Kapitola 44 - Svaté Milisovo království (část 5)

Část 5

Jako první je hledání hostince.

Najít hostinec je základní počin, když poprvé přijdeme do nového města.

V Milishionu je kolem hlavní ulice spoustu hostinců. Když půjdete dál, tak po chvilce chůze dorazíte do něčeho jako hostinská čtvrt. Když jsme si navzájem vyměnili pohledy, konečně jsme se dohodli na hostinci.
Hostinec Ranního Světla.

Tenhle hostinec byl jen trochu dál od hlavní cesty. Ale byl daleko od slumové čtvrti a veřejný pořádek kolem nebyl špatný. Včetně nějakých skrytých služeb, co nabízel, to byl hostinec zaměřený na dobrodruhy řádu zhruba C~B. Chybou je, že tam není moc slunečního světla, pokud se to dá nazývat chybou.

Najít hostinec a roztřídit věci z cestování; pokud čas dovolí, navštívit Gildu dobrodruhů a zkontrolovat zboží po městě; a pokud nám zbylo ještě víc času, tak se uvolnit a užít si prohlídku města a pak se vrátit do hostince a uspořádat schůzku ohledně budoucích plánů.

To je obvyklý proud událostí.

„Nestačilo by, kdybychom zůstali v nějakém levnějším podniku?” řekla Eris s udivenou tváří.

To, co říká, je naprosto v pořádku. Na svoje finance musíme být obezřetní. To je vždycky moje fráze. Ačkoli zrovna teď máme trochu rezervy. Peníze, co jsme si vydělali při bránění vesnice Dorudia. Pak peníze, co jsme dostali od Gyese. Když to všechno spočítám, je to něco přes sedm miliských zlaťáků.

Je rozhodně pravda, že nemáme na výběr a musíme šetřit, ale zrovna teď nejsme v tak strašlivé situaci. A proto je tahle míra luxusu v pořádku. Dokonce i já se chci čas od času vyspat na měkké posteli.

„No, copak to čas od času není v pořádku.”

Když jsem se po Eris podíval, došel jsem k pokoji.

Je to celkem čistý a pěkný pokoj. Je pěkné, že je uvnitř připravený stůl a židle. Od pokoje máme klíč na zamčení a na oknech jsou dokonce okenice. S business hotely z mého předchozího světa se to nedá srovnávat, ale na tomto světě je to nadprůměrná kvalita.

Takže o našem konání po příchodu do hostince už je rozhodnuto.

Spravování našeho vybavení a příprava seznamu spotřebního zboží, které potřebujeme doplnit. Vysušení postele, vyprání povlečení a když už jsme v tom, i vysmýčení.

Tenhle vzorec je tak zajetý, že už ani nemusím nic říkat a všichni začali v tichosti pracovat. Když jsme to všechno dokončili, slunce už zapadalo a venku se stmívalo. Jelikož jsme přijeli brzy odpoledne, nemáme čas na návštěvu gildy. No, i když s návštěvou gildy počkáme den nebo dva, tak v tom není žádný velký rozdíl.

V nálevně vedle hostince jsme něco pojedli a pak se vrátili na pokoj.

Pak jsme si všichni sedli do kroužku. Je čas na naši schůzi o budoucích plánech.

„Takže je na čase zahájit operační schůzi týmu [Smrtelný Konec]. Je to naše první schůze v hlavním městě Milisu, takže ať je to vzrušující.”

Plácl jsem se do tváří a pak začal tleskat a ti dva mi to tleskání jen stěží oplatili. Udržování atmosféry jim prostě nejde. No, na tom nesejde.

„Takže konečně jsme se dostali takhle daleko,” prohlásil jsem na začátek.

Přece jenom to bylo dlouhé putování. Něco přes rok na Magickém kontinentu a pak čtyři měsíce ve Velkém lese. Jeden a půl roku.

Uběhlo jeden a půl roku a konečně. Konečně jsme dorazili do míst, kde žije lidská rasa. Opustili jsme nebezpečné území. Odtud jsou silnice řádně udržované a rovné. Kdybych to měl porovnat se vším, co jsme doposud zažili, pak bych dokonce mohl říct, že to bude bezpečné.

Ačkoli co se týče vzdálenosti, pořád je před námi ještě kus cesty. Z Milisu do Asury. Je to vzdálenost cesty kolem půl světa. Nehledě na to, jak snadná ta cesta bude, stejně to nezkrátí tu vzdálenost, kterou ještě musíme pokrýt. Zdá se, že nám to bude trvat další rok nebo tak.

V tom případě problém číslo jedna bude...

Peníze.

„Prozatím bych během pobytu v tomto městě rád začal vydělávat peníze.”

„Proč?”

Zdvořile jsem na Erisinu otázku odpověděl: „Po návštěvě Magického kontinentu a Velkého lesa jsem pochopil, že ceny na území lidské rasy jsou celkem vysoké.”

