Kapitola 47 - Setkání s Paulem (část 1)

Část 1

– Paulovo hledisko –

Pil jsem v baru. Jelikož je skoro noc, počet hostů jiných než naše skupina začíná stoupat. Naopak počet členů naší skupiny klesl. Uprostřed toho jsem seděl u jednoho stolu s úmyslem pít do nekonečna. Jsem si jistý, že moje nespokojenost visí ve vzduchu. Nikdo se ke mně nepřibližuje.

„Hej, hledal jsem tě.”

A zrovna jak jsem si to pomyslel, někdo na mě zavolal. Když jsem zvedl tvář, spatřil jsem muže s opičí tváří se zvednutými koutky úst. Tohle je poprvé za poslední rok, co jsem tuhle tvář viděl.

„Gisu? Ty mizero... Kde si myslíš, žes byl?”

„Aaach, co to je, co to je, ty jsi prostě jako vždy nespokojený.”

„Očividně.”

Nespokojeně jsem mlaskl za doprovodu „pche” a pak se dotkl své tváře. Ještě pořád to bolelo. Tam, kde mě Rudeus udeřil. Dělal jsem, že jsem drsnej, ale pravděpodobně by nebyl špatnej nápad si to přece jenom nechat vyléčit magií.

Sakra, Rudee, ty mizero.

Co tím myslíš: když máš moji magii, tak Magický kontinent není problém.

Pokud jsi měl tolik volného času, tak jsi měl pátrat po lidech. Ale to ne, ty jsi mi jenom pořád říkal, jak jste jedli maso z Velkých pozemních želv.

Co myslíš tím: kdyby mě nenapadlo zemskou magií vyrobit hrnec, tak bych to mizerný maso v žádným případě nepojídal další rok?

Pokud jsi měl čas hledat suroviny, tak jsi měl dělat něco jiného, ne?

Sakra.

Nakonec jsi mě dokonce podezíral z nevěry? Do háje s tebou. Od toho teleportačního incidentu jsem na ženy ani jednou nepomyslel. Nic jsem se sebou nedělal a odsunul to do pozadí a ty mě pak obviňuješ? Nezahrávej si se mnou. Co tím myslíš, žes o tom nevěděl? Kdybys to na Magickém kontinentu pořádně prozkoumal, tak ses mohl setkat buď se Zenith, nebo s Liliou. Nerozčiluj mě...

„Hehe... když vypadáš takhle, tak se zdá, že jste se ještě nesetkali.”

Co je tady tak vtipnýho, Gisu?

Zatímco se tak bezstarostně smál, zdá se, že si něco objednal. V každým případě je to pravděpodobně jenom alkohol. Tenhle chlap je větší pijan než ten trpaslík Talhand.

„Paule. Zítra se ukaž v Gildě dobrodruhů.”

„Proč bych měl?”

„Budeš se moct setkat se zajímavým člověkem.”

Zajímavý člověk. Někdo, kdo by vyléčil moji nespokojenou náladu. Důvod, proč se tady dneska Gisu ukázal. A ten člověk, s kterým jsem se dneska setkal. Když jsem si dal ty tři věci dohromady, přišel jsem na odpověď.

„Rudi, co?”

Jak to opičí chlap zaslechl, kysele se zašklebil a začal se škrábat na hlavě. „Co? Ty už to víš?”

„Setkal jsem se s ním.”

„To ale nevypadáš moc šťastně. Pohádali jste se?”

Hádka.

No, hádka, co?

Ale přitom jsme se k té hádce ani nedostali?

Sakra, jen co jsem si na to vzpomněl, zase mě začala bolet tvář.

„Co se stalo, Paule, řekni mi o tom.”

S tou přátelskou tváří se Gisu přesunul na židli vedle mě. Tenhle chlápek byl vždycky dobrý posluchač starostí ostatních. I teď se zdá, že i kdybych řekl, že strká nos, kam nemá, tak by to prostě vzal po svém a vyslechl si mě.

„Ach, tak poslouchej...”

Pak jsem Gisovi začal povídat, co se před chvílí stalo. To, že jsem byl rád, že jsme se setkali. Ačkoli něco to pokazilo a já se Rudea zeptal, co do teď dělal. A pak mi Rudeus začal vyprávět o svém putování přehnaně směšným tónem. Začal vyzpěvovat zbytečnou historku plnou chvástání.

