Kapitola 42 - Pomalý život (část 2)

Část 2

Když jsem byl s Ruijerdem, bolelo mě ho poslouchat.

Pokud jsem se přiblížil k Eris a ostatním, tak na mě zahlížel Gyes.

A proto jsem skončil tak, že jsem od brzkého odpoledne až do večera trávil čas o samotě. Nedokázal jsem vymyslet nic, co bych potřeboval udělat, takže jsem se rozhodl cvičit svou magii.

Ovládal jsem vodní proud tekoucí venku na zemi a snažil se ho zmrazit. Pak v tom okamžiku jsem najednou dostal nápad, jak se za pomoci větrné magie pokusit létat, a rozhodl jsem se to vyzkoušet.

To, že mě tentokrát chytili a nebyl jsem schopen utéct, bylo kvůli tomu, že jsem neznal cestu zpět. Kdybych dokázal létat po obloze, mohl jsem druhého dne snadno utéct. Gyes by se přede mnou nemusel poklonit, nikdo by neměl žádné špatné vzpomínky, byl by to šťastný konec.

Když jsem si tohle pomyslel, odešel jsem z vesnice.

Jak jsem šel, vytvářel jsem si pod nohama opěrná místa tím, že jsem zamrazil vodu. A pak když jsem našel otevřené prostranství, porazil jsem nedaleký strom. Pak jsem za pomoci zemské magie vytvořil na každé světové straně 10 metrů vysoký kamenný stupínek. A takhle jsem dokončil cvičnou oblast.

„Takže.”

Pro začátek jsem s lehkým pocitem zvedl tornádo a sledoval, co se stane. Aby to člověka vyneslo do vzduchu, takováhle rychlost by měla stačit. Pokud si to dobře pamatuju, sto metrů za sekundu by mělo být tak akorát. Přemýšlím, jak asi vypadá sto metrů za sekundu...

Prozatím to vyzkouším a uvidím.

„Alakazam! Dělám si srandu?!”

Jako list mě to zvedlo do vzduchu. Pak jsem se začal bát. Najednou jsem si uvědomil, že jsem nahoře v oblacích. Neuvědomil jsem si, že lidské tělo je takhle lehké. A pak jsem začal mít strach. Jak jsem se bláznivou rychlostí blížil zemi, začal jsem se jí instinktivně bát. Reflexivně jsem zapnul své oko předvídání.

Když jsem se podíval jednu vteřinu do budoucnosti, pravou rukou jsem vytvořil vzestupný proud a levou rukou jsem vystřelil několik nárazových vln, abych snížil rychlost svého pádu.

Ale bylo to příliš pozdě.

Jak jsem spadl do stromů, slyšel jsem, jak se zlomilo několik větví, a konečně jsem se šplouchnutím dopadl do vody. V té době už jsem měl tělo celé pomlácené a několik zlomených kostí. Z nosu mi tekla krev a když jsem si lokl trochu vody, začal jsem ovládat proudy. S bolavým tělem a závratí se mi nějak podařilo na sebe vrhnout léčivou magii.

Brzy na to se začali objevovat netvoři, jak sledovali pach mé krve.

Zdá se, že jsem spadl do hnízda deštných ještěrek [Deštných lesních ještěrek].

Jasně jsem slyšel, jak mi tlouklo srdce, jak jsem ty přicházející netvory porážel. Pravou rukou jsem neustále zamrazoval okolní vodu, abych jim zabránil v pohybu, a pak jsem pálil zemní střely, abych jim rozdrtil hlavu.

Deštné lesní ještěrky jsou netvoři řádu C.

Ve vodě se pohybovaly celkem rychle, ale když jsem je zmrazil, tak nebyly nic moc. Když jsem je všechny porazil a těla se začala hromadit, ani jsem si to neuvědomil a už byla tma. A já jsem neznal cestu zpět.

Nevím, kde se momentálně nacházím.

Jenom z téhle skutečnosti jsem nervózní.

Musím něco nějak udělat.

Vesnice by odtud neměla být tak daleko. To jsem si dál říkal, abych se uklidnil. Pokud začnu panikařit, otupí to můj úsudek. Musím zůstat COOL nehledě na to, jak moc KOOL to vypadá.

Nejdřív jsem zamrazil všechnu vodu co nejdál jsem dokázal. Jen jsem dál snižoval teplotu a jak jsem se třásl uprostřed, dál jsem donekonečna šířil led. Zároveň jsem ve vzduchu nad sebou vytvořil ohnivou kouli.

Použil jsem ohnivou kouli, abych se trochu zahřál, zatímco jsem dál mrazil vodu. Netvoři, co to světlo uvidí, s největší pravděpodobností přijdou sem. Ne, netvoři během období dešťů plavou. S největší pravděpodobností nepřiběhnou po ledě.

Ani ne o hodinu později přišel Ruijerd a ostatní. Přišel po ledu spolu s válečníky kmene Dedorudia. Ulevilo se mi. Přece jenom se pořád cítím nervózně, když jsem samotný na zanedbaném místě, kde to neznám.

„Rudee, co se stalo?”

„Je... jen trochu tréninku.”

Ani slovo jsem neřekl o tom, že jsem skoro umřel.

Ukázka marnosti.

„Aha? To je poprvé, co jsem tě viděl brát to vážně, ale vážně to je intenzivní. Když celá vesnice zamrzla a pokryla se ledem, přemýšlel jsem, co se děje.”

„No... no jo...”

„Všichni netvoři byli zmrzlí.”

„Ech, jo, chtěl jsem pomoct s jejich přesunem. Ze všech sil jsem se snažil zamrazit okolí.”

„S tím ti snadno pomůžeme. Ale příště mi určitě dej vědět.”

„Pokud tu se mnou budeš, Ruijerde, tak to potom není tajný trénink.”

Jak jsem to řekl, Ruijerd se trochu zasmál.

Válečníci zvířecí rasy se procházeli kolem, aby se podívali na zmrzlé lesní ještěrky jenom s rozdrcenou hlavou a třásli se strachy.

Ehm? Co vy na to?

Maso pralesních ještěrek se celkem podobá kuřecímu.

------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>