Kapitola 46 - Rodinná hádka (část 1)

Část 1

Paul bydlel v hostinci [Úsvit dveří]. Vedle je o něco větší než obvyklá nálevna. Uvnitř je kulatý dřevěný stůl s deseti místy. Já sedím na jedné židli. Paul sedí přede mnou.

Ačkoli je ještě den, všechna místa jsou zaplněná. Ty lidi, co jsem porazil, vyléčil nějaký mág léčitel, jeden z Paulových spojenců, a také seděli s námi. Nemusím to ani zmiňovat, ale nedívali se na mě zrovna příjemně. Zdá se, že všichni přítomní jsou Paulovi kolegové.

Člověk, kterého jsem si všiml ze všech nejvíc, je ten přímo za Paulem. Tam sedí válečnice. Má krátké kaštanové vlasy, co se vytáčí ven. Má plné rty a vydává okouzlující dojem. Hodna zvláštního zmínění je její postava. Velká prsa, útlý pas a plný zadek, všechno zakryté takzvaným bikinovým brněním. Je to náctileté děvče blíže ke dvacítce. Vskutku, je to ta válečnice, kterou Paul oslovoval jako Vera.

Jediným pohledem dokážu říct, že má postavu, co Paul zbožňuje.

Bikinové brnění na tomto světě není tak neobvyklé. Je to svět, kde se i malé zranění dá snadno zahojit léčivou magií. Za předpokladu, že brnění bude jen bránit útokům, lidé preferují lehké brnění. Věci jako kroužkové brnění by jenom překáželo. Je spoustu šermířů, co takhle přemýšlí. Je pravděpodobné, že je jedna z nich.

Ale stejně je to poprvé, co jsem viděl člověka oblečeného tak nalehko. Normálně kromě nějakého tenkého oděvu mají brnění na kloubech jako ramena a lokty. I když tak není oblečená, protože jsme v baru, měla by si vzít nějaký plášť nebo něco. Alespoň mladé ženy, co jsem do teď viděl na Magickém kontinentu, to takhle dělaly. Není jí v takovém oděvu zima?

Slyšel jsem, že kvůli 7 věžím v Milisu je tu vždycky stálé klima. Přemýšlím, jestli je to důvod, proč je v pohodě? No, prozatím to budeme brát tak, že to tak je. Je to potěšení pro oko.

Zatímco jsem se na ní díval, střetli jsme se očima. Mrkla na mě. Já jsem jí mrknutí oplatil.

„Hoj, Rudi... Rudi?”

Když na mě Paul promluví, válečnice a já od sebe odtrhneme pohled.

„Otče, dlouho jsme se neviděli.”

„Co, Rudi... takže jsi přežil, co?”

Paul promluvil unaveným hlasem. Jak to mám říct... vážně se změnil. Pořádně se neoholil, vlasy má rozcuchané, dech mu smrdí po alkoholu a z celého jeho těla sálal mrzutý dojem. Vůbec nevypadá jako Paul v mých vzpomínkách.

„No... jo...”

V každém případě moje mysl to nestíhá. Proč je Paul tady? Tohle je Milishion. Od Asury je to tak daleko jako Afrika od Mongolska. Je tu, aby mě hledal? Ne, neměl by vědět, že mě to teleportovalo na Magický kontinent. V tom případě je v tom něco jiného, co? Co jeho práce strážce ve vesnici Buina?

„Takže proč jsi tady, tati?”

Pomyslel jsem si, že bych se na to měl zeptat jako první, a Paul na oplátku vypadal překvapeně.

„Ptáš se proč? Přece jsi viděl ty zprávy, ne?”

„Říkáš... zprávy?”

Zpráva. Jaká zpráva. Nevybavuju si, že bych něco takového viděl.

Když mě Paul viděl očividně zmateného, zamračil se.

Mohlo by to být tak, že jsem řekl něco, co jej rozčílilo?

„Hoj, Rudee. Co jsi do teď dělal?”

