Kapitola 115 - Bazaar (1)

Část 1

Osmý den.

Sestoupili jsme z plošiny a zamířili k bazaaru.

Ze shora ten bazaar vypadal jako kobliha s dírou uprostřed. Stany obkružující jezero byly jako poleva. A kolem toho byla sem tam nějaká zeleň. Už dlouho jsem takové pečivo neměl.

„Konečně jsme dorazili.”

„Máš pravdu, i když to bylo jen deset dní, mám pocit, že to bylo tak dlouho.”

„Pravděpodobně kvůli všem těm netvorům.”


Na zemi nebyl písek. Byla to narudlá hnědá hlína s rozesetými kameny velikosti pěsti. Hlína je tu možná podobná hlíně na Magickém kontinentu. Díky tomu se nám celkem snadno šlo. I teplota značně klesla. Z plošiny sem byl velký rozdíl.

Než jsme se dostali k bazaaru, byl už večer. Nad narudlou zemí létali netopýři. Jelikož jsem si myslel, že by tu mohl být succubus, zostřil jsem smysly. Ale ti netopýři tam jenom létali. Ani neslétli střemhlav k útoku, ani mezi nimi nebyl succubus. Byli to jenom netopýři.

Ale i když jsme blízko bazaaru, mohli by to být netvoři. Přesouvali jsme se a dávali přitom pozor. Kiee—

Když jsme se přiblížili k bazaaru, zazněl křik gryfa. Začali jsme být ještě ostražitější.

„Co to bylo?”

„Určitě bojují,” řekla Elinalize, zatímco se dívala kupředu. Pořád jsem neviděl kde.

„Kdo?” zeptal jsem se.

„Kdo ví.” A dostal jsem strohou odpověď.

Ještě víc jsme se přiblížili bazaaru. Pak jsme spatřili několik lidí a gryfů.

Čtyři lidé. Pět gryfů. Ne, přesněji řečeno to nebyli čtyři lidi. Bylo jich šest.

Dva lidé byli na zemi. Navíc jeden dřepěl na zemi a držel se za hlavu. Zbytek bojoval s gryfy. 3 proti 5. Zbývající tři byli dobře sehraní se svými širokými meči. Ale dokázal jsem říct, že byli celkem znavení.

„Pomůžeme jim?”

Když jsem se na to zeptal Elinalize, pokrčila rameny. Tak co?

„Nechám to na tobě.”

Kdybych je nechal umřít, cítil bych se provinile. Proč jim nepomoct?

„Pojďme je zachránit.”

„Rozumím. Kryj mě!”

„Jasně!”

Elinalize se rozběhla. Zároveň s tím jsem na gryfa ve vzduchu vystřelil magii.

Přímý zásah. Pravděpodobně mi nevěnoval pozornost.

Ale zdá se, že na poslední chvilku podnikl úhybný manévr. Vyhnul se okamžité smrti. S mrakem peří gryf spadl. A na zemi ho Elinalize bodla do krku, jako kdyby tančila. Pokračoval jsem v pálení kamenných střel jednu za druhou. Jedinou ranou jsem srazil druhého. Třetí se vyhnul.

Gryfové si mě všimli. Ale před nimi byli ozbrojení muži. A také vedle mě byla Elinalize zkušená v obraně. Takhle jsem mohl střílet magii, jak jen jsem chtěl. Teď neprohrajeme. Vytrvale jsme je redukovali.

„Kyuiiiiii!”

Poslední zbývající gryf se snažil uletět. Střelil jsem mu kamennou střelu do zad a vyřídil ho. Nemůžu si dovolit nechat odletět zraněné zvíře.

Bitva skončila. Spolu s Elinalize jsem šel ke skupině.

„Je... je konec?!”

Muž, co dřepěl na zemi a držel se za hlavu, vzhlédl. Nervózně se rozhlížel kolem a pak si vydechl úlevou. K nám se přiblížila skupina válečníků, co bojovala s gryfy.

„Na co čekáte! Honem jděte hledat!”

Mezi těmi muži byl jeden válečník, co vydával rozkazy. Člověk, který je přijal, někam plnou rychlostí odběhl.

„No vážně... to je ale pohroma, proč tu jsou gryfové...”

