Kapitola 111 - Na kontinent Begaritto (2)

Část 5

Pět dní na jihozápad od Magického města Sharia.

Dorazili jsme k lesu.

Těchto posledních pět dní jsme cestovali s jediným mužem, kterého jsme najali v gildě dobrodruhů. Aby mohl zavést koně zpět.

Kůň by byl v lese přece jenom na obtíž. A taky nevíme, jak velký je ten teleportační magický kruh. Možná by nám na poušti přišel vhod, aby nám nesl zavazadla, ale určitě bude lepší, když si něco takového koupíme na druhé straně. Ta země by měla mít svoje vlastní zvířata vhodná do pouště. A tak je určitě lepší, aby koně někdo odvedl zpět. Přece jenom to nebyla levná koupě, uděláme z něj našeho koně.


Jelikož neumím jezdit na koni, přesouváme se, zatímco se já zezadu tisknu k Elinalize. Přirozeně to není tak, že bych vůbec nic nedělal. A to nemyslím v erotickém smyslu. Každý den vlévám magickou moc do toho plenkového magického nástroje. Jelikož jsem měl paže kolem Elinaliziných boků, ten dobrodruh, co nás doprovázel, to sledoval závistivým pohledem.

Na prahu lesa jsme sesedli z koně. Řekli jsme dobrodruhovi, aby ho vzal a vrátil se s ním domů. Sbohem, Matsukaze. Žij energicky a jelikož se o tebe s největší pravděpodobností bude starat Aisha, dobře spolu vycházejte.

Takže jsme v jihozápadním lese. Jak jen se jmenoval? Pokud si to dobře vybavuju, byl to les Lumen nebo jméno s podobným pocitem. Kdybychom to přeložili doslova, byl by to Jícnový les.

Kdybych se tento les pokusil popsat jediným slovem, bylo by to určitě „hustý”. Hustota stromů je vysoká.

Je tu spoustu obrovských stromů a mají i tlusté kmeny. Jelikož mají přerostlé listy a brání světlu proniknout, celá oblast je ztemnělá. A co se týče země, je to to samé. Přijde mi, že spíš než po zemi chodím po zvětšených kořenech, a nemáme moc pevnou půdu pod nohama. Jelikož jsou stromy velké, mají i tlusté kořeny; v jejich velikosti je značný rozdíl. Na některých místech dokonce stromy a kořeny utvořily něco jako schodiště. Je to jako přírodní labyrint.

Pokud je to takhle, jsem si jistý, že i lidé, co jsou zvyklí chodit lesem, se tu mohou snadno ztratit. A vás pak v hloubi lesa napadnou netvoři a skoro se zabijete kvůli jedinému uklouznutí na vysokých kořenech. V důsledku čehož se nakonec stanete živinami lesa. Žaludek je pěkný způsob, jak to vyjádřit.

Dřevorubci do tohoto lesa s největší pravděpodobností moc často nezavítají. Možná je to kvůli tomu, jak často se tu objevují netvoři, z nichž někteří jsou silní. Nebo možná že v ostatních lesích se snadněji těží dřevo. Jsem si jistý, že ten důvod bude něco z toho.

Ale ne, neměli byste dřevorubce znevažovat. Dřevorubci na tomto světě jsou silnější než průměrný dobrodruh a pracují jako organizace.

V lese je spoustu dřeva, ale objevují se tu netvoři. I jenom řezáním dříví na sebe berou vysoké riziko. Nemají na výběr. A tak se shlukují do týmů a čas od času si najímají dobrodruhy jako svůj bojový potenciál a pak zatímco na své expedici bojují s netvory, řežou dříví. Není možné, aby byl v Dřevorubecké gildě někdo slabý.

Pokud do lesa nechodí dřevorubci, nepokácí žádný strom. Pokud nepokácí žádný strom, vyrostou z nich úžasní trentové.

„Rudee, jak jsme se domluvili, půjdeme ve stejné formaci jako předtím.”

„Rozumím.”

Ačkoli v případě takových veteránů jako jsme my to není problém. Vstoupili jsme do lesa, aniž by nás to nějak vzrušovalo. Elinalize je přední voj a já jsem zadní voj.