„I když se mě na to zeptáš, bylo to celkem drsné, víš?”

To já chci vědět, co se to tady děje. Zatímco jsem si pomyslel tohle, vylíčil jsem své dosavadní putování. O tom, jak mě to teleportovalo na Magický kontinent, jak mě zachránil jeden člověk z Magické rasy, jak se ze mě stal dobrodruh, jak jsem s Eris strávil jeden rok na Magickém kontinentu.

Když jsem tak o tom přemýšlel, byl to celkem zábavný výlet. Od potíží, co jsme měli na začátku, přes ten půl rok, co jsme žili jako dobrodruzi; celkem dost jsme toho zažili.

Možná to bylo kvůli tomu, že jsem se postupně víc rozmluvil a o událostech, ke kterým došlo během cesty, jsem začal mluvit zapáleněji. Všechno, co jsem řekl, bylo naprosto podle pravdy; skvělá obrovská podívaná.

Své putování jsem rozdělil do tří částí:

První bylo setkání s Ruijerdem, navázání přátelství a pak zmatek v Rikaris.

Druhé bylo o tom, jak velký mág Rudeus pomáhá Ruijerdovi, a jeho putování k proměně světa.

Třetí bylo o tom, jak mě nějací zbabělí zvířecí lidé zajali a můj zoufalý boj v zajetí.

Ačkoli jsem pár částí zdramatizoval, začal jsem mluvit plynuleji a postupně jsem přidával víc veselejších gest a začal jsem vyprávět za pomoci přehnaných zvukových efektů. Jen tak mimochodem jsem vynechal to o Hitogamim.

„A tak když jsme se dostali do Větrného přístavu, spatřili jsme...”

„...”

Zhruba v době, kdy jsem skončil s vyprávěním druhé části [Putování tří nežádoucích osob Magickým kontinentem, empatická část], najednou jsem přestal mluvit. Paul se zasmušil. Jeho tvář se zkřivila v naštvaném výrazu a prstem ťukal do stolu. Možná jsem ho nějak rozčílil. Aniž bych to chápal, chtěl jsem pokračovat ve vyprávění.

„Potom jsme zamířili do Velkého lesa.”

„To stačí,” Paul mě usekl naštvaným hlasem. „Teď už velmi dobře chápu, že jsi poslední rok strávil touláním.”

Paulova slova mě trochu namíchla. „Taky jsem to měl celkem těžké, víš?”

„Co přesně na tom bylo těžké?”

„Ech?”

Když se mě na tohle zeptal, vypustil jsem ze sebe zvláštní zvuk.

„Z tvýho tónu jsem neměl pocit, že bys měl nejmenší těžkosti.”

To proto, že jsem to tak podal. Ačkoli je pravda, že jsem se možná nechal trochu unést.

„Hele, Rudi. Chci se na něco zeptat.”

„Copak?”

„Ty, proč jsi na Magickém kontinentu nesbíral informace o dalších lidech, co to tam přeneslo?”

Zůstal jsem zticha. Neměl jsem na výběr a musel jsem mlčet. I když se mě zeptal proč, neměl jsem jak odpovědět. Mohl jsem odpovědět jen jedním způsobem. Byl jenom jeden důvod. Bylo to proto, že jsem zapomněl.

Ze začátku jsme vší silou zápasili, ale i když jsme zase měli trochu volnosti k nadechnutí, ani jednou jsem nepomyslel na to, že kromě nás by na Magickém kontinentu mohli být další lidi.

„Já... já jsem zapomněl... Neměli jsme čas a...”

„Neměli jste čas? I když jsi měl čas pomáhat nějakýmu démonovi, kterýho jsi ani neznal, neměl si čas zabývat se ostatními lidmi, co to přeneslo?”

Zůstal jsem zticha. Špatně jsem si uspořádal priority. Teď když to zmínil, to tak opravdu mohlo být. Ale stejně, neptej se mě na to, když už je po. Tehdy jsem na to vážně zapomněl. S tím se nedá nic dělat, ne?

