Kapitola 117 - Příjezd (2)

Část 5

Paul a ostatní zůstávali v hostinci v jistém koutu města. Hostinec byl postavený z hlíny a kamene. Kdybych to měl vzít podle standardu Magického kontinentu, byl by to hostinec pro dobrodruhy řádu B. Není to ani dobré, ani špatné.

Když jsme se dostali ke vchodu, Gisu řekl: „Poslouchej, Paul je celkem vyčerpaný. Ty, Elinalize, určitě máš spoustu věcí, co mu chceš říct, ale tentokrát se zkus trochu držet.”

„...Nemůžu nic slíbit,” řekla Elinalize a potřásla hlavou.

Gisu se hořce usmál a pokrčil rameny. Nic jiného se neřeklo. No, když jde o Elinalize, není to tak, že by najednou začala být agresivní.

„A ty taky, seniore. Prosím, nepohádej se s ním jako minule. Určitě máš spoustu věcí, co mu chceš říct, ale prosím, moc ho neobviňuj.”

Pokud zašel až tak daleko, že tohle předem řekl, zdá se, že Paul je v nebezpečném stavu. Ačkoli už předtím jsem viděl oslabeného a ztraceného Paula. Radši se musím připravit.

Jo, úplně to vidím, Paul je takový ten typ, co je emočně značně slabý. Když se něco stane, rychle se dostane do deprese. Není to úplně duševní porucha, ale je to takový ten typ, co už si prošel každou větší životní překážkou. Ale myslel jsem si, že pokud bychom prostě našli Zenith, vrátil by se do své dřívější sebevědomé podoby z vesnice Buina...

No, tentokrát půjdu s kuráží. Pojďme s tolerancí. Pojďme s takovou úrovní, že mi budou říkat Rudeus Buddha.

„Tak pojďme dovnitř,” řekl Gisu a vešel do hostince.

Nebyly tam žádné dveře. Vnějšek od vnitřku odděloval jen závěs.

Hostince, co se zaměřovaly na dobrodruhy, byly všude stejné. Bylo to místo, kde jste se mohli najíst. Lišilo se to jenom materiálem stolů a jejich rozložením, nic velkého.

Stačil mi jeden pohled a Paula jsem poznal. Ten muž, co padl tváří na stůl.

„...Ach.”

Někdo ze sebe vydal tichý zvuk. Ten člověk, co stál hned vedle Paula. Dokonce i na takovémhle místě byla oblečená jako služebná. Byla to Lilia. Tvářila se jasně, i když znaveně a vlasy měla tak nějak rozcuchané. Ale když se se mnou střetla pohledem, tak nějak se jí tvář rozzářila radostí. Věnovala mi jedinou úklonu. Potom brzy zatřásla Paulem.

Žena, co seděla naproti Paulovi, se také postavila. Když spatřila mou tvář, o několik kroků couvla, zatvářila se překvapeně a pak sklonila hlavu. Je to žena v róbě. Byla to Vera nebo Shera? Pokud si to dobře pamatuju, byla to Shera. Ta sekretářka. Taky se tvářila unaveně. Všichni se tvářili znaveně.

Posadil jsem se na místo, kde seděla, přímo před Paula.

„Manželi, přišel nás navštívit pan Rudedus.”

„Hm...”

Poté, co Lilia zatřásla Paulem, Paul pomalu zvedl hlavu. To je ale strašná tvář. Neměl neupravovanou bradku a vlasy měl celkem učesané. Taky z něj netáhl alkohol jako tehdy. Ale pod očima měl kruhy a mám pocit, že o hodně zhubl a celkově působil utahaně. Stejně jako vždycky, zahnali ho do kouta.

Jsem rád, že jsem přišel.

Pokud je Paul v takovémhle stavu, pak má smysl, že jsem sem přišel.

„Rudi...”

„Tati. Dlouho jsme se neviděli.”

Paul se na mě podíval jako ve snách. Je to, skoro jako by se zrovna vzbudil. Ne, jestlipak nespal. S tváří na stole. A podřimoval.