Co se Elinalize týče, řekl bych: co jiného čekat od elfa. Její způsob chůze lesem byl vážně dobře propracovaný. Má dobrý sluch a taky dokáže velmi rychle odhalit nepřátele.

„Tři napravo.”

„Rozumím.”

Přesně jak mi bylo řečeno, vypálil jsem tím směrem kamennou střelu. A pak v dálce ze smaragdově zeleného divočáka vytryskla krev. Aha, ti zbývající dva zpanikařili a odběhli.

Vyhledat a zničit. Elinalize je najde a já se jich zbavím magií. Netvoři jsou vyhlazeni, aniž by se k nám mohli přiblížit.

Je to pěkné a snadné.

Upřímně řečeno jsme se nedostali do žádného boje na blízko. Zdálo se, že Elinalize se za chůze vyhýbala území netvorů žijících ve smečkách. Spíš než zvláštní charakteristika elfů mi to přijde jako její vlastní zkušenost.

„Našli jsme to, je to tenhle kamenný monument, že?”

Po chvilce chůze Elinalize objevila orientační bod. Byl to kamenný monument s vytesaným znakem. Před tím bylo něco jako zídka hustě pokrytá břečťanem.

Připravil jsem se, že budeme po lese chodit dva nebo tři dny, ale podařilo se nám to najít rychle. Ještě před západem slunce. Jsem si jistý, že Elinalize má nějakou zvláštní schopnost jako „Odhalit tajné dveře”.

Ten kamenný monument se podobal kamennému mezníku Sedmi světových velmocí a byl na něm vytesaný znak Dračího boha. Je to vzorek propojených tří trojúhelníků. Při pohledu na ten znak mi na mysl vytane dojem zdrcující moci. Jak jsem si myslel, přijde mi to jako obtisk dřevěného razítka v podobě dračí hlavy. I když detaily jsou naprosto špatně.

Ale... tenhle znak.

Mám pocit, jako kdybych ho už někde viděl...

Ach, aha.

Bylo to u mě doma ve sklepě. Vypadá podobně jako znak, co byl na zápisu z výzkumu té automatické panenky. Ale detaily toho znaku jsou tak nějak jiné. Jsou si podobné jen tím pocitem. Přemýšlím, jestli by to mohlo být tak, že výrobce té panenky měl co do činění s Dračím bohem...

No, ne, jsem si jistý, že existuje celá řada podobných znaků. Dokonce i národní vlajky na světě v mém předchozím životě. Bylo spoustu, co vypadaly podobně.

„Co se děje?”

„Ne, to nic.”

Když se mě Elinalize takhle zeptala, potřásl jsem hlavou. Zrovna teď nemáme čas se něčím takovým trápit.

„Prozatím pojďme uvolnit bariéru.”

„Nechám to na tobě.”

Po této krátké výměně začala Elinalize obhlížet okolí.

Já jsem položil ruku na kamenný monument a podíval se do svých poznámek. Jsou to poznámky, které nám předala Nanahoshi. Byla tam napsaná slova zaříkadla.

„Ten drak žil v osamění a držel se své víry. Nic není schopno uniknout ze sevření těch velkých paží. Druhý drak, co zemřel. Ten, jenž vlastnil prchavý zrak dračího generála Lesklých zelených šupin. S využitím jména Svatého dračího císaře Shilarda teď proniknu touto bariérou.”

V tom okamžiku mi kamenný monument začal z paže vysávat magickou moc. Zároveň s tím se prostor kolem kamenného monumentu před mýma očima začal kroutit.

Viděli jsme za tu nataženou deformaci. Na tom místě s přerostlými stromy a tou rádoby zídkou se objevila kamenná budova.

„Ach, úžasné.”

„Nikdy předtím jsem takovou magii neviděl...”

Při pohledu na tu podívanou jsme oba vydechli údivem.

Ale já si vzpomínám na tento pocit, kdy vám něco vysává magickou moc. Je to ten samý pocit, jako když používáte magický nástroj.

S největší pravděpodobností je tento kamenný monument nějaký druh magického nástroje. Přemýšlím, jestli i kamenný mezník Sedmi světových velmocí je magický nástroj. Kdyby ho člověk rozsekl, možná by se uvnitř našel magický kruh.

