Kapitola 107 - Norn Greyratová (3-6)

Část 3

Na kolejích mi všechno přišlo nové. Moje spolubydlící byla příjemná. Seniorka Melissa pocházela z Magické rasy.

Moje babička řekla, že Magická rasa byla zlo. Učili mě, že Magická rasa by se měla odmítnout a že se zlo musí zničit. Kdybych se nesetkala s Ruijerdem, rozhodně bych si to myslela až do teď. A proto když jsem se setkala s Melissou, pochopila jsem, že bych k ní měla být zdvořilá.

Jelikož jsem byla schopná ji řádně pozdravit, Melissa mě uvítala. Vřele mě přijala, i když jsem nastoupila uprostřed semestru, a v mnoha věcech mi pomohla. Jako třeba jak se stravovat, jak používat sociální zařízení, jaká jsou na kolejích pravidla. Všechno mě naučila Melissa. Seniorka z hlídek řekla, že všichni na kolejích jsou jako rodina a že bychom spolu měly vycházet. Sice vyhlížela děsivě, ale měla silný cit pro zodpovědnost.

Nad tímhle způsobem života mi zaplesalo srdce. I když bylo otravné, že jsem se jednou za deset dní měla ukázat u bratra doma, bratr se mě nijak podrobně nevyptával na školu a tak, takže se mi ulevilo.

Začal můj život na kolejích.

Vyučování bylo nejdřív složité. Myslím, že to bylo kvůli tomu, že tady učili jinak než na škole v Milisu. Možná by to bylo jiné, kdybych se to učila od začátku. Ale jelikož jsem přišla uprostřed semestru, hodně věcí jsem nechápala.

Ačkoli jsme v Milisu měli náboženské hodiny, v Ranoe žádné takové nebyly a místo toho jsme měli hodiny magie. Jelikož ani tohle jsem se neučila od začátku, moc mi to nešlo.

Pokud budu mít špatné známky, možná mě přinutí přestěhovat se zpět do domu. S touhle myšlenkou jsem pilně studovala, abych mohla zůstat na kolejích. S věcmi, u kterých jsem byla ztracená a nedokázala je pochopit, jsem šla za Melissou a ta mě to laskavě naučila.

A pak jsem poprvé začala chápat ty části vyučování, co mi ušly. Moje mladší sestra by to určitě pochopila okamžitě. Byla jsem otrávená, jak jsem to nedokázala pochopit.

Pozemky školy byly také veliké a mnohokrát jsem se ztratila. Obzvláště u tělesné výchovy a magických hodin, které na škole v Milisu nebyly, jsem byla zmatená, do které třídy jít. Pokaždé mě šel hledat někdo ze třídy nebo mi pomohl senior nebo učitel, co jsem neznala. Jednou jsem také viděla bratra. V té chvíli jsem se styděla, že mě viděli s bratrem, co byl na téhle škole ten nejlepší.

Mého bratra se na škole obávali. Zdálo se, že si s sebou bral šest svých podřízených a mohl si dělat, co se mu chtělo. Mezi jeho podřízenými byly dvě dívky, co se na kolejích chovaly pyšně. Dokonce i Melissa mě varovala, že bude lepší, když se jim nebudu protivit.

Zdá se, že můj bratr těm dvěma řekl, aby sesbíraly kalhotky od pěkných dívek. Ví o tom bratrova manželka? Možná to neví. Ačkoli nevím, co chtěl dělat s těmi nasbíranými kalhotkami... I když otec teď tak trpí, bratr se takhle poflakoval. Byla jsem plná nenávisti. Nesnášela jsem ho.

Ale i když dělal takové věci, navzdory mému očekávání měl dobrou pověst.

Nepáchal násilí na obyčejných studentech a i když dělal, co se mu zlíbilo, zdá se, že kvůli němu nebyl nikdo nešťastný. Naopak se zdálo, že delikventům na škole řekl, aby nešikanovali slabší. To strašlivé děcko v mojí třídě o bratrovi mluvilo s pýchou.

V magii byl lepší než kdokoli jiný a jeho metody učení byly skvělé. A zdá se, že učil i někoho mnohem mladšího než já.

Moji spolužáci, Melissa a dokonce moje učitelka. Všichni mi řekli, abych byla jako bratr. Že bych si ho měla vzít za vzor.