Poukázal jsem na to, že místo vychloubání měl dělat něco jiného. A to, že se na mě osočil. A to, že zmínil ženy a já po něm vyjel. A to, že jsme se porvali a on mě zmlátil.

Gisu jenom poslouchal a v určitých bodech si pro sebe přikyvoval. „Jo”, zdá se, že souhlasí, „teď už to chápu”, zdá se, že to při poslouchání pochopil. Poslouchal s takovýmhle dojmem, ale nakonec řekl tohle: „Víš ty co, nemáš na svýho syna trochu moc vysoký nároky?”

„Co?”

Uvědomil jsem si, že jsem hloupě zvedl hlas. Jaký nároky? Co to je? Jako na koho?

„Já? Na Rudiho?”

„Tím myslím, popřemýšlej o tom trochu.”

Zatímco jsem já byl zmatený, Gisu ze mě dál mámil odpověď, zatímco spojoval vlastní slova: „Ten kluk je rozhodně úžasnej. Ještě nikdy jsem neviděl chlápka, co dokáže používat němé zaříkání. Když jsem slyšel, že za poslední rok zlikvidoval tucty netvorů, šel mi mráz po zádech. Jsem si jistej, že ten kluk Rudeus je ve skutečnosti génius, co se objevuje jednou za sto let.”

Správně. Rudi je génius. Je génius. Skutečný génius. Je to kluk, co od mala dokázal cokoli. Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že mu něco nejde, ale dokonce se mu podařilo přimět toho Philipa, aby mu nabídl svoji dceru. Ten Philip, co mě vždycky tak kritizoval.

„Jo, správně. Je úžasný. Přece jenom už od pěti let...”

„Ale pořád je to jenom fracek.”

Poté, co mi přímo skočil do řeči, jsem zůstal zticha.

„Rudeus je pořád jenom 11 letej fracek,” zopakoval to ještě jednou Gisu, zatímco jsem nad tím přemítal. „Dokonce i ty jsi odešel z domu ve dvanácti, ne?”

„Jo.”

„Copak jsi neříkal, že všechno mladší dvanácti let je pořád fracek?”

„Co to má znamenat? Co se tím snažíš říct?”

Rudi je silnější než já. Jasně, dneska jsem pil, ale i když bychom tohle dali stranou, tak zesílil. I když jsem byl opilý, bral jsem to vážně.

Vážně jsem použil [Čtyřnohou formu] ze stylu Boha Severu, kterou jsem nechtěl použít, a dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem použil [Tichý meč] ze stylu Boha Meče. Dokonce i takhle jsem jenom přesekl kalhotky, co měl na hlavě.

Rudi to vůbec nebral vážně. Důkazem toho je, že všichni členové vyvázli jen s lehkými zraněními. Bojoval, zatímco na ně šel zlehka, prohrál jsem s člověkem, co to nebral vážně.

Nevím, o kolik zesílil za ten čas, co jsme se neviděli. Jenom už když mu bylo sedm, byl mnohem chytřejší než já. Fyzickou silou by mohl být mnohem lepší než já. A má mnohem lepší hlavu než já. V tom případě není překvapivé, že všechno dokáže udělat líp než já. Co s tím má co dělat věk.

„Paule, co si dělal, když ti bylo jedenáct?”

„Cože?”

Pokud si to dobře vybavuju, učil jsem se doma šermu. Byl to všední život, kdy mi otec každý den huboval. I když jsem se celkem snažil, na všechno si stěžoval a pak mě praštil.

„Myslíš si, že ty v tý době bys byl schopen přežít na Magickým kontinentu?”

„Ha, Gisu, celá tahle předmluva je divná. Víš, Rudiho doprovázel člen ze silné magické rasy. Umí lidskou řeč, řeč Magického a Zvířecího boha a dokonce jedinou ranou porazil netvora řádu A! Měl za doprovod takovýho netvornýho chlápka. I kdybych to nebyl já, každý by takhle dokázal proletět Magickým kontinentem.”

