Kapitola 114 - Putování pouští

~ A dneska ještě jedna kompletní kapitolka. ~

Část 1

Druhý den od chvíle, co jsme začali naše putování pouští.

Pokračovali jsme na sever. I druhého dne jsme si předsevzali, že budeme bojovat s netvory. Na téhle poušti je spoustu netvorů. Obzvláště si musíme dávat pozor na písečné červi. Pokud si na ně při chůzi dáváme pozor, není v tom žádný problém. Ale jsou chvíle, kdy nemůžeme koukat pod nohy. Například uprostřed bitvy.

Jednou když jsme bojovali s Dvojitým smrtícím škorpiónem, objevil se písečný červ. Celého mě spolkl a zdálo se, že mě hodlá zatáhnout pod zem.

Já jsem trochu zpanikařil a okamžitě jsem aktivoval [Větrný řez], magii mírně pokročilé úrovně, a rozsekal jeho tělo na kousky. Zemskou magií jsem unikl na povrch. Elinalize otrávil Dvojitý smrtící škorpión. Otřáslo jí, když viděla, jak mě písečný červ oddělal. Elinalize se podlomily nohy a v tváři byla fialová. Já jsem okamžitě zabil Dvojitého smrtícího škorpióna. A pak jsem Elinalize zachránil detoxikační magií mírně pokročilé úrovně.

Nebyla to ničí chyba. Bylo to prostě jen špatné načasování.

„To, jak jsi to zabil, co jiného čekat od Močála. Zachránils mě.”

Elinalize mě nevinila z toho, že skoro umřela. Ačkoli z jednoho úhlu pohledu to bylo kvůli mé nedbalosti. Elinalize je úžasná.

„Netvař se tak. I když se budeš soustředit ze všech sil, jsou chvíle, kdy to prostě nestačí. Tohle byla jedna z těch chvilek. To je celé.”

Byli jsme velmi blízko tomu, aby nás vyhladili. Velmi dobře to chápala.

Takovou hrůzu jsme pocítili jen takhle jednou. Zrovna teď pokračujeme hladce.

Po cestě jsme viděli obrovského netvora. Nešikovně kráčel z dálky. Jen tím, že kráčel, zvedal do vzduchu oblaka prachu, ale věděli jsme o něm dopředu. Možná má kolem 100 metrů?

Je to stvoření, které se těžko popisuje. Je to jako modrá velryba s přidanýma mnohýma sloníma nohama.

„To je Behemoth.”

„Ty víš, co to je, Elinalize?”

„Ach, přestaneš mě konečně oslovovat tak formálně?”

„Ne, nikdy. Starším vždycky projevuju úctu.”

„Ale Zanoba je starší než ty?”

„To proto, že je velké děcko.”

Zdá se, že Behemothi jsou dobře známá stvoření, co žijí na kontinentu Begaritto. Jejich délka se pohybuje od 100 metrů do 1.000 metrů. Není známo, co jí. Nacházejí se v poušti. Na netvory mají celkem něžnou povahu. Dokud na ně člověk nezaútočí, tak jsou celkem krotcí.

Podle historek lidé, co kdysi porazili Behemothy, říkali, že ve svých žaludcích nesou spoustu magických kamenů.

Když se o tom lidé doslechli, začali plánovat, jak rychle zbohatnout. Ale porazit Behemotha bylo složité. Jeho kůže je nesmírně pevná a tvrdá a má odolné tělo, které sebou netrhne ani tváří v tvář obyčejným útokům. Ačkoli existuje způsob, jak na ně zaútočit. Ale stačí, když to obrovské tělo začne běsnit, a je to dostatečná hrozba.

Člověk by si pomyslel: „Proč nepoužít dalekonosný útok?”

Ale když má Behemoth pocit, že je v nebezpečí, unikne tím, že se zahrabe hluboko do podzemí. A proto není moc lidí, co by si nárokovali, že jednoho zabili.

Také se povídá, že navzdory jejich obrovskému tělu nemůže nikdo najít jejich mrtvolu. A tak kolují zkazky, že někde existuje hrob Behemothů. Zdá se, že je tam spoustu behemothích kostí a magických kamenů. Když si představím takový hrob, jsem trochu natěšený. Přemýšlím, jestli je to z toho důvodu, že pojídají démony?

