Kapitola 109 - Bod zlomu III

~ A jelikož jsou ty Velikonoce, řekla sem si, že to nebudu dělit, i když je to 13 stránek... ~

~ Hitogami zase na scéně! ~

Část 1

K tomu incidentu došlo jednoho dne.

Rána jsem jako vždycky prováděl svůj trénink. Badigadiho jsem neviděl, ale tím se nemusím trápit. Ten chlápek je nevyzpytatelný. Nedá se nic dělat, přece se nebudu trápit každou maličkostí. ...Alespoň tak mi to předala Elinalize, ale určitě je to přesně takhle.

Když jsem se po svém tréninku vrátil domů, z nějakého důvodu na mě čekaly Aisha a Sylphy. Obě se tvářily vážně. Když viděly, že jsem se vrátil, upřeně se mi dívaly do tváře.

„...Ach.”

„Rudi...”

Copak se děje. Došlo k nějakému problému nebo něco? Začínám být trochu nervózní.

„Ehmm, teď když na to došlo, jsem trochu vyděšená.”

Zatímco se Sylphy škrábala za uchem, hořce se usmála.

„Není se čeho bát. Hele, Sylphy, seber odvahu!” zatlačila na ni Aisha.

A potom Sylphy předstoupila ke mně. Zatímco se ošívala s rukama před hrudí a rudou tváří, přišla úplně až ke mně. A pak si položila ruku na břicho.

A řekla: „Ehmm, Rudi. Já... tyhle dva poslední měsíce... jsem to nedostala.”

Nedostala to? Co?

Nebylo to, na co jsem se zeptal.

„A víš, jsem v trochu horším stavu, takže mě napadlo, že by to možná mohlo být.”

Oči jsem měl upřené na Sylphino břicho. To útlé bříško. To nemůže být pravda. Ne, může to být pravda.

„A... a pak víš, včera mi Aisha řekla, že bych měla řádně zajít za doktorem nedaleko... Totiž, pravděpodobně, řekl, že mi blahopřeje.”

„...O...”

Hlas se mi třásl. I ruce se mi třásly. Dokonce i nohy se mi třásly.

Blahopřeje. Hádám, že to znamená, že počala. Tohle není sen, že ne? Zkusil jsem se štípnout do tváře. Au. Není to sen.

Nasucho jsem polkl.

Aha, správně, že? I v tom rčení se to tak říkalo. Když se chce, všechno jde. Dělal jsem to s tímhle úmyslem. Kdybych řekl, že to je podle plánu, pak by to bylo správně. Jelikož jsem slyšel, že elfové nedokáží tak snadno počít, je to nečekaně rychlé. Takže jsem trochu rozrušený.

„Ehmm, Rudi... co myslíš?”

Sylphy se tvářila nervózně. Tak nějak přemýšlím, co by bylo dobré teď udělat. Jak bych měl zareagovat. Nevím, protože to přišlo příliš náhle.

„Je... Můžu se ho dotknout?”

„Ech? Ach, ano, prosím.”

Pohladil jsem Sylphy po jejím plochém bříšku. Je to stejný pocit jako vždycky. Útlý pas, trochu tuku a pevné bříško. Když jsem se ho dotkl, dostalo se mi měkkého a teplého pocitu. Ale jak jsem se tu novinu dozvěděl, asi se mi zdálo trochu větší. Ne, to si možná jenom představuju, zatím bych to neměl poznat jen tak pohmatem.

„Aha, uvnitř je moje dítě...”

Když jsem se to snažil vyjádřit slovy, měl jsem pocit, jako kdyby mi něco stoupalo hrdlem. Něco tam vřelo. Co to je? Chci to vykřičet do světa.

Mám dítě. Počali jsme dítě. Není v tom žádný smysl reality.

Ale co to je? Jsem úžasně šťastný. Ne, slovo štěstí to nedokáže úplně přesně popsat. Co to je, co to je...

„Bratře. Neměl bys teď své paní něco říct?”

Po Aishiných slovech jsem se vzpamatoval.

„Ech?”

Něco říct. Copak asi? Blahopřeju? Ne, to to není. Děkuju. Správně, je to poděkování.

„Sylphy, děkuju.”

„Ech? Děkuju?”

I když ten úsměv byl trošičku zahořklý, Sylphy se usmívala. Bylo to něco jiného? Pak by mě zajímalo, co byla správná odpověď. Probíral jsem se svými vzpomínkami, copak to Paul řekl Zenith? Pamatuju si, co řekl, když počali Norn.

„Dobrá práce.”