„To by nešlo. Ty bys to nedokázal, rozhodně ne. I kdybys šel na Magický kontinent teď, tak by ses sám vrátit nedokázal,” prohlásil, zatímco mě zastrašoval. Gisu se chová jako obvykle, bezstarostně se směje. Smích tohohle chlápka je jako vždycky rozčilující.

„Ha!! Copak to potom není ještě větší důvod? Udělal něco, co já nedokážu. Je to génius. Rudi je génius! Můj syn je génius. Už je z něj pořádný dospělý. Nemám k tomu co říct. V čem jsem pochybil, když jsem od člověka se schopnostmi něco očekával? Ne, Gisu, nemám pravdu?”

„Nemáš pravdu. Nikdy nemáš pravdu.”

Zatímco se Gisu neustále smál, začal hltat pivo, co mu donesli. „Haaa... To je dobrý. Přece jenom tohle ve Velkým lese k pití nemají.”

„Gisu!”

„Jasný, moc řveš.”

Gisu s třesknutím odstavil dřevěný korbel. A pak začal najednou mluvit vážně. „Paule. Ty jsi ještě na Magickým kontinentu nikdy nebyl, co?”

„Co s tím?”

Nikdy jsem na Magickém kontinentu nebyl. Ačkoli samozřejmě jsem o něm hodně slyšel od jiných. Povídá se, že to je nebezpečná země. Člověk jenom kráčí po cestě a netvoři se objevují jeden po druhém. Když člověk nejí netvory, tak nepřežije. Ale co má být, že je tam prostě hodně netvorů?

„Víš ty co, já jsem se na Magickým kontinentu narodil. Takže kdyby ses mě zeptal, jakej je Magickej kontinent, řeknu nebezpečnej.”

„Když tak o tom přemýšlím, nepamatuju si, že by ses kdy o něm zmiňoval. Jak je nebezpečný?”

„Za prvý tam nejsou žádný silnice. Jsou tam stezky, ale není to nic jako tady na kontinentu Milis nebo na Centrálním kontinentu, nikdy tam neexistují bezpečný cesty jenom s minimem netvorů. Nehledě na to, kam šlápneš, všude tě prostě napadnou netvoři řádu C a výš.”

Jasně, slyšel jsem, že je tam hodně netvorů, ale řád C? To jsou protivníci, co jsou na Centrálním kontinentu jenom hluboko v lesích. Buď se sdružují ve smečkách, nebo mají nějaké zvláštní schopnosti.

„Nepřeháníš to trochu?”

„Ne, je to pravda. Teď neříkám jedinou lež. Magickej kontinent je prostě takovej. V každým případě je tam spoustu netvorů.”

Gisu má vážné oči. Ale i když tenhle chlápek vyhlíží takhle, dokáže nečekaně snadno lhát. Nenechám se oklamat.

„I když řekneš, že je to děcko excelentní, najednou a bez bojových zkušeností ho to hodilo na takový kontinent.”

„Jo...”

Pokud říká žádné bojové zkušenosti, tak to musí být o Rudim. Teď když to řekl, nikdy jsem neslyšel, že by Rudi zmínil, že by s někým bojoval. Jenom se zdá, že obratně odehnal pár únosců a že ani proti Ghyslaine nedokáže vyhrát, pokud se od ní trochu nevzdálí.

Neznám lepšího šermíře než Ghyslaine. Pokud se jedná o Rudiho, když se dostane na vhodnou vzdálenost, na světě by nemělo být ani 1.000 lidí, kdo by proti němu dokázali vyhrát. Proto jestli má zkušenosti z boje nebo nemá, není relevantní. Slyšel jsem, že i ten Bůh Severu, Alex R. Karman, bez předchozích zkušeností ve svém prvním souboji sekl a zabil Císaře meče.

„Pak se tam objevil dospělej, co je hodlal zachránit. Magická rasa, rozhodně byl silnej. Supard. Víš, že jo? Ten Supard.”

„Jo.”

Kmen Supardů. Co se týče tohohle, upřímně jsem o tom pochyboval. Slyšel jsem, že už ani na Magickém kontinentu skoro žádní Supardi nezůstali.

„V situaci, kdy nevěděl, co je dobrý a co zlý, to byl jedinej člověk, ke kterýmu mohl přijít. Bytost, co ho zachránila, když byl slabej. Ale Supardi jsou strašliví. Jelikož nevíš, co s tebou provedou, když je odmítneš. Takže se na něj musel spolehnout.”

