Kapitola 73 - Incident s vězněním II (1)

Část 1

Vrátili jsme se na pokoj a uplynulo jen málo času.

Dívka s kočičíma ušima a dívka s psíma ušima, obě ve školní uniformě. Ruce mají spoutané za zády okovy vyrobené zemní magií a mají roubík. Zanoba a já jsme seděli na židlích a čekali, až se proberou. Ptáte se, jestli jsem těm dívkám něco neudělal? Neříkejte takové hlouposti. Přece jenom jsem kavalír.


„Mguh?!”

„Nnuuu! Nnuuu!”

Ty dvě okamžitě otevřely oči. Když si uvědomily, v jaké jsou situaci, začali s úpěním.

„Dobré ráno.”

Zatímco jsem se postavil, klidně jsem je pozdravil a podíval se po nich.

Ty dvě se kroutily jako žížaly a dívaly se po mě. Ačkoli jim v očích bylo vidět trochu strachu, zahlížely na mě.

„Nnuu!”

Hlas na protest. Zdá se, že vážně nechápou situaci.

„Takže... kde mám začít?!”

Sledoval jsem ty dvě, jak jsem si dal ruku pod bradu. Ty dvě se tak kroutily, že měly vyhrnuté sukně a byly vidět jejich mladá stehna. Je to vážně nemravný pohled.

„Hmm.”

„Nnuu?!”

Pursena si všimla, kam směřují moje oči. Pak začala čmuchat a začala se tvářit nervózně. Ať už je to, na co se dívám nebo o čem přemýšlím, pochopila to díky tomu svému nosu. Naopak se zdá, že Rinia to nechápe a pořád na mě zahlíží s „huuu huuu”.

Zdá se, že Pursena má lepší čich. Ve skutečnosti by v podstatě neměly být schopné cítit něco takového z tohoto mého churavého těla, ale...

„Hmm.”

A pak mě najednou něco napadlo. Ty středoškolačky se zvířecíma ušima byly svázané, oblečení měly neupravené a nemohly se hýbat. Je to neuvěřitelně stimulující. Mohl bych si tímhle vyléčit svou chorobu?

Slyšel jsem, že všichni asurští šlechtici mají zvrhlé sklony. Jelikož jsem přišel o svou schopnost erekce, možná budu schopen tuhle metodu použít na její nabuzení. Ve svém minulém životě jsem k takovým věcem necítil odpor. No, ale taky to nebylo nic, co bych miloval.

„Hm.”

Okamžitě jsem vyzkoušel, co mě napadlo. Moje dvě ruce se vzrušeně hýbaly, jak jsem se blížil k Purseně a dotkl se toho obrovského horského pohoří. Pevně sevřela oči. To je ale výraz. Chová se, jako kdybych provedl něco nesmírně krutého, ne? Na tomto světě je moře žen, které muže nechávají volně se dotýkat jejich prsou, víš?

Ale stejně je to vážně pěkný pocit. Přece jenom je velká. Ale moje vzrušení je slabé. Ačkoli se to mělo vrátit, neslyšel jsem první pláč svého ubohého dítěte. Sundal jsem z ní ruce, moje vzrušení okamžitě zmizelo a mě zůstal akorát pocit sklíčenosti, co nemá kam jít.

...Vážně to bylo k ničemu.

Když jsem z ní sundal ruce, Pursena chvíli jen tak hleděla do blba. Po krátkém začmuchání se jí na tváři okamžitě objevila úleva a pak ho nahradil mírně složitý výraz.

„Mistře? Hodláš jim dát takovýhle trest?”

„Ne, to byl jen takový test.”

Po Zanobově otázce jsem klidně odpověděl a podíval se na Riniu.

Jakmile se naše oči střetly, Rinia na mě naštvaně zahlížela. Taky se jí můžu dotknout. Je menší než Pursena, ale taky má skvělé proporce. Obecně je v klanu Dorudia mnoho obrovských žen.

Ale jak se dalo čekat, můj kocour se nerozveselil. V podstatě se změnilo jenom to, že Riniin pohled je teď ještě víc naštvaný a pokořený. Tak to vypadá. Říká se, že pro lidi, co se zajímají o bondage, je nejvyšší radostí dotlačit vlastníka takového pohledu do ještě většího zoufalství. Ve svém minulém životě jsem tomu rozuměl. Ale zdá se, že ve skutečnosti je to něco jiného, než když na to koukám přes monitor.

Nic jsem z toho nezískal. Konec testu.

„Takže, vy dvě, víte, co jste provedly?”

Prvně jsem se přesvědčil. Ty dvě se po sobě podívaly a obě zakroutily hlavou. Jelikož se zdá, že Rinia bude křičet, sundal jsem roubík Purseně. Po chvilce přemýšlení si povzdechla.

„...Neměly jsme jako nic udělat, haf.”

„Hoooo, nic jste neudělaly!” zopakoval jsem její slova se zápalem a luskl prsty. Zanoba mi bázlivě přinesl truhličku. A když ji otevřel, uvnitř byly kruté pozůstatky Roxiny figuríny.

„Tohle jste udělaly vy, ne?”

