Kapitola 102 - Nostalgie a netrpělivost (2-4)

Část 2

Brzy poté z koupelny vyšla Sylphy.

Zdá se, že Norn v lázni usnula. Zdá se, že Aisha byla během koupání natěšená, ale když vylezla z vody, brzy poté usnula. Co jiného čekat od relaxačních účinků koupele, to bych rád řekl. Na unavené tělo zabírá teplá voda.

„Díky za pomoc.”

„Hm, zdá se, že Aisha si na mě pořád vzpomíná. Stačil jí jediný pohled a správně odhadla, že jsem Sylphy. S jedním konkrétním člověkem se to nedá srovnat, že?”

„V mém případě jsi měla jiné vlasy, sluneční brýle a převlékala ses za chlapce, takže se to nepočítá.”

„Ale zdá se, že Norn si na mě nepamatuje.”

„Myslím, že by bylo vzácné pamatovat si na holku od vedle, když ti jsou tři nebo čtyři.”

„To asi jo.”

Zdá se, že spolu ty dvě momentálně vycházejí a spí v jedné posteli v pyžamech, do kterých je převlékla Sylphy. Zítra si vyslechnu jejich příběh.

„Ehm, jsem ráda, že tě poznávám, jsem Sylphiette Greyratová.”

„Jo, já jsem Ruijerd Supardia.”

Sylphy si s Ruijerdem rozpačitě potřásla rukou. Ti dva, co trpěli kvůli svým smaragdově zeleným vlasům. A teď je ani jeden neměl zelené.

„Ehm... Ruijerde, jak to uděláme s přespáním?”

„Jak se vám to hodí.”

„...Rudi, mám připravit velkou ložnici? Přece jen je to tvoje důležitá návštěva, ne?”

Co se Ruijerda týče, nemyslím si, že by tak moc záleželo na velikosti pokoje. Každopádně si jsem jistý, že postel nepoužije.

„Prosím, ulož se, kde chceš. Chovej se tu jako doma.”

„Ach, tak to tak udělám. Takže si půjdu odpočinout,” řekl Ruijerd, jak vstal.

„Ano, dobrou noc.”

Sylphy a já jsme na něj oba dál pevně zírali, poslouchali jsme, jak se pohybuje. Zdá se, že vešel do místnosti, kde spaly dvě děti. Ten lolicon! Ne, i během našeho putování, když jsme spali, nikdy nás nespustil z očí. Je to takový muž. Tentokrát to obzvláště udělal tak, že jsme slyšeli jeho kroky. Kdyby se kvůli něčemu cítil provinilý, je to člověk, co by před invazí vyrušil vlastní kroky a přítomnost. Jsem si jistý, že nemá nic, kvůli čemu by se měl cítit provinile.

„Jestlipak jsem ho nějak urazila?” řekla Sylphy najednou nervózně.

No ano, Ruijerdův přístup zrovna teď byl trochu chladný. Když se jedná o člověka, co mu nabídl ruku k pozdravu, normálně by nedopustil, aby z toho vzniklo něco trapného. Přece jenom se zdá, že si o mojí svatbě se Sylphy myslí svoje.

„Ne, neudělala jsi nic špatného, Sylphy. Je to člověk, co není moc přátelský k lidem, co potká poprvé. Je prostě takový.”

„Tak je to potom v pořádku, ale...”

Zdá se, že to Sylphy trochu ranilo.

„Taky pojďme spát.”

„Jo.”

Nevečeřeli jsme, ale nejsem hladový. Ach, bylo by dobré Ruijerdovi nabídnout aspoň něco k zakousnutí, co. No, to je jedno.

Zhasil jsem oheň v krbu a přesvědčil se, že jsou hlavní dveře zamčené. Máme v domě nejlepší a nejužitečnější ochranku na světě, ale nebylo by dobré, kdybych všechno pořádně nezamkl. Potom jsem zhasl světla a šel se Sylphy nahoru. Společně jsme vklouzli do postele.

A pak to Sylphy najednou řekla: „Dneska... totiž ráda bych tady přestala.”

„Ech? Ach, asi jo.”

Ten den jsem Sylphy neobjal. Bylo to poprvé z jiného důvodu než menstruace.

Část 3

Dalšího dne.

Probudil jsem se v posteli stejně jako vždycky.