„Povedlo se to.”

Byla to slova s takovým pocitem. Ten chlápek, přemýšlím, proč použil zrovna tohle vyjádření, jako kdyby na ni shlížel. Myslel si, že těhotenství bylo něco, co záviselo od ženské snahy? Je to možné, pokud se jedná o něj, tak je to možné.

...Těhotenství.

Sylphy je těhotná.

Tahle roztomilá dívka s krátkým sestřihem má moje dítě. Moje. Správně, jen na to pomyslím, mám pocit, že jsem ve stavu, kdy nedokážu nic říct. Tak nějak mi vytryskly slzy.

„Promiň, tak nějak, tak nějak to nedokážu dobře říct. Sylphy...”

„...Jé. ...Rudi?”

Objal jsem ji. Přesně tak jsem ji zvedl ze země a měl jsem pocit, že se s ní roztočím dokola. To nejde, nesmím se k ní chovat moc bezohledně. Něžně, správně, něžně. Mohlo by to ovlivnit dítě v jejím lůně.

„...Fufu, Rudi, vždycky jsi říkal, jak chceš dítě, ne?”

Sylphy mi položila ruce kolem zad a poplácala mě. Jednou jsem ji pevně sevřel a pak ji propustil. Pohled jsem měl upřený na Sylphy. Odrážel jsem se v těch kulatých očích. Strašlivá tvář přetékající slzami.

Sylphy brzy zavřela oči. Pohladil jsem ji po vlasech a políbil na rty. Ta jemná senzace jejích rtů. Tohle je láska.

„Ehm.”

Jak si Aisha odkašlala, vzpamatoval jsem se. Než jsem se nadál, už jsem Sylphy osahával hruď a prdelku.

„Bratře, jelikož by to mohlo paní domu zatěžovat, na nějakou dobu se prosím zdrž svého sexuálního vyjednávání.”

To nejde. To nejde.

Během tohoto období není dobré, abych se na ni vrhl. Bez ohledu na to, jak moc se milujeme, nesmím se na ni vrhnout. Ach, ale pokud k tomu došlo teprve před dvěma měsíci, tak ještě neuplynulo moc času. Takže by jenom trochu nemělo vadit. Ne, to nejde. Vydržím to.

„Jo. Samozřejmě.”

A tak jsem to stvrdil.

Aisha se najednou zasmála a nadzvedla si lem své sukně. „Jelikož je to takhle, nebude vadit, když během tohoto období budu tvým partnerem já.”

„Nech si ty hlouposti, až budeš mluvit ze spaní.”

Aisha sklonila hlavu. Jsem za tu pozvánku vděčný, ale z nějakého důvodu k ní necítím žádnou touhu.

Ačkoli si nijak zvlášť nemyslím, že by bylo špatné, kdybych se vrhl na své mladší sestry. A tak je to správně. Na tomhle světě nechci udělat nic, co by mohlo způsobit rozkol v rodině.

„Takže bratře, teď dojdu za paní Ariel, abych jí o tom spravila. A paní, bylo by nejlepší, kdybyste si vzala dovolenou,” řekla Aisha jasně.

Pokud je Sylphy těhotná, nemůže strážit. No ano, bylo by lepší, kdyby si vzala dovolenou.

„Ne, já půjdu. Určitě bude řádnější, když to vysvětlím já.”

„Ha... bratře, není třeba, abys zůstal se Sylphy a promluvil si o spoustě věcí?” povzdechla si moje sestřička, jako kdyby byla unavená.

Věci, o kterých je třeba si promluvit. Aha, o tom, jak to od teď bude. Musíme si víc promluvit.

„Takže já půjdu a za chvíli jsem tu.”

„Jo. Spoléhám se na tebe.”

Aisha odešla a Sylphy a já jsme zůstali sami.

Část 2

Seděl jsem na pohovce vedle Sylphy. Když jsem ji nervózně vzal za ruku, taky mi stiskla dlaň. A pak se o mě opřela.

„...”

„...”

Nevím, o čem mám mluvit. Na mysl mi tanou slova v tom smyslu, že za ni přijmu zodpovědnost, ale my už jsme svoji.

„Takže Sylphy.”

„Copak, Rudi?”

„Po tomhle to určitě bude těžké, ale... totiž, buď na mě hodná.”

„Jo, ty taky.”

Sylphy se zasmála a položila mi hlavu do klína. Volnou rukou jsem ji pohladil po vlasech. Zrovna jsem zkoumal oblast za jejíma ušima, když...

„Hele, Rudi.”

