Samozřejmě nejsem naštvaný. Naučil jsem ji, aby si věci sama zkoušela. Naučil jsem ji, aby se necítila špatně, když se jí něco nepodaří, a aby se snažila to předělat, kolikrát jen bude třeba. Selhání je matka úspěchu a pokud se vzdáte po prvním selhání, tak jste na nejlepší cestě uzavřít se do sebe.

„Zdá se, že je pořád ještě příliš brzy, abys Roxinu sošku spravila, co?”

„Omlouvám se.”

Někdy se na mě dívá trochu bojácným pohledem.

„Proč se mě bojíš? Copak jsem tě nezachránil?”

Když jsem se jí zkusil zeptat na tohle, byla mi řečena jedna trpasličí pohádka na dobrou noc; [Pohádka o netvoru z díry].

Ten netvor žije v díře a čas od času vylézá ven, aby unesl zlobivé děti. I když se ty děti snaží utéct, zem pod nohama se jim promění na bažinu a zaseknou se. Ten netvor si je pak nacpe do pytle a odnese si je zpět do hlubin své díry. Ačkoli si ty zlobivé děti takhle odnese, jednoho dne se najednou vrátí a jsou z nich hodné děti, skoro jako by to byl někdo jiný.

Aha, když jsem si vyslechl tuhle pohádku, už mi to dává smysl. Použil jsem bažinu, abych porazil Riniu a Pursenu a pak je nacpal do pytle, unesl je a uvěznil je. Zatímco byli Zanoba a Julie pryč, senior Fedds mi pomohl s potrestáním. Rinia a Pursena mi lichotily. Možná že tak to Julie viděla.

„Faaa, chce se mi spát, mňau.”

„Jako že je poslední dobou teplejc, haf.”

„Šéfe, příště ti ukážeme naše místečko na dřímání, mňau.”

„Ech? Nevadí, když si s tebou budu hrát, zatímco budeš spát, Rinio?”

„...Copak nemyslíš na nic jinýho než takový úchylárny, Šéfe?”

„Mistr předně přemýšlí o soškách.”

„Vždycky, když otevřeš pusu, vyleze z tebe něco komplikovaného, takže zmlkni.”

„Ale—”

„Jako prostě to udělej a jdi mi koupit maso.”

„Za chvíli přijde učitel, mňau.”

„Tak pro něj jako doběhni.”

„V tom případě půjdu já—”

„Pokud půjdeš ty, Šéfe, tak můžu jít i já.”

„Tak jdi, jen jdi.”

„Mňau?!”

Dokud tu není učitel, tak si prostě dál takhle povídáme. No, pravděpodobně jsme byli hluční. Bezpochyby to bylo hlukem.

No, v místnosti je ještě jeden člověk. Sedí vpředu. Mladík, co o samotě studuje. Mladík, co upřímně studuje. Cliff. Rozčílil se kvůli našemu tlachání a naštvaně vstal.

„Děláte hluk! Nemůžu se soustředit! Pokud jste sem přišli jen blbnout, tak jděte domů!”

Já zmlkl. Zanoba také přestal povídat a znovu se vrátil k přednáškám k Julii. Ale ty dva bývalí delikventi to vzali jako pozvání ke rvačce.

„Ke komu si kruci myslíš, že mluvíš, mňau?”

„To, co máš v kabele, je teď jako všechno moje maso, haf.”

Ve třídě se vznášejí ?!.

Lidi, které zrovna někdo oddělal, se obvykle předvádějí. Ale slyšel jsem, že ty dvě už s Cliffem bojovaly. Když Cliff nastoupil na školu, tak ho ty dvě porazily a od té doby upřímně studuje. Použít selhání k přiživení růstu. Je to pilný mladík. Bylo by lepší jej nevyrušovat.

„Omlouváme se. Zdá se, že ti překážíme ve studiu; budeme zticha. No tak, vy dvě, sedněte si, sedněte si. Řekl jsem, abyste si sedly. SEDNOUT!”

„...Když to říká Šéf, tak se nedá nic dělat, mňau.”

„Jako kruci haf...”

Rinia a Pursena si s ducnutím a nespokojeným výrazem na tváři sedly.

„Pche, dobře že jste to pochopili. Bože, dokonce i Zanoba, co to všichni děláte...!”

Cliff si odfrkl. Rinia a Pursena nespokojeně mlaskly. Nebudu se plést do cesty lidem, co své životy žijí ve vší vážnosti. Vždyť ani já nemám v úmyslu žít jinak.

Tak jako tak s ním pravděpodobně už cestu nezkřížím.

To jsem si v tu dobu myslel.

Část 3

Poté uplynul týden. Jako obvykle jsem se seniorem Feddsem zkoumal teleportaci.

Tohle jsem si uvědomil nedávno, ale mezi teleportací a svoláváním jsou jisté podobnosti. Magické kruhy jsou podobné. Barva manového světla je také podobná. Ale je tam pár rozhodných odlišností; a to [lidé se nemohou povolat].

Bez ohledu na to, o jakou povolávací magii se jedná, lidé se nedají povolat. Magická zvířata, duchové, rostliny... všechno tohle se povolat dá, ale lidé ne.

Ať už se jedná o dokumenty nebo historky, není tam jediná zmínka, že by někdo povolal osobu. Lidé, démoni, zvířecí lidé... ačkoli na tomto světě existuje mnoho typů, pokud jsou označeni jako lidé, nedají se povolat.

Ale ani já, ani senior Fedds nejsme experti na povolávání, takže i když říkám, že jsou ty dva obory podobné, není to silné tvrzení. Ale je tu jedna část, na které jsem se zasekl.

[Povolávání živoucích lidí] nejde provést.

Tak co třeba jenom jejich [duši]?

„...”

Nemluvím o tom. Ale myslel jsem si, že by bylo dobré se na to zeptat odborníka. Ztracená duše člověka z jiného světa. Bylo by možné ji povolat?

„Seniore Feddsi, mohl bys zjistit, jestli je tu nějaký profesor znalý povolávání?”

„Ech? Hm, jasně. Ale nemyslím si, že by na této škole byl někdo, co by znal něco víc než povolávání očarovacího typu, víš? Existují vůbec nějací učitelé, co ví něco o tom, co zkoumáme...?”

Vážně? Když už jsme u toho, na seznamu dostupných přednášek vážně nebyla uvedená 'povolávací magie', co? Všiml jsem si předmětů, s kterými jsem obeznámený, ale věcem, co jsem neznal, jsem moc pozornosti nevěnoval. Ale očarování se řadilo pod povolávání? Viděl jsem to v učebnici o magii?

„Prozatím pravděpodobně nemůžeme dělat nic víc, než se snažit někoho najít.”

V tom okamžiku se mi v srdci zahnízdila nervozita. Nedal jsem to na sobě znát. Je to zbytečná starost. Nemělo by to mít žádnou spojitost. K té pohromě došlo, když mi bylo deset. Bylo to deset let po tom, co jsem se reinkarnoval. Správně, za těch deset let k vůbec ničemu nedošlo.

Nemělo by to mít žádnou spojitost.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>