Kapitola 110 - Rozloučení (2)

Část 7

Když jsem dorazil před dveře Nanahoshiny laboratoře.

Jak bych to měl asi načít. Je to samotářka. I když se bude chovat celá tsuntsun, naopak by mohla projevit spoustu osamění.

Nebudu tady až dva roky. Když na to přijde, i její výzkum bude stagnovat. Její cesta domů už teď pokračovala v tom nejlepším případě pomalu.

Je přirozené, že se mě bude snažit zastavit. Pravděpodobně k tomu přidá nějaký důvod. Možná mi taky zkusí vyhrožovat. „Pokud se na tu cestu vydáš, tak Sylphy ****.” Kdyby mi řekla něco takového, co bych asi dělal? Ale nemyslím si, že by byla až taková yandere.

(Pozn.: Jen pro případ, že by v tom někdo neměl jasno, zkratkově tsundere = navenek chladná, ale uvnitř zamilovaná / yandere = na začátku milující, ale pak se změní na agresivní.)

„Fu...”

Zhluboka jsem se nadechl. A zaklepal jsem.

„Dále.”

Vyčkal jsem na její pozvání a vstoupil jsem do laboratoře. Nanahoshi zvedla hlavu od stolu a podívala se na mě.

„Co? Ještě není náš obvyklý čas.”

„Vlastně jsem ti přišel říct něco nepříjemného.”

„Něco nepříjemného?”

Nanahoshi se tvářila zmateně. No, to nemění nic na tom, jak o tom budu mluvit. Prostě to řeknu, jak to je.

„Budu cestovat. Jelikož má moje rodina obtíže. Půjdu až do Labyrintového města Lapanu na kontinentu Begaritto. Cesta tam a zpátky bude trvat zhruba dva roky.”

„...Ech?”

Po chviličce ohromení Nanahoshi vstala tak prudce, že překotila židli. Opřela se rukou o desku stolu a zaraženě se na mě dívala.

„...Begaritto, Labyrintové město Lapan, dva roky...” opakovala ta slova pořád dokola, jako kdyby o nich přemýšlela.

„Je mi to moc líto, zvlášť když jsem řekl, že ti pomůžu. Ale tohle je něco, co musím za každou cenu udělat.”

Když to Nanahoshi zaslechla, otevřela oči a zhluboka se nadechla. A pak se posadila na židli, až to zadunělo, a podívala se ke stropu.

„Dva roky...”

„Až se vrátím, budu ti dál řádně pomáhat s výzkumem.”

„...Dva roky.”

Nanahoshi si založila ruce na hrudi a neřekla nic kromě toho spojení 'dva roky'. Nic jiného. Ani se mě nesnažila zadržet nebo na mě křičet. Jen se dívala na strop, jako kdyby o něčem přemýšlela. Zhruba takhle uplynulo pár minut. Dneska to jsou samé bolestné zkušenosti.

„Takže mě prosím omluv.”

Nedá se s tím nic dělat. Dokonce i ona by měla chápat, že jí pomáhám ze své dobré vůle. Určitě mě vážně chce zadržet, ale odolává.

Otočil jsem se na patě a užuž jsem chtěl odejít.

„Počkej chvilku.”

Po tom hlase jsem se zastavil.

Upřímně si vážně nechci povídat. Vím, že se mě bude snažit zadržet. Ale určitě je lepší, když si to pořádně vyříkáme. S touhle myšlenkou jsem se otočil.

Z nejspodnější zásuvky u stolu vytáhla něco jako notýsek. Prolistovala jím, otevřela ho na určité stránce a pak mi to ukázala. „Podívej se na tohle.”

Jak mi bylo řečeno, podíval jsem se.

Byly tam přilepené výseky map. Na tuhle mapu si vzpomínám, je to okolí tohoto města. I když říkám tohle, má to celkem velké měřítko.

Nahoře je velkým písmem napsáno N1. V jednom lese na jihozápadě je rudý křížek. Nad tím křížkem jsou písmena B3.

„Co to je?”

„...”

Nanahoshi jasně váhala. Jestli to má říct nebo ne. Ale nakonec to řekla: „Je to mapa míst po celém světě, kde se nachází trosky s teleportačními magickými kruhy.”

Teleportační magické kruhy?