Pak jsem si vybavil všechny tržní ceny, co jsem do teď viděl. Ve Svatém přístavu jsem nebyl schopen ceny obhlídnout, ale pořád si pamatuju obecné tržní ceny na Magickém kontinentu.

V porovnání s tím jsou ceny ve Svatém Milisově království a Asurském království vysoké. Dokonce i tenhle hostinec, kdyby to člověk srovnal s hostincem na Magickém kontinentu, cena je dost vysoká na to, aby člověku vypadly oči z důlků.

Lidská rasa také na měnu klade mnohem větší důraz než ostatní rasy.

Nebudu říkat nic o hamižnosti.

„Hodnota miliské měny je vysoká. Po Asurském království má největší hodnotu, jinými slovy je druhá na světě. Tržní ceny jsou vysoké, ale to také znamená, že odměny za práci budou také vysoké. Na rozdíl od toho, jak jsme na Magickém kontinentu v každém městě zůstávali a vydělávali peníze zhruba týden, pravděpodobně bude efektivnější, když v tomhle městě zůstaneme celý měsíc a nastřádáme peníze.”

Hodnota miliské měny je vysoká.

Jinými slovy pokud v Milisu vyděláme dost peněz, tak už se nebudeme muset trápit, nebudeme mít žádné problémy, až budeme muset zaplatit poplatek za přejezd na Centrální kontinent.

„Pořád nevíme, kolik peněz tam bude stát nalodit Suparda.”

Když jsem se zmínil o lodi, Eris se očividně zatvářila nespokojeně. Určitě si vzpomněla na svojí mořskou nemoc. Pro ni to pravděpodobně byla špatná vzpomínka, ale pro mě byla dobrá. Budu tu, abych ti kdykoli pomáhal.

„Tady nastřádáme peníze a pak půjdeme rovnou do Asury. Ačkoli pokud to tak uděláme, tak nebudeme moct dál propagovat kmen Supardů, Ruijerde. Je to v pořádku?”

Ruijerd potichu kývl.

No, propagování kmene Supardů je věc, kterou dělám, protože mě to baví. Kdyby to bylo na mě, tak bych se radši trochu uklidnil a vyšetřil si čas, abych se potloukal kolem a napravoval nechvalnou proslulost kmene Supardů.

Půl roku nebo celý rok. Pokud by to bylo ve velkém městě, tak by to znamenalo jenom to, že by to mělo o to větší účinek. Ale jenom to, že jsme se dostali sem, nám zabralo víc než rok a půl.

Rok a půl.

To není krátká doba.

Nechci promarnit víc než tohle.

Když o tom tak přemýšlíte, je to, jako kdybych se rok a půl pohřešoval. Moje rodina se asi celkem bojí. Přemýšlím, co teď asi dělají.

Zrovna když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že jsem neposlal ten dopis. Pořád jsem myslel na to, že ho musím poslat, ale nakonec se stalo tolik věcí, že jsem na to po cestě zapomněl.

Dopis, hm?

Dobrá.

„Zítra si uděláme volný den.”

Až do teď jsme používali koncept volných dnů. Původně to bylo myšleno tak, že tím Eris dostane čas na vydýchání, ale po nějaké době se z toho stala záležitost k mému dobru. Na Eris není únava nikdy vidět a Ruijerd je drsňák. Jediný, kdo je patetický a slabý, jsem já.

Samozřejmě i já jsem nabyl sílu, která se s mým předchozím životem nedá srovnávat. Možná se nemůžu rovnat s těma dvěma, ale měl bych mít dostatek síly, abych se vyrovnal průměrnému dobrodruhovi na tomto světě. Proto to není záležitost tělesné únavy. Je to duševní únava.

Moje srdce je slabé.

Každý netvor, co po cestě zabiju, se přidává k mému nahromaděnému stresu. Ačkoli tentokrát vážně nejsem vyčerpaný.

Sbírání informací, potvrzování gildovních zakázek a různé další věci. Kdybych dal přednost těmhle věcem, jsem si jistý, že bych na ten dopis zase zapomněl. Protože tak se to stávalo do teď.

A proto celý zítřejší den strávím zajišťováním, že ten dopis pošlu, abych na to tentokrát nezapomněl.

„Rudee, zase se cítíš unaveně?”

„Ne, tentokrát je v tom něco jiného. Přemýšlel jsem, že pošlu dopis.”

„Dopis?”

V odpověď na Erisinu otázku jsem přikývl. „Ano, dopis s oznámením, že jsme v pořádku.”

„Hmm? No, nemělo by vadit, když to nechám na tobě, Rudee.”

„Jo.”

Zítra napíšu dopis.

Když jsem začal vzpomínat na vesnici Buina, napíšu Paulovi a Sylphy dopis. Paul mi řekl, abych dopisy neposílal, ale no, v téhle situaci to vážně nemůže odmítnout. Ale šance, že se tam ten dopis dostane, není tak velká...