„Ach... to je ale divné. Vidím Rudiho... ha ha... Zdar, Rudi, dlouho jsme se neviděli. Vypadáš plný energie. Jak se vede Norn a Aishe?” řekl Paul s těma zamlženýma očima a bezvýraznou tváří.

Upřímně řečeno to byla reakce, co jsem nečekal. Myslel jsem si, že se objeví Paul utopený v alkoholu jako předtím. A pak jsem si myslel, že po mě vyjede a bude na mě křičet s lahví alkoholu v ruce.

„No... O Norn a Aishu jsem se postaral. Bydlí se mnou v Magickém městě Sharia. Prozatím jsem je nechal v péči jednoho spolehlivého člověka, takže je to v pořádku.”

„Aha, aha, co jiného čekat od Rudiho. Můžu se na tebe spolehnout. Jo, jak ses měl, máš pevné zdraví?”

„Asi jo... No, jsem zdravý.”

Paul se usmíval s přihlouplým výrazem na tváři. Byl to úsměv, jako kdyby mu chyběla duše, vůbec se to nehodilo k situaci. Dokonce by se dalo říct, že to bylo děsivé.

„Aha, to je vážně skvělý, je super, že jsi zdravý.”

Paulovy oči byly mrtvé.

Mohlo by to být... přemýšlím, jestli jeho duch odumřel a stal se z něj invalida?

Když jsem se nervózně podíval po Gisuovi, s vážnou tváří přikývl. ...To jako vážně? Paule, vážně jsi skončil takhle...

„Rudi...” Paul nejistě vstal a obešel stůl až ke mně. Pak mě pevně objal. „Já, jsem k ničemu...”

Jen jsem mu to objetí v tichosti oplatil. Paul je možná k ničemu. Možná se už nikdy nevrátí do normálu. I když se mu brzy narodí vnoučata, tak se z něj stalo tohle...

Ale teď když jsem sem přišel, je to v pohodě. Nějak něco udělám. Kvůli tomu jsem přišel.

„Nedokázal jsem tvou matku zachránit, ani jsem nedokázal ochránit věci, o kterých jsem řekl, že je ochráním. Ani pro tebe jsem jako rodič nic neudělal. Jsem k ničemu.”

„Jen se neboj. Když jsem teď tady, je to v pohodě.”

„Bé... Rudi, ty, vážně jsi vyrostl.”

Paul mi ještě silněji stiskl ramena. Trochu to bolí. Ale vydržím to.

„Vyrostl jsem. A taky se mi brzy narodí dítě. Takže potom to nech na mě a dobře se odpočiň.”

„...Hm?! Dítě?!”

A pak ze sebe Paul najednou vydal podivný zvuk. Zároveň s tím se mu do očí rychle vrátilo světlo.

„O... O... Och?”

Dotýkal se svou tváří té mojí, jako kdyby ho zrovna oklamala liška.

„...Nejsi ty náhodou skutečný?”

„Jsem skutečný.”

„Nejsi sen?”

„Jsem tak hodný chlap, jako kdyby to bylo sen, co?”

„...Ach, je skutečný.”

Paul zamrkal očima a rozhlédl se po svém okolí. Střetl se pohledem s Liliou.

„Dobré ráno, manželi.”

„Jo, Lilio. Jak dlouho jsem spal?”

„Od té doby, co šel pan Talhand nakupovat, takže zhruba hodinu.”

„Aha, zdá se, že jsem napůl spal.”

Paul potřásl hlavou a trochu se protáhl. Hmmm, přece jenom se zdá, že jenom napůl spal. Zdá se, že se z něj nestal invalida. To je skvělé. Myslel jsem si, že budu muset už v tomhle věku pečovat o staré.

Paul se znovu posadil na židli a otočil se ke mně. A pak se mě začal znovu vyptávat, tentokrát s citem: „...Rudi, co... tady děláš?”

„Zrovna jsem to řekl, přišel jsem ti pomoct.”

„Ne, ne v takovém smyslu?”

Potřásl jsem hlavou. Tahle otázka byla v rámci mých předpokladů. Dřív se takovéto rozdíly v kontaktu vyvinuly v hádku. Ale tentokrát to bude v pořádku. Už jsem ten dopis dostal a postaral se o Norn a Aishu.