„No, asi jo.”

„A když je zachránil, chytrej Rudeus přišel na tenhle nápad: o co tomuhle chlápkovi jde?”

Jasný. Rudeus by na tohle pomyslel. Mě by to nenapadlo, ale on je v těhle věcech chytrý. Dokonce i tehdy, když pomohl Lilie, ukázal takovou schopnost úsudku, o který by si člověk nemyslel, že patří dítěti.

„Ale neměl jak zjistit, co druhá strana chce.”

Jasný. Protože člověk neví, co chtějí ostatní, dokáží se lidi jako Gisu uživit.

„Pak si Rudeus pomyslel: správně, teď mi pomáhá, ale nakonec by nás mohl opustit. Aby nás neopustil, prokážu mu laskavost.”

„Cože? Laskavost? A vyjde to?”

„Nedělej si z toho srandu. I když řekneš, že to je laskavost, bodne to člověka do pocitů a způsobí to, že mezi vámi začne vzkvítat povědomí o kamarádství. Něco takového je dobrý.”

Začne rozkvétat povědomí o kamarádství, hm? Aha. S tímhle Rudiho počinem se dokážu ztotožnit. Prokázal mu laskavost výměnnou za jeho ochranu a pak zlepšoval svoje schopnosti pro případ, že by to potřeboval. To je rozumné. Dá se říct, že si Rudeus zvolil tu nejbezpečnější variantu. Hmm, jak se dalo čekat, dokáže si vést dobře.

„Pche... pokud to vymyslel až sem, proč nemohl jít ještě dál?”

Když jsem tohle řekl, Gisu zvedl tři prsty. Pak je jeden po druhém začal probírat.

„Poprvý na novým místě, poprvý dobrodruhem, nehledě na to, jak moc je inteligentní, bylo tam spoustu věcí, o kterých nevěděl. Aby ho nikdo neoklamal, neměl na výběr a musel se je naučit. Navíc si musel poradit s Magickou rasou, u který nikdy nevěděl, kdy je může zradit. A přímo za zády měl něco jako mladší sestru, kterou prostě musel ochránit.”

Zatímco to Gisu lhostejně povídal, sbalil prsty a pak nakonec dva spojil. „Kdyby se mu povedlo u toho ještě pátrat po lidech, který to teleportovalo, tak by byl superman, superman. Nebylo by nic divnýho, kdyby ho v tom případě zahrnuli do [Sedmi světových mocností].”

[Sedm světových mocností], hm? To je ale nostalgie. Za starých časů jsem se taky chtěl tak proslavit. I když dám stranou rodičovské nadhodnocení, myslím si, že Rudi má dostatečný potenciál se tak daleko dopracovat...

„Je to jasný přetížení. I když je Rudeus génius, lidi mají svoje limity, víš?”

„Proč by člověk, co se pohybuje přímo na hranici svých limitů, mluvil o svých dobrodružstvích tak zvesela? Nehledě na to, jak se na to díváš, bylo to, jako když se šlechtic jen tak na oko vydá do labyrintu a baví se tam, jen aby se potom vrátil?”

Pokud to pro Rudiho vážně bylo tak těžké, tak by to tak nepodal. Místa, kde bylo putování bolestné nebo obtížné. Zmínil by se o takových chvílích. Ale Rudeus se o tom ani jednou nezmínil.

„To proto, že nechtěl, aby ses trápil.”

„Cože?!” vypustil jsem další hloupý zvuk. „Proč by se ten kluk o mě staral? Protože jsem starej špatnej chlap?”

„Správně. Protože jsi starej špatnej chlap.”

„Pche... aha. Správně. Jsem slaboch, co kvůli něčemu bezvýznamnýmu utíká k alkoholu. V očích pana génia jsem určitě celkem ubohý.”

„I kdyby nebyl génius, tak momentálně jsi vážně v ubohým stavu, Paule.” Gisu si povzdechl. „Řeknu to, protože sám nevidíš, jak vypadáš, ale zrovna teď máš celkem příšernej zjev, víš?”

„Dost na to, aby mě litoval vlastní syn?”

