Kapitola 106 - Pocity staršího bratra (1-3)

Část 1

Když jsem šel se Sylphy do školy, dozvěděl jsem se, že se z Norn stala hikikomori.

Řekly mi to Rinia a Pursena. Od samého rána čekaly před školní branou. Řekly mi, že se Norn od včerejška zavřela ve vlastním pokoji a nechce vyjít.

„...Půjdu se za ní podívat!”

Když to Sylphy zaslechla, rychle zamířila k dívčí koleji.

Když jsem to zaslechl já, zastavil jsem se. I když jsem mohl jít se Sylphy. Kvůli té skutečnosti, že se z Norn stala hikikomori, jsem byl s rozumem v koncích.

Pro mě měl počin stát se hikikomorim těžký význam.

„Šéfe... neměl bys jít za ní, mňau?”

„To ji necháš samotnou, haf?”

Obrat událostí mě přemohl. Co mám dělat? Co bych zmohl? Nevím.

Během svého života když jsem byl hikikomorim, nikdy jsem z pokoje nevyšel. Proč? Protože venku bylo plno nepřátel. Kdybych šel do školy, znovu by mě šikanovali.

Ano. Určitě je to šikana.

I kdyby introvert šel ven, jen by trpěl. V tom případě se potřebuju zbavit zdroje toho nepohodlí. Než abych zašel za Norn, potřebuju se zbavit důvodu, proč se Norn stala introvertem. Okamžitě jsem začal přemýšlet.

Důvod. První a nejpřednějším důvodem byla šikana.

Moje vzpomínky na tu dobu byly jasné jako den. Jídelna na střední škole. Pět minut jsem čekal v řadě a když jsem si myslel, že jsem konečně na řadě, předběhli mě nějací děsivě vyhlížející delikventi. Se svým hloupým smyslem pro spravedlnost jsem jim vynadal. Delikventi se chovali hloupě, říkali: „Ha? Jako kdyby mě to zajímalo.”

Pak jsem zvedl hlas, aby mě slyšeli i ostatní, a řekl jsem, co udělali. Lidi se začali dívat naším směrem. Byl jsem hrdý, že jsem uplatnil svůj smysl pro spravedlnost.

A pak mě zmlátili jako psa. Zmlátili mě tak moc, že jsem nedokázal vstát. Po tom incidentu začalo mé každodenní peklo.

Pokud Norn zakouší to samé peklo, přeji si ji zachránit. Zmlátím ty neřády a dám jí místo, kam by mohla patřit.

Budu bojovat s těmi, co by chránili delikventy. Nezajímá mě, jestli to je šlechta nebo královská rodina. Budu s nimi bojovat ze všech sil. Budou litovat, že mě přinutili bojovat vážně. I kdyby to začalo Norniným počínáním nebo slovy. Na tomto světě existují ti, co konají dobro, a ti, co konají zlo.

Norn je moje sestra. I když mě nenávidí, i když nenávidí Aishu a i když nedokáže strávit naši současnou situaci... Je to moje sestra.

Starší bratr je člověk, co musí chránit své mladší sourozence. Starší bratr je nesmí opustit.

Část 2

Vzal jsem s sebou Riniu a Pursenu a zamířil do tříd prváků. Ačkoli by stačilo, kdybych šel sám, nemám důvěru ve vlastní vzhled. Pokud budu s Riniou a Pursenou, nikdo mě nebude brát na lehkou váhu.

„Šéfe...”

„Rinio, přestaň, je vážně naštvaný, je to děsivé.”

Ty dvě měly své pochybnosti vůči mému počínání. Není to tak, že bych to nevěděl. Dokonce i já si jsem vědom, že se tohle počínání ke mně nehodí. Není to tak, že nechápu pocity zájmu lidí kolem mě.

Ale zrovna teď jsem přehnaně starostlivý rodič. Odhodím svou hanbu.

V části s třídami pro prváky jsem se zastavil před třídou, do které chodila Norn. Zdá se, že zrovna začala třídní hodina.

„S dovolením.”

Otevřel jsem dveře a neohroženě nakráčel dovnitř.

„R-rudee... zrovna máme hodinu.”

„Rád bych si půjčil trochu vašeho času. Nevadí to?”

„Ale...”

„Ptal jsem se, jestli to nevadí?”