„Ano?”

„Chceš chlapečka? Nebo radši holčičku?”

Jak se mě na to tak najednou zeptala, byl jsem zmatený. Správně, děti existují ve dvou variantách.

„Tohle vážně nemůžeme nijak ovlivnit, ne?” řekla Sylphy a plaše se zasmála.

Chlapec nebo dívka. Co by bylo lepší? Copak se asi narodí?

Přemýšlím, jestli by byl chlapec jako nejstarší dítě lepší. Pro dobro pokračování rodu. Ne, není to tak, že bychom byli samurajská rodina. Není tu žádný konkrétní problém, aby v rodu pokračovala žena. I když bych mluvil o svém majetku, tak je teď nanejvýš omezený.

Ne, myslím, že nebude vadit, když o tom nebudu moc přemýšlet. Chlapec nebo dívka. Kdyby to bylo moje já z minulého života, určitě bych bez zaváhání řekl holčička. Jelikož jsem měl popletenou hlavu, pravděpodobně bych řekl něco o tom, že si budu vést pozorovací deník s každodenními fotografiemi. O tom, jak moje holčička roste do krásy.

Ale teď mi nevadí ani jedna možnost. Dokud bude dítě čilé, bude dobře.

„Ale víš, Rudi. Já... tak nějak se mi ulevilo.”

„Proč?”

„S tímhle mám konečně pocit, že jsem se řádně stala tvojí ženou.”

„...”

To asi znamená, že na každém světě dobře odvedená práce znamená zanechat po sobě potomky. Zdá se, že i Sylphy se mohla více méně nějak strachovat nebo spíš na to trochu spěchala. Jelikož má konstituci, u které je to těžké. Takové starosti jsou samozřejmě zbytečné.

„Ale po tomhle to budeš muset vydržet, Rudi. Jako tamto.”

„Tohle není o tom, abych to vydržel.”

Je to takzvaná přirozená zodpovědnost. Jsem jiný než Paul (pozn.: To rozhodně,ehm).

„Pokud se kdy vrhnu na jinou ženu, rozhodně se netrap a pořádně se na mě naštvi.”

„...Nijak zvlášť se nenaštvu, ale možná se budu cítit trochu osaměle.”

Je to věc, co vyřešíš jenom pocitem osamělosti? Ne, ale víš. Já ji v žádném případě nezradím. Když o tom logicky uvažuju. Uvažuj o tom s převrácenými pozicemi.

„Kdyby se nějaký muž dotkl tebe, Sylphy, mám pocit, že bych byl naštvaný.”

Jak jsem to řekl, Sylphy se zasmála „nfufu”. Tenhle úsměv ukazuje jenom mě. Jsem rád.

Chvíli jsme trávili jen tak v tichosti beze slov.

Část 3

Večer se vrátila Aisha spolu s Norn.

„B-blahopřeju, Sylphy.”

„Jo, děkuju, Norn.”

Norn tváří v tvář Sylphy rychle sklonila hlavu. Sylphy se zakřenila se zasmáním a pohladila ji po hlavě.

Po tom pohlazení se Norn začala rozplývat. Ten výraz znamenal, že nebyla úplně proti. Jestlipak má ráda, když ji někdo hladí po vlasech. Každopádně je dobře, že spolu vycházejí.

„Dneska jsem měla v úmyslu všechny obejít a informovat je, ale rozhodla jsem se, že to nechám na jindy,” informovala nás Aisha lhostejně.

Zdá se, že se snažila držet mého nápadu, aby to dneska probíhalo jen v rodinném kruhu. Takže se vrátila jenom s Norn.

Ale nepamatuju si, že bych něco takového navrhoval. No, na tom nesejde. No ano, kdybych chodil sem a tam a vykládal to lidem, tak by to bylo celkem trapné. Bude nejlepší, když to nechám chvilku odležet.

„Oznámila jsem paní Ariel, že si paní bude muset vzít alespoň dvouroční odpočinek. Taky jsem to zařídila se školou a požádala o přerušení studia. A při té příležitosti se prateta Elinalize vděčně rozhodla převzít část strážné služby.”

„Jestlipak to babičce nevadí. Například ta záležitost s kletbou...”

„Řekla, že to nějak zvládne, takže by s tím neměl být problém.”

Elinalize je přece jenom dobrá v sebeovládání, taky má ten magický nástroj. Určitě v tom není žádný problém. V prázdné třídě, v tělocvičném kumbálu a dokonce během vyučování. Přece jenom je tam spoustu míst, co můžou využít.