„Ty by sis vedl celkem dobře, ne, Rudee?”

„Nemám v úmyslu zaútočit na nevinného býložravce.”

Ale pokud se kdy ocitnu ve finanční tísni, možná se zabavím bojem z dálky.

Část 2

Třetího dne jsme potkali písečnou bouři. Ne, možná je divné říct, že jsme ji 'potkali'. Při chůzi jsme v dálce spatřili něco jako zeď. Když jsme se přiblížili, byla to písečná bouře. Ačkoli jsem se Elinalize ptal, jestli bychom měli počkat, až se to přežene, zdá se, že tahle bouře je zakotvená na místě. Nebylo ani náznaku, že by hodlala přestat.

Jelikož jsme na našem putování museli spěchat, zastavil jsem tu písečnou bouři magií a prorazil skrz. Bylo mi řečeno, že je nejlepší si s počasím moc nezahrávat, ale tady se nedalo nic dělat.

Po zhruba hodině chůze jsem se najednou otočil zpět. Na tom samém místě začala písečná bouře znovu. Možná to byl nějaký další typ magické bariéry. Jako přírodní bariéra k zatarasení cesty k teleportačním troskám, co použil Orsted.

Ale Nanahoshi nic takového neřekla. Zdá se, že neměla možnost zkontrolovat své okolí. Možná si na některé věci nepamatuje. Její informace možná nejsou naprosto přesné.

Část 3

Čtvrtý den.

Počet netvorů významně klesl. Ta písečná bouře musela odvést svou práci jako bariéra.

Ekosystém před a poté, co jsme prošli tou písečnou bouří, je naprosto jiný. Ani stopa po škorpióním ocasu a nebyly tu žádné roje mravenců. Dokonce i píseční červi byli velcí jen asi jako Elinalize.

K večeru jsme někdy viděli raptory. Ale těch hejn bylo málo a byli malí. Zatímco před bouří bylo spoustu Garudů, teď jsem nedokázal najít ani jejich stín.

V noci už na nás succubové neútočili. Mám být kvůli tomu rád nebo smutný?

Ne, vůbec nejsem smutný.

Část 4

Pátý den.

Kráčeli jsme pouští. Moře písku, kam jen oko dohlédlo. Krajina, co se táhla donekonečna.

Když člověk kráčí bez záchytných bodů, i když má v plánu kráčet rovně, místo toho kráčí ve velkých kruzích a vrátí se do výchozího bodu. Zdá se, že to je proto, že se krok pravé a levé nohy liší.

Nemyslím si, že by to o Elinalize platilo. Ale když už jsme u toho, mám pocit, že tuhle písečnou dunu jsem už dřív viděl. Když jsem o tom chvilku přemýšlel, to semínko pochybností začalo růst. Neříkejte mi, že se Elinalize ztratila?

No, ať si roste. Dokud nepromluvím, je to v pořádku. Pokud promluvím, Elinalize se bude cítit špatně. Pokud se bude cítit špatně, naše týmová spolupráce se rozpadne. Rozpadající se spolupráce znamená smrt.

Já ji můžu akorát prominout. Když Elinalize udělá chybu, můžu jí akorát s úsměvem prominout. Nesmím ji zatratit. Jo.

„...Hmm, Rudee. Něco vidím.”

Zdá se, že to odhodlání bylo k ničemu. Elinalize ukázala dopředu a já viděl, jak se v horkém oparu něco tetelí.

„Zkontroluju to.”

Použil jsem zemskou magii, abych vytvořil kamenný pilíř. Z jeho vršku jsem zkontroloval, co to v dálce je. Něco tam bylo. Ale za pomoci svých očí stále nevím, co to je. Možná to je přelud.

Míříme přímo k tomu. Zatímco si dáváme pozor na netvory. Upřímně míříme kupředu.

Když tak o tom přemýšlím, dneska jsme nenarazili na jediného netvora. V této oblasti možná nejsou žádní netvoři. Ne, nesmíme polevit v pozornosti.