Odstrčil jsem učitelku stranou a postavil se na stupínek. Očima jsem přehlédl třídu. Všichni se tvářili zmateně. Určitě mezi nimi byli ti, co Norn šikanovali. Udeřili ji, kopali do ní? Možná ji slovně napadli. Přišel jsem sem, abych toho člověka, co Norn ublížil, roznesl na kopytech.

„Možná že už to víte, ale včera někdo z vaší třídy nepřišel na vyučování.”

„...”

„Ať už si toho jste nebo nejste vědomi, ten člověk je moje sestra.”

Ve třídě bylo slyšet mumlání.

„I když jsem se o situaci nedoslechl od ní, není moc důvodů, proč by šla za školu. Jako třeba důvod, kdy se jí nechce jít do školy. Někdo tady jí takový důvod dal. Tomu věřím.”

Jak jsem to řekl, rozhlédl jsem se po třídě. Hodně studentů odvrátilo zrak, jakmile jsem na nich spočinul pohledem. I když nosíme stejné uniformy, jsem celkem zastrašující.

Podezřelé. Určitě je to ona. Je to první podezřelý. Ačkoli si nepamatuju, jak se jmenuje. Mohla by náhodou...? Ne, pořád je příliš brzy na to to takhle říct.

„Po těch lidech, co jsou za to zodpovědní, toho moc nechci. Možná došlo k nedorozumění. Nebo možná byla na vině moje sestra.”

Dál jsem obezřetně dával pozor na třídu. Kdo to byl, kdo to byl, co jí provedl něco krutého? Je to ona? Ta šlechtična, co vypadá jako bonbónek? Nebo to byla ona? Ta příslušnice Magické rasy se zlou tváří? Ne, podezřelé jsou ty skupinky normálně vyhlížejících děvčat. Přece jen ti, co druhé šikanují, na první pohled vypadají jako normální děti.

„Pokud je to možné, přiznejte se. Nebudu se hněvat. Jen chci vědět, co mojí sestře ublížilo, a abyste se jí omluvili.”

Jakmile se přiznají, roztrhnu je jako hada.

Je tu pár lidí ve stejném věku jako Norn. Ale většina třídy je starší. Některým je dokonce přes patnáct. Předstírali, že nic neviděli? Nebo se té šikany účastnili? Proti desetiletému dítěti?

„...”

Nikdo nic neříkal. Byli oněmělý údivem a jen na mě zírali.

„Ech, ehm...”

Jedna dívka nervózně zvedla ruku. Instinktivně jsem ji chtěl zasáhnout kamennou střelou, ale zdržel jsem se toho. Byla to velmi plaše vyhlížející dívka. Zdá se, že je jí kolem třinácti let. Zvířecí rasa typu mývala. Měla krátké mikádo, vypadala tak nějak zaostale a baculatě. Vlastně se zdála jako ten typ člověka, co ostatní šikanují.

„K-když jsem s Norn mluvila...”

„Řekla jsi omylem něco špatného?”

Pokud to byla jenom hádka, tak se nedá nic dělat.

„N-ne, ehm, j-já vás znám, pane Rudee. Ale Norn je jenom normální dívka. Takže když jsem řekla, že je úplně jiná než její bratr, vážně ji to naštvalo...”

Naštvalo ji to? Když Norn řekli, že je jiná než já? Co to s tím je?

„Ach.”

Najednou promluvila učitelka vedle mě. Podíval jsem se na ni. Byla to učitelka ve středních létech. Neříkejte mi, že jí něco řekla? Šikana se neděje jen mezi dětmi. Je možné, že to celé vedl učitel.

„Vzpomněla jste si na něco, paní učitelko?”

„Nedávno Norn odevzdala domácí úkol...”

„Dala jste jim příliš práce a jelikož to nedokázala dokončit včas, nechala jste ji ve sborovně stát nahou?”

„T-to ne! To jenom že měla celkem špatné známky, takže jsem jí řekla, aby byla pilnější jako její bratr.”

„...”

„A ona pak vypadala, že se co nevidět rozpláče, a řekla, že se bude snažit.”

Ha?

Chtěla brečet?

„Tak mě tak napadá, že já taky...”

Když učitelka domluvila, i ostatní lidi ve třídě začali mluvit.