„Pan Zanoba přijde na návštěvu večer za pět dní. Zdá se, že má v úmyslu zůstat na večeři, takže bychom se měli připravit. Paní Ariel přijde za deset dní, také během večera. Když jsem se jí zeptala, jestli zůstane na večeři, řekla, že to nebude nutné. Zdá se, že pan Cliff a prateta Elinalize přijdou spolu s paní Ariel. Paní Rinia a paní Pursena se ukážou krátce po nich, ve vhodný čas. Konkrétní podrobnosti nejsou známy. Paní Nanahoshi řekla: blahopřeju. Jenom jediné slovo: blahopřeju. Pana Badigadiho jsem nemohla najít, ale nechala jsem mu vzkaz.”

Naprosto lhostejně. Je skoro jako sekretářka.

Aisha je vážně výborná.

„Aha, děkuju, Aisho.”

„Ano, bratře.”

Potom si Aisha s „fufun” odfrkla a podívala se po Norn. Norn zírala na Aishu s uraženým výrazem na tváři.

Zdá se, že Aisha si chce přede mnou zachovat dobrý dojem, takže se často chová takhle. Zdá se, že je na pozadí znát to, že jsou nevlastní sestry a mají rozdílnou matku. Řekl jsem Aishe, aby se tím netrápila, a chovám se k nim nestranně.

Vím, že se ty dvě často hádají kvůli zbytečnostem. Říká se, že co se škádlívá, to se rádo mívá. Jsem si jistý, že to bude v pohodě, pokud z toho nevznikne studená válka. Přece jenom dokonce ani během hádek si neřekly nic ošklivého.

„Každopádně když říkáš, že se ti dítě narodí v době, kdy se vrátí táta, určitě bude překvapený.”

„Táta!”

Jak to Norn řekla, najednou se celá rozzářila. Norn je přece jenom tatínkova holčička. Jsem si jistý, že jednu dobu říkala, že je jejím snem provdat se za tátu.

„Chci vidět, jak bude překvapený!”

„Jo, je to ten typ, co bude svoje vnoučata rozmazlovat. Určitě bude v sedmém nebi. Přece jenom když se narodily Norn a Aisha byla úplně deredere.”

Jak jsem to řekl, Aishe a Norn bylo najednou trapně. Hádám, že je trapné, když se mluví o období, na které si nevzpomínají.

„Na to je třeba se těšit, že, bratře.”

Po těhle Norniných slovech jsme se usmáli.

Sylphy a já jsme se vzali. Paul, Zenith a Lilia tady. A pak taky moje dvě mladší sestry. Ten ideál jako ze snu vystřižený, ta doba, kdy jsme bydleli ve vesnici Buina. Zdá se, že to máme přímo před sebou.

Část 4

Za dva měsíce dorazily špatné zprávy.

Dorazila urgentní expresní zpráva, datum na dopisu bylo půl roku staré. Odesilatel byl Gisu. Expresní pošta je charakteristická tím, že sestává z extrémně krátké zprávy.

„Obtíže při záchraně Zenith, žádáme o pomoc.”

Jakmile jsem ta slova spatřil, před očima mi všechno zbělalo.

---

(Pozn.: A je tu zas, bytost na prvním místě v podezřelosti.)

Než jsem se nadál, ocitl jsem se v čistě bílé místnosti. Vrátil jsem se do svého tlustého a podřadného těla. Zároveň jsem pocítil, jako kdyby se můj duch roztříštil. Tu svou podrážděnost jsem zaměřil před sebe.

Tam byl ten chlápek. Ten skrytý v mozaice s neutuchajícím úsměvem, Hitogami.

„Čau!”

Hej, co má tohle znamenat.

„Co tím myslíš?”

Ten dopis. Ten od Gisua. Psalo se v něm, že mají obtíže při záchraně Zenith. Co to znamená.

„Neznamená to vůbec nic, určitě to bylo obtížné.”

Ty! Sám jsi to řekl, ne! Pokud se vydám na kontinent Begaritto, budu toho litovat! Co to bylo s těmi slovy. Oklamal jsi mě?!

„Neoklamal jsem tě. Pokud půjdeš na kontinent Begaritto, budeš toho litovat. To se nezměnilo, dokonce ani teď.”

Ach, aha. Rozumím. Jinými slovy je to tamto, že? To jsi chtěl říct. Pokud půjdeš na kontinent Begaritto, budeš toho litovat. Ale i když tam nepůjdeš, budeš toho litovat. Takhle.

