Kapitola 106 - Pocity staršího bratra (4-6)

Část 4

Infiltrace.

Ačkoli to nebylo tak těžké. Měl jsem na své straně spoustu spojenců. Byly tu i Sylphy a princezna Ariel.

Když jsem Ariel seznámil se situací, ochotně se stala mým spojencem. Ale i tak dívky z kolejní hlídky, vyjma Goriade, nebyly mému účelu nakloněné, takže jsme se dovnitř proplížili.

Rinia, Pursena a Sylphy byly špioni.

Sylphy byla celá skleslá. „Promiň, i když jsem řekla, abys Norn nechal na mě... na nic jsem se jí nezeptala...”

„Ne, to není tvoje chyba, Sylphy, to já jsem na vině.”

Vysvětlil jsem Sylphy, co se stalo. Že to byla moje chyba, že se Norn izolovala.

Sylphy se tvářila pochmurně a zakroutila hlavou. „To není tvoje chyba, Rudi.”

„Ale já...”

Já jsem...

Ne, nic jsem neudělal. Nevím, co mám dělat.

Ale musím něco udělat.

Část 5

Noc.

Během večeře jsem zamířil na dívčí koleje. Momentálně je většina studentek v jídelně. Ariel tam má řeč. Aby si ji lidé poslechli, shromáždili se tam. Ale ne všichni. Do jídelny se přece jenom tolik lidí nevejde.

Ale jako plán na odlákání co nejvíce hlídek to bylo úspěšné. Co nejvíc jsem se přiblížil stanovišti, které jsme zřídili. V jednom okně je vystavená květina. Přesunul jsem se k tomu oknu a hodil malý oblázek.

Když oblázek narazil do okenice, okno se rychle otevřelo. Použil jsem kouzlo zemní magie Zemní kopí, abych se zvedl ze země, a rychle jsem se dostal dovnitř. Zároveň jsem zemní kopí rozpustil a to se vrátilo zpět k zemi.

Jakmile jsem vstoupil do místnosti, do nosu mě uhodil zvířecí pach. I když to páchne, není to pach, který by mě odpuzoval. Takhle řečeno, je to pach zvířecích dívek v pubertě. Je to pach, který muži tolerují.

„Dobrá práce.”

„Vítej, mňau,” uvítala mě Rinia. Oči se jí ve tmě leskly. Byly to kočičí oči.

Prohlédl jsem si okolí. V podstatě je to stejné jako v každém pokoji. Patrová postel, stůl a židle a skříň. Ačkoli byla tma, viděl jsem po zemi rozházené věci.

„Takhle na mě nezírej, prosím, mňau, je to trapné.”

„Promiň.”

V temnotě jsem tápal po dveřích ven. Rukou jsem něco ucítil. Byl to celkem jemný materiál.

„Ach, to je Pursenina podprsenka.”

„...”

Pursena nosí tuhle velikost? To je velké.

„Hmm, nevadí, když si ji vezmeš s sebou, víš?”

„Ne, to teda vadí.”

Odhodil jsem Purseninu podprsenku pryč. Normálně bych téhle šance využil a očichal ji, ale na to teď zrovna nemám čas.

Rinia zaťukala na dveře. A někdo zvenčí zaklepání oplatil.

„Teď je to dobrý.”

Jakmile to řekla, otevřela dveře a já skočil do vozíku, co mi připravily. Byl to vozík, co se používal na převoz prádla. Vklouzl jsem do ložního prádla a zakryl se jím.

Z té vůně jsem to pochopil. Tohle je Sylphino ložní prádlo. Aby mě celého zakryly, vozík byl plný dek a oblečení a spodního prádla. Všechno to patřilo Sylphy.

Ale z nějakého záhadného důvodu jsem vůbec nebyl vzrušený. Zrovna teď se jedná o Norn. Zrovna teď se Norn určitě cítí dost zahořkle. Být o samotě, izolovaná a sama. Musím ji zachránit. Jako její starší bratr ji musím zachránit.

„Dobrá, pojďme, mňau.”

Vozík se začal pohybovat. Mezitím jsem myslel na Norn. Bylo by dobře, kdyby to byl jenom záchvat dětského vzteku. Ale kdyby to bylo něco mnohem více zakořeněného...

Jestlipak něco zmůžu. Přinejmenším já jsem nikdy nevyšel z domu, dokud mě můj bratr nevyhnal. A teď v této pozici staršího bratra nebo rodiče nedokážu vymyslet nic, jak bych ji přiměl vyjít ven.

„Jsme tu, mňau.”

Než jsem si urovnal myšlenky, vozík už zastavil u cíle.

Před Norniným pokojem.

