Kapitola 46 - Rodin. hádka (část 2-3)

Část 2

Než jsem se nadál, vrátil jsem se do našeho hostince.

Zhroutil jsem se na postel.

Neměl jsem ponětí. Vůbec jsem o ničem neměl ponětí. O ničem nepřemýšlím.

V mých šatech něco zašustilo. Když jsem se podíval, našel jsem papír na psaní. Zmuchlal jsem ho a odhodil. Nechtělo se mi nic dělat.

Když jsem tak o tom přemýšlel, bylo to poprvé, co se ke mně rodič zachoval chladně. Jak v mém předchozím, tak v současném životě. Tak nějak mě moje rodiče rozmazlili.

Zrovna teď mě Paul naprosto odmítl. Ten postoj byl... správně. Byl to postoj mých sourozenců, když mě vykopli z domu.

Co jsem udělal špatně? Nechápu to. Měl jsem v plánu všechno udělat správně. I když o tom teď přemýšlím, neudělal jsem žádnou osudnou chybu v úsudku. Kdybych měl jen tak odhadovat, pak by to bylo spolehnutí se na Ruijerda na samém začátku. I když jsem toho boha zpochybňoval, následoval jsem jeho radu a pomohl jsem Ruijerdovi.

Taky jsem se snažil o svém putování mluvit vesele. Ačkoli je tu i to, že jsem se nechal unést, ale nechtěl jsem, aby se Paul trápil, a taky v tom bylo moje ego. Chtěl jsem mu říct, že jsem všechno tohle dokázal.

Paulovi to pravděpodobně vtipné nepřišlo. Ani Paulovým kolegům to nepřišlo vtipné, jak se dalo čekat.

Vážně jsem udělal botu. Neměl jsem v úmyslu preferovat Sylphy před matkou. Tím myslím, byl tam Paul a Norn. Myslel jsem si, že i Zenith je v pořádku, ne? Ne, to je výmluva, že jo? V ten okamžik jsem na Zenith vůbec nepomyslel.

To Paul nadnesl téma žen. Já jsem se Eris ani nedotkl. Paul, s historií podvádění, mi vynadal. Proto jsem měl právo... Aaach, tak tak to bylo? Mohlo by to být tak, že Paul se jich nedotkl? Aha. Pokud je to tak, samozřejmě že byl naštvaný.

Dobrá. Mám pocit, že už jsem se trochu uklidnil.

Dobrá. Zítra si s ním znovu promluvím.

V každém případě i Paul trochu ujel. Copak už k takové situaci dřív nedošlo? Pokud si o tom promluvíme, pochopí to. Správně, bude to v pořádku.

Dokonce i já se bojím o svou rodinu. Není to tak, že bych se nebál.

To, že jsem po nikom nepátral, bylo kvůli tomu, že mi trochu chyběly informace.

Jistě, je trapné, že za ten rok a půl, co jsem mohl pátrat na Magickém kontinentu, jsem nic neudělal. Ale pořád jsem naživu. Nějak to vymyslím.

Přesně. Bude v pořádku, pokud je začnu řádně hledat. Paul by to měl taky pochopit. Že pokud je na tomto širém světě okamžitě nenašel, tak to neznamená, že se už nikdy nenajdou.

Proto Paula uklidním a vymyslíme spolu plán. Zaměříme se na místa, kde se ještě nehledalo. Já taky pomůžu. Pokud dovedu Eris do Asury, můžu pokračovat na sever.

Správně. Prvně se setkám s Paulem...

„...Ups.”

Najednou se mi zvedl žaludek a rozběhl jsem se na záchod. Přesně tak jsem všechno vyzvrátil. I když to teoreticky chápu, moje srdce ještě není vůbec klidné.

Protože je to dlouho, co jsem čelil odmítnutí ze strany své rodiny, moje srdce se naprosto zlomilo.

Část 3

Ruijerd se vrátil chvilku po poledni.

Vypadal veseleji než obvykle a zdálo se, že získal něco, co vypadalo hodně jako obálka. Ale když mě viděl sedět na posteli, zamračil se.

„Stalo se něco?” zeptal se mě.

„Můj otec je ve městě.” Když jsem takhle odpověděl, Ruijerd ještě víc zvážněl.

„...Řekl ti něco nepříjemného?”

„Jo.”

„Už je to dlouho, co jste se viděli, že?”

„Jo.”

„Řekni mi o tom.”

Řekl jsem mu všechno, co se stalo, aniž bych něco zatajoval.

Ruijerd krátce řekl: „Vážně?”

Konverzace v tomhle bodu ustala.

Na chvilku odešel.

-----------------------------------

<Předchozí>...<Následující>