„Tak to není. Takhle řečeno, litoval jsi toho někdy? Tedy do včerejška. Udělal sis spoustu přátel. Setkal ses s mnoha lidmi, dokonce jsi sám trochu dospěl. Taky jsi vyřešil ten svůj špatný tělesný stav. Udobřil ses s oběma svými sestrami. Navíc ses oženil a dokonce budeš mít dítě.”

...No ano, není to špatné, není to špatné. Ale víš! To ty jsi to řekl! Že bude lepší, když na kontinent Begaritto nepůjdu. Oklamal jsi mě.

„Neoklamal jsem tě. Vlastně jsem dneska přišel, abych ti znovu řekl to samé. Bude lepší, když na kontinent Begaritto nepůjdeš. Nakonec toho budeš litovat.”

Ale, ale. Moje rodina má problémy. Prosím, aspoň mi řekni kvůli čemu.

„To nemůžu říct.”

Kruci... Tak mě tak napadá, že jsi vždycky byl takový.

„To je vážně ošklivé, když to tak řekneš. I když jsem ti svou radou vždycky vypomohl.”

Jestli jsi mi pomohl, nebo jestli jsi mě oklamal, jsou dvě rozdílné věci. Hej, aspoň mi o tom něco řekni. Čeho budu litovat? Takhle to nemůžu ani pořádně zvážit.

„Normální lidé nemají ani příležitost to zvážit, víš. Jsi vážně absurdní.”

Absurdní nebo ne, to je jedno. Nechci toho litovat.

„Pokud o tom jen trochu popřemýšlíš, určitě to pochopíš. Ve škole jsi strávil rok a půl. Tvým sestrám sem trvalo dojít celý rok. Není pochyb o tom, že to je jen nedorozumění, ne?”

Ne. Moje mladší sestry viděly můj dopis a došly tak daleko. Kdybych ten dopis neposlal, zůstaly by v Milisu nebo v některém přístavním městě.

„Ne, dokonce i bez toho dopisu by Paul poslal svoje dcery do království Asura. Přece jenom Lilia tam má rodinu.”

...Aha. Jak jsi to zmínil, tak to chápu.

„I teď je to stejné. Pokud se teď vydáš na cestu, co budeš dělat se Sylphy a svým dítětem? Jít na kontinent Begaritto a pak se vrátit. Máš v úmyslu celou tu dobu nechat svou ženu o samotě?”

Tím myslíš, že nezáleží na tom, co udělám. Stejně toho budu nakonec litovat.

„Správně. I když si myslíš, že se té lítosti dokážeš vyhnout, nevyhneš se jim. Pokud se vydáš na kontinent Begaritto, taky promarníš velkou příležitost. Proto je lepší, když nepůjdeš.”

Pche... Pokud to říkáš takhle obšírně, pak je jisté, že toho budu pravděpodobně litovat. Rozumím.

„Aha, takže vyslechneš si mou radu?”

Jo, prozatím mi to řekni.

„Ehm. Rudee, během příštího období říje buď bdělý. Rinia a Pursena se k tobě přiblíží. Začni si s jednou vztah. Pokud to uděláš, určitě budeš ještě šťastnější.”

Hej, takhle najednou mluvit o nevěře. Já už jsem se rozhodl, že ochráním Sylphinu čest, víš! Můj vztah s těmi dvěma takový není!

Určitě... určitě... určitě.

S touhle zbývající ozvěnou se moje vědomí vytratilo.

Část 5

Probral jsem se. Sylphy mi ustaraně shlížela do tváře. Uvědomil jsem si, že jsem spal na své posteli.

„Ach, Rudi, jsi v pořádku? Měl jsi noční můru.”

„Jo...”

Co se stalo poté, co jsem dostal ten dopis, copak to bylo? Nepamatuju si to. Vzpomínám si, že jsem byl jako v mrákotách. Možná proto, že to poslední dobou tak vycházelo. Ten šok byl velký.

Dopis od Gisua. Jeho žádost o pomoc. Něco se muselo stát.

Ale pak tu je taky Hitogamiho rada. I když se teď vydám na cestu, je možné, že to je jen nedorozumění.

Možná že tohle je přílišný optimismus, ale Gisu ten dopis mohl poslat v panice. Správně, odesilatelem nebyl Paul. Ale Gisu. Byl to nováček, ten opičí mizera. Pročpak by mi takový chlápek posílal takový dopis. To proto, že řekl, že bude pátrat po Zenith. Přinejmenším Paul se ve svém dopise o Gisuovi nikdy nezmínil. Možná to je tak, že Gisu pátrá po Zenith sám a našel ji.

