Kapitola 115 - Bazaar (2)

Část 3

Příštího rána.

Jak jsem se vzbudil, křičel jsem: „Mravenci!” Byl to útok rojnice mravenců! (pozn.: odkaz na počítačovou hru Romancing saga/Nico Nico, kde bylo přehnaně moc mravenců)

...Ačkoli se nic takového nestalo. Poprvé po dlouhé době jsem se byl schopný vyspat celou noc.

Měl jsem pěkné sny. Zdálo se mi o tom, že mě Aisha a Norn neodbytně žádaly, abych je povozil na ramenech. Když jsem měl na ramenou Norn, Aisha se kabonila. Když jsem měl na ramenou Aishu, Norn plakala. Nakonec přišla Sylphy a jako nějaký tyran mi sedla na ramena.

Když jsem ji vyplísnil: „Hele, počkej, až budeš na řadě.”

Sylphy odvětila: „Ne, ne, tohle je moje!” A takhle Norn a Aishu rozplakala.

Když se Sylphy objevila, byla dospělá, ale když jsem ji měl na ramenou, byla malá, jako když jí bylo sedm.

Byl to pěkný sen. Když jsem se vzbudil, bezděky jsem se zašklebil. Díky tomu se cítím celkem osvěženě.

Když jsem se podíval vedle sebe, Elinalize byla nezvykle šťastná a spala se spokojeným výrazem na tváři. Zdá se, že si včerejší noc hodně užila.

Bylo mi Cliffa líto.

Část 4

Když nastalo ráno, bazaar se naprosto změnil. Ta tichá atmosféra z noci se vytratila a objevila se živá scenérie. Před stany bylo vyložené zboží a lidé vykřikovali.

„Velké melouny! Zítra je vyhodíme!”

„Spár gryfa! Teď jenom za 30 shinsa!”

„Prodává někdo látku naniia? Směním za ovoce z Tokotsu!”

Kupci nahlas vykřikovali, co prodávají a za kolik, a ti, co kupovali, křičeli ještě víc. Dalo se nakupovat za peníze nebo směnou zboží. Přede mnou se táhla tato scenérie lidského davu plného zmatku.

„Skleněné lahve z Vegy! Dál na východě už je neseženete! Chce je někdo?”

Zaujalo mě sklo. Zdá se, že skleněné lahve jsou specialitou tohoto regionu. Na těch skleněných lahvích byly krásné čtvercové vzory.

Co se týče skla, lidé z Begaritta mají velké nadání na jeho zpracování. I na Centrálním kontinentu bylo sklo. Ale bylo tenké a zdrsněné a bylo přes něj vidět jen málo. I Begaritto bylo samozřejmě na hony vzdálené úrovni skla z moderního Japonska. Ale bylo tu mnoho zajímavých tvarů, co působily dojmem ruční práce. Než se vydám na cestu domů, možná bych měl nějakou láhev koupit jako suvenýr.

„Rudee, nejsme tu jako turisti.”

„Já vím.”

Uprostřed této scenérie kypící životem jsme vyrazili udělat to, co jsme si předtím naplánovali.

Prvně peníze. Měna tohoto regionu se nazývá shinsa. Tohle je prvně od doby, co jsem přišel na tento svět, co jsem o takové měně slyšel.

Měl jsem z toho pocit jako nové připomenutí. Na Centrálním kontinentu byly zlaťáky a stříbrňáky. I shinsa měla takový tvar. Byly to kulaté kovové plíšky s těžkopádnými rytinami. Když jsem byl s Eris a Ruijerdem ve Východním přístavu, vzpomínám si, že jsem je jednou viděl.

Když jsem prodal něco málo z toho, co jsem měl, získal jsem trochu zdejších peněz. Ačkoli se zdá, že se tu hlavně směňuje zboží za zboží, když mám peníze, uklidňuje mě to.

Za draho jsem prodal věci ze severní části Centrálního kontinentu. K mému překvapení jsem levné sušené maso prodal za trojnásobnou cenu. Kdybych se snažil víc, mohl jsem to prodat ještě za víc. Kdybych tohle sklo dovezl do Ranoy, pravděpodobně bych z toho udělal jackpot. Ačkoli mi přijde, že by to upoutalo pozornost, takže to pravděpodobně neudělám.

