Kapitola 42 - Pomalý život (část 6)

Část 6

Poté se Jeho Posvátnost objevila vedle mě několikrát.

Správně, z nějakého důvodu vždycky u mě. Samozřejmě po druhé o mě začali pochybovat. Ale naštěstí jsem se ten den účastnil pijanského záchvatu Ruijerda a Gustava. Nepil jsem žádný alkohol, ale vychutnával jsem si něco jako vlašské ořechy.

Jinými slovy jsem měl alibi.

Jelikož jsem mág schopný svou magií zmrazit celou vesnici, tak možná mám nějaký způsob, jak Jeho Posvátnost vypustit i na dálku, ale Gustav tyhle pochyby velmi hlasitě rozehnal.

Vůbec by to nebylo zajímavé, kdyby mi na triko nepřibylo žádné další falešné obvinění. Jelikož to je tak, tak jsem se rozhodl co nejvíc zůstávat v přítomnosti Ruijerda, Gustava a Eris, ale nakonec jsem to vzdal.

Rozhodl jsem se zůstávat poblíž Gyese. Gyes je velitel válečníků. Nejvyšší osoba zodpovědná za bezpečnost. Každý den má spoustu práce, takže mít za alibi jeho je to nejúčinnější, co mě napadlo.

„Měl jsem dojem, že mě nenávidíš, Rudee.”

Když jsem s ním zůstal celý jeden den, tak se zatvářil zatrpkle.

„Nemusíš se tím vůbec trápit, až se ti příště narodí dcera, tak mi ji prostě můžeš dát.”

„To... opravdu chceš složit svatební slib mé dceři?”

„Ne, to byl je prostý vtip. Ach, promiň, vypustil jsem pach vzrušení?”

„Čmuch čmuch? Nic takového necítím.”

„Aha, takže tohle množství je v pořádku.”

Přece jenom dokud není poblíž nějaká žena, tak se můj rošťák nezmění na divokou šelmu, nebo tak se to aspoň zdá. Vypadá to, že to znamená, že dokud je nezahlédnu, tak se nedá nic dělat.

„Za poslední měsíc jsem něco pochopil, Rudee. Jsi celkem vyspělý. I když jsi pořád ještě mladý, Ruijerd tě také uznal za válečníka.”

„Co to má být? Najednou mě takhle chválit.”

To je tak nějak nechutné. Najednou takhle obrátit.

„Na začátku jsem si myslel, že jsi jen nějaký rozmazlený spratek, co závisí na Ruijerdovi, a že si děláš, co se ti zachce.”

Ho.

To vyjádřil celkem přesně.

No, není to přesně tak, že by se zmýlil.

„Co se týče magického umění, jsi mnohem lepší, než jsem si vůbec představoval. Zmrazit celý les během deštivého období, to jsem si představoval jen jako pohádku.”

„Fuu... moje učitelka je ale ještě víc úžasná...”

Bez zvláštního důvodu jsem tady znovu prosadil Roxy. Nehledě na to, jak moc budu Roxy chválit, nikdy to nebude dost.

„A navíc i když máš tolik moci, nebažil jsi po pomstě poté, co se k tobě kmen Dedorudia tak ošklivě zachoval.”

Když to vezmeš z tohohle pohledu, je to tak. Ale hele, Ruijerd to taky řekl, že jsem polevil v pozornosti. Copak není v pořádku, když se z toho obě strany kají. Kromě toho...

„Tohle místo je taky Ghyslainino rodiště.”

„Co Ghyslaine řekla o téhle vesnici?”

„Ne, ve skutečnosti nic konkrétního neřekla.”

Nezdálo se, že by Ghyslaine měla Velký les nějak moc v lásce. Taky když mě učila řeč Zvířecího boha, tak se často tvářila zahořkle.

„Kdo by nechtěl dobře vycházet s rodinou uctívané učitelky?”

„Nevadí, když se ještě jednou omluvím?”

„Vážně vůbec nepotřebuju všechny ty prostrace. Místo toho mi dej prosím právo ochmatat Minitonu.”

„Pokud máš v plánu řádně a vážně považovat mou dceru za partnerku, tak by mi to vlastně nijak zvlášť nevadilo.”

„Ech?!”

Vážně?