A taky ten dopis poslal před půl rokem. Mohlo by to být tak, že ten dopis poslal před tím, než se setkal s Paulem a ostatními. Tehdy si možná myslel, že nemůže nic udělat, a tak mi poslal dopis. Možná že podobný dopis poslal i Paulovi. Ale brzy poté se s Paulem setkal a tak to skončilo... tak by to mohlo být.

Všechno to jsou jenom možnosti. Přemýšlím, co je to ve skutečnosti. Jelikož jsem ve vzdálené zemi, nemůžu se o tom ani dohadovat.

Taky je tu ta záležitost se Sylphy a naším dítětem. Bez ohledu na to, jak rychle půjdu, bude trvat rok, než se dostanu na kontinent Begaritto. Cestu do Východního přístavu znám. Je možné, že tu dobu dokážu ještě zkrátit. Ale i kdybych řekl, že jedna cesta bude trvat například půl roku, cesta tam a zpět bude pořád jeden rok.

Přece jen to nejde. Není možné, abych opustil svou těhotnou ženu a odjel.

„Jak jsem si myslela, je to kvůli tomu dopisu, že?”

„...”

Nedokázal jsem odpovědět. Taky tu byl ten můj slib k Sylphy. Že najednou nezmizím. Rozhodně jsem to slíbil.

I kdybych řekl, že o tom předem ví, stejně je to jen tak na oko.

I kdybychom to pořádně prodiskutovali. Nebo i kdybych jí nechal dopis s tím, že doufám, že to pochopí. Pro člověka, který tu zůstane, to stejně bude bolestné.

„Hej, Rudi, pokud je to kvůli mně... nevadí, když se tím nebudeš tak moc trápit? Vždyť je tu teď i Aisha, ne?” řekla Sylphy s bolestným výrazem na tváři.

Není možné, aby ji to neznervózňovalo. Vždyť je přirozené, že s těhotenstvím nemá žádné zkušenosti. Bříško, co každým dnem roste. Dny, kdy je pro ni těžké dokonce i vyjít po schodech.

Taky je tu ta možnost, že na místě umřu. Možná se nikdy nevrátím. Sylphy nemá na výběr a musí s takovými starostmi bojovat.

„...Já nepůjdu. Zůstanu s tebou, Sylphy.”

Jak jsem to řekl, Sylphy se zatvářila utrápeně.

V mysli se mi ozývala Hitogamiho slova. Bez ohledu na to, co si vyberu, nakonec mi vždycky zůstane lítost.

Tahle slova.

Část 6

A pak uplynuly tři dny.

Sylphy, Aisha a Norn se všechny tvářily utrápeně.

Prohlásil jsem, že nepůjdu na kontinent Begaritto. Ale nevím, jestli je to takhle vážně v pořádku. Nedokážu to rozlišit. Možná jsem to prohlásil, ale pořád váhám.

Nemám moc lidí, s kterými bych to mohl prokonzultovat. A mezi nimi. Elinalize řekla tohle: „Hádám, že bude pravděpodobně lepší, když tady zůstaneš.”

Ty. Z těhle slov jsem pochopil její skutečné úmysly.

„Elinalize, neplánuješ náhodou jít?”

„Rudee. Sylphy je moje vnouče. Prosím, dovol mi do toho zasáhnout a pomoci pro dobro mých vnoučat.”

Zdá se, že dopis žádající o pomoc dorazil i k ní. Ale ona řekla, že půjde. I když tady zůstanou její drazí.

„Co budeš dělat ohledně strážení princezny Ariel?”

„Ve škole není téměř žádné nebezpečí. Skoro až do té míry, že nutnost mít strážce je hloupá.”

Bez ohledu na to, jak nízké to nebezpečí je, je to pro případ, kdy k něčemu dojde, ne? Ne, o tomhle přemýšlela Ariel. Elinalize ji strážila ze své dobré vůle, není důvod ji nějak omezovat.

„Co budeš dělat s Cliffem?”

„Rozejdu se s ním. Možná mě nakonec bude nenávidět, ale to se nedá nic dělat.”

„Proč mu to nevysvětlíš? Pokud mu to řekneš, určitě to pochopí.”

Elinalize se tiše zasmála. Nebyl to její obvyklý okouzlující smích. Byl to osamělý smích.

„Cliff je nevinné dítě. Má nadání a také se dívá kupředu. Má potenciál se v budoucnu stát papežem. Ta láska, co ke mně cítí, je to okamžik během jeho mladých let, kdy se ztratil ve vlastních pocitech... Když ho takhle nechám, bude to nejlepší pro oba.”

