Kapitola 43 - Cesta svatého meče (část 3)

Část 3

Hlavní silnice svatého meče.

To je hlavní silnice, co Velký les protíná přímo skrz.

Kdysi dávno svatý Milis stvořil tuhle silnici, co přetéká magickou mocí. Ačkoli je okolí zatopené vodou, jenom silnice je suchá; také se zdá, že se k ní nepřiblíží jediný netvor.

Pojedeme po ní ve voze, co nám dal kmen Dedorudia. Připravili všechno, co bychom na cestě mohli potřebovat:

Vůz + koně.

Cestovní výdaje (5 miliských zlaťáků + 5 miliských stříbrňáků).

Spotřební zboží.

Jelikož je to takhle, dokonce i když se nevrátíme do Svatého přístavu, tak bychom měli být schopní se dostat do hlavního města Milisu.

Dobrá, vyrážíme.

Zrovna v tom okamžiku se k nám z nějakého důvodu přidal muž s opičí tváří.

„Hele~, jen mě tak napadlo, že je na čase, abych se vrátil do Milisu. Právě včas. Vezměte mě s sebou,” řekl nováček Gisu, zatímco bezostyšně skočil do vozu a přidal se k nám.

„Ach, jestli to není Gisu?”

„Taky jdeš s náma?”

Od těch dvou nevzešly žádné námitky. Přemýšlel jsem, jestli se znají, a zeptal se na to. Zdá se, že když jsem se nedíval, Gisu ty dva řádně zpracovával. Přidal se k Eris, Toně a Teruseně a vyprávěl jim zajímavé historky. A taky se přidal k Ruijerdovi a Gustavovi a povídal jim o starých dobrých časech.

Zdá se, že využil svých obvyklých lákadel, jak se někomu vetřít do přízně, a ti dva se mu chtěli odvděčit. Na místech, kam nevidím.

Což je důvod, proč jej ti dva tak snadno přijali.

„Dobrá, tak pojďme!”

S Ruijerdovým výkřikem se vůz rozjel kupředu. Eris se pořád dívala na zvířecí kmen, co nás přišel vyprovodit, a s pohledem na Minitoně pořád plakala, je to trochu dojemné.

Ale v mém srdci stále dlí nepatrný pocit znepokojení. Je to Gisuova chyba. Pokud se k nám chtěl přidat, bylo by pěkné, kdyby to řekl od samého počátku. I kdyby se v zákulisí nepohyboval tak podezřele. Kdyby se prostě normálně zeptal, neměl jsem důvod ho odmítnout.

„Hej hej, seniore. Nezahlížej tak na mě.”

V celkem rychle jedoucím voze jsem se tvářil nespokojeně.

Gisu s širokým šklebem na tváři se přitáhl blíž k mému uchu. „Člověk, co seniorovi pomohl s jeho láskou, jsem byl já, víš?”

A pak z nějakého důvodu začal mluvit o něčem divném. Pomocník v lásce. Nakonec to dopadlo tak, že za poslední tři měsíce jsem nebyl schopen dostat se k děvčatům s psíma ušima nebo s kočičíma ušima. S Eris také nedošlo k žádnému pokroku. S Gyesem jsem nakonec vycházel lépe než na začátku, ale to bylo všechno.

To je láska? Neříkej hlouposti. Takové úmysly nemám.

„Pomocník v lásce, co tím myslíš?”

„Pomohl jsem ti s Jeho posvátnou Zvířeckostí, ne?”

„S posvátným zvířetem??”

Přemýšlej o významu. Rozumím.

„Ach.”

Byl... byl to tenhle chlápek!

Tenhle chlápek je zločinec!

Co tím myslíš: pomocník v lásce?

Řekl jsem, že to od začátku bylo falešné obvinění. Ne, místo tohohle...

„Ja... jak se ti povedlo Jeho posvátnou Zvířeckost vypustit!”

„To? To je obchodní tajemství. No, vždyť to jsou hlupáci. Když způsobíš nějaký chaos, tak není složité ho vypustit,” řekl lehkovážně a sebevědomě.

Ne, to je...

Nebezpečné, ne?

Přece jenom zvířecí lid byl řádně namíchnutej. Měl jsem pocit, že kdyby tě našli, roztrhli by tě vejpůl nebo tak něco.

„Pr...proč jsi udělal něco tak nebezpečného?”

„Vždyť máš přece rád psy, ne?”

„Řekl jsem ti, že to bylo falešné obvinění.”

„Vážně? No, na tom nesejde.”

Přesně takhle to Gisu řekl, lehkým tónem a s lehkovážným smíchem. V tom okamžiku jsem překypoval starostí. Tenhle chlápek, mohlo by to být tak, že je to poměrně nebezpečný chlápek? Jestlipak nebude zlé dopustit, aby s námi cestoval.

„Ruijerde, obrať vůz.”

„Proč?”

„Musíme vydat zločince, co vypouštěl Jeho posvátné Zvířectvo.”

„Cože? Po-počkej!”

Gisu začal panikařit a snažil se mi zakrýt ústa. Ale kvůli tomuhle chlápkovi mě tolikrát podezírali. Není třeba se měnit na démona a zajistit, aby dostal trest.