Sylphy pořád spala. Obvykle byla stočená do klubíčka a místo polštáře spala na mé paži, ale dneska normálně ležela na polštáři a vypadalo to, že je jí trochu nepříjemně.

Obvykle bych pak bezpodmínečně ohmatal její sladkost a s jen trošičkou sexuální tužby bych jí prohmatal její útlou hruď. Cítit ženské tělo od rána do večera člověka vážně nechává ve šťastné náladě.

Ale byť je to záhada, dneska takový pocit nemám. Dneska mám pocit, jako by bylo špatné počasí. Je to špatný den na vypouštění draka. I když bych měl být šťastný, že nás Ruijerd navštívil. Přece jen se zdá, že ty věci s Eris náladu kazí.

Tak nějak se cítím pochmurně a nervózně. Hádám, že by se to mohlo trochu zmírnit, když si trochu zacvičím. Prozatím jsem se rozhodl začít se svým denním tréninkem. Ale necítím zase takovou motivaci. Ne, ale po pouhých 5, ne 10 minutách příprav se to určitě změní. Jak jsem si pomyslel tohle, šel jsem ven.

V mém zorném poli se objeví mrazivá scéna.

Před dveřmi stojí návštěva. Dva lidé. Dva lidé, co jsou vyšší než já. Jedním z nich je plešatý válečník. Muž, co si oholil hlavu, aby skryl své zelené vlasy, a prostě v tom napořád pokračoval. Bez nějakého zimního oblečení, oděný jen v ležérním oděvu svého kmene a s trojzubým kopím v ruce. Je to Ruijerd.

A ten druhý je... Svalnatá a velká postava s černo černou kůží. S fialovými vlasy. Se svými šesti pažemi založenými na hrudi. Takhle stál před Ruijerdem plný důstojnosti.

„...”

„...”

Ta atmosféra byla výjimečně špatná. Je to nebezpečné. Výbušná situace. Kdyby kolem náhodou procházel domovník, možná by ho bodli.

„...”

Na Badigadiho tváři nebyl žádný úsměv. Byl ve špatné náladě. Je to něco nezvyklého. Ten obvykle se smějící Badigadi se vůbec nesmál.

Přemýšlím, jak se asi Ruijerd tváří. Z jeho zad to nedokážu říct.

Nebo spíš ti dva... takže se přece jenom znají. Přece jenom oba dva žili od Laplaceho tažení. Jeden z nich byl vrchní velitel Laplacovy císařské stráže a druhý z nich byl ve frakci proti Laplacovi. Teď Ruijerd také naprosto nenáviděl Laplaceho, ale tehdy určitě došlo k různým věcem. Tím jsem si jistý.

„...Hmmm.” Badigadi se podíval po mě. A pak se ještě jednou podíval na Ruijerda. „Takže takhle to je, co?”

Badigadi sám došel k nějakému závěru a přikývl. A pak se bez dalšího slova v tichosti otočil a odešel. Prostě jen tak kráčel sněhem a zmizel cestou pryč.

„...”

Ruijerd se v tichosti otočil. Zdá se, že se tvářil tak nějak napjatě. Po čele mu stéká nezvykle chladný pot.

„Stalo se něco s Jeho Veličenstvem Badim?”

„...V minulosti.”

Tak nějak jsem to odhadl na základě těch krátkých slov. Tehdejší kmen Supardů útočil jak na nepřátele, tak spojence bez rozdílu. Takzvaně co jim padlo do oka. S největší pravděpodobností zabil pár lidí z oblasti, které Badigadi vládl. Bez ohledu na to, jak malou pozornost věnuje zemi, které vládne jako Démonický král, pořád je to vládce. Pokud by napadli vaše vlastní území, není možné, abyste to přehlédli.

Přemýšlím, co se stalo potom. Vážně si nedokážu představit, že by ten optimistický Badigadi kmen Supardů potíral. Ne, právě naopak. Přesně proto, že je optimistický, je vysoká pravděpodobnost, že chtěl svou moc půjčit bezmocným lidem, které to zdupalo.

Například i kdyby do toho byl zapletený Laplace. Ruijerd zabil jeho lidi a Badigadi mu tu zášť chtěl oplatit. Jsem si jistý, že tahle úvaha není mylná.