Mluvit o tom takhle, tak nějak mi je Cliffa líto. Milisova církev své věřící učí, že mají milovat jen jednoho partnera. Pokud Elinalize zmizí, možná to otřese Cliffovou vírou. Ten chlápek je citlivka, ale pokud přijde o svou víru, nevím, co se s ním stane.”

„A taky,” řekla Elinalize nakonec. „To já jsem ti řekla, abys tu zůstal. Prosím, alespoň mi dovol udělat něco, čím bych tě zastoupila. A proto to necháš na mě a budeš moct v klidu čekat. A až se vrátíme, ukaž mi moje čilé pravnouče, dobře?”

Těmihle slovy celou záležitost uzavřela.

Zdá se, že se Elinaliziny pocity nezmění.

Část 7

Taky jsem to prodiskutoval se Zanobou.

Dokonce i když si to vyslechl, jeho výraz se moc nezměnil.

„Aha. Když se jedná o tebe, mistře, určitě to rychle vyřešíš a brzy se vrátíš,” řekl naprosto lhostejně. „Jelikož tu budu čekat a pokračovat ve výzkumu, budu si přát, aby ses rychle vrátil.”

„Myslel jsem, že řekneš, abych nechodil nebo že půjdeš se mnou.”

Předtím, když jsme se loučili v Shirone, se ke mně tiskl v slzách. Možná že i tentokrát jsem si přál něco takového. Ale Zanoba řekl pravý opak.

„Mistře, pokud si přeješ společníka, tak tě neodmítnu, ale... jelikož na cestování nejsem zvyklý, možná bych tě zpomaloval. Kromě toho...” Zanoba se podíval po Julii. „To není tak, že bych ji mohl vzít s sebou.”

Julie je pořád malá. Taky je tu ta možnost, že by ji nechal Ginger na starost. Pokud na to přijde, výzkum to zpomalí. Pokud se vydá na cestu, nakonec svou magickou moc použije do poslední kapky, což je také nebezpečné.

„Zanobo... ptám se, mám jít?”

„O tom bys měl rozhodnout sám, mistře.”

Měl bych to rozhodnout sám. Znělo to, jako kdyby mě chtěl od sebe odstrčit. Ačkoli jsem to s ním chtěl prodiskutovat.

A pak Zanoba najednou řekl: „Ale mistře, řeknu jenom jedno.”

„Hm?”

„I když se otec nedívá, dítě se stejně narodí. Pokud tě trápí tohle, měl bys jít a během té doby na sebe tu zodpovědnost vezmu a dohlédnu na tvoji manželku.”

V Zanobových slovech se prolínaly jeho skutečné pocity. Aha. Král přece jenom určitě nedohlíží na těhotenství své ženy a všech konkubín.

„Ale samozřejmě chci pořád zůstat po tvém boku, mistře.”

„Aha... děkuju, Zanobo.”

Sylphy není sama. Je tu Aisha, Ariel a taky ostatní. Není sama. Není to tak, že by byla sama.

Část 8

Mám jít na kontinent Begaritto?

Nebo nemám jít?

Elinalize řekla, že půjde ona a já bych měl čekat. Zanoba řekl, abych všechno svěřil jemu, šel rodině pomoct a pak se vrátil.

Copak bych měl dělat. Asi bych měl jít. Zanoba to řekl celkem dobře. No ano, pokud je matka zdravá, pak se dítě přirozeně narodí. A nesejde na tom, jestli otec je nebo není přítomen.

Ne, není možné, aby to bylo takhle. Já přece nejsem král nebo něco. Už se rozhodlo o tom, že je lepší, aby tu otec byl. Sylphy řekla, že se tím nemám trápit a mám jít, ale je to její první porod. Určitě je nervózní. Ve skutečnosti by měla chtít brečet a křičet na mě, abych nikam nechodil.

Navíc jsem řekl spoustu příšerných věcí, jak s ní toužím po dítěti. Kdybych měl říct, jak moc dítě chci, vlastně to ani sám nevím. Ale Sylphy to řádně přijala a to přání mi splnila.

A teď je těhotná a já odcházím na cestu. Nebude to zrada?

Ale mám pocit, že až do teď jsem záležitosti ohledně Paula a ostatních dával stranou. Kladl jsem prioritu na sebe. Přemýšlel jsem, jak vyléčit své ED, nastoupil na školu.