Část 3

Odešli jsme ze třídy a šli jsme do jídelny. Jelikož probíhá vyučování, jídelna je opuštěná. Někam jsem se posadil a zabořil jsem hlavu do stolu.

Trochu mě to přemohlo.

Bylo to všechno moje chyba. Srovnávali Norn se mnou, a tak se jí chtělo brečet. Studenti v její třídě si uvědomili, že Norn a já jsme sourozenci. Samozřejmě. Na rozdíl od Aishy máme s Norn stejné rodiče. V tváři se celkem podobáme.

A Norn nesnáší, když ji spojují se mnou. Samozřejmě že bude nesnášet i to, že ji srovnávají se mnou a že mě chválí.

Ach, samozřejmě, neudělali nic špatného. Alespoň to nebylo tak, že by ji srovnávali se zlým úmyslem. Ti lidé jí byli dost blízcí na to, aby jí něco takového řekli. Že byla jiná, než nechvalně známý vůdce ztracených případů.

Ale já jsem na téhle škole celebrita. A jelikož jsem slavný, bylo pro ně snadné nás srovnat.

Ale pro Norn bylo to srovnání bolestné. Dokonce i na předchozí škole ji neustále srovnávali s Aishou. Jelikož ji neustále srovnávali s její sestrou, určitě si nastřádala spoustu stresu.

Nastoupila na novou školu, začala bydlet na kolejích. Konečně se oddělila od Aishy.

Nebo to si myslela, ale teď ji srovnávali se mnou. Bez ohledu na to, kam se vrtne, vidí se jako méněcenný sourozenec. Určitě je to pro ni utrpením.

Ani nemluvě o tom incidentu s kalhotkami. Žádnou prvačku, co se do toho incidentu zapletla, to nijak vážně nepoznamenalo. Díky Arielině zásahu se z toho stala jen vtipná historka. Ačkoli se původně povídalo, že je k tomu přinutili, ve skutečnosti to byla veselá podívaná, jak Rinia směňovala jejich kalhotky za nové. Tohle Ariel nahlásila těm, co to sledovali z ústraní a mysleli si, že se jedná o vydírání. Nechal jsem to všechno na Ariel. Má na to schopnosti.

Ale i tak to muselo Norn nepopsatelně šokovat. Že je takový úchyl nad ní.

„Haa...”

Co to vůbec dělám? Nechal jsem se unést a šel jsem do její třídy. Řekl jsem veškeré ty věci. Co to jsem za příliš ochranářského rodiče? Copak nejsem akorát velký idiot?

„Oběma vám děkuju. Zdá se, že jsem idiot.”

Prozatím jsem jim poděkoval. Následovaly idiota. Přinutil jsem je udělat něco tak zbytečného.

„Nejsi idiot, když jsi jednal místo své sestry, mňau.”

„Ale to bylo překvapení. Teď mám na tebe lepší názor, haf.”

Vyrobil jsem hrnek a nalil jsem do něj vodu. Vypil jsem ji. Neměla žádnou chuť. Ale pomohlo mi to se trochu uvolnit.

„Hej, šéfe. Co teď budeš dělat, mňau?”

„Nemůžu nic dělat. Je to moje chyba, že se z ní stal samotář.”

Uzavřela se do sebe. Ano, zavřela se ve svém pokoji. I když to byl jenom jeden den. Zavřela se.

„Musíme ji násilím přinutit jít na vyučování, haf.”

„Správně, mňau.”

„Pokud nepůjde, stane se z ní pitomec, haf.”

„Správně, mňau. Správně, mňau.”

„Bude z ní pitomec jako Rinia.”

„Přesně jak Pursena říká, mňau... Cože?!”

Na tuhle komediální dvojku nemám čas.

Chápu těžkosti samotáře. Není to tak, že by se člověk s radostí rozhodl, že nechce vyjít ze svého pokoje. Aby nevyšel, musí existovat důvod, který je k tomu donutil. I když ho přinutíte vyjít ven, nic se nevyřeší. Jenom to situaci zhorší.

Ale i tak zůstávat samotářem není dobré. Určitě toho bude litovat. Po měsíci nebo dvou si uvědomí, že tu dobu nenávratně ztratila. Jelikož to říkám já, tak o tom není pochyb.