„Ha! Aniž bys pátral po ostatních, aniž bys napsal jediný dopis, spolu s tou tak roztomilou slečinkou jsi žil jako dobrodruh, jako bys byl nějaký princ. Nejenom to, měl jsi i silného ochránce jako doprovod. A pak, ha, když jsi poprvé přišel do Milishionu, viděl jsi únos, dal sis na hlavu kalhotky a hrál sis na hrdinu?”

Paul si nade mnou výsměšně povzdechne a natáhne se po džbánku s alkoholem na vedlejším stole. Jediným lokem vypil půlku. Pak si odplivl, jako by se mi chtěl vysmát.

Kvůli tomu výsměšnému gestu jsem se naštval. Ačkoli jsem mu neřekl, aby přestal pít, copak nejsme zrovna uprostřed důležité konverzace?

„Dokonce i já jsem se musel vypořádat s jednou záležitostí po druhé. Rozhodl jsem se, že v situaci, kdy nedokážu rozlišit správné od špatného, ochráním jenom Eris... Stalo se mnoho věcí, takže se s tím nedalo nic dělat, ne?”

„Není to tak, že bych tě z něčeho obviňoval,” promluvil tónem, který mě zesměšňoval. Konečně jsem začal zvedat hlas.

„Tak proč se se mnou snažíš hádat?!”

Dosáhl jsem limitu, co jsem dokázal snést. Nechápu, proč Paul říká takové věci.

„Ptáš se proč?” Paul si znovu odplivne. „Na to bych se měl ptát já tebe.”

„Co se mnou?” Nedokážu to pochopit. Co se snaží říct?

„Ta Eris, co jsi zmínil, je Philipova dcera?”

„Ech? Ach, samozřejmě že ano.”

„Nikdy jsem ji neviděl, ale rozhodně je to roztomilé slečínka, co? Dopis jsi neposlal, protože sis myslel, že by tak kolem sebe měla víc strážců, a ty bys tak s ní nemohl flirtovat?”

„Copak jsem zrovna neřekl, že jsem na to zapomněl?”

Nemyslel jsem na nic jiného. Ano, Eris má dobré postavení. Rodina Greyratů je obrovská. Kdybychom si promluvili s lordem ve Svatém přístavu, tak bychom možná jednoho nebo dva strážce získali.

Ale už jsem vysvětlil, že v té době nás chytila Zvířecí rasa, takže... ach, nevysvětlil jsem to, co? K tomu jsem se ještě nedostal.

Ale i tak.

Svým způsobem jsem měl v úmyslu dělat věci, co zvládnu. Ačkoli se mi nepodařilo všechno udělat nejlépe, to mu nedává právo mě takhle obviňovat.

„Veliteli. Co kdybychom to nechali tak? Pořád je mladý, takže i když řekl trochu moc, tak se nedá nic dělat, ne?”

Když jsem zmlkl, ta válečnice v bikinách k Paulovi zezadu přistoupila a položila mu ruce na ramena. Když jsem to uviděl, opovržlivě jsem se zasmál. Nakonec je to tohle. Ačkoli tenhle chlap mluví arogantně, když přijde na ženy, tak nerozlišuje. Je takový. Není v postavení, kdy by mi mohl něco říkat. Já jsem na Eris ani jednou nevztáhl ruce. Jistě, párkrát jsem měl namále. Taky byly chvíle, kdy mi poroučely moje touhy. Ale nikdy jsem se jí nedotkl.

„Když přijde na ženy, tak tohle nechci slyšet od tebe, táto.”

„...Co?”

Paul se na mě naštvaně podíval. Já si toho nevšiml.

„Co to má být s těma ženskýma tady?”

„Co je s Verou?”

„Ví matka a Lilia, že máš s sebou tak nádhernou ženu?”

„...Neví. Není jak by to věděly.”