„Jo. Momentálně je to dost na to, abyste se pohádali a rozešli.”

Je to tak patetický, že na to nemůžeš nic říct, dodal Gisu. Dotkl jsem se vlastní tváře. Slyšel jsem, jak mi několikadenní strniště zachrastilo pod prsty.

„Hele, Paule. Řeknu to ještě jednou,” řekl Gisu s důrazem. „Kladeš na svýho syna až moc nároků.”

Co je špatného na tom, že mám vysoké naděje? Rudi od narození udělal všechno dobře. Dost dobře na to, aby mě připravil o hrdost otce. Rudi mě nikdy nepotřeboval.

„Hele, Paule, víš. Proč jsi prostě neměl upřímnou radost, že jste se zase sešli? Není to v pohodě? Nehledě na to, jaký putování Rudeus zažil. I kdyby to bylo bezstarostný a bezohledný putování. I kdyby to bylo putování plný sukničkaření. Jelikož jste se zase živí a zdraví setkali, pro začátek by tě to prostě mělo těšit.”

„???”

Správně. Dokonce i já jsem byl ze začátku rád.

„Nebo ses snad nebál, že se setkáš se synem, kterýmu chybí nějaká část těla? I šance, že by ses setkal jenom s mrtvolou, byla celkem vysoká, víš? Ne, na Magickým kontinentu by nezůstalo ani tělo.”

Rudi zemře? Po tom, co jsem viděl tak energického Rudiho, je to celkem absurdní prohlášení. Ale jen před několika dny. Copak jsem se nad tou představou neutápěl v melancholii?

„A-aach, jaká škoda. Po tak neuvěřitelně obtížný cestě. I když se mu konečně podařilo znovu se setkat s vlastním otcem. Z toho otce se stal prašivej alkoholik. Kdybych byl na jeho místě, tak bych s tebou okamžitě zpřetrhal všechny pouta.”

Pche... vážně si povídá, co se mu zachce, a přitom se tak nadýmá.

„Pochopil jsem to, Gisu. To, co jsi řekl, je pravda. Ale jednu věc na tom nechápu.”

„Copak?”

„Jak to, že Rudi nevěděl nic o vesnici Buině? Ve Svatém přístavu určitě byly řádně zaznamenané zprávy.”

Gisu se zatvářil hořce, když řekl: „To bude tím...”

Takhle se tváří, když se snaží něco skrýt.

„Jsem si jistej, že to znamená, že se k nim bohužel nedostal.”

„Gisu, kde ses setkal s Rudim? Copak jsi ho nenašel ve Svatém přístavu?”

Nevím, kde Gisu byl za poslední rok. Ale Rudeus přišel ze severu. Pokud mluvíme o velkým městech na severu, kde by mohl Gisu být, pak je to Svatý přístav. Ve Svatém přístavu je rozhodně zpráva. Navíc by tam měla být i naše skupina.

Když člověk přijede z Magického kontinentu, tak se z něj snaží dostat informace. Pokud je to dobrodruh, neměl by být důvod, proč by nezašel do Gildy dobrodruhů.

„S Rudeem jsem se setkal ve vesnici kmene Dorudia. Překvapilo mě to, víš, přece jen ho zadržovali kvůli podezření, že napadl Posvátné Zvíře, a byl kvůli tomu nahej ve vězení.”

„Nahý ve vězení zvířecí rasy?? To jako vážně?”

Slyšel jsem o tom od Ghyslaine. Pro kmen Dedorudia je svléknutí do naha, vhození do klece, spoutání a polévání studenou vodou to největší ponížení. Něco takového skoro nikdy nedělají cizincům, a pokud už ano, tak zařídí, aby si to člověk po zbytek života pamatoval. Jednou jsem Ghyslaine ze srandy polil vodou, vážně na mě zahlížela.

„Aha a co se stalo pak?”

„Co, Rudeus ti to neřekl?”

„Jenom jsem slyšel, jak cestoval po Magickém kontinentu.”

Správně, proč neviděl tu zprávu ve Svatém přístavu. Chyběla mi ta nejdůležitější informace. Proč?

Ach, neposlouchal jsem.

Zatraceně.

