Kapitola 45 - Paul (část 4-5)

Část 4

Zatímco jsem pracoval v Milisu, uplynulo půl roku.

Hodně lidí to přemístilo na kontinent Milis. Jeden po druhém byli všichni zachráněni. Někteří byli prodáni do otroctví. Rozhodl jsem se je všechny zachránit.

Říká se, že když otroka osvobodíte silou, tak vlastně jdete proti zákonům Milisova království. Ale i Zenith a Lilia mohly skončit jako otrokyně. Pokud to tak je, tak není třeba váhat, i kdyby to byl zločin. Všechny je zachráním.

Udržoval jsem si takový postoj.

Takhle si v jakékoli situaci vzpomenu, že moje konání má cíl. Nedovolím, aby žádný precedens nebo důvod mé rozhodnutí zviklaly.

Jak jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že bych se mohl spolehnout na Zenithinu rodinu. Zenithina rodina je v Milisu rod mocných šlechticů. Mají prestiž a je známo, že dali světu mnoho výborných rytířů.

Slíbil jsem si, že se na ně obrátím.

Záchrana uprchlíků také pokračovala hladce.

Díky brzkému začátku jsme okamžitě našli mnoho lidí v nouzi. Mnoho lidí z kraje Fedoa bylo vskutku teleportováno na kontinent Milis. Ti, co se museli vrátit po svých, dostali peníze na cestu. Starším lidem a dětem, co pátrací skupina našla, bylo poskytnuto místo k odpočinku. Ti, z kterých se stali otroci, potřebovali zlato na vykoupení vlastní svobody a také moc Zenithiny rodiny.

Pokud všechny možnosti selhaly, pak jsme se uchýlili k jejich únosu. Samozřejmě nastal problém. Miliská šlechta si uvědomila, že za nedávnými zmizeními a krádežemi otroků stojím já, takže mnoho z nich poslalo svoje soukromá vojska, aby mě napadli. Kvůli tomu zemřelo mnoho členů naší skupiny, ale já nepřestal.

Naše konání bylo ospravedlněné.

Na záchranu těch lidí jsme měli právo a členové mě dál následovali. Všechny problémy jsem řešil za pomoci svého postavení staršího šlechtice z asurského rodu Greyrat, za pomoci Zenithiny rodiny a také tím, že jsem byl bývalý dobrodruh.

Ale o Zenith nebo Lilie jsem nenašel jedinou informaci.

Ani nemluvě o tom, že to samé platilo o Rudeovi.

Ten můj syn, nehledě na to, kde se ocitne, by vyčníval záplavou informací a zkazek, ale do mé sítě se to bohužel nedostalo.

Část 5

Uplynul jeden rok.

Ten rok uplynul jako voda.

V téhle době už byla hlášení o nálezech velmi různá a zmatečná a také mnohem méně četná než dřív. Jsou lidi, co se našli zhruba uprostřed kontinentu Milis a na severu Centrálního kontinentu. Pořád je ještě pár vesničanů, co se nenašlo, nebo co jsou pořád ještě otroci. Do tohoto bodu osvobozování otroků pokračovalo podle plánu.

První prioritou je převzít je do péče, i za pomoci hrubé síly. Také jsem si uvědomil, že pro mnoho šlechticů je to sprosté tak moc, že nad námi nedokáží přimhouřit oči. To se zhoršilo kvůli tomu, že mnoho členů bylo napadeno a skončili buď s vážnými zraněními nebo mrtví. Jsou i tací, kteří mě z toho obviňují. Mohli jsme to udělat lépe, ani nemluvě o tom, že jsem nečekal, že se ocitneme v takové situaci.

Ale i tak se můj postoj nezměnil.

Je příliš pozdě na to, abych si mohl dovolit změnu.

Poslední dobou přichází mnoho hlášení o smrti uprchlíků. Nebyla to úmrtí nedávná nebo nejasná. Od samého začátku bylo mnoho hlášení o úmrtích. Abych byl upřímný, hlášení o úmrtí byla mnohem častější než ty o přežití.

Eto, Chloie, Rawls, Bonnie, Lane, Marion, Montie...

Vždycky když jsem slyšel hlášení o úmrtí známého, přeběhl mi mráz po zádech. Byli tací, co se kvůli takovým hlášením rozsypali. Byli také tací, kterým se o vteřinu nepodařilo zabránit sebevraždě. Byli tací, co se nakonec postavili proti mně s otázkou, proč jsem neřekl, abychom to místo prohledali dříve.

Pokaždé jsem z toho byl ještě ve skleslejší náladě. A jak čas plynul, i hlášení o úmrtí začala být nejasná. Je možné, že někdo viděl tělo toho chlápka Futeie. Hluboko v lese někdo viděl tělo, co vypadalo jako tamten chlápek.

Když jsem o tom uvažoval jasněji, naše konání vyšlo vniveč pro příliš mnoho lidí.

Stále se ještě neobjevily informace o mé rodině.

Myslel jsem si, že jsem možná selhal.

Měli jsme pátrat na Magickém kontinentu a v severní části Centrálního kontinentu. Pokud je zotročili na těchto místech, tak jsou možná ještě naživu. Co se dá odložit, by se mělo odložit. První volbou mělo být pátrat na nebezpečných místech.

Ne, nemožné.

Většina členů pátrací skupiny není uzpůsobená boji. Většina z nich byli původně rolníci. Někteří z nich byli dobrodruzi, ale těch bylo málo, a lidi, co jsem znal, jsem poslal na příslušná místa. Kdyby se zbytek pátrací skupiny poslal na sever Centrálního kontinentu, na Magický kontinent nebo na kontinent Begaritto, tak by v bitvě neobstáli.

Oni sami by byli v maléru.

Proto jsem se nerozhodl špatně.

Díky svému rozhodnutí jsem byl schopen zachránit tisíce uprchlíků.

Nebo kdybych byl schopen zkontaktovat [Spáry Černého Vlka], byl bych schopen prohledat i kontinent Begaritto a Magický kontinent. Bohužel jsem udržoval kontakt jen s jedním člověkem. A ani u něj už jsem nevěděl, kde se zrovna nachází, nebo co dělá. Nebylo to tak, že to byli bezcitní lidé. Naše vztahy původně byly špatné a když jsme se rozcházeli, tak jsem se s nimi pohádal. Bylo to to nejhorší rozloučení. Vůbec by nebylo divné, kdyby vůči mě cítili zášť.

Proč jsem se s nimi vůbec takhle rozešel? Víte co, bylo to proto, že jsem byl prostě děcko. Takhle řečeno toho teď nemůžu začít litovat.
-------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>