Když jsem si dopisoval s Roxy z Asurského království do království Shirone, doručili jenom jeden ze sedmi dopisů. Proto jsme posílali několik dopisů se stejným obsahem. Teď udělám to samé.

„Co budete dělat vy dva?”

„Já půjdu na vybíjení goblinů!” odpověděla Eris na mou otázku.

„Goblini?”

Když se řekne goblin, tak to asi bude ten goblin. Poloviční výšky než člověk s kyjem jako zbraní a nějakým vybavením, žluto zelená kůže, vysoká plodnost a skoro vždycky se objevují ve fantastických ero hrách a dřou se, dokud nesplní svou úlohu napadnout herní postavy.

„Zrovna jsem se ve městě doslechla, že se v téhle oblasti objevili goblini. Pokud jsem dobrodruh, tak rozhodně musím vidět gobliny!” řekla Eris energeticky.

Goblini jsou na tomhle světě existence podobná krysám. Silná schopnost množení a vždycky lidem působí problémy. Z větší části jsou schopni řeči, takže by se dali považovat za jeden druh magických zvířat. Ale ačkoli dokáží mluvit, tak se nechají vést instinkty a rozmnožují se, dokud je někdo nevymýtí.

„Rozumím. Ruijerde, ty ji budeš hlídat?”

„Proti goblinům to zvládnu sama!” zvedla Eris hlas v reakci na mou repliku.

Tvářila se, jako že ji urazilo, co jsem řekl.

Přemýšlel jsem o tom. Eris je silná. Co se týče řádu, goblini jsou na úrovni netvora řádu E. Na Magickém kontinentu žádní nebyli, takže jsem je ve skutečnosti nikdy neviděl, ale nebezpečí by mělo být malé.

Je to protivník, kterého by mělo být schopné porazit dítě s trochou zkušeností v šermu. V porovnání s tím Eris dokáže rovnocenně bojovat s netvory řádu B. Hádám, že nutit Ruijerda, aby ji v téhle situaci následoval, je trochu příliš ochranářské, ne?

Ne, ale... pokud by goblini porazili ženskou dobrodružku, pak je to přímá cesta k otrokyni těla. Moc toho o goblinech tohoto světa nevím, ale goblini z mého světa byli vždycky tak nějak v tomhle smyslu.

Kdybych já byl goblinem a nějakým způsobem by se mi podařilo poslat Eris do bezvědomí. Rozhodně bych od toho okamžiku začal žít velmi naplňujícím gobliním životem. Každý by začal. Já bych začal.

Myslím, že to bude v pořádku.

Ale...

Ačkoli...

Kdyby se v okamžiku, kdy Eris spustím z očí, stalo něco takového, tak bych nenašel odvahu podívat se Ghyslaine a Philipovi do očí.

„Rudee. Je to v pořádku. Nech ji to zkusit.”

Zatímco jsem o tom přemýšlel, Ruijerd přišel se záchranným lanem. Jaká vzácnost.

Během tohoto roku a půl Ruijerd Eris poučoval, jak bojovat s různými netvory. Já jsem měl těžkosti pochopit tu učební metodu, ale Eris se řádně učila.

Pokud je to takhle, tak je to asi v pořádku.

„Tak dobře. Eris, i když je protivník slabý, rozhodně nepovoluj v obezřetnosti.”

„Samozřejmě!”

„Určitě se taky řádně připrav.”

„Já vím!”

„Pokud by se to zdálo nebezpečné, utíkej s větrem o závod.”

„Řekla jsem, že to vím!”

„V tom nejhorším případě popadni svého protivníka za ruku a nahlas zakřič: tenhle člověk je sexuální deviant!”

„Ty jsi ale otrava! Dokonce i já dokážu zvládnout gobliny!”

Rozčílil jsem ji. Pořád se celkem bojím, ale budeme v tomhle věřit zkušenému válečníkovi Ruijerdovi.

„V tom případě už nic víc neřeknu. Snaž se ze všech sil.”

„Jo, dám do toho všechno!” Eris přikývla se spokojeným výrazem.

„Tak Ruijerde, a co budeš dělat ty?”

„Půjdu navštívit jednoho známého.”

To je poprvé, co jsem od Ruijerda zaslechl slovo známý.

„Ach, známého? Dokonce i ty máš známé, Ruijerde?”

„Očividně.”

A já si myslel, že je vždycky sám...

No, hádám, že když člověk žije přes pět set let, tak má aspoň jednoho nebo dva známé. Proč tady v tomhle městě Milishionu, přemýšlím, ale naopak v takhle velkém městě je velmi možné, že tu má Ruijerd známého.

„Jakého známého?”

„Válečník.”

Další válečník, hm?

Jelikož je to takhle, tak to asi bude další člověk, kterého zachránil po cestě na Magickém kontinentu. No, nebudu se v tom moc rýpat. Není to tak, že bych byl jeho rodič, přece jen by bylo nezdvořilé se ho vyptávat, s kým se stýká o svém volnu.
------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>