„Je to v pohodě, řádně jsem se postaral i o Norn a Aishu,” zopakoval jsem, co jsem řekl předtím.

„Jo, aha.”

Paul vypadal zmateně, jak mě poplácával po těle. Skoro jako kdyby se snažil přesvědčit, že jsem vážně tady.

„Ne, ale... přece jenom... není to příliš rychlé?”

„Přišli jsme s pomocí tak trochu zvláštního dopravního prostředku. Přemýšlel jsem, že ti o tom řeknu po cestě domů.”

„Zvláštní prostředek... No, když jde o tebe, hádám, že je něco takového možné...”

Paul se tvářil omráčeně a ramena mu klesla. Stejná nepřítomná tvář.

„Prozatím nám řekni, co se stalo po tom, co jsi poslal dopis.”

„Ne, počkej chvilku, jsem zmatený.”

„Správně, trochu se napij a uklidni se.”

Zemní magií jsem vyrobil šálek, vodní magií ho naplnil vodou a pak ho podal Paulovi. Paul ho upřímně přijal. A rychle ho vypil. A pak se zhluboka nadechl.

„Promiň. Jsem trochu překvapený. I když jsem věděl, že Gisu sám o sobě poslal dopis, myslel jsem si, že bude trvat trochu déle, než dorazíš.”

„Přece jenom jsme spěchali.”

Jak jsem to řekl, Paul se hořce usmál.

„Ale i na spěchání je to trochu moc rychlé.”

Jeden a půl měsíce. Z Paulova hlediska je to něco přes půl roku. I tak by to stejně bylo rychlé. Jsem si jistý, že to je rychlé. Normálně by to byl další rok. I Paul si pravděpodobně myslel, že to bude trvat dalších deset měsíců.

A pak si Paul podepřel bradu rukou a zatvářil se, jako že o něčem přemýšlí. A pak se mě s tak nějak napjatým výrazem na tváři zeptal. Ten tón jeho hlasu bylo pomalý, jak se snažil si něco ujasnit. „Tak mě tak napadá, že před chvílí jsi řekl něco o dítěti?”

Tak mě tak napadá, že jsem to řekl. Ačkoli jsem neměl v úmyslu to skrývat. Přece jenom přemýšlím, jestli se naštve. Že i když si on prochází takovými těžkostmi, jenom já zakouším dobré zkušenosti.

Řádně jsem vážil slova a odpověděl: „Totiž. Vlastně zatímco jsem chodil na Magickou univerzitu, oženil jsem se.”

„...Oženil ses?” Paul se zamračil. „S kým...? Ach, s Eris?”

„Ne, se Sylphy. Na Magické univerzitě jsme se znovu setkali.”

„Se Sylphy? S tou z Buiny?? Byla naživu?”

„Jo, i když se zdá, že zakusila vlastní hrůzu.”

Paul si mnul bradu a tvářil se překvapeně. Tak nějak jsem poslal dopis, ale vážně se zdá, že nedorazil.

„Chceš slyšet, co se stalo před tím, než jsme se vzali?”

„...Ach, jo. Asi jo. Prozatím mi to řekni.”

Začal jsem Paulovi vyprávět o tom, co se stalo poté, co jsem mu poslal dopis. Nastoupil jsem na Magickou univerzitu a pak až k naší svatbě.

Obezřetně jsem mu to vyprávěl. Upřímně řečeno, moje vzpomínky na školní život nebylo nic než zábavné vzpomínky. Samozřejmě tam bylo pár špatných chvilek, ale nebylo by přehnané říct, že to bylo jako procházka růžovým sadem. Taky jsem si našel kamarády a svou milou. A během každé události jsme pořádali párty. Obezřetně jsem mu to vyprávěl, zatímco jsem se snažil co možná nejobjektivnější. Nic jsem nezamlčel. Jelikož není pochyb o tom, že jsem si to užil.

„Aha... dítě... vnouče, co?”