Ne, počkat. Je celkem dost možné, že Badigadi neví, že ten incident s kmenem Supardů způsobil Laplace. Až se příště setkáme, zeptám se ho na to a uvidím.

...Nebo spíš kdybych řekl, že mám do budoucna v plánu vyrábět figuríny Ruijerda ve velkém a pak je prodávat. Jakpak by se na to Démonický král asi tvářil? Bylo by dobré, kdyby to akorát přešel se smíchem. Hmmm... Každopádně by mě trápilo, kdyby to mezi Ruijerdem a Badigadim bylo špatné.

„Ruijerde, jelikož jeho veličenstvo přišlo sem do města, celkem dost jsem ho poznal. I když si tak nějak dokážu představit, co se v minulosti možná stalo...”

„Neboj se, nemám v úmyslu s ním bojovat,” řekl Ruijerd s hořkým úsměvem.

Řekl tohle, ale z Ruijerda už nějakou dobu jasně sálala krvežíznivost. Mohlo by to být tak, že kdybych nevyšel, jeden z nich by si začal?

„Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že ten chlápek by byl na takovémhle místě.”

„Tak nějak se zdá, že přišel za mnou.”

„Ach, on byl vždycky takový, že?”

Ruijerd se hořce usmál a vrátil se zpět do domu. Když si pomyslím, že vztah mezi Ruijerdem a Badigadim byl tak špatný. Bylo to slepé místo.

Myslel jsem si, že Badigadi dokázal vycházet s každým.

Část 4

Když jsem se vrátil do domu, Sylphy byla vzhůru a připravovala snídani. Aisha byla z nějakého důvodu oblečená jako služebná a pomáhala jí. Zdá se, že Norn ještě spí.

Napadlo mě, že ji půjdu probudit, a tak jsem šel nahoru. Zaklepal jsem na dveře a otočil klikou, ale jelikož jsem měl zlou předtuchu, dveře jsem neotevřel.

„Je skoro čas na snídani, tak pojď dolů.”

Nedostalo se mi žádné odpovědi, ale když jsem bedlivě naslouchal, slyšel jsem šustění oblečení. Přece jenom se zdá, že se zrovna převlékala. Nepřivodil jsem situaci šťastného úchyla. Přece jen už nejsem necitlivý typ.

„...Dobře.”

Po tomhle hlásku zevnitř jsem s klidnou myslí sešel do přízemí.

U snídaně se sešlo nás pět. Aisha se na svůj věk chovala značně dobře, jedla velmi uhlazeně. Ruijerd byl stejný jako vždycky, neschopen použít nic kromě vidličky. Zdálo se, že Norn stále ještě napůl spala, a při jídle nebyla moc šikovná.

No, dá se říct, že používat jenom vidličku stačí. Pokud to srovnám s tím, že by člověk napichoval maso jen tak na nůž a dával si ho rovnou do pusy.

„Takže je na čase, abych odešel.”

Brzy po jídle se Ruijerd rozhodl odejít. Jeho majetek byl stejně skrovný jako vždycky a cestoval nalehko.

My čtyři jsme ho vyprovodili až k městské bráně. Ruijerd řekl, že to není třeba, ale tohle není problém, jestli to je třeba nebo ne. Je jenom přirozené vyprovodit přítele.

Vážně jsme toho moc nenamluvili, nás pět kráčelo městem.

Nakonec Norn popadla Ruijerda za rukáv. Byl to velmi zdrženlivý způsob držení. Ruijerd tak nějak zpomalil tempo. Jelikož jsme s ním srovnali krok, taky jsme šli pomaleji.

Zdá se, že Norn se s Ruijerdem nechce rozloučit. Chápu ten pocit, cítím to stejně. Chtěl jsem si s ním víc promluvit. Jestlipak by nebylo lepší jej zadržet? Upřímně řečeno, dokonce i já s ním chci strávit více času. Přece jenom se zdá, že máme věci, o kterých se nedá mluvit jen za jedinou noc. Je spoustu lidí, co mu chci představit, a spoustu věcí, co mu chci ukázat. Ale přece jenom jsme se zasekli na té záležitosti s Eris. Nechci Ruijerda opustit s jakýmkoli nepříjemným pocitem. Není to tak, že by to byla Sylphina chyba, ale... Mám pocit, že nebude schopen mluvit, dokud se ta situace s Eris nevyjasní. Skoro jako by to číhalo v pozadí. Ale ani nevím, kde teď Eris je.