Rozkazující muž zvedl ty dva zbývající lidi a podíval se na nás. „Zachránili jste nás. Jsem vám vděčný.”

Ten velitel byl něco jako žluté roucho na červené róbě. Na čele měl červenou tečku. Vážně vypadal jako kupec z pouště. Měl dlouhý a tenoučký knírek. Ale nebylo to majestátní. Budilo to ve mně pocit, že to je šperk. Trochu se mi ulevilo.

„To nic, v takových chvílích si musíme navzájem pomáhat.”

„Normálně byste nás prostě opustili.”

Jelikož mi poděkoval v řeči Bojovného boha, odpověděl jsem mu stejně. Vypadá to, že si rozumíme a že to pochopili. Zdá se, že budeme v pořádku.

„Nechť se vám dostane požehnání větrů,” řekl jenom a odvrátil se. A kráčel k místu, kde padli jeho společníci.

„...”

Zbývající dva byli v rudém brnění. Na spodní půlce těla měli něco jako sukni s tlustou bederní rouškou. V porovnání s válečníky na Centrálním kontinentu byli mnohem lépe vybavení.

U pasu jim visel velký zahnutý meč. Byl tlustý a široký. Snadno přesáhl délku jednoho metru. Když jsem byl na Magickém kontinentu, často jsem takové meče vídal. Pravděpodobně byly účinné proti velkým netvorům.

Jejich meče byly velké a jejich brnění silné. Přemýšlím, jestli to byl důvod, proč se nedokázali vyrovnat rychlým a obratným gryfům.

„Mág, co, to je nezvyk,” zamumlal velký muž.

Na tváři měl velké tetování. Na levém oku klapku. Byl skoro dva metry vysoký. Zdá se, že mu bylo kolem 40 let. Choval se, jako kdyby měl tuny zkušeností.

„Brácho. Tahle osoba, možná to je succubus?”

Po jejich boku stála dívka. To řekla, zatímco zírala na Elinalize. Měla tmavou kůži a na sobě hrudní plát a sukni jako bederní roušku. Zatímco jsem jí neviděl pod oděv, zdálo se, že má hodně svalů. Zdálo se, že jí bylo něco málo přes dvacet.

<„Co to říká?”>

Elinalize jim nerozuměla a vypadala zmateně. Nerozumí řeči Bojovného boha.

„Říkáš, jestli není succubus?”

„No, nebylo by nic divného, kdyby si ji spletli se succubem.”

„Mám to zjistit?”

„Ale nevychází z ní hrozný puch.”

„No, pro muže je to pach potěšení.”

Velký muž uhodil tu dívku do hlavy. „Hlupačko! Jako kdyby existoval succubus, co by doprovázel muže! Jak to mluvíš o někom, co tě zachránil!”

„Ale brácho, když tady létali ti netopýři a tys ji spatřil, řekl jsi, že sis myslel, že je succubus!” brečela dívka, kterou praštili do hlavy, patetickým hlasem.

Bylo těžké jí rozumět. Možná má silný přízvuk. I když jsem tu a tam zachytil pár slovíček, cítil jsem se nesvůj.

„Ach jo, proto říkají, že jsi zabedněná!”

Tón toho muže, co s ní mluvil, byl normální. Jasný... nejsem si jistý, jestli to je dobrý popis, ale snadno jsem jeho řeč Bojovného boha odposlouchal.

„Fuu,” povzdechl si velký muž. Pak shlédl na Elinalize a omluvil se: „Omlouvám se, prosím, neber si to osobně. Tahle osoba... jmenuje se Karumerita, ale je to pitomec.”

Elinalize se na mě znepokojeně podívala. Nerozuměla, co říkal.

< „...Co řekl? To se mi dvoří nebo něco?”>

< „Ta dívka vedle něj řekla, že jsi succubus, a on se omlouvá.”>

< „Ach, aha. Odpouštím mu.”>

Elinalize se na velkého muže usmála takovým způsobem, že by to okouzlilo každého. Viděl jsem, jak velký muž zčervenal.

„Zdá se, že ji to netrápí.”

„A-aha. Ta žena nerozumí naší řeči?”

