Kapitola 46 - Rodin. hádka (část 4-5)

Část 4

Večer se vrátila Eris.

Něco se muselo stát, protože vypadala celkem nadšeně. Na hrudi má přichycené listy a na tvářích má špínu. Ale vypadá celkem šťastně. Když vezmu v úvahu, jak vypadá, zdá se, že ji lov goblinů bavil. To jsem rád.

„Vítej zpět.”

„Jsem zpátky, Rudee. Víš ty co! Ach...” Když jsem se na ni usmál, nasadila zhrozený výraz. A pak ke mně přiběhla. „Kdo to byl?! Kdo ti tohle udělal?!” Se zběsilým výrazem mě popadla za ramena a začala mnou třást.

„To nic není, víš.”

„To nemůže být pravda!”

Dál se mě vyptávala na podobné otázky.

Byla neodbytná, a tak aniž bych něco zatajoval a celkem lhostejně jsem jí povyprávěl o svém rozhovoru s Paulem. Řekl jsem jí, co jsem mu řekl, jakou měl reakci a co se stalo.

„Co to má jako být? Tohle!”

Když si Eris vyslechla můj příběh, nesmírně se naštvala. „Říct něco tak jednostranného, to se nedá odpustit! Napadlo ho vůbec, jak moc ses snažil?! Aby řekl, že ses bavil...! To se naprosto nedá odpustit! Není hoden být otcem! Utluču ho k smrti!”

Jakmile řekla tuhle nebezpečnou repliku, vyběhla z místnosti s mečem v ruce.

Neměl jsem sílu ji zastavit, a tak jsem ji prostě jen nechal běžet.

Část 5

O pár minut později se Eris vrátila.

Ruijerd ji chytil za límec a donesl ji jako kočku.

„Pusť mě!”

„Nezasahuj do hádky mezi otcem a synem,” prohlásil Ruijerd a pustil Eris na postel.

Eris se na něj okamžitě otočila a zahlížela. „I když to je hádka mezi otcem a synem, pořád existují věci, které může říct a které nemůže říct!”

„Jo. Ale já chápu, jak se Rudeův otec cítí.”

„A jak se potom cítí Rudeus?! Je to Rudeus! Rudeus, co je vždycky tolerantní a co zůstane klidný, i když do něj kopeš a mlátíš ho, ten Rudeus! Je v takové depresi!”

„Pokud je v depresi, tak ho utěš. Pokud jsi žena, tak to zvládneš, ne?”

„Co—!”

Eris neměla slov a Ruijerd šel dolů.

Eris, která zůstala se mnou, vypadá, že se nemůže uklidnit, a pochoduje sem a tam. Čas od času se na mě pokoutně podívá, někdy si impozantně složí ruce na prsou. Takhle otevře ústa, aby něco řekla, ale zarazí se a zase chodí tam a zpět.

Nemůže se uklidnit.

Je jako medvěd v zoo.

Nakonec si Eris sedla vedle mě. Pokorně. Beze slova. Sedí. Taktně si trochu odsedne. Jak se Eris asi tváří? Vážně ji nevidím. Neměl jsem dost klidu, abych se druhému člověku podíval do tváře.

Uplynulo pár minut. Najednou jsem si uvědomil, že Eris vedle mě není. Když jsem začal přemýšlet, kam se poděla, pevně mě objala zezadu.

„Budu to v pořádku. Jsem na tvojí straně...” Řekla tohle a držela mě za hlavu.

Hebkost, teplo a jemná vůně potu. Všechno to bylo něco, co jsem za poslední rok zažil; byl to Erisin pach.

Cítil jsem pocit bezpečí. Ten strach, co jsem pociťoval kvůli odmítnutí vlastní rodinou, můj strach... Cítil jsem, že je všechen pryč.

Eris už se možná stala součástí mé rodiny. Kdyby byla Eris v mém předchozím životě se mnou, tak bych byl možná zachráněný mnohem dříve. Bylo to objetí, které mě přimělo si tohle myslet.

„Díky, Eris.”

„Promiň, Rudee. Já v těhletěch věcech přece jenom nejsem tak dobrá.”

Otočil jsem se a vzal ji za ruce. Měla na nich mozoly od meče, nebyly to ruce, o kterých by si člověk myslel, že patří dceři ze šlechtické rodiny. Byly to ruce, co vykazovaly velké úsilí.

„Ne, vážně jsi mi pomohla.”

„...Hmmm.”

Kousky mého srdce se spojily a moje vyrovnanost se mi trošku vrátila. Zatímco jsem myslel na tohle a cítil úlevu, svěřil jsem váhu svého těla Eris. Jen chvilku se o ni opřu.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>