Paulův výraz se zkřiví lítostí, ale já to nevidím. Namluvil jsem si, že mám v hádce navrch.

„Takže podvádíš, kolik se ti jen zachce? Přiměl jsi ji obléknout se do celkem erotického oblečku. Zdá se, že den, kdy budu mít nového bratříčka nebo sestřičku, je blízko, co?”

Než jsem si to uvědomil.

Než jsem si to uvědomil, dostal jsem pěstí a teď jsem ležel na zemi. Paul se tváří útočně a shlíží na mě.

„Nezahrávej si, Rudi.”

Praštil mě. Proč? Sakra.

„Hoj, Rudi. Když jsi tady, to znamená, že jsi prošel Svatým přístavem, ne?”

„A co s tím?”

„Tak bys to měl vědět, ne?!”

Já už nevím, co se děje. Jenom to, že Paul něco skrývá. A navzdory tomu, že o tom nevím, tak mě z toho obviňuje, protože si myslí, že je přirozené, že to vím.

Nezahrávej si se mnou.

Dokonce ani já nevím všechno. Je spoustu věcí, co bych rád věděl.

„Nevím!”

Zvedl jsem pěst a zamířil na Paula. Vyhnul se tomu. Zároveň jsem aktivoval svoje démonické oko.

<Podtrhne mi nohy a já spadnu.>

Veškerou silou jsem Paulovi dupl na nohu. Pak jsem se otočil a zamířil na Paulovu bradu.

<Vyhne se tomu a ránu oplatí.>

Na opilce se pohybuje vážně dobře.

Do pravé ruky jsem nastřádal manu. V boji na blízko se Paulovi stále nevyrovnám. Ale pokud použiju magii, tak s tím není problém. Pravou rukou jsem vytvořil tornádo a poslal Paula vzduchem pryč.

„Hoa!?”

Paul v otočkách odletí vzduchem pryč a hodí ho to za pult. S hlasitým křápnutím srazí džbán s alkoholem a padne na postel.

„Sakra! Teď jsi to vážně podělal!”

Okamžitě vstane, ale má znavené nohy. Tenhle idiot toho vypil až moc. V minulosti byl Paul silnější. Je pravděpodobné, že i v téhle situaci by se mému tornádu vyhnul.

„Rudi, ty mizero...”

Další žena přispěchá k potácejícímu se Paulovi. I když se sám obklopil ženami, tak se vážně opovážil mi něco vytýkat.

„Nedotýkej se mě!” Paul ji setřese a nakráčí přede mě.

„Paule, s kolika ženami jsi podváděl, zatímco jsem byl pryč?”

„Zmlkni sakra!”

<Pravou pěstí vyrazí proti mně.>

Tohle je vážně nevzhledná rána. Je tohle vážně Paul? Tohle je útok, kterému se dokážu vyhnout i bez svého démonického oka. Popadnu ho za paži a předvedu přehoz přes rameno. Samozřejmě nedokážu nic jako judo. Použil jsem větrnou magii, abych nás nadnesl, a silou jej hodil.

„Guha...!”

Zdá se, že ani pořádně neutlumil svůj pád. Vlastně nevím, jestli na tomto světě taková technika vůbec existuje. Nasedl jsem na Paula, co nešikovně padl k zemi. Tak, jak to Eris obvykle dělává, jsem mu koleny zafixoval obě paže a zmařil jsem veškerý odpor.

„Taky jsem se snažil ze všech sil!”

Praštil jsem ho.

Praštil jsem ho.

Praštil jsem ho.

Paul to snáší a nenávistně se na mě dívá.

Sakra.

Co to je s tím pohledem.

Proč se na mě musí takhle dívat?

„Nedalo se s tím nic dělat, ne?! Byl jsem na místě, o kterém jsem nic nevěděl! Nebyl tam nikdo, koho bych znal! I tak se mi nějak podařilo dostat až sem! Proč mě musíš takhle kárat?!”

„...Jelikož jsi to ty, tak jsi to měl udělat líp!”