Nechápala jsem, co si to mysleli. Stát se bratrem, kterého jsem se bála. Kterého jsem nenáviděla. A kterým jsem opovrhovala.

Nechtěla jsem být jako on. Ale víc než to jsem byla znechucená. Bratr byl ve všem nade mnou, přesně jako moje mladší sestra. Byla to existence, u které jsem ani přes všechno to úsilí nemohla doufat, že ho kdy dostihnu.

I když jsem ho nenáviděla. I když jsem jím opovrhovala.

Ale přitom jsem byla ještě níž než on.

Část 4

Toho dne.

Jsem se vrátila na koleje a padla jsem na postel.

Svářily se ve mně různé pocity. Hořkost. Smutek. Bezmocnost. Hněv. Z těch pocitů vznikly slzy, co přetekly.

Po chvíli se vrátila Melissa. Laskavě se mě zeptala, proč brečím, co se děje. Odmítla jsem ji s tím, že se nic neděje, a zakryla jsem se přikrývkou.

Co bych to měla dělat? Je můj postoj k bratrovi chybný?

...Aha. Možná že můj bratr není člověk, jak jsem si ho prvně představovala.

Ten den, kdy bratr praštil otce. Byla jsem velmi malá. Nezáleželo na tom, kolikrát otec řekl: „Tvůj bratr to měl taky těžké.” Nebyla jsem schopná to pochopit. Ale teď a zrovna teď jsem byla schopná trochu pochopit, jak se cítil.

Protože zrovna teď je to bolestné. Jak tu jsem, jak se snažím ze všech sil, jak pracuju s největším úsilím. Když byl plný energie a pak mu bylo řečeno: „Ty ses jen poflakoval, co?” Dokonce i mě by to naštvalo. I kdyby mi to řekl otec, pohádali bychom se.

Ale takhle řečeno. Jak se mám tvářit, až se s bratrem zase setkám? Co můj bratr chce, abych udělala? Jak se můj bratr a otec udobřili?

Přemýšlej.

Přemýšlej.

Bolel mě žaludek. Jako kdyby mi tu oblast pod hrudí někdo těsně svíral. Začalo mi být zle.

Čas jsem strávila zkroucená v posteli. Nemohla jsem nic dělat. Jen se svému bratrovi postavit tváří v tvář, to jsem nedokázala.

V takovýhle chvílích mi na pomoc vždycky přispěchal otec. Kdykoli jsem se kvůli ošklivým věcem zahrabala do postele, otec přišel a něžně mě utěšil. Když jsem se rozloučila s otcem, byl to Ruijerd. Posadil si mě na klín, hladil mě po vlasech a vyprávěl o různých věcech.

Tady nemám nikoho. Melissa mi hodně pomohla. Ale není to můj spojenec. „Pojďme za tvým bratrem.” Anebo. „Měla by ses ukázat na vyučování.” Říkala takové věci.

Chápala jsem to. Ale moje tělo se odmítlo pohnout.

Část 5

Jak dlouho to asi bylo, co jsem se tím začala trápit. Přemýšlet, znavit se a pak spát. Jak jsem to takhle opakovala, přišlo mi, že už uplynulo spoustu dní.

Seděla jsem na kraji postele.

Než jsem se nadála, spatřila jsem před sebou bratra. Seděl na židli, lokty položené na opěrkách. A pak se na mě upřeně díval.

„Norn.”

„Bratře.”

Měla jsem pocit, že to bylo poprvé, co jsem mu řekla bratře.

Na mysl mi vytanulo spoustu věcí. Tohle mi nepřišlo jako iluze. Tohle byly dívčí koleje. Co tady dělal?

Byla jsem zmatená. Bratr upíral pohled na mé zmatené já. Chvíli jsme se na sebe navzájem dívali.

Takhle to možná bylo poprvé, co jsem se bratrovi skutečně podívala do tváře. Byla to ustaraná tvář. Vypadal hodně jako otec. Tvář, co mi zklidňovala mysl. Samozřejmě, vždyť to byli otec a syn.

„Norn. Je mi to líto. Od začátku tady to bylo těžké, že?”

Bratr tiše otevřel pusu.

„Nevěděl jsem, čím sis procházela. I když to došlo až sem, nevím, co mám dělat.”