Byl jsem připravený, že mi vynadá. To, že jsem udělal dítě, jinými slovy znamená, že jsem dělal věci, při kterých se dělají děti. Během doby, kdy vím, že se Paul zoufale snažil zachránit Zenith. Jsem si jistý, že by se normálně naštval. Přece jenom je to něco, co jde ruku v ruce s potěšením. Přece jenom se zdá, že Paul žil životem abstinence.

Přímo přede mnou, co myslel na takové věci, Paul sklonil hlavu.

„Za to se omlouvám. Kvůli své neschopnosti jsem sem zavolal budoucího tátu.”

Omluvil se. Ten Paul.

„Ne, totiž, taky mi to je líto. I když se moje matka pořád nenašla, jenom já jsem...”

„Ne, z toho tě nemůžu obviňovat. Jednou s Liliou, taky jsem ji přece jenom objal.”

Lilia je taky tvoje manželka, není to v pořádku? To jsem si pomyslel. A když jsem se v myšlenkách dostal až sem.

„Myslel jsem si, že to vydržím, až dokud nezachráníme Zenith, vážně, je to patetické...”

Paul zahanbeně svěsil hlavu, vypadal, že se znovu rozpláče. Křehký. Skoro jako kdyby byl ze skla.

A pak se do toho vmísila Lilia: „Napadl nás succubus, nedalo se s tím nic dělat.”

„Ale i tak... ty, takhle... Ach, zatraceně...”

Zdálo se, že si Paul na něco vzpomněl a chytil se za hlavu. Aha, succubus, co? Pokud to byl succubus, tak se nedalo nic dělat. Taky jsem jednoho potkal, ale jsou to netvoři, proti kterým nemůžete bojovat. Mám dojem, jako by dokázali z člověka vytáhnout, co skrývá v nitru.

Ale myslím, že v Paulově družině by měl být léčivý mág. A blýskl jsem pohledem po Shere. Zachytila můj pohled a evidentně zpanikařila.

„Já... já se moc omlouvám. Totiž, bála jsem se... velitele a nedokázala jsem nic udělat...”

„Rudi, prosím neobviňuj ji. Je to moje chyba.”

Když Paul začal jančit, s největší pravděpodobností začal útočit na ženy kolem. Pokud by se tenhle chlap doopravdy rozpálil, jsem si jistý, že by to bylo děsivé. A navíc v jejich družině by Paul měl být jádrem jejich bojové síly. Detoxikační magii nemůžete použít, pokud se postiženého člověka nedotknete rukou. Snažit se Paula držet při zemi, zatímco aktivovali detoxikaci. To je nemožné.

Tehdy musela Lilia nějak nabídnout své tělo a něco s tím udělat. Určitě.

„Strachu ze succuba velmi dobře rozumím. Je to protivník, proti kterému nic nezmůžeme.”

„Ale víš, i když Talhand byl naprosto v pořádku, jenom já...”

Tak mě tak napadá, že v téhle družině je ještě jeden muž jménem Talhand, že? Byl v pořádku? Copak to asi znamená? Existuje muž, co tomu dokáže vzdorovat? Mohlo by to být tak, že to na trpaslíky nepůsobí, nebo tak něco?

Zatímco jsem o tom přemýšlel, Paulův pohled padl na mě.

„Copak?”

Když jsem se na to zeptal, Paul se poškrábal pod nosem a odpověděl: „Ne, ty, zdá se, že konečně používáš ore.” (Pozn.: Japonská gramatika. Ve zkratce boku – uctivější, ore – méně formální a mužnější. V češtině žádný podobný ekvivalent).

„Hm...”

Když to takhle vypíchl, uvědomil jsem si, že se moje osobní zájmeno změnilo. Když tak o tom přemýšlím, v nějakém nestřeženém okamžiku jsem začal být schopen to vyslovit. Ačkoli jsem to měl v úmyslu udělat. Možná to je proto, že jsem mluvil se Zanobou a ostatními. Zdá se, že jsem si to postupně osvojil.

„Ach, odpusť mi. Když si pomyslím, že jsem řekl něco takového.”

„Ne, to nevadí. Ore je přece jenom mužnější.”

Paul se usmál. Usmál se, ale... V očích se mu sbíraly slzy. A začaly přetékat.

Než stekla jedna, začala téct jedna za druhou. Tekly bez konce.

