Kapitola 42 - Pomalý život (část 3-4)

Část 3

Poté jsem se poučil ze zkušeností a začal jsem trénovat užívání větrné magie k létání po obloze. Bylo nesmírně obtížné přimět mé tělo vznášet se ve vzduchu pomocí větrné magie.

Povedlo se mi, pokud se to tak dá nazývat, použít na vlastní nohy tupé [Zemní kopí] a vrhnout se tak do vzduchu.

Poté jsem použil větrné magie ke zrychlení. Když je čas na přistání, zpomalit a připravit si místo na přistání.

Pomocí větrné magie snížit rychlost pádu, zatímco zároveň vodní magií vytvořit na místě přistání bazének a přistát do vody.

Něco takového.

Jak nezvedená magie.

Kvůli svému nedostatku nadání je mi trpko.

Chci volně létat po obloze.

Ačkoli mě tento výsledek uspokojil.

Nebyl jsem schopen létat po obloze, ale byl jsem schopen vytvořit metodu vysokorychlostního cestování vzduchem.

Nebyl jsem schopen dosáhnout počátečního cíle, ale získal jsem aspoň něco.

Rozhodl jsem se to považovat za úspěch.

Část 4

Uběhlo dva a půl měsíce.

Jednoho dne do mého pokoje pomalu přišlo Jeho Posvátné Zvířectvo.

„Ale no ne, jestli to není Jeho Posvátné Zvířectvo. Potřebuješ něco od tohoto sexuálního netvora?”

„Wan.”

„Dvě.” (pozn.: „wan” se v angličtině vyslovuje „jedna”, takže Rudeus zareagoval...)

„Wan.”

Zdá se, že mě prostě hodlá ignorovat.

Nevím, jestli to je samec nebo samice, ale Jeho Posvátnost přišel ke mně a uložil se vedle.

Momentálně mám v rukách sošku, kterou zrovna modeluji. Jelikož do konce deštivého období zbývá ještě spoustu času, rozhodl jsem se nějaké ty sošky vyrobit. Modelem mi je Ruijerd.

Proč on? To by si člověk mohl pomyslet.

Ale přemýšlejte o tom chvilku. Rasa Supardů jsou netvoři s neznámou totožností. Když lidé vidí jejich zelené vlasy, tak se třesou strachem. Ale sošky, co já vyrábím, nemají žádnou barvu. Kamenná soška jednolité šedé barvy. Pokud dokážu tu sošku udělat tak, aby vypadala úžasně, tak by Supardy mohlo přijmout víc lidí.

Ze všeho nejdřív silueta.

Vlasy přijdou až nakonec.

„Haf.”

Jeho Posvátnost se tělem přiblížil k mému stehnu a položil si hlavu mě na klín. Byl jsem z toho trochu zmatený, protože ještě nikdy se se mnou žádné zvíře takhle nesblížilo.

„Hm? Nn?”

Jeho Posvátnost se dívala na moje ruce s výrazem, jako kdyby říkala: „Co to je?”

Je to Posvátné štěně, jehož věk je adekvátní jeho klidu. Prozatím jsem ho začal drbat za krkem.

„Nemám co na práci, takže jsem se rozhodl trochu zabavit.”

„Haf.”

Olízl mi ruku. Vrtěl oháňkou a poskakoval kolem. Zdá se, že mě má rád.

Jelikož pořád prší, tak i Jeho Posvátnost se musí nudit. Nevím, kde byl tyhle poslední dva měsíce, ale výhradně se rozhodl zajít na místo, kde jsem já. Určitě musel hledat nějakou zábavu.

„Budeme si hrát?”

„Wan!!”

Poté jsem rozpletl nohy a začal si hrát s Jeho Posvátností. Naprosto jsem si užíval, jak jsme se váleli kolem, užíval si mírného cvičení spolu s Jeho Posvátností.

Rozhodně vyrovnaný vztah.

--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>