„Ech?”

Znovu jsem svůj pohled nechal klesnout do zápisníku. Ta písmena B3. Není to náhodou...

„Je to teleportační magický kruh na kontinent Begaritto.”

„Aa, haa...”

To mě připomíná. To mě připomíná, že Nanahoshi řekla, že cestovala s Orstedem. Pokud si to správně vybavuju, k cestování sem a tam využívali teleportačních magických kruhů rozesetých po celém světě.

„Řekla si, že si nepamatuješ, kde to je...”

Správně. Nanahoshi řekla, že si nepamatuje, kde se ty teleportační magické kruhy nacházejí.

„Orsted mi zakázal o tom mluvit a řekl, že to nesmím odhalit. Tehdy jsem řekla, že si to stejně moc nepamatuju, takže to stejně nemůžu vyzradit, ale...”

Ale pro případ, že to kdy bude potřebovat, si udělala záznam, co? Na každém místě potají kreslila mapu nebo si psala instrukce. Ledabyle se Orsteda ptala na jméno země. Nedaleká města. Zaznamenávala přibližnou lokaci... Není to paměť, ale záznam.

Prolistoval jsem stránkami notýsku. K dokonalosti to má daleko. Na místech, kde si nemohla koupit mapu nebo kde ani nedorazili do města, napsala jenom: „Nalevo jde vidět hora. S největší pravděpodobností tři dny na východ překročíme řeku a pak další dva dny.” Použila takové popisky.

Písmeno značí jméno kontinentu a zdá se, že číslo ukazuje pořadí, v jakém je procházeli. N je severní část Centrálního kontinentu. S je jižní část Centrálního kontinentu. W pro západní část Centrálního kontinentu. MT je Magický kontinent. ML je Milisův kontinent. Není tu žádná značka pro Nebeský kontinent, ale hádám, že to se dalo čekat. A pak B je kontinent Begaritto.

Na místech, kde nevěděla, na kterém je kontinentu, použila písmena X a Y. Byl to jediný svazek, co ukazoval Nanahoshinu snahu.

„Určitě jsem slyšela o městě jménem Lapan. Vzpomínám si na to. Tenhle teleportační magický kruh tě přenese někam poblíž jistého bazaaru. Pokud zhruba měsíc půjdeš na sever, měl bys tam dorazit. Nemělo by o tom být pochyb.”

„Říkáš jeden měsíc...”

Obrátil jsem se zpět na tu předchozí stránku.

Království Ranoa. Je to les na jihozápad od Magického města Sharia. Podle tohoto měřítka se to špatně odhaduje. Zdá se to zhruba deset dní odtud. Možná ještě blíž. Tam, umístění magického kruhu, co vede na B3.

Otočil jsem stránku. B3 je na předchozí stránce. Aby se člověk dostal od magického kruhu B3 do nejbližšího města, zdá se, že to trvá zhruba týden. A odtamtud to bude zhruba měsíc. To jinými slovy znamená...

47 dní.

Cesta tam a zpět bude 94 dní. Můžu to zvládnout jenom za tři měsíce. Pokud tamější záležitosti vyřídíme do měsíce, pak...

Čtyři měsíce.

Zvládneme to. Nakonec to stihneme včas. Na Sylphin porod. Nestihnu Riniino a Pursenino období říje, ale to je, no... na tom vůbec nezáleží.

„Ale nevadí to? Měla jsi zakázáno o tom mluvit, ne?”

„Váhala jsem, ale nedávno jsi mi pomohl. Ačkoli bych byla ráda, abys o tom moc nemluvil. Protože technika teleportačních magických kruhů je zakázaná technika. Kdyby se to rozneslo do světa, země by je mohly snadno zničit.”

Pokud by byly zničeny, znamenalo by to, že by Orstedovi klesl počet prostředků k cestování, co? Naštval by se na toho, kdo to prozradil, což by byla určitě Nanahoshi nebo já. Orsted... Jen kvůli zmínce o tomto jménu se začínám třást... Neřeknu to, vůbec nikomu.

„Děkuju, Nanahoshi. Tohle je velká pomoc.”

„Jen se chci rychle vrátit domů dřív,” řekla Nanahoshi s odfrknutím.