Zatímco jsem takhle přemýšlel, jasně jsme to spatřili. Je to obrovská skála, co připomíná Ayers Rock. Bylo to zhruba 50 metrů vysoké. Na mysli mi vytanulo spojení „skalní převis”. Ačkoli to není kolmé k zemi, je to uskupení, na které by se špatně lezlo. Zdá se, že se to táhne až za horizont. V dohledu nebyl konec.

„Obejdeme to?”

„Ne, pojďme vzhůru. Použiju magii.”

Použil jsem zemskou magii, abych vytvořil kamenný pilíř. Elinalize se mě držela a já se svým provizorním výtahem zamířil vzhůru.

Ale najednou se cítím nervózně. Cítil jsem podivnou senzaci, jak se mi něco otírá o zadek.

„Ehm, Elinalize?”

„Copak?”

„Ta tvoje ruka se hýbe trochu oplzle.”

„To je jenom zvyk, nevšímej si mě.”

Těch pár minut, než jsme dosáhli vrcholu římsy. Se moje a Elinalizino tělo tisklo k sobě.

…

Možná je to účinek té kletby. Vlil jsem magii do magického nástroje. Ale akorát prodlužuju jeho limit. Už je to zhruba deset dní, co to s Cliffem dělala. Zatímco je to díky tomuto magickému nástroji, že se pořád drží, nakonec je to pořád jenom prototyp. Musím si dávat pozor. Chci se rychle dostat na místo, kde jsou lidé.

Pokud na to dojde, pak nemám na výběr a budu muset být její partner. Ale to je rozhodně aférka. Dá se dokonce říct, že to je cizoložství. Bez ohledu na to, jak moc je to vina té kletby. Na tomto výletu to s Elinalize neudělám. Copak jsem se tak nerozhodl ještě před začátkem tohoto putování?

Bylo by dobré, kdyby bylo na bazaaru místo, co se zaobírá mužskou prostitucí. Bylo by nejlepší, kdybychom to považovali za ulevování sexuálního nutkání. Je to pro dobro nás obou.

„Elinalize, dorazili jsme na vrchol římsy.”

„Ano, zdá se, že ano.”

Elinalize se ode mě neodlepila. Horečnatě mě hladila kolem ramen.

„...Prosím, pusť mě.”

„Promiň.”

Elinalize se odtáhla. Ale její pohled byl upřený na moji spodní polovinu těla. Měl jsem pocit, že je má čistota v ohrožení.

Možná byl špatný nápad jít sem nahoru a přitom se objímat. Možná existoval lepší způsob. Když se nad tím zamyslím, mohl jsem se vyhnout fyzickému kontaktu s Elinalize. Na druhou stranu jsem možná rozhodil naši rovnováhu. Ach ne, musím se rychle dostat na bazaar.

„Pojďme.”

„Dobře.”

Po Elinalizině pobídnutí jsme vyrazili.

V dalším okamžiku na zem pod námi dopadl stín.

„Rudee! K zemi!”

Náhlý výkřik. Než jsem se vůbec podíval, co je nade mnou, plácl jsem sebou na zem. V tom okamžiku mi něco proletělo nad hlavou. Cítil jsem, jak mi po zádech prošla hrůza.

Okamžitě jsem vstal. Zkontroloval, co to je.

Netvor v barvě písku s tlapami jako lev a orlí hlavou. Mával svými obrovskými křídly a přistál nedaleko.

„To je gryf!”

Elinalizin křik.

Je to nepřítel. Moje mysl se okamžitě přepnula. Otočil jsem se tváří ke gryfovi a držel svou hůl.

Naše postavení bylo zlé. Elinalize byla více méně za mnou. Nečekaně jsme se dostali do postavení převráceného útoku.

Ne, dokonce i v této situaci se Elinalize dokáže pohybovat celkem dobře. Snadno se se mnou může vyměnit a vrátit se zpět do přední linie.

„Rudee, jsme dvojice! Druhou stranu nechám na tobě.”