„...Jako co s tou nechutnou figurínou?”

„Nechutnou!” zopakoval jsem Pursenina slova. Říct, že Roxy je nechutná! Roxy, do které jsem vlil všechno své úsilí a jejíž řemeslná hodnota byla dostatečně vysoká, že se prodala! Ne-chut-ná! Ne, uklidni se. V klidu.

„Tohle je figurína vytvořená v představě mého boha.”

„B-boha?”

„Správně. Protože mě zachránila, poznal jsem tento svět.”

Zatímco jsem mluvil, přesunul jsem se do kouta svého pokoje. Tam stojí malá svatyně. Když jsem se do tohoto pokoje nastěhoval, okamžitě jsem sestavil svatyni. Když jsem otevřel malá dvoukřídlá dvířka, bylo vidět dovnitř.

„Hmmm!”

„J-jako co je tohle, haf...?”

„M-mistře, tohle je...”

„...”

Při pohledu na božskost boha tam uchovávaného se zdá, že to ty dvě velmi ohromilo. Dokonce i Zanoba zamrkal a Julie tahala Zanobu za cíp oděvu, jako kdyby se měla co nevidět rozplakat.

„Ta figurína je můj bůh. Vy dvě jste do ní kopaly, pošlapaly jste ji a rozbily ji na kousky.”

Rinie a Purseně se rozšířily oči a podívaly se nejdřív na mou tvář a pak na svatyni. Pak se pomalu podívaly na Zanobu a Julii, co užuž natahovala. Pak se pohledem vrátily ke mně. Během celého tohohle cyklu pohledů jejich tváře postupně bledly. Jejich tváře teď vypadají jako CDčka, co?

Zdá se, že pochopily, co přesně provedly.

„Takže, máte nějakou omluvu?”

Pursena o mé otázce pár sekund přemýšlela. Pak promluvila: „T-to je mýlka. Pošlapala ji Rinia, já jsem jí jako říkala, aby přestala.”

„Hmm?!”

Aby se místo omluvy vymlouvala...

Pche, tak dobrá. Jelikož je to zábava, sundám roubík i Rinie.

Když jsem to udělal, ty dvě se začaly nahlas hádat.

„To Pursena řekla, že to je hnusné a že to nepo-mňau-třebujeme, mňau!”

„Ale to ty jsi na to jako šlápla, Rinio, haf.”

„Ach, jenom jsem uklouzla. Kromě toho to Pursena do toho nakonec kopla a rozbila to na kousky, mňau. Když viděla, jak Zanoba do mňau-noci sbírá ty kousky, tak se mu pošklebovala, mňau!”

Hledat ty malé kousíčky až do noci... Ačkoli ta kotníková část je velká jenom jako malíček. Zanobo, muž jako ty...

Zrovna teď se můj dojem ze Zanoby třikrát vylepšil. Míříš přesně Rudeovou cestou, že, Zanobo! Ups, to pro teď dejme stranou.

„SKLAPNĚTE! Vy dvě jste vinny stejným zločinem.”

Jako první umlčím tohle nehezké divadlo a pak.

„Váš zločin musí být potrestán.” Vyřknu rozsudek.

„I když říkám tohle, moje náboženská sekta byla založená teprve nedávno, takže nemáme žádný precedens, jak se v takové situaci zachovat. Jaký trest se za něco takového dává ve vaší vesnici?”

„P-pokud nám provedeš něco divného, táta a děda to nenechají jen tak, mňau. Dokonce i ve Velkém lese jsme dvě z nejlepších válečnic, mňau! Ach...”

Zdá se, že si na to Rinia vzpomněla. Že Gyes a Gustav jsou moji známí. A pak jsem si vzpomněl já. [Trest] Velkého lesa.

„Gyes? Aach, vzpomínám si. Křivě mě obvinil. Řekl o mě, že jsem jeho Posvátnému zvířectvu provedl něco neslušného. Nechal mě svléknout donaha, celého mě polil studenou vodou a pak jsem strávil týden ve vězení. Aha, takže mám i pro vás dvě udělat něco takového?”

Jen tak mimochodem, kvůli té záležitosti necítím vůbec žádnou zášť. Ale zdá se, že tak si to ty dívky vyložily. Ty dvě neměly slov a strašlivě zbledly. Jak se dalo čekat, pro jejich rasu se tenhle trest rovnal strašlivému mučení.

„N-ne, udělám, co budeš chtít, jen mě před tímhle ušetři, mňau.”

„S Riniiným tělem si můžeš dělat, co se ti zachce, tak aspoň se mnou měj slitování, haf!”

„Správně, mňau, s mým tělem si můžeš dělat c—... Ueeee?!”

Dokonce i když se ty dvě dožadují milosti, tak je z toho komedie. Rozhodně se nekají dostatečně. Obzvláště tady ten pes.

„Váš kmen Dorudia byl vážně krutý, když se tohle stalo vašemu váženému Posvátnému zvěrstvu, víte? Kdykoli se něco stalo, podezírali mě a kupili na mě falešná obvinění. V porovnání s tím jsou vaše zločiny skutečné skrz na skrz.”