Bratr to říkal s nervózním výrazem na tváři. Byl to člověk, co vypadal úplně jako můj otec.

„...”

A od té chvíle se bratr vůbec nepohnul. Nervózně se na mě díval. Ale nikdy se ze své židle nezvedl. Kdyby to byl otec, bez zábran by mě objal. A kdyby to byl Ruijerd, pravděpodobně by mě pohladil po vlasech.

Ale můj bratr se ke mně nepřiblížil.

„Ach...”

Z nějakého důvodu. Jsem to pochopila. Nemohl se ke mně přiblížit. Děsilo ho, že bych ho odmítla.

Když mě napadlo tohle, ty pocity uvnitř se najednou pročistily. Ty pocity nenávisti a strachu vůči bratrovi nevytryskly. Už jsem se nebála. Můj bratr byl stejný jako otec.

Můj bratr by mě rozhodně neuhodil. A určitě už nikdy neuhodí otce.

„...Uuu...”

Musím bratrovi odpustit.

„U... škyt...”

Než jsem se nadála, začaly se mi v očích sbírat slzy a pak přetekly. Hrdlo se mi chvělo a začala jsem brečet.

„Je mi to líto, bratře... promiň.”

Bratr ke mně bojácně přišel a posadil se vedle mě. Pak mi jemně položil ruku na hlavu a pak mě silně objal.

Ruka mého bratra byla teplá a jeho hruď byla velká a tvrdá. A voněl přesně jako otec.

Toho dne jsem celou noc probrečela v bratrově náručí.

—Rudeovo hledisko—

Nakonec jsem nic nezmohl. Nic mi neřekla. Kvůli čemu byla nespokojená nebo co ji trápilo. Nepochopil jsem její skutečné pocity.

Norn jenom dál brečela. Když se uklidnila, jen potichu řekla: „Už jsem v pohodě.” Navzdory tomu, co jsem si představoval, vypadala její tvář svěže. Podívala se mi do očí. Hluboce a přímo.

Když jsem to viděl, tak nějak se mi ulevilo. Pomyslel jsem si, že všechno bude v pořádku. Proto jsem zbytek nechal na Sylphy a odešel jsem z místnosti.

Část 6

Příštího dne byla Norn zase veselá. Nebyla to výrazná změna. Když mě potkala na chodbě, alespoň mi řekla: „Dobré ráno, bratře.” Moc se mnou nemluví a taky se ke mně jen tak netiskne. V porovnání se mnou, co se v této situaci vůbec nezměnil, se zdálo, že to Norn už vůbec nevadilo.

Nechápal jsem ji. Nedokázal jsem nic říct a ani udělat.

Zklamalo mě to. Myslel jsem si, že chápu pocity samotáře nebo člověka, co nic nezmohl. Ale když jsem čelil skutečnosti, vzniklo z toho tohle.

Pravděpodobně. A jenom pravděpodobně. Si Norn vyjasnila vlastní pocity. A díky tomu tu situaci překonala.

Je to úžasná dívka. Paul a Aisha si možná mysleli, že Norn nic moc konkrétního nejde. Ale já si to nemyslel. Při nejmenším dokázala něco, co jsem já ve svém minulém životě nebyl schopen dokázat.

Kdybych si ve svém minulém životě dokázal uspořádat pocity jako Norn, změnilo by se něco? Byl bych schopen se vyhnout té budoucnosti, kdy mě můj citlivý starší bratr uhodil?

Nevím. Nevím, co minulost. Je to jiné než ta situace mezi mnou a Norn. I kdybych si svoje pocity uspořádal, nevím, jestli bych dokázal vyjít ven. I po zrození na jiném světě kdybych se nesetkal s Roxy, určitě bych dál zůstal samotářem.

A vůbec po tak dlouhé době se přece jenom nemůžu vrátit. Minulost se nezmění. Můj trpký vztah s rodinou se nevrátí do normálu. Úmysly mého staršího bratra zůstanou ztracené v temnotě.

...Ale měl jsem pocit, jako kdyby ze mě spadlo to závaží, co mi bránilo v řeči.

Pokud se Nanahoshi kdy povede vrátit na náš původní svět. Přál bych si, abych mohl svému staršímu bratrovi poslat zprávu.

Díky, že ses o mě tehdy staral, a je mi to velmi líto.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>