Část 6

Šel jsem dovnitř.

Byla tam tma. Nebylo rozsvíceno. Zapálil jsem svíčku, co byla v rohu místnosti. Světlo celé místo tlumeně osvětlilo a já spatřil dívku, co seděla na posteli s pokrčenými koleny a pažemi kolem nich. V té temnotě jsem viděl její oči. Norn tam prostě seděla a zírala na mě.

„...”

Obezřetně jsem k ní přišel a posadil se na židli.

Co mám v takové chvíli říct? Co bych mohl říct, abych ji přiměl mě poslouchat? Nevím.

Ty věci, o kterých jsem si myslel, že je chci říct. Všechno to bylo pryč.

Vzpomínal jsem si akorát na to, že kdybych ta slova řekl, nelíbilo by se jí to. Nebylo to něco, co bych mohl snadno říct.

Přinejmenším je tabu mluvit, aniž bych si ji nejdřív vyslechl.

<Jdi do školy.>

<Kdo si myslíš, že za tebe platí?>

<Nedělej ostatním problémy.>

Tato slova by měla opačný účinek.

Možná by bylo dobré ji jednou uhodit, jak řekly Rinia a Pursena. Norn je pořád jenom deset a možná mě dokonce poslechne. Ale tím se nic nevyřeší. Možná že se v blízké budoucnosti stane něco podobného. A tehdy bude Norn ještě tvrdohlavější.

A příčina její izolace jsem přece jenom já. Jak bych se měl tvářit, až to řeknu? Mám se praštit do té své arogantní tváře, až to řeknu? Tak bych se jí měl přece jenom nejdřív omluvit? Ale pokud se omluvím, vyřeší se tím něco? Ty zkazky o mě nezmizí a Norn budou pořád srovnávat se mnou.

„Norn.”

„Brácho.”

Naše hlasy zněly nepřirozeně. Chtěl jsem si Norn vyslechnout, a tak jsem držel jazyk za zuby a zůstal zticha. A Norn měla pusu na zámek. Měl jsem pocit, jako kdybychom promarnili jedinou životní šanci.

Rozhodl jsem se promluvit jako první.

„Norn. Je mi to líto. Od začátku tady to bylo těžké, že?”

Norn nic neřekla.

„I když jsi zrovna nastoupila na novou školu, všechno se stalo kvůli mně. Nevím, co na to mám říct...”

Norn nic neřekla.

„Já... nevěděl jsem, čím sis procházela...”

Norn nic neřekla.

Nevěděl jsem, co mám říct dál. I když jsem přemýšlel o různých věcech, co bych měl říct, než jsem sem dorazil. Přece jenom o Norn nic nevím. Byli jsme vzdálení a odcizení, ani jsem se nesnažil o ní nic dozvědět.

„...I když to došlo až sem, nevím, co mám dělat.”

Norn mlčela.

Nevím, na co myslela. A ani nevím, jestli mě poslouchala nebo ne.

Takže to přece jenom nepůjde? Mám ji prostě nechat, dokud se nevrátí Paul?

Ano. Správně. Pro teď bych se měl stáhnout a zkonzultovat to s různými lidmi. Pokud se zeptám Nanahoshi na názor, možná se něco dozvím, protože se Norn podobá. Možná že Elinalize bude schopná Norn vylákat ven. Není to tak, že bych to musel vzít na sebe a vyřešit to sám.

„...Ach.”

Najednou jsem si vzpomněl na svou minulost. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl uzavřený do sebe, přišel za mnou do pokoje můj starší bratr. Během své návštěvy mi čelil a logicky argumentoval. Vážně uhodil hřebíček na hlavičku. Z hloubi srdce jsem na to prskal.

Ale i tak se mnou můj starší bratr chvíli zůstal. Díval se na mě pohledem, co jako by chtěl něco vyjádřit. A já ho až do samotného konce odmítal s myšlenkou, že nechápe, jak se cítím.

...Takže takhle se cítil můj starší bratr.

Já, co na nic nereagoval, a můj starší bratr, co byl zticha. Nevím, kolik hodin tam se mnou bratr zůstal, než odešel. Od té doby za mnou už nikdy nezašel. Nevěděl jsem, co si můj bratr myslí.

Ale i když on už nepřišel, přišlo mnoho dalších. Možná to byl jeho způsob, jak se mi snažil pomoct. Nakonec jsem si nevyslechl ani to, co říkali ostatní.

...Možná. Pokud teď odejdu, už se nebudu moct vrátit. I Norn zůstane uzavřená do sebe. Nesmím odtud odejít.

V této slabě osvětlené místnosti jsem na ni dál čekal.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>