Kapitola 117 - Příjezd (1)

Část 1

Labyrintové město Lapan.

To město bylo postavené v záhadném materiálu, co připomínal klec. Něco takového se nikde jinde nedalo najít. V širé poušti byla obrovská bílá klec. Zrovna když si pomyslíte „co to je” a přiblížíte se k té kleci, abyste se podívali, ze všeho na světě je to kost. Jsou to kosti obrovského Behemotha. Lapan je město postavené v obrovském hrudním koši, do kterého by se snadno vešlo průměrně velké město.

Tohle místo, které kdysi nebylo nic než malá oáza, změnily ostatky Behemotha. Objevil se tu překvapivě velký počet labyrintů a tato země fascinovala velké množství dobrodruhů.

Toto místo navštěvují dobrodruhové z celého světa, aby v Lapanu rychle zbohatli. Rodí se tu mnoho hluboce dojemných dramat a tragédií.

Výtah z knihy „Putování po světě” od dobrodruha Krvavého hraběte.

Část 2

Matná vzpomínka na znalosti z „Putování po světě”.

Lapan je velké město. Ve středu těch 12 charakteristických bílých pilířů se rozkládalo hliněně zbarvené město. Domy byly postavené z hlíny a materiálů z netvorů. Taková městečka s takovým nádechem jsem často viděl na Magickém kontinentu. Protože tam přece jen byl nedostatek dřeva.

Nicméně tu také bylo nečekaně hodně zeleně. Přemýšlím, jestli to je kvůli těm oázám vedle kostěných pilířů. Dokonce i z dálky jsem viděl stromy jako palmy.

Ta atmosféra byla nezvyklá. Jak to mám říct, pach potu nebo pach sprostoty? Je to pach lidí, podobně jako na trhu s otroky.

„Jste překvapení? Ty pilíře jsou hrudní koš Behemotha.”

Zatímco jsem to za chůze pozoroval, Garuban začal vítězoslavně vyprávět příběh. Je to problém formace a poslední dobou začínal hovor celkem často. Garuban se vážně rád chvástal historkami. Ať už to byla pravda nebo lež, takové úžasné historky se prostě dobře poslouchaly.

„Kdysi dávno, když velký hrdina Bůh Severu Kaaruman II. tuto zemi navštívil, spolu se svými společníky vyhubil Velkého Behemotha, co zuřil v poušti. Maso Behemotha snědli nebo uhnilo a teď už po něm nezůstala ani stopa, ale kosti zůstaly až do dnes.”

„Och~”

Přemýšlím, jestli má tahle země nějakou spojitost s Bohem Severu Kaarumanem. Znám o Bohu Severu několik legend, ale tohle je poprvé, co jsem slyšel, že porazil Behemotha. Při našem putování jsem Behemotha jednou spatřil, ale příčetný člověk by se ho nikdy nesnažil porazit. Přemýšlím, jak se mu to povedlo. No, zdá se, že Bohu Severu se podařilo porazit věci jako Nesmrtelného démonického krále a obrovského draka. Možná bylo jeho koníčkem porážet takové netvory s vysokým HP.

„Kolem je velké množství labyrintů právě proto, že mezi netvory, co snědli Behemotha, byli i mravenčí netvoři. Když netvor sní maso mocného netvora, zrodí se další mocný netvor. Nová variace mravenců vyhrabala velké množství mravenišť a všechny se nakonec proměnila na labyrinty.”

„Aha.”

Behemoth zemřel. Sežral ho hmyz. Hmyz se pak rozmnožil a vytvořil si hnízda. Pod dlouhé době ten hmyz zemřel a jejich hnízda se proměnila. Nějaký takový důvod.

Jen tak mimochodem když se stráví maso silného netvora, zrodí se silný netvor. To je pověra. Je to asi stejně důvěryhodné, jako že když sníte maso mořské panny, získáte nesmrtelnost. Pokud by se takhle mohl zrodit silný netvor, nebylo by nic divného, kdyby lidé na Magickém kontinentu, co každý den jí maso netvorů, byli silnější. Přece jenom se nezdá, že by to byla akorát netvoří schopnost.

Ne, počkat chvilku. Co takhle teorie, že to zvyšuje pravděpodobnost, že se narodí takoví jedinci jako Badigadi a Kishirika. Přece jenom se zdá, že netvoři jsou vlastně mutace normálních živoucích bytostí. Nebylo by nic divného, kdyby k té mutaci došlo i mezi lidmi.

Tohle je zlé. Přece jenom jsem snědl značné množství netvořího masa. Co mám dělat, pokud v momentu, kdy se narodí moje a Sylphino dítě, najednou zakřičí něco jako: „My jsme Démonický skvělý císař!” Nakonec bych se cítil jako ťuhýk, kterému vajíčko podstrčila kukačka.