„Nemohl jsem!”

Po tom jsem Paula beze slov znovu a znovu mlátil. Paul neřekl ani slovo a zatímco mu z úst tekla krev, jen se na mě dál díval. Naštvaně. Jako kdyby se díval na člověka, s kterým nebyla rozumná řeč. Proč? Zrovna on by se na mě takhle neměl dívat.

Sakra...

Sakra.

„Přestaň!!!”

V tom okamžiku ke mně ze strany něco přilítlo a narazilo to do mě. Kvůli tomu nárazu jsem se zapotácel a v tom okamžiku mě Paul setřásl a vstal. Připravil jsem se na útok. Ale Paul se nepohnul. Mezi námi stála jediná malá holka.

„Už s tím přestaň!”

Měla nos hodně jako Paul a zlaté vlasy hodně jako Zenith. Stačil mi jediný pohled, abych to pochopil. To je Norn. Moje mladší sestra. Celkem vyrostla. Pokud si to dobře pamatuju, tak je jí teď pět, že? Ne, možná jí je už šest? Proč se mi staví s rukama takhle rozpaženýma?

„Netýrej tátu!”

Dostalo se mi těhle slov, šokovalo mě to.

Týrat?

Ne, totiž...

Ech?

Norn na mě zahlíží, slzy má na krajíčku. Najednou jsem se rozhlédl kolem a z nějakého důvodu... Se na mě soustředí kritické pohledy.

„...Co to má být?”

Moje srdce najednou ochladne. Vybavil jsem si ten incident před desítkami let. Tu dobu, kdy mě týrali. I tehdy jsem se trochu špatně vyjádřil a všichni ve třídě se na mě kriticky dívali.

Aaaach, správně. Řekl jsem něco špatně. Vzdal jsem to. Mám zlomené srdce. Už na tom nesejde. Jdu domů. Nic jsem neviděl. Nic nevím. Půjdu zpět do hostince a počkám na Eris a Ruijerda.

Pak okamžitě odejdeme.

Zítra nebo pozítří.

Peníze můžeme vydělat i jinde než v hlavním městě, komu na tom sejde. I v Západním přístavu by měla být gilda.

„Rudi. Neteleportovalo to jenom tebe. Všichni v Buině se dostali do té teleportační katastrofy.”

Paul něco řekl a já to matně slyšel.

…

Ech?

Co, zrovna teď, co?

„Nechali jsme zprávy ve Svatém přístavu a v Západním přístavu. V gildě dobrodruhů. Stal ses dobrodruhem, ne? Proč sis jich nevšiml...?”

I když to takhle řekneš, nic tam nebylo... Ne, správně. Ve Svatém přístavu jsem se do gildy nikdy nedostal. Jelikož poté, co jsem se šel setkat s Ruijerdem, jsem skončil ve vesnici Dorudia.

„Zatímco jsi vesele cestoval, nespočet lidí zemřelo.”

Nespočet lidí.

Tolik.

Magická pohroma.

Teleportační pohroma.

Proč jsem si to neuvědomil?

Hitogami řekl: Rozsáhlá magická pohroma.

Proč jsem si myslel, že Buina bude v pořádku?

Aha. Všichni se pohřešují...

„Jinými slovy... i Sylphy?”

Když jsem to řekl, Paul se znovu zatváří naštvaně.

„Rudi. Ty se víc zajímáš o ženskou, než o vlastní matku?”

Polkl jsem. „M-matka se pořád pohřešuje?!”

„Jo. Vůbec jsem ji nemohl najít! A Liliu taky ne!”

Paulova hořká slova mě uhodí jako políček. Zavrávoral jsem, jako kdyby mě praštil. Nohy mám jako z vody. Mám pocit, že se zhroutím. Přede mnou je židle. Nějak se mi podařilo se o ní opřít.

„Abychom našli pohřešované lidi, založili jsme pátrací skupinu.”