Ale není to tak, že bych byl první. Za sebou jsem slyšel mávání křídel. Měli jsme tu dva gryfy. Sevřeli nás do kleští.

Musím skolit gryfa A, co je přede mnou. Pokud se mu vyhnu a gryf A zamíří na Elinalize, bude zezadu zranitelná. ...Ne, bude to lepší takhle. Elinalize bude bojovat proti těm dvěma a já je jednoho po druhém sejmu. Takhle jsme to až do teď dělali. Ne, tentokrát je to jiné. Řekla, že tuhle stranu nechá na mě. Pokud toho gryfa neskolím, Elinalize mě nebude moct podpořit. Dobrá.

Gryf se naklonil dopředu, napůl otevřel svůj zobák a zahlížel na mě.

Je blízko. Ten gryf vypadá celkem chytře. Zdá se, že by se mé kamenné střele vyhnul. Nebo možná že by jí prostě čelil přímo. Chci ho sejmout na jisto. Nepoužiju kamennou střelu. Tenhle protivník má křídla, nevím, jak dlouho dokáže létat. Ale zdá se, že močál by měl jen malou účinnost. V tom případě použijme vítr.

Gryf sbíral do svých zadních nohou sílu. Vyrazil.

Gryf svýma zadníma nohama zostra klepl do země. Roztáhl své přední tlapy jako tygr a udeřil. Skrčil jsem se a použil na zemi magii.

Zemská magie vyšší úrovně [Zemní ježek]. Délka tři metry. Vyrazilo to soustředně se mnou ve středu.

„Kyuea!”

Gryf se okamžitě pohnul s křídly za zády.

<Ve vzduchu ovládá svou trajektorii a svižně se otočí a odletí.>

Vidím to. Vidím to svým démonickým okem. Levou rukou jsem použil větrnou magii. Vytvořil jsem malé tornádo a uzmul jsem gryfovi kontrolu. Gryf visel ve vzduchu. Ale i tak se kroutil jako kočka a pokoušel se přistát.

Bez zaváhání jsem na jeho místo přistání vypustil kamennou střelu. Vyletěla s uši rvoucím hlukem. Náraz. V gryfově těle se objevila černá díra. V dalším okamžiku zazněla ozvěna výstřelu. Gryf se beze zvuku trochu zapotácel a pak se se zaduněním svalil. Okamžitě jsem ho dodělal ohnivou magií.

Okamžitě jsem se otočil. Je Elinalize v pořádku? Byla. Vykryla gryfův útok svým štítem a použila svůj rapír. Gryf měl přední tlapy celé rudé. Elinalize na to místo útočila. Soustředila svůj útok na jedno místo, vysávala sílu svého protivníka.

„Elinalize! [Kamenné dělo]!” zakřičel jsem zpoza ní a vypustil kamennou dělovou kouli.

„!”

Elinalize ustoupila stranou. Gryf ji nepronásledoval. Věděl o mě a pokusil se vyhnout mé kamenné střele.

Ale Elinalize proti němu svižně vyrazila svým rapírem. Ne moc hluboko jej škrábla do předních tlap, co měl pořád na zemi. Gryf s trhnutím padl. Nebyl schopen vyhnout se mé kamenné střele. Náraz. Na zátylku se mu objevila díra. Kamenná střela roztrhala gryfovi vnitřnosti, jak proletěla skrz. Rozbila mu páteř a vyletěla druhou stranou.

Gryf spolu se svým krkem padl na zem. Tělo sebou cukalo a škubalo. Elinalize jej dorazila bodnutím rapírem do hlavy. Potom jsem ho ohnivou magií spálil.

Porazili jsme je. Potom jsme si dávali pozor na jakékoli pronásledovatele. Po chvíli jsme si vydechli úlevou.

„Fuu, omlouvám se, trochu jsem polevila v ostražitosti.”

„Ne, zodpovědnost je i na mě, že jsem si nepotvrdil, co je nad námi.”

Navzájem jsme se omluvili za svoje pochybení a pak se podívali přímo před sebe. I když je na tomto skalním převisu trochu písku, je to pevný kámen. Nezdá se, že by bylo třeba si dávat pozor, co je pod námi.

