Kapitola 45 - Paul (část 6)

Část 6

Uplynul rok a půl.

V těchto dnech jsem začal víc pít.

Dopadlo to tak, že nedokážu nic udělat, dokud se neuchýlím k alkoholu. Piju od rána do večera. Není chvíle, kdy bych byl střízlivý. I když když se vzbudím uprostřed noci, přemýšlím, že bych neměl být takový, ale na co sáhnu, to je na nic.

Myslel bych si, že moje rodina zemřela.

Jaká byla jejich smrt, co se stalo s jejich těly?

Myslel bych jenom na takové věci. Přece jenom ani o tom svém výborném synovi jsem od té doby nezaslechl ani ň.

Nechci o tom přemýšlet.

Nechci o tom přemýšlet a nechci ani náhodou uvažovat o jejich smrti.

Každý z nich během tohoto roku a půl jistě čekal na moji pomoc a nakonec v slzách zemřeli. Když na to myslím, skoro jsem se z toho zbláznil.

Proč jsem na takovém místě?

Ze všech možných možností by bylo nejlepší, kdybych začal hledat na nejnebezpečnějších místech. Dokonce i v tom nejhorším případě bych to sám nějak zvládl. Chyba v mém rozhodnutí přímo přispěla k smrti ostatních lidí, těch, co se dali zachránit, ale nebyli zachráněni. Ti, co jsou nám drazí, ti, co pro nás byli nejdůležitější, od nás byli nemilosrdně vzati.

Místo toho, abych tomu věřil, jsem utápěl svoje zármutky v alkoholu.

Jenom když jsem byl opilý, jsem byl šťastný.

Nebyl jsem schopen odvést žádnou práci.

O šest měsíců později se započal plán vrátit všechny nalezené na kontinentu Milis zpět do kraje Fedoa. Nemocné, ženy, děti a staré lidi nemůžu jen tak bezohledně přesunout. Byli mezi nimi lidé, co by dlouhou cestu nezvládli, i kdyby každý dostali zlaťák na cestu. Ale měli jsme jak naději, tak vůli vrátit se domů. Někteří z naší pátrací skupiny je doprovodili zpět do Fedoy.

Zatímco plán postupoval, ani v nejmenším jsem se neúčastnil schůzí, i když jsem za ty lidi byl zodpovědný, a místo toho jsem celý den pil.

Všichni klíčoví členové včetně mě zůstali v Milisu. Ale nakonec se pátrací aktivity omezily.

Dva roky.

Pátrání po dvou letech skončí. Zatímco já si myslím, že je to pořád příliš brzy, byli tací, co si mysleli, že tím to padlo. I kdybychom dál pátrali, jen bychom mrhali penězi. Nakonec jsem nebyl schopen najít ani jednoho člena své rodiny.

Jsem tak zbytečnej chlap.

Proč jsem kruci byl tak na nic?

Vždycky jenom pouhý děcko, nehodno být dospělým až do samého konce.

Členové se mi začali vyhýbat, neboť jsem byl pořád opilý a táhl ze mě alkohol. To bylo přirozené. Nikdo se nechtěl znát k člověku, co celý den jenom pije. Ale bylo pár výjimek, mezi nimi i Norn.

„Tati! Před chvílí tu byl obrovský muž.”

I když jsem byl opilý, Norn se mnou vždycky nadšeně mluvila.

Norn.

Norn teď pro mě byla rodina. Je moje nejdůležitější osoba na celém světě. Pro mě existuje jenom Norn. Správně.

Nešel jsem ani na Magický kontinent, ani na kontinent Begaritto. A to proto, že jsem u sebe měl Norn. Moje dcerka, které je teď jenom čtyři roky, proč bych ji měl opouštět? Proč bych ji měl nechat tady a jít na takové nebezpečné místo, kde bych mohl umřít?

„Och? Copak, Norn? Zažila jsi něco veselého?”

„Jo! Když jsem před chvilkou skoro spadla do příkopu, jeden plešatý muž mi pomohl! Takže tohle! Dostala jsem tohle!”

Když to Norn říkala, vesele mi ukázala, co měla v ruce. Bylo to jablko. Červené jablko. Vskutku ta nejchutnější barva.

„Aha, to je dobře. Řádně jsi mu poděkovala?”

„Ano, řekla jsem mu děkuju. A ten plešatý strejda mě pak pohladil po vlasech!”

„Aha, aha. Hodný člověk. Ale neměla bys říkat, že je plešatý, protože by mu to mohlo být nepříjemné.”

Rozhovory s mojí dcerkou byly vždycky zábavné. Norn je můj poklad. Pokud by byl někdo, kdo by se jí opovážil zkřivit vlásek na hlavě, byl bych připravený postavit se celému Milisovu království.

Bylo to v té chvíli, kdy jsem o tom přemýšlel, když...

„Veliteli, špatné zprávy!”

Jeden z mých členů vběhl do mého pokoje.

Jelikož přerušil hovor s mojí drahou dcerkou, tak se cítím trochu rozmrzele. Kdyby to bylo jako vždycky, tak bych mu prostě odpověděl tím, že bych si na něm vyřval plíce. Ale se svou dcerkou po boku mě moje hrdost zastavila.

„Co se děje?”

„Dělal jsem svoji práci, když nás napadli!”

„Napadli?”

Napadli je. Kdo?

Musí to být ti zatracení šlechtici.

Informovali jsme je, že lidé z Asurského království se po té katastrofě dostali do otroctví. Ale ani tak nehnuli ani brvou a ani je nevydali, ti hamižní mizerové. To byla ta dnešní historka, a tak jsme vyslali naše lidi, aby je vzali zpět.

„Dobrá, lidi, rychle se vybavte. Pojďme!”

Prozatím jsme svolali všechny naše lidi. Nebyla to tlupa silných bojovníků, ale nebylo to tak, že by jejich protivníci byli silní dobrodruzi, co zakusili labyrinty. Aspoň by měli být schopní s nimi udržet tempo.

Zatímco se shromažďovali, já jsem zamířil na místo, kde k problému došlo. Mělo by to být nedaleko, kde se můžu okamžitě objevit. Tajné velitelství pátrací skupiny bylo pár starých skladišť, kde se skladovalo oblečení a další věci. Bylo to místo, kde se jednou někdo musel objevit. Tohle je špatné. Možná bude nezbytné změnit základnu.

„Pane Paule, nepřítel je jenom jeden, ale je silný. Dávejte si pozor.”

„...používá meč?”

„Ne, je to mág. Pravděpodobně děcko, ale má zakrytou tvář.”

Magickej spratek...

Pravděpodobně amatér, ačkoli když to řeknu takhle, jak je možné, že porazil tolik dospělých protivníků? Pravděpodobně bude pocházet z trpasličí rodiny. S malou postavou jako dítě nás může snadno oklamat, abychom si mysleli, že je to jenom děcko.

Protivníky z rasy trpaslíků. I v opilosti bych pořád měl být schopen vyhrát. Věřím si, že mě neporazí jen tak nějací rváči, ale... Ne, žádný problém.

Co se týče bojových schopností, mám možností víc než dost.

S touhle myšlenkou jsem dál šel do skladu.
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>