Z tohoto důvodu, z tohoto načasování. Neměl by to být důvod k tomu, abych začal jednat a šel zachránit svou rodinu? Takže bych věci vlastně odkládal jen do správné doby a tím by se to vyrovnalo? (Pozn.: Tenhle odstavec byl docela složitý nějak rozšifrovat, ale velmi zhruba Rudeus prostě váhá.)

...Nevím.

Mám pocit, že toho nakonec budu litovat bez ohledu na to, co si vyberu.

Část 9

Zatímco jsem se tím trápil, nastal čtvrtý den.

Dál jsem nemohl spát. Brzy ráno jsem nedokázal najít motivaci ke svému tréninku a jen jsem bezduše prodléval u vchodu do domu.

V tomto městě je i léto celkem chladné. Zvláště brzy ráno, kdy dokonce trochu mrzne. Bezduše jsem sledoval, jak vychází slunce.

„...?!”

Najednou jsem za sebou zaslechl hlas. Když jsem se otočil, dveře byly otevřené. A v nich stála Norn. Na rameni měla velký batoh, co jsem používal během svých dobrodružných dnů. Jelikož je naprosto napěchovaný, působí to dojmem dlouhého putování. Ale jelikož jí je jenom deset, je to skoro, jako kdyby šla na piknik...

„...”

V tichosti jsem se na ni díval. Norn rozpačitě odvrátila zrak. Tvářila se jako někdo, koho přichytili při nějaké lumpárně.

„Kam jdeš?”

„...”

Norn neodpovídala.

Zeptal jsem se ještě jednou: „Kam jdeš?”

Norn se na mě podívala a když se rozhodla, co říct, otevřela pusu: „Pokud t-ty nepůjdeš, napadlo mě, že půjdu já.”

Podíval jsem se na ni znovu, tentokrát vážně. Jít, půjde, jestlipak myslí na kontinent Begaritto.

Znovu jsem se na ni podíval. Norn je malá. Příliš malá. Pořád jí je jenom deset.

„...”

To zavazadlo, co si připravila. Nezdá se, že by si připravila všechny věci, co bude potřebovat. Zdá se, že peníze má, ale jestlipak ví, jak s nimi zacházet. Ví, kudy jít? Má nějaký způsob, jak se vyhnout nebezpečí? Copak ji neunesou brzy po tom, co odejde z tohoto města?

„Norn, pro tebe je to nemožné.”

„Ale... i když, bratře... táta a máma mají problémy?!” Norn měla svoje uslzené oči upřené na mě. „Proč, proč je nejdeš zachránit?!”

Proč.

To proto, že se mi brzy narodí dítě. Mám rodinu.

„Bratře, i když jsi velmi silný, i když tu cestu zvládneš! Proč?”

Můžu jít na cestu. Neřeknu, že jsem tak dobrý jako Elinalize, ale taky jsem pět let byl dobrodruhem. Mám značné znalosti. Kdybych byl upřímný, pořád se mám v čem zlepšovat, ale měl bych být rozumně schopný. Dokonce i bez Ruijerda bych měl být schopen projít Magickým kontinentem.

„...”

Správně. Dokážu to. Není to o tom, abych přemýšlel, jestli půjdu nebo ne. Nejsem jako Norn. Ta i kdyby chtěla, tak nemůže. Já mám schopnosti. Mám schopnosti, abych dorazil na kontinent Begaritto a vrátil se zpět. Kvůli tomu mi Gisu poslal dopis žádající o pomoc. Ne někomu jinému, ale mě.

„...Norn. Rozumím.”

„B-bratře...?”

Jsou jiní, co mi můžou pomoct a postarají se o Sylphy. Ale není nikdo, kdo by jim mohl pomoct. Vyjma mě.

Není nikdo jiný něž já. Vydám se na cestu na kontinent Begaritto a dorazím do Města labyrintů, Lapanu. Jsem chlap, co ty tamější problémy dokáže vyřešit.

„Půjdu. Norn, nevadí, když ti to tady nechám na starosti?”

Nornina tvář se najednou rozzářila. A pak brzy pevně sevřela rty. S vážnou tváří přikývla.

„Ano.”

„Nehádej se s Aishou a pomáhej Sylphy.”

„...Dobře!”

„Dobře, hodná holka.”

Mám pocit, že hodlám Sylphy provést něco ošklivého. A taky tomu dítěti, co se brzy narodí. Mohlo by to být tak, že se jí omrzím.

Ne. To je špatně. Teď musím mít víru.

„Půjdu na kontinent Begaritto.”

Tam zachráním svoji rodinu.

Správně, rozhodl jsem se.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>