„...Rudi, ty, vážně jsi hodně vyrostl, co...?”

Když mi řekl tohle, měl jsem pocit, že se taky rozbrečím. I když jsme rodina. Ani nevíme, jak se ostatní členové změnili.

„Je mi líto, že jsem takový otec k ničemu...”

„...”

V tichosti jsem Paulovi položil paži kolem ramen. Nebylo ani třeba se natahovat, rukou jsem mu dosáhl až na druhé rameno. V době, kdy jsem si to ani neuvědomil, jsem vyrostl do stejné výšky jako Paul.

Přesně takhle jsme oba dva plakali.

Část 6

Po chvilce jsem se od Paula odtáhl.

Naše znovushledání skončilo. A pak je tu jeden problém, co zůstal.

„...Pche.”

Elinalize seděla na židli nedaleko a dívala se tímhle směrem, jako kdyby jí to vůbec nepřišlo vtipné. Paul se na ni pomalu otočil. Jejich pohledy se střetly.

Paul přimhouřil oči. Elinalize stáhla obočí. To není dobré.

„Ehmm, tati. Elinalize přišla pomoct. Přišla až z Magického města Sharia, když se doslechla, že má naše rodina problémy. I když se s tebou nechtěla setkat, přišla pomoct.”

„...”

Paul se pomalu postavil. Otočil se k Elinalize čelem a šel pomalu k ní. Ona to zachytila, vstala a pevně svírala pěst.

„Taky ji to trápí. I když v minulosti došlo ke spoustě věcem. Co kdybys nechal minulost minulostí, abys mi zachoval tvář?”

Paul si mě nevšímal a postavil se přímo před Elinalize. Elinalize zahlížela na místo o hlavu výš než její. Byla v tom cítit elektrizující přítomnost. To nemůže být pravda, tohle je krvežíznivost.

Kritická situace. Tohle spojení mi vytanulo na mysl. Mohlo by to být tak, že hodlají začít s pěstním soubojem? Ne, možná z toho vznikne boj na smrt. To není dobré. Nikdy mě ani nenapadlo, že je jejich vztah tak špatný.

„...Gisu.”

Vyměnil jsem si pohled s Gisuem. Ten žertovně pokrčil rameny a na tváři se mu objevil provokující úsměv. Tenhle chlápek je k ničemu.

„Elinalize.”

„Co chceš?”

Paul se po mě letmo podíval. Pak vyslal pohled i k Lilie a Sheře. Copak asi chce. Je to pohled plný náznaků.

„...”

A pak tam Paul klesl na kolena. A pak otřel hlavu o zem. Padl tváří k zemi!

„Za to tehdy se velmi omlouvám!”

Elinalize se na Paula nedívala. Odpověděla, zatímco odvracela zrak. Zatímco se tvářila nespokojeně, řekla naprosto beze srandy: „...Ohledně tamtoho mám pocit, že jsem taky pochybila.”

...Ha? Mám pocit, že jsem slyšel něco nečekaného.

Paul byl pořád v podobě žáby, jak pokračoval: „Zdá se, že jsi mi od teleportu různě vypomohla, je mi to vážně líto.”

„To nic. Taky jsem někoho hledala, takže to bylo jen něco navíc.”

„Děkuju, Elinalize.”

„Nemáš za co, Paule.”

S tím bylo po všem.

Událo se to rychle. Mezi těma dvěma se vznášel nepatrný úsměv. Zdálo se, že něco, co bylo mezi Paulem a Elinalize, zmizelo.

I když řekla, že Paulovi vůbec neodpustí. Přesto tak snadno.

„Fu...”

Paul se zhluboka nadechl, skončil se svou prostrací a pak vstal. Oklepal si kolena. A pak se podíval na Elinalize. I ona se na něj podívala vřelým pohledem.

„Paule, zestárl jsi, co?”

„Ty jsi pořád krásná jako vždycky.”

„Ale ne, povím to na tebe Zenith.”

„Tak to zase uvidím, jak Zenith plane žárlivostí.”

„Na to je třeba se těšit, co?”