Pátrací skupinu. Aha. Jinými slovy, ty lidi tady jsou pátrací skupina?

„A-ale proč by pátrací skupina unášela lidi?”

„Jsou i lidi, kteří padli do otroctví.”

Otroci.

Nejdřív je to teleportuje na neznámé místo, tam je oklamou a pak z nich udělají otroky... A evidentně je takových lidí hodně.

Zdá se, že Paul a jeho skupina porovnává otroky se seznamem pohřešovaných lidí a upřímně majitele požádají, aby je propustili. Ale mezi nimi je mnoho lidí, kteří se nechtějí vzdát získaného otroka. Podle miliského zákona je člověk majetkem svého pána, jakmile se z něj, nehledě na okolnosti, jednou stane otrok.

Jinými slovy proto se Paul rozhodl ty otroky silou unést. Krádež otroka je samozřejmě zločin. Ale v tom zákoně je skulinka. Za pomoci té Paul osvobodil nespočet otroků. Samozřejmě pokud se ti lidé stali otroky dobrovolně, bylo v pořádku je nechat být. Ale většina otroků se slzami v očích prosila, aby je nechali vrátit se do svého rodiště.

Ten chlapec, co tentokrát zachránili, byl jeden z nich. Myslel jsem si, že už jsem ho někde viděl, a ten chlapec byl jeden z těch, co dřív týrali Sylphy, Somal. Během tohoto jednoho roku jej přinutili žít jako prostitut.

Mezi tím hořkým pláčem otroků byli i tací, kteří se nedali zachránit. Jinými slovy někteří šlechtici svůj majetek zanedbali, ale přitom nedokázali pochopit svévolné konání pátrací skupiny.

Zeshora, zdola, kritizovali je ze všech stran. Ačkoli to každý den působilo na Paulovy nervy, nikdy se nevzdal a dál se snažil ze všech sil. Všechno kvůli tomu, aby zachránil lidi, co to teleportovalo v té magické pohromě.

„Rudi. Myslel jsem si, že už sis dávno všiml, co se děje, a že už jsi začal jednat.”

Po Paulových slovech jsem bezmocně svěsil hlavu. Neříkej něco tak absurdního... Jak přesně jsem si to měl uvědomit?

Aaaach, ale ano. Aha.

Je možné, že během mého putování byli v jednom z těch měst, kterými jsem prošel, lidi z kraje Fedoa. Kdybych se jednoho z nich zeptal na jejich příběh, možná bych si uvědomil vážnost situace.

Ve zjišťování situace jsem byl nedbalý. Měl jsem prioritně zjišťovat informace o té katastrofě a ne se zabývat Ruijerdovou situací. Selhal jsem.

„Takže že jsi bezstarostně žil jako dobrodruh je...”

Nepozornost.

Aaach, správně. Tak to je, že jo?

Zatímco jsem byl vzrušený Erisinými kalhotkami.

Zatímco jsem byl vzrušený těly mladých žen v gildě dobrodruhů.

Zatímco jsem olizoval stehna Velké démonické císařovny.

Zatímco jsem osahával těla zvířecích dívek...

Paul riskoval vlastní život, aby našel naši rodinu.

Samozřejmě že je naštvaný.

„...”

Jenom se nedokážu omluvit. Protože se s tím nedalo nic dělat, ne? Jak to mám říct? Protože jsem si v té době myslel, že se snažím ze všech sil.

„...”

Paul nic neříká. Norn je taky zticha. Ale z jejího pohledu cítím silný pocit odmítnutí. Ten pocit na mě dotírá. Dlabe mi do srdce. Dlabe mi do duše. Když se ohlédnu, zjistím, že všichni Paulovi kolegové na mě káravě hledí.

Na mysl mi vytanuly vzpomínky na mou minulost. Byl to den poté, co byly fotky mého nahého a podřadného já vylepené po celé škole.

Ty pohledy všech, když jsem vstoupil do třídy...

Vnitřek mé mysli naprosto zbledl.

---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>