Ale tohle zaříkávání. Nemůžu se zbavit dojmu, že to je o původu Dračího boha. Přece jenom se tam zmiňuje něco o Svatém dračím císaři Shilardovi nebo něco takového. Tohle je tamto, ne? Jeden z těch chlápků, co se objevuje v legendách, jeden z „Pěti dračích generálů”, ne?

Tohle zaříkávání. Jelikož nemá žádné magické slovo, pravděpodobně nedokážu rozluštit, o co se jedná, jen z jeho prostřední části. Ale kdybych to pochopil celé, možná bych dosáhl stejného výsledku jako tento kamenný monument. Nebo možná ne. Například zrušení všech bariér. Trápí mě to, protože mi to přijde možné.

„Pojďme dál.”

„Jasně.”

Kdybych mohl, rád bych tento kamenný monument vyhrabal a vzal si ho s sebou domů. Ale kdyby na to Orsted přišel, možná by mě přišel zabít. Přestanu s tím.

„Nicméně to vážně působí dojmem trosek.”

„Čas od času takhle působí i vstupy do labyrintů.”

Objevilo se jediné podlaží postavené z kamene. Po stěnách se všude plazil břečťan, na mnoha místech bylo kamení omšelé a rozpadalo se.

„Rudee, tohle je poprvé, co jsi v labyrintu, že?”

„Jo.”

„Dávej si pozor, abys nešlápl jinam než já.”

„Rozumím... nebo spíš tohle není labyrint, ne?”

„To jen pro případ.”

Pasti jsou přece jenom strašlivé. Ale jsem si jistý, že Elinalize není nijak zvlášť mistr. Přemýšlím, jestli to je v pořádku. Přemýšlím, jestli to dokážeme vystát, pokud se chytíme do pasti. Prozatím jsem měl své Démonické oko otevřené. Pokud se něco stane, měl bych být schopen se s tím na místě vypořádat.

„Tak pojďme, pokud se něco stane, kryj mě.”

„Rozumím.”

Společně s Elinalize jsem vkročil do trosek.

„...”

I vnitřek byl postavený z kamenů a vyrůstal tam břečťan a kořeny. Je to přesně ten dojem trosek hluboko v lese.

I když říkám tohle, nepřijde mi, že to je nějak zvlášť velká budova. Byly tu jenom čtyři místnosti. Rozhodli jsme se je prohlédnout popořadě.

Ve dvou místnostech blízko vchodu nic nebylo. Byly to prostě jen místnosti zhruba 7 metrů čtverečních plné harampádí.

Ve třetí místnosti bylo něco jako skříň. Když jsme ji otevřeli, abychom se podívali dovnitř, byly tam uložené zimní oděvy pro muže. Je vidět, že byly užívané. Přemýšlím, jestli se tu někdo převlékal. Někdo. I když mě nenapadá nikdo jiný než Orsted.

Podle toho, co jsem slyšel, je na druhé straně teleportu poušť. Hádám, že v zimě všude kolem napadne sníh. Uprostřed pouště zimní oděv neseženete. A proto to bude důvod, proč jsou připravené předem tady. Hm, pokud tu byla taková místnost, pak nemuselo vadit, kdybychom si vzali víc zavazadel. No, na to už je teď příliš pozdě.

„Co se děje? Zíráš na ty šaty, trápí tě něco?”

„Ne, jen jsem přemýšlel, že jsme toho mohli využít a nechat si tu část zavazadel.”

„...Tady, to by pak bylo jako odhazovat batožinu za chůze.”

No, jak se dalo čekat. Věci jako jídlo a podobně bychom tu uložit nemohli. Přece jenom se zdá, že i když je tu bariéra, dostanou se sem brouci a podobně.

„Pojďme.”

„Dobře.”

V poslední místnosti bylo schodiště. Vedoucí dolů.

„Ale ne, to je podezřelé...”

Elinalize pečlivě zkoumala okolí schodiště. Byl to podobný počin jako průzkum ve FPS. Zdá se, že je celkem běžné, že jsou blízko schodiště pasti.

„V pořádku.”

Ale zdá se, že nedokázala nic najít. Přece jenom kdyby tu byla nějaká past, určitě by jich tu bylo víc a i na jiných místech. Například ve vchodu do trosek.