„Shromažďují se tu dobrodruhové a kupci z celého světa.”

Jeden po druhém se tu nacházely magické předměty. Vybavení a magické nástroje byly v mžiku vyprodány. Magické kameny. Bez ohledu na to, kolik jich máte, nikdy jich není dost.

Stačí když přivezete zboží a můžete je spolehlivě prodat za draho. Co se kupců týče, zdá se, že to je taková snová země.

Ačkoli abyste sem mohli přijít, potřebujete znalosti a další věci, abyste prošli pouští. A proto je to záležitost, v které uspějí jenom zkušení kupci. Údajně.

Pokud zajdete na Centrální kontinent, jsem si jistý, že najdete spoustu bezpečnějších a výdělečných podniků. Žába na dně studny. Zrnko rýže v misce. I když říkám tohle, Garuban je celkem zahleděný do sebe, takže mu to nechci brát. Ekonomika se hýbe vlastně díky tomu, že existují takoví kupci jako on.

Část 3

Dorazili jsme do Lapanu a rozloučili jsme se s Garubuanem a ostatními. Zdá se, že měli v plánu na kraji města postavit stan. Sice jsem s nimi byl krátce, ale mám pocit, že jsem se od nich naučil spoustu věcí.

„Moc děkuju.”

„To platí o obou stranách. Pokud se zase něco semele, určitě nás zavolejte.”

Naše rozloučení bylo až příliš rychlé. Byla to krátká doba, ale nakonec jsme jim asi pomohli. Hodlal jsem se Baribadomovi a Karumeritě poklonit, ale neudělal jsem to. Je to trochu trapné, ale nechci, aby mezi námi zůstalo něco nevyřešeného.

---

Takže teď bychom měli vypátrat Gisua. Nebo asi Paula. Ale takhle tady budu pobíhat jako slepice bez hlavy. Jsou tady, ne?

Pořád máme čas, než zapadne slunce. Normálně bychom si jako první našli hostinec, ale měli bychom upřednostnit pátrání?

„Co budeme dělat?”

„Správně. V takhle velkém městě by měla být gilda dobrodruhů, zkusme se podívat tam.”

„Rozumím.”

Ale nejdřív jsem si chtěl odložit zavazadla. No, to je jedno. Kdyby to šlo, přece jen bych rád zůstal ve stejném hostinci jako Gisu nebo Paul.

Zeptali jsme se jednoho kolemjdoucího, kde tu je gilda dobrodruhů. Zdá se, že je blízko středu města. Tyhle gildy jsou obecně v centru.

Ti lidé, co chodili po ulicích, byli většinou kupci.

Ti kupci obecně nosili stejný oděv jako Garuban. Turban. Róba, co naprosto zakrývala tělo vyjma hlavy. Zanedbaný vous. Chlápci takového vzhledu chodili kolem a vedli velbloudy nebo stánkáři, co stáli pod stanem po straně cesty. Bylo tu hodně lidí, co měli řádně zakrytou kůži.

A mezi nimi byli i chlápci, co vypadali jako Aladdin. Bylo to skoro, jako kdybyste měli každou chvilkou narazit na koloniál, kde prodávali kovovou lampu nebo hrnek s podivným vzorem. Byl to přesně takový ten arabský poct. Pokud byste zapískali na flétnu, s největší pravděpodobností by vylezl rudý had ve stylu Kamon (Pozn.: japonský žertík z anglického Come on).

Jak jsme se blížili ke gildě dobrodruhů, viděli jsme víc známých siluet dobrodruhů. Přemýšlím, jestli je tu hodně lidí, co původně pocházeli z Centrálního kontinentu. Akorát že všichni měli vzezření veteránů. S největší pravděpodobností se specializují na průzkum labyrintů a jsou řádu S.

Je tu spoustu na lehko oblečených chlápků. Zdá se, že je nebezpečné zůstat venku pod silným sluncem, aniž byste měli tlusté oblečení, ale jelikož venku netráví dlouho, není to problém.

Část 4

Gilda dobrodruhů byla postavená z jediného velkého kamene. S největší pravděpodobností ji postavili magií. Jelikož jsem dokázal udělat něco podobného, rychle jsem to pochopil.

Ačkoli kvalita té práce byla lepší než moje. Vchod byl zdobený složitou rytinou. A když jste vešli dovnitř, bylo tam dobře vyvětráno, příjemně chladno a svěže.

Atmosféra v gildě dobrodruhů je obecně všude stejná. Ale kvůli místní lokaci tu nejdou vidět siluety nováčků. Všichni vypadají silně.

Nápadní jsou chlápci s ranami na tvářích nebo na těle. Jsem si jistý, že jich hodně má zjizvené i nohy. Není to tak, že jediný rozdíl mezi mnou a jimi, bylo to, že jsem se spoléhal na své rodiče (Pozn.: Ehm??? Pro děj to není důležité.)