Ale i když jí to vysvětlím, nepochopí to. Lítost, že něco nemůžete vzít zpět, je pocit, který se dá spatřit jen po nějakém čase. Pokud z ní bude rok nebo deset let samotář, nezačne toho litovat. A pak až toho začne litovat, bude příliš pozdě.

Proto rodiče své děti vždycky nutí, aby se snažily ze všech sil. Protože toho budou více či méně litovat.

„Co zmůže jako sourozenec s nejnižší schopností, když o ní ostatní lidé říkají něco takového?”

Když jsem se na to zeptal Riniy a Purseny, tak jenom pokrčily rameny.

„...Já nejsem idiot, takže to nechápu, mňau.”

„Vedeme si celkem obstojně, haf.”

Tak mě tak napadá, že tyhle dvě byly hlupačky a ne materiál na vůdce, takže je poslali sem na školu. Patriarcha jim pravděpodobně řekl, aby studovaly a staly se vhodnými vůdkyněmi.

Ačkoli to jsou hlupačky, pokud jsou takhle optimistické, tak to není problém, co? Ale Norn je velmi naivní. Trápilo by mě, kdybych ji strčil do jednoho pytle spolu s těmihle dvěma.

„Ach, ale je tu ještě něco, mňau.”

Rinia se tím jménem pyšně chlubila: „Teta Ghyslaine byla násilná a nic jí nešlo, ale když začala s šermem, stal se z ní Král meče, mňau.”

„Ach... aha.”

Ghyslaine byla trochu taková výjimka. Ale ten její talent byl pravděpodobně nečekaný.

Od samého začátku není třeba, aby Aisha a Norn dělaly to samé. Pokud člověk nechce, aby ho srovnávali s jinými, prostě má dělat věci, které se nedají srovnávat. Ačkoli mě nenapadá nic, co by mohla dělat. Ale svět je velký. Ať už se jedná o magii nebo šerm, člověk může objevit cokoli.

Nebo možná najde vášeň, i když pro tu věc nebude mít nadání. Jako Zanoba. Ačkoli Zanoba nemá žádný talent na výrobu sošek, každý den je s radostí obdivuje. Vyrábí sošky, dívá se na ně, miluje je a dokonce je sbírá. To mu stačí k tomu, aby žil šťastně. Takhle šťastně žít je v pořádku.

Ale kdybych něco takového řekl, nepřijala by to. Ani já bych to nepřijal.

„Ale ať je to, jak chce, co můžu říct?”

„Není třeba o tom tak moc přemýšlet, mňau. Prostě to řekni přímo, mňau.”

„Správně. Řekni jí, aby okamžitě vylezla a šla na vyučování.”

Vám dvěma se to tak lehce řekne. Ale jestli je to takhle... Je to proto, že o tom příliš přemýšlím? Norn je jenom deset. Možná akorát dostala záchvat vzteku.

A i když je pořád samotář, byl to jenom jeden den. A tohle je teprve den číslo dvě. Pokud je to takhle, spíš než že se stala samotářem, se akorát uchýlila stranou, ne? Každý by se zachoval takhle, když se necítí dobře.

Není to o mluvení.

Není to o konání.

Když tak o tom přemýšlím, není tohle akorát vyhýbání?

Jako bratr bych ji měl podpořit a co nejvíc jí život zpříjemnit. Pokud chce dělat tohle, není v pořádku ji v tom nechat? Není v pořádku mít nějakou tu pochmurnou myšlenku?

Ale Norn není dost stará na to, aby se dala považovat za středoškolačku. Pořád je akorát ve třetí třídě na prvním stupni.

„Dobrá, pojďme za ní.”

Než jsem se nadál, už jsem se rozhodl.

„Tak to je dobře, mňau.”

„Rychlá facka do tváře je v pohodě, haf.”

Ačkoli jsem řekl, že půjdu za ní, bude vůbec poslouchat, co jí řeknu? To já jsem byl příčinou všeho. Nic jiného mě nenapadá. Ne, zrovna teď o tom nebudu přemýšlet. Ale až se s ní setkám, měl bych něco říct.

„Jak se s ní setkám?”

Norn byla na dívčích kolejích. I když požádám někoho u hlavního vchodu na koleje, pravděpodobně mě dovnitř nepustí.

„Prostě tam vtrhneme silou, mňau.”

„Proplížíme se tam, haf. My tě povedeme.”

Rinia a Pursena se poplácaly po svých velkých hrudích.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>