„Od teď dávejme pozor na oblohu.”

„Máš pravdu.”

Po minimálním prohlídce jsme se Elinalize a já znovu vydali dál.

Část 5

Šestý den.

Ten skalní převis byl gryfí hnízdiště. Útočili na nás pravidelně. Ve zdánlivě pravidelných intervalech.

Gryfové jsou netvoři řádu B. Nepoužívají žádnou magii. Ale mají vysoké fyzické schopnosti a také umí létat. Jelikož dokáží manévrovat ve třech dimenzích, je to celkem působivý nepřítel.

Zatímco se normálně vyskytují o samotě, když rodí mladé, shlukují se do hejn po dvou až pěti jedincích. Mají vysokou inteligenci a spolu v hejnu dokáží lovit s pokročilou koordinací. Takže když se shluknou k sobě, říká se, že se rovnají řádu A.

Takhle řečeno se nám nemůžou rovnat. Když jsem schopen to říct, musím být celkem silný.

Nastala noc.

Nebyli tu žádní succubové. Pravděpodobně nevstoupí na území gryfů. Ale zase gryfové jsou si silně vědomi vzájemného území. Alespoň dneska se zdá, že na nás nezaútočí vzdálení gryfové.

Jinými slovy tu jsme v bezpečí. Poprvé po dlouhé době jsme rozdělali otevřený oheň a opekli si gryfí maso.

Ten poslední gryf, co jsme porazili, s sebou měl svá mláďata, takže jsme snědli ty. Ať se jedná o jakékoli stvoření, maso mláďat je měkké a výborné. Je to něco jako telecí steak.

Jako člověk, kterému se brzy narodí dítě, mi jich bylo trochu líto. Ale tohle je život. Člověk je živoucí bytost s egem.

Co se týče vaření netvořího masa, něco o tom vím. Proto jsem s sebou vzal nějaké to koření. Maso raptora bohužel nemá dobrou chuť, ale pokud se jedná o maso savce nebo ptáka jako gryf, určitě z toho udělám něco dobrého.

Už jsem začal míchat koření. Smíchal jsem plod Kokuri, semena Awazu a sušené lístky Abi v poměru 1:2:2 a rozdrtil je na prášek. Jak jsem si trochu olízl z prstů, cítil jsem štiplavou, pálivou senzaci.

Rovnoměrně jsem tím posypal maso a vetřel to do něj. Pak jsem to posolil a pak ogriloval. Jakmile povrch masa zhnědl, dal jsem to trochu dál od ohně a pak to ještě chvilku griloval.

Když povrch začal syčet stékajícími kapkami tuku, je hotovo. Dával jsem si pozor, abych se nespálil, a zakousl se do toho.

Maso mladého gryfa bylo měkké a šťavnaté. Mělo to tak nějak divnou chuť, ale pálivá chuť koření to přehlušila.

Aach, při tomhle způsobu grilování se teplo samozřejmě nedostane do středu masa. Ale to není problém. Jakmile sním vrchní vrstvu a vidím syrové maso, musím to jen posypat kořením a znovu opéct.

„Tohle je taková nostalgie. Gisu tohle koření vždycky schovával.”

„Zdá se, že lidé s profesí zloděje s sebou nosí takové věci.”

Už je to pár let, co se se mnou Eris rozešla. Jako dobrodruh jsem urazil dlouhou cestu. Přidal jsem se k různým družinám. V každé družině byl vždycky alespoň jeden člověk, co tohle koření vyráběl.

Dělalo to hodně lidí s profesí zloděje. Tu a tam se dívali na stromy a keře, trhali plody a listy a schovávali to na později. Nepoužívali je jen na vaření. Existují netvoři, co nesnáší silný pach bylinek a ovoce. V případu nouze se to dá použít jako odpuzovač hmyzu. Když se to rozemele na prášek, taky se to dá použít na oslepení netvorů.

„Chutná mi tvůj způsob kořenění.”

„No, díky.”

Elinalize měla žalostné vychování, olizovala si tuk přímo z prstů. Takhle se ve městě v žádném případě nejí. Když si Elinalize olízne prst, je to kvůli něčemu jinému. Jako třeba když chce svést muže.