Rozpačitá tsundere. Vzal jsem ten zápisník do ruky a hluboce jsem sklonil hlavu. A pak se otočil na patě a v dobrém rozmaru odešel.

„Ach, zapomněla jsem říct, že na první stránce je značka, která označuje lokaci trosek s magickým kruhem. A taky je tam napsáno, jak se prolomit utajovací magií. Takže si to určitě řádně pročti.”

„Rozumím. Jsem ti zavázán.”

„Jen splácím svůj dluh.”

Nad těmi Nanahoshinými slovy jsem se hořce usmál a odešel z laboratoře.

Část 8

A pak jsem se vrátil k Elinalize.

Vrátil jsem se rychle. Je to dobrá zpráva. Určitě ji to taky potěší.

Nemáme na výběr a musíme změnit své plány na cestu. Jeden a půl měsíce. Možná s sebou dokonce zvládneme vzít Cliffa. Přirozeně stihneme dorazit do Sylphina porodu a ještě budeme mít čas nazbyt. Začínal jsem se usmívat.

Zatímco jsem se dál propleskával po tvářích, otevřel jsem dveře do Cliffovy laboratoře. V následujícím okamžiku mi do zorného pole skočilo něco, co působilo dojmem renesanční Venuše.

„Je mi to moc líto, Rudee. Jak jsem si myslela, nemůžu jít!”

Elinalize je celá rozrušená. Tělo má jako nějaká modelka zahalené v dece, bylo to svůdné vzezření. Ta její prsa, co vypadala skoro jako Niagárské vodopády, a dlouhé a útlé, symetrické tělo. Měli byste pocit, že to je skoro umění. Ale mě to nepřišlo jako umění nebo tak něco. Mě prostě na mysl vytanuly erotické myšlenky. Přece jenom není možné, abych rozuměl umění. Kdybych to měl nějak popsat, tak bych si prostě pomyslel, že to je eroticky skvělé.

Cliff byl v rohu laboratoře a stal se z něj faraón. Neboli mumie. Ve tváři vypadal celkem šťastně. Řekl bych, že tahle strana je mnohem umělečtější. Interval mezi Životem a Smrtí. Nebo by se k němu hodil nějaký podobný titul.

„Není možné, abych to bez Cliffa vydržela celé dva roky! I když vím, že to je nečestné, nepůjdu!”

Ženy jsou stvoření, co žijí na základě citů. Něco takového mi vytanulo na mysli.

„Navíc pokud půjdeš ty, tak není třeba, abych to já přeháněla a někam šla, ne? Mezi mnou a Paulem je pořád pár nevyřešených věcí? Určitě se přede mnou taky nechce ukázat? Pokud půjdeš ty, Rudee, tak je na mě, abych dohlížela na první porod svého vnoučete?”

„...”

Po té ženě, co klidně prohlásila „nech to na mě a počkej tady”, už nezbyl ani stín. Pěkně přecitlivělá. Jsem si jistý, že za těch pár hodin dospěla do ráje pěkných pocitů.

„Aha. Jen tak mimochodem, dostal jsem se ke způsobu, jak tu cestu zkrátit na minimálně tři měsíce...”

„Ech?!!”

Elinalize ztuhla.

„Co to je?”

Když jsem si potvrdil, že Cliff spí, zašeptal jsem Elinalize do ucha: „Po pravdě řečeno, Nanahoshi má...”

„Ach... ale... ale, do ouška ne, to ucítím.”

„Poslouchej mě.”

„Pche. To byl vtip.”

Ukázal jsem jí Nanahoshin zápisník a zhruba jí to vysvětlil. A pak jsem zmínil to, že nám Nanahoshi přísně zakázala o tom mluvit. Když Elinalize prolistovala zápisníkem, nedokázala skrýt své překvapení.

„Jenom za tolik dní...”

„Správně, pokud se budeme držet tohohle, tak to stihneme do Sylphina porodu.”

„...Můžeme to dokázat.”

Tam za jeden a půl měsíce. Není to dlouhá cesta. Pohled v Elinaliziných očích se změnil. Pokud je to jenom taková doba, tváří se takhle.

„No, pokud je to takhle, tak s tím není problém. Jak jsem si myslela, půjdu.”

Zdá se, že změnila názor. Jak sobecké. No, ale dva roky by byla dlouhá doba.