„Ne. Já jsem tlumočník.”

Velký muž se bez obalu díval na Elinalize. Více méně jsem věděl, na co myslí. Pravděpodobně něco jako: To je ale kus. Nebo možná: Nemá žádná prsa. Elinalize to pravděpodobně vůbec nevadilo, neboť byla na takové pohledy zvyklá. Dokonce se kolem ní vznášela chlubivá atmosféra.

Muž od Elinalize odvrátil pohled a podíval se na mě. „...Jsem Baribadom. Dovol mi ti znovu poděkovat.”

„Já jsem Rudeus Greyrat. Tohle je Elinalize.”

„Aha, kdyby se něco stalo...”

„Hej, na co tu jen tak stojíte!” zakřičel někdo na Barobadoma. Byl to ten muž, co předtím dřepěl na zemi. „Honem hledejte náklad!”

„Omluv mě. Později ti určitě poděkuji.”

Baribadom a Karumerita šli k tomu muži. Ti tři o něčem krátce diskutovali, ale rychle se rozdělili na dvě skupiny a odešli. Všechno v jediném okamžiku.

„Och, jak přímé. I když nám mohli aspoň poděkovat,” bručela Elinalize. Není to tak, že chtěla odměnu nebo něco takového.

„Zraněné tu nechali, hm...”

Podíval jsem se na lidi, co leželi na zemi. Pokud potřebovali ošetřit, mohl jsem v případě nutnosti použít léčivou magii. Když jsem přemýšlel o tomhle...

„Jsou mrtví?”

Od samého začátku neprojevili touhu nechat se ošetřit. Bylo to tak očividné?

„Ti lidé jsou celkem mladí.”

Jedna byla mladá dívka. Muselo jí být kolem osmnácti let. Gryf jí svým zobákem rozbil hlavu. Na čele měla velkou díru. Byla to okamžitá smrt.

„Přemýšlím, jestli je na tomto kontinentě zvykem nechávat mrtvé jen tak.”

„Takhle se dobrodruzi nechovají.”

„Ale oni nevypadají jako dobrodruzi.”

Zatímco jsme si povídali, spálil jsem je magií a pohřbil je. Aby nepohřbili své společníky, jak bezcitné.

Ten válečník před chvílí, myslím, že se jmenoval Baribadom. Řekl, že nám poděkuje později. Ale ani jsme se nezeptali na jméno toho kníratého pána. Jak nám má poděkovat, když nám neřekl své kontaktní informace? Neříkejte mi, že nás bude hledat? To nás vystopuje a pak nám řekne, abychom si přišli pro odměnu? Je to taková kultura?

...No, to je jedno. Pravděpodobně nám od samého začátku nechtěl poděkovat. Jsem jenom dobrosrdečný člověk.

„Takže pojďme.”

„Jo.”

A tak jsme dorazili na bazaar.

Část 2

Vstoupili jsme na bazaar. V té době už padla noc. Ale v našem okolí bylo celkem jasno. Bylo to jako na chrámovém festivalu, tu a tam planuly ohně. Kolem těch ohňů byly rozložené látky, co vypadaly jako rohože. A na nich jedli a bavili se muži a ženy. Měl jsem z toho pocit, jako by to byl nějaký scénický piknik pod rozkvetlými sakurami. Všichni měli turbany. Zatímco se barvy a vzory jejich oblečení lišily, barva každé rasy byla jasně definovaná.

Já a Elinalize jsme vyčnívali. Ačkoli tenhle pocit, že se na místo nehodíme, pro nás není nic nového.

„Začínám mít hlad.”

„Jo, já taky.”

Jak jsem kolem viděl, jak lidi jedli, dostal jsem hlad. Tohle pravidlo se nezmění, ať jste na jakémkoli světě. I když tohle říkám, musíme si nejdřív najít místo na spaní. Když jsem si tohle pomyslel, zavolal na nás jeden muž.

„Hej, vy dva, chcete se najíst? Pozvu vás na jídlo jen za 3 shinsy!”

Zdá se, že prodával zbylé jídlo. Ať už volal na jednoho z nás nebo na oba, přijali jsme jeho pozvání. Přece jenom když budeme hladoví, nevymyslíme žádný dobrý plán. Když jsme se posadili na koberec, obchodník k nám natáhl ruku dlaní vzhůru.