„Elinalize, chovej se trochu.”

„Ach, mluvíš úplně jako Zenith.”

„...Moje matka říkala něco takového?”

„'Jsi holka, takže by sis měla dávat větší pozor' a podobné hlášky. Říkala to s jasně rudou tváří.”

Elinalize napodobovala tón a výraz někoho jiného. Od Zenith se to trochu lišilo. Ale pravděpodobně to je ona. Přece jenom jsem ji neznal pořád. A ta Zenith zrovna teď... Ne, s tím přestaň. Je lepší nepřemýšlet o věcech, kvůli kterým se budu trápit. I když po cestě znervózním, nic šťastného z toho nezískám.

„Takže v té době jsi byla celkem potvora, co?”

„Potvora, hm... no, to není úplně špatně. I když v té době byli všichni buď nazí, nebo ve spodním prádle, víš? Dokonce ani Ghyslaine nevěděla, že existuje něco jako podprsenka. A Paul na ni zíral těma svýma očima...”

Ta Ghyslaine byla ale nemravná. Ne, pokud to byla naše Ghyslaine, mohlo to tak být. Zdáli se celkem odtažití. A do pekel s tím Paulem... No, není to tak, že bych to nechápal. Všechny ženy ze zvířecí rasy mají zralé velké melouny.

„Aach, tak mě tak napadá, že když jsem se poprvé setkala se Zenith, byla zhruba v tvém věku...”

„Bylo jí zhruba 16?”

„Jo, malá holka, co nevěděla, co je dobré a co ne. Našel ji Paul a odvedl si ji.”

Elinalize přimhouřila oči přetékající nostalgií. Tak mě tak napadá, že i Gisu a Ghyslaine se takhle občas tvářili, když o někom mluvili. Určitě si museli vzpomínat, jaké to tehdy bylo.

„Měl jsem pocit, že se ti otec chtěl omluvit, můžu se zeptat, co se stalo?”

„...Bude lepší, když se nezeptáš.” Elinalize se zamračila. Zdá se, že to nechce říct. „Jsem si jistá, že nechceš slyšet o milostných pletkách svého otce, ne?”

„Ne, nechci o tom slyšet.”

Vlastně jsem to chtěl slyšet. Ale pokud o tom nechce mluvit, je lepší se na to neptat. Tomu se říká schopnost rozpoznat náladu.

Ale stejně se zdá, že to jsou přece jenom milostné pletky. Zdá se, že měl sexuální vztah s Ghyslaine. Takže možná měl něco sexuálního i s Elinalize? A pak se družina rozpustila, protože Zenith otěhotněla. Dokážu si představit, jaké drama lásky a nenávisti nastalo.

„Až se dostaneme do Lapanu, rozhodně bude tlouct hlavou o zem.”

„...Neprominu mu, ať řekne cokoli.”

Elinalize se mračila. Možná se stalo hodně věcí.

Paul. Ten chlap je darmošlap. Jelikož je darmošlap, musím ho zachránit. Jako kolega darmošlap ho musím jít zachránit. Pokud na to přijde, také před Elinalize skloním hlavu, aby mu odpustila.

Část 6

Sedmý den.

Dál jsme pokračovali v boji proti gryfům, zatímco jsme šli na sever. Ten skalní převis byl široký. Ačkoli jsem to popsal jako převis, je to spíš jako hora. Ačkoli byla plochá, viditelnost byla chabá. To proto, že na povrchu byly roztroušené obrovské balvany.

Při chůzi v takovém terénu čas od času vidíme otevřené prostranství. Tam na nás gryfové obvykle zaútočí. My je odrazíme a pak pokračujeme kupředu.

„Och.”

A v jednom bodě římsa skončila.

„Zdá se, že jsme konečně tu.”

Pod útesem. Nebyla poušť. Dokonce tam rostlo pár stromů. Rozkládala se tam sporá tráva jako na savaně.

Jenom kousek odtud jsem viděl něco mlhavého. Je to velké jezero. A kolem něj střechy z bílé látky.

To je bazaar.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>