Ti dva se najednou zasmáli. To je ale pěkné. Nádherná elfka a vyčerpaný šermíř ve středním věku. Tak nějak mi přijde, že by z toho mohla být malba.

Nevím, proč se rozhádali. Mohlo to být prostě tak, že Elinalize byla tvrdohlavá, nebo to možná nebylo nic významného. Nebo možná to byla takzvaná ta záležitost, co vyřeší čas. Těžko říct... Každopádně je asi pěkné, že všechno dobře dopadlo.

„Ach... Ale ty, vážně mě udivuje, že jsi to vydržela. Ze severních zemí až sem, určitě to bylo značně drsné, ne?”

„Jo, bylo to značně drsné.”

„Co se děje s tvojí kletbou? Náhodou, nedělala jsi to s Rudeem, že ne?”

„Nikdy. Nějak se mi to podařilo vydržet díky magickému nástroji, co vyrobil Cliff.”

Paul po těhle Elinaliziných slovech naklonil hlavu ke straně.

„Kdo je Cliff?”

„Můj manžel.”

„Ha?!?” Paul doširoka otevřel oči. A pak ze sebe vypustil překvapený výkřik. „Máš manžela, tím myslíš, že někde vážně existuje někdo tak divný! Co to je za vtip? Neříkáš to náhodou jen tak! Hej, Rudi, je to někdo, koho taky znáš? Ten jménem Cliff.”

Paul se se smíchem podíval na mě. S vážnou tváří jsem přikývl. To proto, že Elinalize se tvářila hrozivě.

„Tati. Tos řekl příliš. Rozhodně mám pocit, že Cliff je podivín, ale je to muž, kterého respektuji.”

Cliff.

Má svoje chvilky, kdy nedokáže přečíst atmosféru, ale je přímočarý a taky muž, který dokáže přímo říct, že někoho miluje. Je to úžasný chlápek.

„Vážně. Abys řekl, že ho respektuješ, jak úžasný je...?”

Paul měl z toho šok, ale brzy se zatvářil, že se zmýlil a sklonil hlavu.

„Aha. Za to se omlouvám, příště mi ho představ.”

„Jo, je mnohem lepší muž než ty.”

Paul se po těch slovech hořce usmál a ještě jednou sklonil hlavu.

„Každopádně... Elinalize. Rudee. Jsem vám vděčný. Je skvělé, že jste přišli.”

„Ty díky si schovej na později.”

„Jsme rodina, takže to je jenom přirozené.”

Takže. Je na čase, abychom se dostali k hlavnímu tématu.

„Tati. Prosím, vysvětli situaci.”

Část 7

Prvně nám Paul začal dopodrobna vykládat, jak se sem dostal.

Obecně to byl příběh, co už jsem znal. To, že se v Milishionu setkali s Roxy a Talhandem. Když se dostali k informaci o Zenith, jak přepluli na kontinent Begaritto. Díky tak nějak kompletní skladbě jejich družiny se jim nějak podařilo dostat do Lapanu. A tady se znovu setkali s Gisuem a našli vodítko k Zenithině lokaci.

„Podle informací od Gisua se zdá, že tvoje matka Zenith je lapená v labyrintu jeden den cesty odtud na sever.”

„...”

Je lapená. Znamená to, že ji někdo polapil? Jelikož je to v labyrintu, je to mlhavé. Jestlipak existují labyrinty, co uchvacují lidi.

„Celých šest let?”

„Nevím.”

Paul potřásl hlavou.

Pokračoval jsem v dotazování: „Její stav?”

„Nevím. Jen jsme slyšeli, že družina, co před pár lety vstoupila do toho labyrintu, viděla uvnitř člověka, co vypadal jako Zenith. A pak ji zase ztratili...”

Ztratili ji... Není to potom beznadějné? To, že je lapená. Neznamená to jinými slovy, že tomu prostě nechceš uvěřit?

Ale podle Roxiny historky se zdá, že přinejmenším v době, kdy si tu informaci vyslechli od Kishiriky, byla Zenith pořád naživu. A pak podle Gisuovy informace, když ji ta družina ztratila v očích, bylo to dříve než informace od Kishiriky.