„Prosím, zaplaťte dopředu, donesu vám jídlo.”

Vytáhl jsem z kapsy 3 měděné mince a dal mu je. Když si je vzal, zatvářil se zmateně.

„Co to je?”

„To jsou měďáky z království Ranoa.”

„Co to je za zemi? Tohle nemůžu použít.”

Jak se dalo čekat, v těhle končinách se nedají použít peníze z Ranoy. Bylo to evidentní. Měli jsme v plánu zajít někam, kde bychom si mohli vyměnit peníze, takže zrovna teď žádné nemáme.

„Tohle stačí?”

Když jsem přemýšlel, co mám dělat, Elinalize strčila obchodníkovi něco do ruky. Byl to kovový prsten. Kupec si ho vzal, pak si ho přiblížili k tváři a dobře a dlouho se na něj podíval. Potom spokojeně řekl „díky” a šel hledat další zákazníky.

„V takovýhle situacích je lepší směnit předměty.”

Jo. Tohle musí být moudrost starších. Měla rychlý úsudek.

„Elinalize, ty jsi vážně celkem spolehlivá.”

„Lichotky ti nic nepřinesou.”

Posadil jsem se na kobereček. Z nějakého důvodu jsem při tom cítil nostalgii. Přemýšlím, jestli to je proto, že už jsem nějakou dobu na zemi neseděl. Měl jsem pocit, jako kdybych seděl na koberci v japonských domácnostech.

„Tady máte!”

Nic jsme si neobjednali, ale přinesli nám jídlo.

Byla to bílá, kašovitá polévka. Vypadalo to, že ji uvařili z fazolí, masa a brambor. A z toho dušeného masa vycházela kořeněná vůně. A na vrchu bylo nějaké kyselé ovoce z jižních zemí se sladkou šťávou.

Sladká polévka, kořeněné maso a sladkokyselé ovoce. Je to kombinace, při které člověk prahne po karbohydrátech. Nebo to jsem si myslel, ale bylo to nečekaně dobré.

Obzvláště ta polévka byla dobrá. Na první pohled se to zdálo jako dušené bílé maso s brambory, ale ta kašovitá část byla vlastně vařená rýže. Jinými slovy to byla nějaká kaše.

Nemyslel jsem si, že tady ochutnám rýži. Jelikož tu nejsou žádná rýžová políčka, přemýšlím, jestli bude co k čemu. Slyšel jsem, že se rýže dá pěstovat i v tropických oblastech.

Jo. Tahle rýže je dobrá. V mžiku jsem to dojedl. Měl jsem pocit, že i kdybych nechtěl sníst rýži, stejně bych to snědl všechno. Vážně jsem byl v dobré náladě. Přemýšlím, jestli je možné tenhle typ rýže pěstovat i na severu. Kdyby si Aisha nastudovala tenhle typ zemědělství, tak by to možná šlo. Ne, neměl bych ji vychovávat jako rolnici jen kvůli vlastnímu pohodlí.

„Ach, na člověka, co si pořád stěžuje na jídlo, jsi dneska vážně zticha, Rudee.”

„To proto, že tohle je mnohem lepší, než jsem si myslel.”

Dokonce jsem si objednal nášup.

Neměl jsem v úmyslu stěžovat si na Sylphino vaření. Ale tohle je jiné. Rýže je něco jiného. Kdybych měl vajíčka a sójovou omáčku, tak by to bylo ještě lepší.

Aha. Možná že na tomhle kontinentu bude sójová omáčka. Co se týče vajíček, můžu použít něco jiného než Garudu. Každý pták snáší vajíčka. Je tu rýže a jsou tu vajíčka. V tom případě zbývá jenom jedna věc. Sójová omáčka.

„Tak dobrá, pojďme si najít hostinec.”

Ale nepřišli jsme sem za turistikou. Jakmile zachráníme Paula, můžu pátrat po sójovce. Prozatím to odložím. Nejsem tu kvůli lelkování.

„Zdá se, že nebude vadit, když si průvodce najdeme zítra.”