Prozatím mám u sebe 5.000 shinsa. Zatímco si nejsem jistý, kolik budeme potřebovat, včerejší jídlo stálo 3 shinsy. Pokud mám 5 tisíc, mělo by to být dost.

Když jsem získal dost peněz, vyzjistil jsem informace o Městě labyrintů Lapanu. Bylo to snadné, evidentně to je velké město. Zdá se, že Lapan je odtud zhruba měsíc cesty na sever. Přesně jak Nanahoshi řekla.

Jakmile jsem se zkusil zeptat na cestu, jak se tam dostat.

„I když je oblíbenou trasou obejít poušť po cestě Ngotsu, poslední dobou je tam mnoho zlodějů, takže to je nebezpečné. Pokud jsi chytrý kupec, vezmeš to přes poušť Ucho. Pokud se od orientačního bodu na východu vydáš na sever, dostaneš se do oázy. Odtamtud se vydej cestou na západ a až uvidíš pohoří Kara, zamiř na sever s tím, že budeš čelem k levému horskému úbočí, a dorazíš do další oázy. Jakmile poušť překročíš, vyjdeš na východě a když odtamtud zamíříš na severozápad, dorazíš na původní cestu.” (Pozn.: Já bych podle tohodle nedorazila.)
Je to pro mě jenom drmolení.

Řekl spoustu řádných podstatných jmen jako orientační bod, pohoří a poušť. Pro teď rozumím, že jsou dvě trasy, ale pokud nejste zvyklí cestovat po kontinentu Begaritto, snadno se ztratíte.

„Neprodáváte tady mapy?” zkusil jsem se zeptat.

S mapou je to jisté. Je uklidňující alespoň zhruba vědět, kde jsem. Ale dostalo se mi špatné odpovědi.

„Mapu? Kdo by něco takového dělal?” řekl mi.

Nikde kolem nebyl Inou Tadataka (pozn.: Japonský kartograf (1745-1818), co jako první nakreslil první mapu Japonska za pomoci moderních technik). A tak jsem se dle původního plánu rozhodl najmout průvodce.

„Tak je tu někde místo, kde se shromažďují lidé, co by nás mohli dovést do Lapanu?” zeptal jsem se jen tak od boku. Ale ukázalo se, že bez výsledku.

„I když tu jsou lidé, co cestu znají, pochybuju, že najdete někoho, kdo by tam šel.”

„Vážně?”

„No, normálně bys hledal místa, kde můžeš prodávat, ne?”

„Aha.”

Jakmile jsem o tom popřemýšlel, je to očividné. Přemýšlím, proč jsem si to neuvědomil, když jsme sem šli?

Elinalize ledabyle řekla, abychom si najali průvodce. Dle jejího základního pravidla, pokud neznáš zemi, kde cestuješ, v prvním městě si najmeš průvodce. Ale my použili teleportační kruh a nikdy mě nenapadlo, že své putování vlastně začneme uprostřed. Někde v tom je pokroucená logika.

Nešlo to podle plánu. Ale člověk by neměl být netrpělivý. Věci nejdou pořád podle plánu. Nejsou to ani dva týdny, co jsme vyrazili na cestu. Jakmile si pomyslíte, že normálně se sem do tohoto místa trvá dostat celý rok, pokračovali jsme až příliš dobře.

„Co bys v takové situaci dělala, Elinalize?”

„Prostě bych to zvládla vlastními silami. Ale upřímně řečeno, radši bych už přes další poušť nešla.”

„Samozřejmě.”

„Takže co budeš dělat?”

„...Hmm. Co takhle najít někoho, kdo má v plánu vyrazit do Lapanu?”

„To zní dobře, udělejme to tak.”

Aisha se držela karavan a byla schopná cestovat velmi rychle. Budu se držet jejího příkladu. Ale zase to není tak, že bychom cestovali rychle, spíš jenom získáváme směr z místa na místo.

„Máš ponětí, kde budou kupci, co mají v plánu jít do Lapanu?”

Stejně jako v případě průvodců tu nebyl ani nikdo, kdo by najímal stráže. Ale Elinalize byla dobrodruh řádu S a já mág řádu vodního světce.

S touhle myšlenkou jsem dál pátral. Zdá se, že odtud do Lapanu nechtělo jít nějak moc kupců. Zdá se, že normálně míří do města na východě jménem Kinkara.