„Neboj se, nováčku. Řádně to za tebe vysvětlím. Možná tě hodí do vězení nahého a budou tě polévat studenou vodou, ale něco takového zvládneš.”

„Hej, počkej chvilku! To myslíš vážně! Dobře mě poslouchej, to já jsem připravil ten vůz, víš. Tihle lidi nevyznávají kulturu, kde by za něco děkovali materiálními věcmi. Proto mi odpusť!”

Opičí tvář byla zoufalá. Tvář naplněná kouzlem. Tenhle chlápek není špatný. To jsem pochopil, když jsme spolu byli ve vězení. Není to tak, že by Jeho posvátné Zvířectvo vypustil se zlým úmyslem. Ale, hmmmm....

„Rudee.”

„Copak, Ruijerde?”

„Odpusť mu.”

„Pane! Co se dalo od pána čekat! Hele~, už od začátku jsem si myslel, že jsi celkem pohledný muž!”

No vážně, tenhle chlápek? V každém případě...

„Ruijerde. Nevadí to? Tenhle chlápek je jeden z těch ničemů, co tak nenávidíš?”

„Udělal to, protože si myslel, že to dělá kvůli tobě, ne?”

Vážně nechápu, co Ruijerd používá jako základ pro tenhle svůj úsudek. Tohle je v pořádku a tohle je špatné. Ne, mohlo by to být tím, že tohle je výsledek Gisuova zpracovávání. Zdá se, že vážně odvedl skvělou práci, ten opičí mizera.

„Správně, přesně tak to bylo, pane! Udělal jsem to pro seniorovo dobro! Ani mě nenapadlo, že z toho vznikne takový problém. Pak jsem to trochu přehnal, ale rozhodně jsem to neudělal proto, abych druhým působil problémy!”

Upřímně řečeno mám vůči tomuhle chlápkovi závazek. Závazek toho, že jsem na chladném místě, když jsem byl nahý, dostal vestu. Ve smyslu závazku je to malá záležitost, ale v porovnání se zvířecím lidem, co i navzdory vědomí, že ta obvinění jsou falešná, mě dál zpochybňovali, to je rozhodně lepší dojem.

No, je to v pořádku.

Nakonec to nedopadlo tak, že by to někoho obtěžovalo. Dokonce i stráže zvířecího lidu se z toho poučili. A přesně takhle jsem to byl nucen přijmout.

„Nevadí, když půjdeš s námi, nováčku, ale nebojíš se Supardů?”

Přesně takhle jsem to řekl tak nahlas, aby to Ruijerd slyšel.

Jestlipak tenhle chlápek ví, že Ruijerd je Supard, nebo ne? Pokud se účastnil těch dýchánků, tak by nebylo divné, kdyby se to doslechl, ne? Nebylo by směšné, kdyby potom najednou řekl: „Supard, to jako vážně?”

„To nejde, samozřejmě, že se bojím, neboť jsem taky z magické rasy. Strach ze Supardů začíná od dětství, říká se, že tě sní.”

„Aha. Vlastně i když Ruijerd vypadá takhle, je to Supard.” Jak jsem to takhle řekl, Gisu přimhouřil oči.

„Pán je jiný. Protože je můj zachránce.”

Přemýšlel jsem, jestli se něco stalo, a tak jsem Ruijerdovi poslal očima signál a on mávl rukou, jako že nemá ponětí. Přinejmenším se zdá, že poslední tři měsíce ho nezachránil.

„Jak se dalo čekat, nepamatuješ si to. Bylo to před 30 lety.”

Jak tohle Gisu řekl, začal nám ten příběh vyprávět. Setkání, rozloučení, zvrat, milostná scéna, byl to výborný příběh. Zatímco mluvíme o hrubém výborném příběhu, pohledný muž se vydá na cestu a 100 žen mu říká „nechoď, prosím”, cítí, že ho něco táhne zpět, a tak se vydá zpět do svého rodiště a pak když dorazí, dorazí se záhadnou kráskou?

Je to dlouhé, takže to shrnu jednou větou: když byl pořád ještě dobrodruh začátečník, zaútočil na něj netvor a když byl na pokraji smrti, Ruijerd ho zachránil.

„No, stalo se to před 30 lety, takže není důvod cítit se mi nějak zvlášť zavázán.”

Supardi jsou strašlivý, ale pán je jiný. Ten nováček s opičí tváří to takhle se smíchem řekl.

Ruijerd uvolnil svůj nemilosrdný výraz.

Mám pocit, že jsem pochopil význam slova karma. Není to skvělé, Ruijerde?

„No, žádám vás, abych se k vám mohl aspoň na chvilku přidat? Jako předešlý parťák?”

A přesně takhle ten nováček s opičí tváří vstoupil do Smrtelného Konce???

Není to tak, že by k nám přistoupil. Prostě se nám vnutil, přinejmenším do dalšího města. Podle jeho přesvědčení ze čtyřčlenné družiny nic dobrého nevzejde. Nebo něco takového. Nezdá se, že by dodržování toho jeho přesvědčení nějak fungovalo, když ho taky hodili do žaláře.

No, pokud nemá v plánu s k naší družině přidat, tak je v pořádku, když se k nám nepřidá. Přesně takhle se na naší cestě zvýšil počet lidí o jednoho člověka.
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>