Proč jsem vždycky takový, tak prchlivý. Uklidni se. Rudi je lepší. I když je lepší než já, tak na tu informaci nenarazil. Musím o tom popřemýšlet v klidu.

Pokud se dostal do Svatého přístavu, tak by se o tom doslechl, i kdyby nechtěl. Jinými slovy ve Svatém přístavu se do něčeho namočil. Incident, kvůli kterému ho chytil kmen Dedorudia. Nebylo by to něco velkého? Mělo by to být něco, o čem mě členové za poslední dva nebo tři dny informovali. Stalo se něco takového?

„Ne, já sám vážně nevím všechny podrobnosti, ale když jsem byl ve Velkým lese u kmene Mirudetto, doslechl jsem se o tom, že ve vesnici Dedorudia zadržují nějakýho lidskýho fracka.”

„Hm? Počkej chvilku, o čem to teď mluvíš?”

Kmen Mirudetto? Pokud si to dobře vybavuju, je to druh zvířecí rasy. Kmen, co má uši jako zajíci.

„Kmenová vesnice Mirudetto. Mají patriarchu, takže je celkem velká, ale...?”

Gisuho vysvětlení bylo dlouhé a trochu otravné. Upřímně řečeno v půlce jsem skoro řekl, že to stačí, tak dlouhé to bylo. Ale dneska mluvíme o Rudim, takže si to vyslechnu až do konce. Nechci, aby mi unikly důležité detaily. I když jsem zrovna udělal stejnou chybu, jak se dalo čekat, nechci tu samou chybu opakovat dvakrát v jeden den.

Vyprávění skončilo. Když to shrnu: „Gisu, jinými slovy jsi obcházel kmeny ve Velkém lese a šířil informace, že když najdou ztracené lidi, mají je poslat do Milishionu?”

„Jo. Hehe, stačí, když mi poděkuješ.”

„I kdybych ti poděkoval, tak by to tím neskončilo, ne?”

Čas od času jsem si myslel, že za mnou přicházeli uprchlíci ze směru od Velkého lesa, ale teď už to chápu, bylo to tohle.

„No, to zatím necháme.”

„Jo.”

Později si to vyslechnu podrobněji, ale teď tohle stranou.

„Když jsem se doslechl o tom lidským děcku, najednou mi to došlo a rychle jsem se přesunul do vesnice Dorudia. Nechci se vychloubat, ale mám široký známosti. Dokonce i ve vesnici Dorudia mám dost známých. Jednoho mýho známýho válečníka jsem požádal, aby mě hodil do stejnýho vězení.”

„Počkej, proč ses potřeboval dostat dovnitř?”

„Pro případ, že bychom potřebovali zdrhnout, kdyby na to došlo. Z vězení zvířecích ras se utíká líp zevnitř než zvenku.”

Velmi dobře vím, jak zručný je Gisu při prchání z vězení. Je to chlap, co nonšalantně odejde poté, co ho chytí kvůli podvádění.

„Takže víš ty co. Myslel jsem si, že uvnitř najdu chycený lidský děcko v breku z lítosti a zoufalství? Kukukuha...”

„Co je? Co se stalo?”

„Jako ztělesnění klidu tam ležel nahej a řekl: Vítej na vrcholku svýho života. Prostě jenom tak. Vážně jsem neměl ani šajnu, co na to mám říct!” Gisu se nahlas smál.

„Na tom není nic vtipného, ne?”

„Je to vtipný. Jak jsem ho uviděl, tak jsem to věděl. Že tenhle kluk je Paulův syn.”

Co je na tom tak zajímavého? Nebo spíš, co přesně jej dovedlo k závěru, že to je můj syn?

„Byl přesně jako ty zamlada. To, jak drzej byl při prvním setkání, jak byl zbytečně arogantní, dokonce i jak vyrážel po ženách zvířecí rasy. 'Cítím pach sexuálního vzrušení.' Naprosto ho prohlídli, ale i když to věděl, dál se na ně stejně zvrhle díval!”

Zdá se, že Gisu si zase na něco vzpomněl, a nahlas se smál. Když slyším, jak takhle vyhrabává věci z minulosti, trochu mě svrbí ruka.