„Půjdeme dolů. Následuj mě.”

„Rozumím.”

Elinalize opatrně sestupovala dolů. Já jsem ji následoval a došlapoval do jejích stop. Koukal jsem se, kam šlape, a pak šlápl na stejné místo. I když jdeme pod zem, je tu záhadně jasno. Důvod jsme zjistili, jakmile jsme sestoupili do podzemí.

„...Tam to je, co?”

Naproti místu, kde jsme sestoupili, byl velký magický kruh. Hádám, že by to bylo zhruba 7 metrů čtverečních. Je skoro stejně velký jako ten, co jsem viděl ve sklepení na hradě v Shirone. Sálalo z něj namodrale bílé světlo.

„Tohle je teleportační magický kruh?”

„Řekl bych, že s největší pravděpodobností ano.”

Prozatím jsem ze své brašny vytáhl knížku, podíval se do ní a porovnal to. Podobalo se to druhu magických kruhů, který byl schopný zajistit obousměrnou teleportaci. V detailech se lišil, ale o jeho charakteristice není pochyb.

Pokud je pravda to, co mi Nanahoshi řekla, pak pokud do něj vkročíte, prostě jen tak se ocitnete na kontinentu Begaritto. Elinalize tam jen tak bez hnutí stála a zírala na ten teleportační magický kruh.

„Co se děje? Pojďme.”

„Ne, mám na teleportaci tak nějak špatné vzpomínky.”

Špatné vzpomínky na teleportaci, hm? Určitě k něčemu došlo během jejích dobrodružných dnů.

„Co se týče špatných vzpomínek, pak jich taky pár mám.”

„To je pravda, co?”

Elinalize potřásla hlavou a odhodlaně se podívala na magický kruh.

„Pokud nás to hodí na nějaké divné místo, tak Nanahoshi potrestáme.”

„...Jo. Já ji znehybním oběma rukama a ty do ní můžeš zabodnout.”

„Ne, sexuálně je trochu moc.”

„Nijak konkrétně jsem nezmínila co a kam bys měl zabodnout. Například strčit jí prsty do nosu. Vážně jsi sprostý, když tě tak snadno napadají takové nápady!”

„Strčit prsty dívce do nosu nebo něco podobného. Není to hodno vzrušení?”

„Ale vážně? Příště to Cliffa nechám vyzkoušet.”

„Zodpovědnost padne jen na tvou hlavu.”

Zatímco jsme takhle nemravně žertovali, Elinalize mě popadla za ruku. Byla to útlá, ale šlachovitá ruka. Byla to ruka dobrodruha. Teplá a trochu zpocená.

Srdce mi začalo bít trochu rychleji. I když mám Sylphy. I když Elinalize má Cliffa. Co by se asi stalo, kdybych ji vzal za ruku? Spíš než aférka by to bylo cizoložství. Není to tak, že bychom se měli nějak zvlášť rádi.

„Zdá se, že jsi došel k nějakému nedorozumění, ale pokud se nebudeme nějak držet, tak nás to neteleportuje spolu.”

„Ach, správně, že? Promiň.”

To nejde, to nejde. Není to tak, že bych byl panic. Takováhle nedorozumění nejsou dobrá.

„Ach~ abych sváděla manžela své vnučky. Já jsem ale hříšná žena!”

„Abys ten svůj hřích odčinila, měla bys to jednou udělat.”

„Ach, počkat, neříkej něco takového.”

Hm. pokud si z toho dokážeme takhle utahovat, nezdá se, že bychom tu hranici překročili. Co jiného čekat od Elinaliziny schopnosti číst náladu.

„Takže půjdeme?”

„Jo.”

Vkročili jsme do teleportačního magického kruhu.
------------------------------------------------

~ Jen pro informaci: v originálním textu se jakákoli plocha měří na japonské jednotky tatami. Já to převádím do našich místních jednotek metrů čtverečních a desetinná místa zaokrouhluju. Zhruba je to 1 metr čtvereční = 0,67 tatami. Rozměr tatami je nejčastěji 90x180cm, ale může se to lišit v závislosti na lokalitě. ~

<Předchozí>...<Následující>