Jak jsem se rozhlédl, okolní obchody začaly zavírat. Jak světla zhasínala, zdá se, že to byl také zdejší koncept večerky. Zdá se, že chodí spát celkem brzy. Nevypadá to, že teď by byla ta správná doba někoho najímat.

Jelikož ten dřívější obchodník byl pořád tady, rozhodl jsem se ho zeptat: „Promiňte. Je tady někde nějaký hostinec?”

„Hostinec? Nic takového tady nemáme, prostě se vyspěte, kde se vám líbí,” dostali jsme takovou odpověď.

Na bazaaru nebylo nic jako hostinec. Zdá se, že pro cestovatele bez střechy nad hlavou je přirozené, aby spali venku. V našem případě bych prostě mohl udělat přístřešek.

„Jak budeme spát?”

„Zdá se, že mají v oblibě spát na břehu.”

„Tak pojďme někam dál.”

Zkonzultovali jsme to a pak jsme se na místě rozhodli. Rozhodli jsme se uložit mezi dvěma stany.

Pokud jsou stany velké, musí mít také hodně stráží. Ne moc lidí bude chtít krást z okolí takového místa. Tomu se říká: hledat velký strom k odpočinku.

Udělal jsem velkou ložnici. Zatímco mi to zabralo déle, bylo to širší než přístřešek. Mělo to dostatečnou velikost na to, abychom tam strávili alespoň jednu noc. Ale na druhou stranu bude uvnitř celkem vedro, až slunce vyjde. Tohle je užitečné jenom na noc.

„Fuu, každopádně díky za veškerou dosavadní práci.”

„Hm, to samé tobě.”

Uložili jsme si zavazadla a vydechli si úlevou.

„Alespoň na půl musíme dávat pozor.”

„Zítra si všechno zařídíme. Připravíme si, co potřebujeme, a pak si najdeme průvodce.”

Snadno jsme probrali, co je třeba zítra udělat. Doplnit zásoby jídla. Zajistit si peníze. Potvrdit si trasu do Lapanu. Najít průvodce. To by mělo být prozatím všechno.

Vyspravili jsme si vybavení. Vyleštili jsme si meč a štít a pak jsme prohlédli brnění a róbu, jestli nejsou nějak poškozené. Tohle už se stalo naší každodenní rutinou.

Prohlídka vybavení skončila. Postel jsme si udělali tak, že jsme rozprostřeli přikrývku. Teď už zbývá jenom jít spát.

V tomto okamžiku Elinalize vstala. „Takže, je na čase vyrazit.”

Do sámošky? Otočil jsem hlavu, jako kdybych se jí na to chtěl zeptat, a zatvářil se zmateně. „Kam?”

Elinalize mi odpověděla s hořkým úsměvem: „Najít si muže.”

Řekla něco odvážného, ale jednoduše řečeno je to proto, aby zasytila svou kletbu.

„Teď bys měla být ještě v pořádku, ne?”

Elinalizina kletba obvykle vyžadovala sex jednou za dva týdny. S magickým nástrojem to bylo 2~3 krát déle. Dokáže to dusit v sobě alespoň měsíc. Naposledy to s Cliffem dělala skoro před dvěma týdny. Zdá se, že je dobrá chvíle na „doplnění”.

„Jo. Ale tady to chci udělat aspoň jednou.”

„Aha...”

Tohle je okružní cesta, co bude trvat zhruba 3 měsíce. A když do toho započítáme neznámé faktory, můžou to být i čtyři měsíce. I když se ta kletba dá potlačit nanejvýš nějaké tři měsíce, aspoň jednou to musí udělat. Každopádně je to něco, čemu se nedá vyhnout.

„Rozumím, dávej na sebe pozor.”

„Jo, uvidíme se později. Nevadí mi, když půjdeš spát.”

„Tak to tě vezmu za slovo... Ach, budeš vědět, co říkají?”

„To nebude třeba. Takovéhle věci jsou v podstatě všude stejné,” řekla Elinalize, jak zamířila ven z přístřešku.
-------------------------------------------------

~ Poslední dobou trpím syndromem chorobné lenivosti (větší než můj obvyklý stav), takže se mnou mějte strpení... ~

<Předchozí>...<Následující>