Zatímco jsem o tomhle přemýšlel, v mžiku jsme dorazili k městské bráně.

„Takže opatruj se.”

„Ruijerde, ty taky, opatruj se...”

Velmi krátce jsme se rozloučili.

I když je spoustu věcí, co bych chtěl říct. Když na to přijde, ta slova ze mě prostě nevyjdou. No, vždyť to není tak, že se loučíme napořád. Nebude vadit, když si promluvíme, až se situace trochu zklidní. Jen tak mimochodem, zdá se, že s Ginger už se rozloučil někdy včera.

„Moc děkuji za tvou pomoc!”

Aisha energicky sklonila hlavu, je řádně vychovaná. Ta metoda přesouvání, co vymyslela, by bez Ruijerda nefungovala. Zdá se, že to chápe. Jsem si jistý, že Ruijerd ty dvě chránil způsobem, který si ani neuvědomují.

„Aisho. Nechtěj po Rudeovi nic příliš přehnaného.”

„Dobře! Já vím!”

Ruijerd se hořce usmál a pohladil Aishu po vlasech.

„E...ehm. Ehmm, Ruijerde...”

Norn se nepouštěla Ruijerdova lemu. Tvářila se nesvá, je jasné, že nechtěla, aby odešel.

„Neboj se, zase se setkáme.”

Ruijerd se pousmál a položil jí ruku na hlavu. Je to scéna plná nostalgie. Ruijerd mě takhle hladil po vlasech, když jsem se tvářil ustaraně. Norn sklopila oči a pak zvedla hlavu. Chtěla něco říct, ale dál mlčela. Výraz její tváře se měnil závratnou rychlostí a zanedlouho se rozhodla, že to řekne, a otevřela pusu.

„Já... já chci jít s tebou...!” prohlásila.

Ruijerd ji pohladil po vlasech s ustaranou tváří.

„...”

Nic neříkal, jen ji hladil po vlasech.

Ale Norn se v očích rychle sbíraly slzy.

„Teď se spolehni na Rudea a ne na mě.”

„Ale i tak! On... vůči tátovi!”

„To už je minulost. Už se nad tím zamyslel. Tvůj otec taky. Slyšela jsi, co si Rudeus během putování vytrpěl. Taky bys to měla chápat.”

„Ale včera byl opilý a má vedle sebe jinou ženu než tehdy! Nevěřím mu!”

Žena, co měl tehdy s sebou, je taky jiná. Jak jsem to uslyšel, myslel jsem si, že atmosféra klesla pod bod mrazu. Ale zdá se, že jsem jediný, kdo si to myslel. Tak mě tak napadá, že už jsem si se Sylphy promluvil o těch věcech s Eris. Není to tak, že bych byl nevěrný nebo že bych se naparoval jako sukničkář. Ale Norn to tak asi připadá.

Ruijerd se podíval po Sylphy a po mě a hořce se usmál.

„To je mezi mužem a ženou. Takové věci se stávají. Rozhodně to není tak, že by byl tvůj starší bratr neupřímný.”

„...”

Jak to Ruijerd řekl, stáhl svou ruku z Norniných vlasů. Norn se Ruijerda také pustila, i když trochu zdráhavě.

„Ta žena je... prosím, ještě jednou mi řekni své jméno.”

„Ach, ano. Sylphiette.”

„Sylphiette. Svěřuji je tobě a Rudeovi.”

„A... dobře!”

Nakonec Ruijerd prohodil pár slov se Sylphy. Zajímalo by mě, co si o ní Ruijerd myslel. Jen se modlím, aby si nemyslel něco špatného.

„Takže se zase setkáme.”

Vyprovázel jsem Ruijerda pohledem, dokud mi nezmizel z očí. Znovu jsem překypoval stejnými pocity vděku, co jsem cítil, když jsem ho naposledy vyprovázel.

Jsem si jistý, že Aisha a Norn to cítily stejně.

(Pozn.: Japonci dokáží být někdy celkem dost vágní, takže takové ty frázičky při loučení „je to v tvých rukách” a „nechávám to na tobě” nebo „jsem v tvé péči” apod. Někdy je celkem těžké z toho udělat nějaký souvislý rozhovor, co by v češtině dával aspoň trochu smysl.)
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>