Ale není to tak, že by tu nikdo nebyl. Lapan se nazýval Městem labyrintů a kolem něj bylo nespočet labyrintových kobek. To jsou místa plná magických předmětů. Lidé tam nakoupí magické předměty a pak zamíří do jiného města, aby je tam za draho prodali. Byli kupci, co dělali takový obchod. Takoví kupci vezli z jihozápadu magické kameny nebo magické krystaly, prošli tudyma a pak zamířili do Lapanu.

„Ale nevím, za jak dlouho se tam dostanu. Totiž určitě tamtudy projdu za pár měsíců nebo tak nějak...”

Když jsem to zaslechl, začal jsem být trochu nervózní. Pokud je to takhle, bude lepší se přidat k ostatním kupcům, co míří na východ. Pokud se dostaneme do obchodního centra, můžeme si tam najmout průvodce.

S touhle myšlenkou jsme pokračovali v hledání. Zatímco do Kinkary mířilo spoustu kupců, do Lapanu ani jeden. Možná bude přece jenom nejlepší vyrazit do Kinkary. Když jsem si začal myslet tohle, dopátrali jsme se výsledku.

„Pokud chcete jet do Lapanu, měli byste vyhledat pana Garubana. Pokud si to dobře vybavuju, měl by být ve stanech na západní straně jezera. Jděte ho najít.”

Hledali jsme tohoto muže jménem Garuban.

Kupec jménem Garuban byl člověk, co své jmění nastřádal pendlováním mezi Lapanem a Tenoriem. Do Lapanu přiváží magické kameny a z Lapanu odváží magické předměty. Jelikož měl šest velbloudů, zdá se, že se mu vede celkem dobře.

Jakmile jsme znali jeho jméno, okamžitě jsme ho našli.

Nebyl to tak velký stan, jak nám popisovali. Venku bylo uvázaných šest velbloudů. Přesně jak nám bylo řečeno.

Když jsme se ke stanu přiblížili, zevnitř vyšla dívka s tmavou kůží. Měla na sobě hrudní plát a sukni, co vypadala jako bederní rouška. Sice jsem to kvůli jejímu oděvu nedokázal říct, ale zdálo se, že byla hodně fyzicky silná.

Počkat, tuhle tvář jsem včera viděl. Byla to ta válečnice Karumerita.

„Hej, ty jsi ten ze včerejška!”

Překvapeně na mě ukázala. Zdá se, že si na mě pamatuje.

Zdá se, že ten muž s malou družinou, co jsme včera zachránili, je Garuban. Když někoho zachráníte, získáte tak příležitost.

Část 5

Garuban nás s radostí přivítal.

„Když jsme se včera vrátili, nikde jsme vás neviděli a překvapilo nás to.”

Řekli nám, že šli hledat svůj náklad, svoje uprchlé velbloudy. Když se vrátili poté, co je našli, už jsme byli pryč.

Když viděli, že jejich kolegové byli řádně spálení a pohřbení, chtěl nám poděkovat, ale nemohl nás najít. Zdá se, že to tu celkem dlouho obcházel a hledal nás.

Vážně jsem ho chtěl požádat o vysvětlení. Ale možná to je tím, že to tady takhle chodí. První prioritou je náklad. Všechno ostatní je až za tím.

„Tohle musí být osud, nestali byste se mými strážci?”

Garuban chtěl doplnit své strážce. No, včera mu dva zemřeli.

„Co takhle 600 shinsa včetně jídel až do Lapanu? Hmm?”

Zdá se, že už o tom přemýšlel dřív. Vlichotit se nám, jak jsme odvedli dobrou práci, jak jsme ty gryfy porazili nebo něco takového. I když ses strachem krčil u země a vůbec nic neviděl.

Ale, tohle jsme si přáli.

„Takže jsme domluvení, doprovodíme vás do Lapanu.”

„Ooch, vážně! Toho si cením! V tom případě by mi nevadilo najmout vás na exkluzivní smlouvu. Takového mága jako ty jsem ještě neviděl. Dám ti bonus. Jeden rok 10.000 shinsa... no, Baribadom by si stěžoval. Co takhle 8.000 shinsa?”

„Také máme svoje povinnosti, takže to necháme na příště.”

Jelikož se zdálo, že ta konverzace narůstá do obrovských rozměrů, hned jsem ho zadržel.

A takhle jsme získali průvodce do Lapanu.

Teď už jenom kousek.
-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>