Roxy se to od Kishiriky dozvěděla před dvěma lety. A Gisu si to vyslechl před čtyřmi lety. Jinými slovy to znamená, že se Zenith další dva roky pohřešovala, ale zůstávala naživu. Když na to přijde, mám pocit, že i teď je velká pravděpodobnost, že je Zenith naživu.

Prozatím se zdá, že tu je pořád naděje, protože po Zenith pořád pátrají. I kdyby například zemřela, je důležité si to byť jen potvrdit. Přirozeně doufám, že je pořád naživu, ale... Ale když jsem slyšel, že je možná mrtvá, něco hluboko v mé hrudi puklo. Zdá se, že někde uvnitř už mám pocit, že je příliš pozdě. Přece jen je to už od teleportu šest let...

A pak do toho vpadl Gisu: „Nynější situace je celá založená na zkazkách od jiných. Je možné, že už je mrtvá. Možná ji posedl nějaký netvor a jen se toulá kolem. To jen, že je tu ta historka, že ji viděli v labyrintu.”

A Paul dodal: „Ten labyrint je starodávný a otravný. Během tohoto roku jsme na něj několikrát zaútočili, ale nikdy to nevyšlo. Dokonce jsme měli čtyři experty v průzkumu labyrintů, ale nedokázali jsme se dostat ani do půlky. Je to patetická historka.”

Čtyři lidi. Paul, Gisu, Talhand a Roxy, co? Zdá se, že měli tři další, ale ty dívky nebyly odborníky na průzkum labyrintu. Tak mě tak napadá, kampak asi šli ti zbývající tři.

„Hm... Máme hosty?”

Zrovna když jsem si to pomyslel, od vchodu zasvitlo světlo. Někdo přišel dovnitř.

„Och! Zdá se, že jsme promeškali hluboce dojemné setkání!”

Byl to malý mužík. Ale to jediné malé na něm byla jeho výška. Byl to široký muž, zhruba stejně široký, jako byl vysoký. Na první pohled jsem poznal, že to je trpaslík. Dlouhá bradka se mu třásla a v rukách měl velkou plátěnou brašnu. S největší pravděpodobností to asi bude Talhand.

Za ním byla žena v šermířském oděvu a také měla stejnou lněnou kabelu. Není to Bikinové brnění, ale je to tvář, na kterou si pamatuju. Pokud si to dobře vybavuju, jmenuje se Vera. Když se mi jednou poklonila, přikvačila Sheře k boku.

Zatímco Talhand pohnul svým těžce vyhlížejícím tělem, přišel až přede mě. Prohlédl si mě od hlavy až k patě.

„Ty jsi Paulův syn, co?”

„Ach, ano. Rád tě poznávám, jsem Rudeus.”

„Já jsem Talhand. Jak jsem slyšel, jsi muž, co se jeví inteligentně. Hmmm.”

Talhand položil lněnou kabelu na stůl.

„Rudee, k tomu muži se nesmíš přiblížit. Jinak ti ukradne tu věc, co je pro muže důležitá.”

To řekla Elinalize. Věc důležitá pro muže, copak to asi je? Jako třeba hrdost?

„Och~ jak jsem si myslel, páchlo to tu po ženské...” A tu se Talhand podíval na Elinalize. Vážně se tvářil, jako kdyby si jí všiml až teď. „Co je tohle, taky jsi přišla.”

„Ale ne, to nemám dovoleno přijít?”

„Vůbec, vůbec. Přece jenom jen se někam přidáš a už z toho jsou problémy.”

Talhand z lněné tašky vytáhl skleněnou láhev s jantarovou tekutinou uvnitř. A pak když z ní vytáhl korkovou zátku, začal jen tak hltat obsah.

„Bu... ha... alkohol kolem má vážně říz.”

Kolem se začal vznášet pach alkoholu. Zdá se to jako značně silný alkohol. Trpaslíci mají alkohol přece jenom rádi.

„Na.”

Talhand láhev s alkoholem předal Elinalize. Ta ji v tichosti přijala. A pak se prostě jen tak napila z lahve. Nepila tak moc jako Talhand, ale i tak jsem viděl, jak se její bílé hrdlo dvakrát pohnulo.