„No, tak se zkusme poptat po Paulovi nebo Gisuovi.”

„Správně. Jsem si jistý, že pokud se zeptáme, něco se dozvíme.”

„I Gisu získává informace z takovýhle míst. Jsem si jistá, že stačí, abychom jenom zmínili jeho jméno, a najde si nás sám... a zdá se, že toho ani není třeba.”

Elinalizina slova. Když jsem následoval její pohled, v rožku gildy dobrodruhů jsem zahlédl muže s opičí tváří. Zdá se, že o něčem mluvil s šermířem ze Zvířecí rasy.

„Hej, prosím tě. Taky ti celkem dost pomohl, ne?”

„Nemožné je pořád nemožné.”

„Co takhle nějaký kompromis, nemůžeš něco udělat? Každá vteřina se počítá.”

„Už je to měsíc, ne? Jsou mrtví.”

„Ne, rozhodně nejsou mrtví. A i kdyby byli, potřebujeme zjistit, jestli zůstalo tělo. Hej, prosím tě. Prosím tě na základě očekávání, že uvidím tvoje schopnosti v šermu. Pokud chceš, můžeme ti dát i dvojitou odměnu.”

Byl to celkem zběsilý výraz. Gisu, ty se dokážeš takhle tvářit, co?

„Promiň, ale zeptej se někoho jiného, já ještě nechci zemřít.”

Zdá se, že Gisu se už nějakou dobu snažil toho šermíře ze Zvířecí rasy o něco požádat, ale ten zanedlouho potřásl hlavou a Gisu nespokojeně mlaskl tak hlasitě, že se to doneslo až sem.

„Pche... Ty zatracený zbabělče! Je úžasné, že ses jako dobrodruh dokázal vůbec protlouct!”

„...Pche, říkej si, co chceš.”

Muž ze Zvířecí rasy se po Gisuových nadávkách ani neotočil a odešel z budovy. Jaký nezvyk, aby Gisu mluvil tak urážlivě. Ne, vlastně to není tak, že bych o něm věděl nějak moc. Gisu v mých vzpomínkách působí mnohem odměřenějším dojmem.

„Gisu se zdá být značně zoufalý, co?”

„Och, Gisu je obecně takový.”

„Vážně? Můj dojem z něho byl trochu víc...”

„Před tebou se určitě snažil vypadat co nejlépe, co...? Gisu!”

Gisu se nervózně rozhlížel po okolí. Když nás spatřil, oči se mu doširoka otevřely. Nejistě dokráčel až k nám.

„O... Och! Jestli to není Elinalize!”

„Jdeme pozdě, co?” řekla Elinalize a Gisu se přitom nihilisticky zasmál.

„To není možný~ takhle to je... nebo spíš si tu až příliš rychle.”

Gisův obličej se protáhl do úsměvu a poplácal Elinalize po rameni.

„Nebo spíš hej~ jak rychle jsi šla, hm... ten dopis jsem poslal teprve před půl rokem, víš? Ach, náhodou? Ty jsi ten dopis neviděla? Minula jsi ho?”

„O tom si promluvíme později. Co se stalo se Zenith?” zeptala se Elinalize.

Hned potom se Gisu zachmuřil. „Nic dobrého. Mysleli jsme si, že z toho bude dlouhý boj, a tak jsme vám poslali dopis, ale... Upřímně... víš. No, i o tomhle si můžeme dopodrobna povědět později.”

Zdá se, že situace je špatná. Ale něco takového jsme předvídali. Než dorazíme, bude to vyřešené; taková optimistická myšlenka zmizela.

„Prozatím nás prosím doveď za otcem.”

Když se na mě Gisu podíval, rozšířily se mu oči. A pak se poškrábal pod nosem. „O... Och... Co je tohle, to je senior, co? Celkem jsi vyrostl.”

„Nezdá se, že by ses nějak změnil, Gisu.”

„He... přestaň s tím, celého mě střáslo. Řekl jsem, že nováček stačí.”

Ach, tahle výměna je tak nostalgická.

„Ale ne, zdá se, že máte celkem dobrý vztah,” řekla Elinalize, jako kdyby ji to pobavilo.

Jak to Gisu zaslechl, široce se usmál. „No, jo, je to vztah, kdy jsme spolu byli ve stejném vězení, že jo, seniore?”

„Správně, to je ale nostalgie.”

Jak mě nahého hodili do vězení ve vesnici klanu Dorudia. Vážně, taková nostalgie.

„Ach, tady to nejde. Zavedu vás za Paulem,” řekl Gisu, nihilisticky se zasmál a odešel z gildy dobrodruhů.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>