Znamená to, že mi dá svolení hrát si mňau mňau s dívkou s kočičíma ušima! Nene. Zrovna teď si pěkně povídáme, ty zatracenej NEETe, zůstaň u ledu.

„Samozřejmě žertuju. Eris by se pravděpodobně taky naštvala.”

„Ale zrovna teď jsem ucítil trochu pachu vzrušení.”

„S tím se nedá nic dělat. To bylo kvůli tvému lehkomyslnému prohlášení, Gyesi. Nech to být.”

„Aha? Za to se omlouvám.”

No vážně.

S Eris máme řádný slib. 15 let. Ještě další čtyři roky. Pokud počkám čtyři roky, budu v ráji. Když už mluvíme o slibech, jeden jsem měl taky se Sylphy, ale...? Jak se asi Sylphy vede? Pravděpodobně dobře. Bylo by dobré, kdyby ji už netýrali kvůli jejím vlasům.

„A zdá se, že i dneska přišel.”

Jak jsem byl ztracený v myšlenkách, najednou se objevila Jeho posvátná Zvířeckost.

„Ku... co pro všechno na světě stráže dělají?!” Jak to Gyes spatřil, začal skřípat zuby.

I dneska mi Jeho posvátná Zvířeckost řekla vesele „wan”. V odpověď jsem ho podrbal na hlavě.

„Může to být tak, že by se dostával ven sám?” zeptal jsem se, ale...

„Ne, není pochyb o tom, že to někdo dělá,” řekl Gyes, zatímco se na Jeho posvátnou Zvířeckost díval se znepokojenýma očima.

Někdo to dělá. Bez pochyby je to někdo z jejich vlastních řad, ale všichni mají alibi. Je to strašidelné.

„Máme to s Ruijerdem prověřit? Myslím, že s Ruijerdovým okem bychom to celkem rychle vyřešili.” Poté, co jsem tohle řekl...

„Ne, ochrana Jeho posvátné Zvířeckosti je pro kmen Dedorudia záležitost cti. Nemůžeme dopustit, aby do toho zasahovali cizí lidé.” Takhle mě odmítl.

„Ačkoli nevadí, že bráníme vesnici?”

„Tohle a to jsou dvě různé věci.”

Obrana vesnice je v pořádku, ale vyšetřování útěků Jeho posvátné Zvířeckosti ne. Vážně jsem nedokázal pochopit, jak o tom přemýšlí, ale hádám, že to bude rozdíl v našem rozumném uvažování. No, pokud jim to nevadí, tak mě taky ne.

„Pokud se mu tolikrát povedlo utéct, tak je to rozhodně znepokojivé. Zrovna teď to nevadí, protože je období dešťů, ale jakmile období dešťů skončí, mohli by ho zase unést. Kromě toho vždycky by se mohlo stát to nejhorší a netvoři by jej mohli napadnout i tady ve vesnici.”

„To asi jo.”

Gyes se s ustaranou tváří začal bát.

„Jelikož se zdá, že Jeho posvátná Zvířeckost utíká, aby se se mnou mohla setkat, nevyřešil by se ten problém, kdybych za ním každý den přišel?”

„To? Ale? Hmmmm?”

Je z toho nešťastný. Přece jenom se zdá, že nechce, aby se cizinci přibližovali k Posvátnému stromu.

Trochu ho pošťouchnu.

„Tak co kdybychom se setkávali v blízkosti Posvátného stromu a vy byste ho vyvedli dřív, než by měl šanci utéct, a pak jej ke mně někdo doprovodil? Pokud to takhle uděláme, tak se nebudeme muset trápit tím, že ho někdo vypustí.”

„Nebudeme tím převracet priority?”

„Ale já si myslím, že je to lepší, než chviličku nevědět, kde se Jeho posvátná Zvířeckost nachází.”

„???”

Gyes z toho nebyl nadšený. Jelikož z toho byl nervózní, bylo to tak.

---

Poté jsem méně než dva týdny žil a hrál si s Jeho posvátnou Zvířeckostí.

Nakonec jsme nikdy nepřišli na to, kdo byl pachatelem, a Jeho posvátná Zvířeckost prozatím také přestala mizet.

A stalo se, že doprovod se na mě strašně naštval, když jsem ho vytrénoval na pac, ačkoli to je tajemství.

---

Po mnoha různých událostech tři měsíce utekly.

Přestalo pršet.

---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>