„Gefu... to je ale sprostý alkohol.”

„Sprostý, tak to ti sedne.”

Když Talhand láhev zase zazátkoval, vložil ji zpět do lněné kabely. Co to bylo zrovna teď za slovní výměnu? Nějaký kulturní pozdrav trpaslíků? O jejich chování se nikdo ani slovem nezmínil. Co to je?

„Teď, když jsme všichni tu, budu pokračovat v příběhu, dobře?”

Když jsem zaslechl Paulova slova, vzpamatoval jsem se. Jelikož na mě Talhand celkem silně zapůsobil, zapomněl jsme, že jsme byli zrovna uprostřed rozpravy.

Hm?

Všichni...

„Počkej chvilku, prosím, co se stalo s Roxy?”

Když jsem se na to zeptal, na Paulově tváři se objevil stín. Ne, ne jenom na Paulově tváři. Na tvářích všech kromě Elinalize. Když si to nádherná elfka také uvědomila, rozšířily se jí oči.

„Ech? To nemůžu být pravda, ne?”

Když jsem zaslechl ta slova. A na mou mysl vytanulo jisté slovo. To nejhorší slovo. Jinými slovy „smrt”.

„Roxy, před měsícem padla do pasti v labyrintu...”

Cítil jsem, jak se mi zrychlil tep.

Nechci to slyšet. Ta dívka s modrými vlasy je... To nemůže být pravda.

Nechci to poslouchat. Ale měla schopnost pokořit labyrint sólo. Nedokázala použít němou magii, ale podařilo se jí zkrátit zaříkávání. Byl to mág řádu vodního krále. A můj zachránce.

Nechci to slyšet.

„Ona... zemřela?”

Ale slyšel jsem to. Bojácně. Aniž bych si toho všiml, Elinalize vstala a zezadu mi položila ruce na ramena.

„Ne, šlápla na teleportační magický kruh a jenom se pohřešuje. Ještě není rozhodnuto, jestli je mrtvá, pravděpodobnost, že je ještě naživu by měla být vysoká.”

Po těch slovech jsem okamžitě pocítil úlevu, ale když jsem zaslechl Gisuova následující slova, tvář mi zase ztuhla.

„Hej, Paule. To není možné. I když je to Roxy, s tím samotný mág nic nezmůže. Je tu možnost, že je pořád naživu, ale ta možnost je...”

A tam se do toho vložil Talhand: „Ne, Roxy je mimo normální standard mágů. Je tu velká možnost, že je naživu.”

„Ale i tak jsme ji celý měsíc nenašli! Byli jsme ji hledat pětkrát a pětkrát jsme ji nedokázali najít!”

„Gisu, tohle není o tom kdy a kde!”

Paul, Gisu a Talhand se spolu dohadovali. Ten odměřený Gisu se dohadoval s naštvaným výrazem na tváři. Jak jsem si myslel, museli se dostat do slepé uličky.

Každopádně šlápla na past s teleportačním magickým kruhem. I při svém vzhledu má Roxy přece jenom svoji nešikovnou stránku. Pokud byste řekli, že se jí to podobá, tak asi jo. No, pokud to není tak, že zemřela, budu o tom přemýšlet, jako že nezemřela. Nedokážu si představit, že by Roxy Migurdia tak snadno zemřela. To si chci myslet. Takhle o tom budu přemýšlet.

Ach, mám pocit, že jsem utržil ještě větší šok, než když jsem slyšel, že Zenith by mohla být mrtvá.

„Promiňte. Trochu jsme odběhli od tématu, ne? Takže co to je za labyrint?”

Jak jsem to řekl, ti tři si vyměnili pohled. Dívali se jeden na druhého, aby se rozhodli, kdo to řekne. Pak Paul otevřel pusu.

„Co to je, je řádu S. Je to jeden z nejhorších labyrintů v okolí,” řekl Paul. „Teleportační labyrint.”

Jakmile jsem to spojení zaslechl, měl jsem pocit, že jsem slyšel, jak se kniha v mém zavazadle zamlela.
-------------------------------------------------------

~ A to byla poslední část 12. knihy. ~

<Předchozí>...<Následující>