„No, ještě nějakou dobu trvalo, než jsem to věděl jistě,” řekl Gisu, zatímco popíjel svoje pivo. „No, bylo to takhle. Takže se nedá nic dělat, když o té informaci nevěděl. Zdá se, že se ve Svatým přístavu nikdy nezastavil.”

„Hm? Počkej, Gisu, byl jsi ve stejné cele, ne? Takže...”

Kdyby to jenom vysvětlil.

„Nechci se vměšovat do záležitostí otce a syna, takže tady se stáhnu a nechám vás dva, ať se udobříte,” řekl Gisu rychle a vstal.

„Hej, počkej, vždyť jsi ještě neskončil?”

„Ach, správně. Zapomněl jsem říct, že Elinalize a ostatní vyrazili na Magickej kontinent. Doslechl jsem se, že elf ve Svatým přístavu zchlamstl spoustu mužů, takže se nemůžu mýlit.”

„Elinalize?” I když jsem si myslel, že mě nenávidí ze všech nejvíc?

„Hehe... navzdory všemu to není tak, že by tě ti lidi zas až tak moc nenáviděli.”

Po těhle závěrečných slovech Gisu odešel z baru. Samozřejmě bez placení. On je prostě takový. No, pro dnešek je to v pořádku. Pozval jsem tě.

Po tolika korbelech půjdu pro dnešek spát. A zítra si zkusím promluvit s Rudim.

„Už nepij. Zítra až vystřízlivíš, zajdi do Hostince u rozbřesku, jasný?” Přesně takhle se Gisu vrátil a řekl to.

„Jasný!”

Vrátil se, aby to zatloukl.

Povzdychl jsem si a odložil korbel. Když tak o tom přemýšlím, poslední dobou piju až příliš. Proč jsem utíkal do něčeho takovýho. Pořád mám ještě spoustu věcí, které musím udělat.

„Ehm? Veliteli Paule, už jste domluvili?”

Jak jsem si tohle myslel, přišla ke mně žena s omluvným výrazem na tváři. Pomyslel jsem si: co jsi zač? Když jsem se ve své opilosti pořádně podíval, uvědomil jsem si, že patří k naší skupině. Došlo mi, že to je Vera.

„Aaach... i přes to všechno dneska máš překvapivě mírný oděv, co?”

„Jo, no?”

Vera mlhavě přikývla a posadila se na židli, kde do teď seděl Gisu. Dneska na sobě nemá svůj obvyklý agresivní a stimulující oděv. Je to oděv normální městské dívky, který je vidět úplně všude.

„Ta hádka odpoledne, jen jsem přemýšlela, jestli to bylo kvůli mně?”

„Kvůli tobě? Proč?”

„Ne, ehm, protože jsem byla tak oblečená? Takže mě napadlo, že si to tvůj syn možná špatně vyložil...”

„To s tím nesouvisí. Přece jenom ten kluk by měl svoje podezření, jen kdyby viděl tvoje velké poprsí.”

Je důvod, proč Vera normálně nosí takové šaty. Bývala normální dobrodružka, ale v tom teleportačním incidentu ji to vrhlo bez vybavení na kontinent Milis, tam ji polapili loupežníci a pobavili se s ní.

Normálně když člověk zažije něco takového, tak se uzavře do sebe, ale ona má nezměrnou sílu vůle a překonala to. Ale jsou ženy, které to nedokázaly překonat. Například Verina mladší sestra, Shera. Když se očima střetne s nějakým mužem, nedokáže se přestat třást. Dokonce i mezi členy pátrací skupiny je pár dalších takových žen.

Aby Vera ty děvčata ochránila před ohledy mužů, snaží se svým obvyklým oděvem strhnout veškerou pozornost na sebe. Také je výborná v citové péči o znásilněné ženy, je to člověk, bez kterého bych se neobešel.

Mezi námi evidentně nic není. Není možné, aby mezi námi něco bylo.

„Chápu, můžeš jít.”

„Ano.”

Vera se s depresí odebrala zpět k místům, kde seděly ženy.

„Co to kruci?” Když se pořádně podívám kolem, všude ke mně míří ustarané pohledy. „Přestaňte se na mě všichni dívat tak divně! Zítra se s ním půjdu udobřit!”

Když jsem tohle řekl, nakonec jsem se zvedl ze svého místa.
-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>