„Prosím tě, prosím, odpusť mi... Nevěděla jsem, že to je tak důležitá figurína...!”

„No ano, opravdu to tak vypadá.”

„Já to jako už podruhé neudělám...”

Co 'podruhé'? Jako kdybys byla schopná to udělat podruhé. Rozbité věci už se nikdy nevrátí, víš? Chápou vůbec, jaký to je pocit, když někdo rozbije něco drahého tomu člověku přímo před očima? Dokonce i teď si na ten okamžik vzpomínám. Když můj mladší bratr zničil můj počítač basebalovou pálkou. Ale nemám v úmyslu se kvůli tomu zase naštvat. Jediné, co si pamatuju, je to zoufalství a další pocity, co jsem tehdy cítil. Byly to pocity, které jsem cítil, když mi na kusy rozbili moji emocionální podporu!

„Já se omlouvám, mňau, dokonce ti ukážu bříško, mňau...”

„Správně, i když je to trapný, tak to taky snesu, haf.”

Ukázat mi bříško? Aach, to je dogeza ve stylu Zvířecí rasy, co prováděl Gyes, co? I když mi ukážete takovou neupřímnou dogezu, nebudu schopný se uklidnit.

„Pokud chcete, aby vám bylo odpuštěno, tak tu figurínu spravte!”

R O X Y, R O X Y!

„Správně, dokonce ani Mistr ji nedokáže opravit!”

Zanoba ty dvě zavrhl.

Ale Zanobo, není to tak, že to nedokážu opravit, víš? Máš tady všechny kousky a ten nejdůležitější díl, totiž hůl je netknutá. A vůbec jsem zkušenější, než když jsem tohle vyráběl. Bez jediné stopy, nádherně...

Hm?

Správně. Dokážu ji spravit. Dokážu ji opravit, co! Není to tak, že už se nikdy nevrátí.

A ony se taky omluvily. Ty dvě se ze svého činu kají. Mám dokonce pocit, že by nevadilo, kdybych jim odpustil. Nebo spíš tohle je zločin, ne? Pokud tohle vyjde na světlo, tak vlastně budu já v maléru, co? Například kdyby tuhle scénu viděl jeden plešatec s kopím...

Ne! To není ten problém! Problém je, že ty dvě snadno rozbily věc, co byla někomu drahá! Ale pokud bych jim to teď snadno odpustil, určitě by to udělaly znovu! Musím jim to pokání vrýt do těl! Ve jménu Roxiny víry!

Když už jsme u toho, jelikož jsem se trochu uklidnil, vzpomínám si na celkem esoterické tresty.

„Zanobo, máš nějaký nápad?”

„Ať si protrpí tím samým, čím si prošla figurína.”

Zanobovy oči jsou nesmírně nemilosrdné. Zdá se, že je pořád ještě naštvaný. To je přirozené; přece jen se to stalo přímo před jeho očima.

Kdybych řekl, že ano, pravděpodobně by je zanechal ve stejném stavu jako ony figurínu Roxy. Svýma vlastníma rukama by je rozbil na malé kousky. Udělal by to. Tenhle muž by to udělal. Princ Hlavotrh je v dobrém zdraví.

„Ne, Zanobo. Jejich smrt je pravděpodobně moc. Já zabíjení lidí nemám rád.”

„V tom případě je prodám do otroctví. Ačkoli je zakázáno prodávat členy klanu Dorudia, pokud si to správně vybavuju, v Asuře je jedna šlechtická rodina, kterým Zvířecí rasa připadá neodolatelná. Dcery náčelníků klanu Dorudia... Pokud by si mohli zotročit někoho takového, koupili by je, i kdyby to bylo proti zákonu.”

Zanoba vypadal divoce. Ale i když tohle řekl, prodat je do otroctví je pravděpodobně taky moc. Mohlo by to skončit válkou se Zvířecí rasou.

„Ta asurská rodina je momentálně na pokraji vyhubení, takže to pravděpodobně bude obtížné.”

Copak se asi stalo s rodinou Boreasů? Sem na sever se moc informací nedostane. Jenom to, že jsou v celkem vážné situaci a že to je možná jen otázka času, než celá rodina vymře.

„Poslouchej, Zanobo. I když je to takhle, pořád to jsou princezny. Pokud nepoužijeme metodu, která nezpůsobí moc problémů, tak by se to mohlo otočit proti nám.”

„Co se od mistra dalo čekat; i když vidíš rudě, pořád přemýšlíš o tom, jak se ochránit. To je...”

„Buď zticha.”

Hmmm. Co mám dělat? Tímhle způsobem se mi neuleví. Možná by bylo dobré jen se dál dívat na tuhle rozkošnou scénu. Ačkoli to vážně není můj koníček, ty dvě se také počítají mezi bishoujo.

Ne, ne, ono by mohl vzniknout problém už jen z toho, že jsme je unesli. Bude lepší, když je v zajetí nebudeme držet moc dlouho.

Taky se zdá, že ty dvě se nad svými chybami zamýšlejí. Já tu figurínu dokážu spravit. Vážně bych to rád na místě vyřešil, ale...

Hmmm.
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>