„Pokud je to měsíc a půl, tak bychom s sebou mohli vzít i seniora Cliffa.”

„...Ne, Cliffa necháme tady.”

„Nevadí to?”

„Pokud se Cliff dozví o těch teleportačních magických kruzích, tak určitě nebude schopen o nich nemluvit.”

Ne, já si nemyslím, že by byl senior Cliff takový. Nemyslím si to, ale... Ale mezi mými známými je to člověk číslo jedna, co by něco takového mohl najednou prozradit.

Hm. Jít s hodně lidmi by bylo přece jenom zlé. Pokud se počet lidí, co o tom ví, zvýší, znamená to, že se to tajemství rozšíří o to snadněji.

Ale jelikož mi to přijde jako dilema, rád bych s sebou vzal někoho se skutečnými schopnostmi. Řekl bych družina sestávající z několika elitních osob.

Člověk, kterého bych si s sebou vzal, by byl například Ruijerd. Nikdo není tak spolehlivý jako on. Jelikož je mlčenlivý, jsem si jistý, že by to tajemství o teleportačních magických kruzích ani neprozradil.

Nebo Badigadi. Pokud je to ten chlápek, co žil v řádech tisíců let, tak by o teleportačních magických kruzích mohl dost dobře vědět. Zdá se, že ví i o Orstedovi. Mám pocit, že by nebyl problém, kdybych si s ním o tom promluvil.

No, jelikož jsem poslední dobou neviděl ani jednoho, nemůžu je požádat, aby šli se mnou. Když na to přijde, další lidi, co bych mohl vzít s sebou... žádní nejsou. Přece jenom se zdá, že Zanoba není nějak zvlášť navyknutý cestovat.

...Správně. Můžeme prostě vyrazit. Pokud v Lapanu nebude dost lidí, můžeme se vrátit a naverbovat někoho dalšího. Zrovna teď je to poprvé, co se touto cestou vydáme, takže jsme opatrní. Ale pokud už jsme tou cestou jednou šli, tak to není tak obtížné s sebou vzít někoho dalšího. To by sice znamenalo, že mu budeme muset říct o teleportačních magických kruzích, ale s tím se nedá nic dělat. Celá cesta trvá tři měsíce, ale naopak to znamená, že za tři měsíce dokážeme přivést dostatek pomoci, abychom to zvládli.

„Prozatím pojďme jenom my dva.”

„Pojďme rychle, ať to brzy skončí. A pak se rychle vrátíme domů.”

A přesně takhle Elinalizino krátké období váhání pominulo.

Část 9

A pak jsem to konečně prodiskutoval se Sylphy.

Do obývacího pokoje u nás doma jsem svolal Sylphy, Aishu a Norn.

Začal jsem mluvit: „Mám v plánu jít pomoct otci a matce.”

Sylphy potichu zamumlala „ech?” a zatvářila se ustaraně. Byla to zmatená tvář. Ale brzy potřásla hlavou a vážně přikývla.

„Jo, rozumím. Věci doma nech na mě.”

„Promiň, že nedokážu splnit ten slib, že najednou nezmizím.”

„Plníš ho. Vůbec to není najednou.”

Sylphy se plaše usmála. Ale měl jsem pocit, že to byl tak nějak neupřímný úsměv. I kdyby mohla nějak namítat, určitě je otřesená. Tak nějak z toho mám pocit, jako kdybych utíkal.

„Ehm, jak dlouho to asi bude? Zhruba dva roky?”

„Ne. Vlastně díky Nanahoshi to dopadlo tak, že budeme moct využít teleportační magické kruhy. A tak si myslím, že se vrátíme ještě před porodem.”

Zmíním se o teleportačních magických kruzích. Kdybych si o tom nemohl promluvit se Sylphy, tak s kým bych o tom mohl mluvit?

„Ech!!” Sylphy se na mě překvapeně dívala. A to překvapení se proměnilo na starost. „Říkáš teleportační, je to bezpečné?”

Oba dva jsme si kvůli teleportačnímu incidentu prošli mnoha těžkostmi. Že se zeptala na tohle, je jenom přirozené.

„Nevím. Ale zdá se, že sama Nanahoshi je použila, takže si myslím, že to bude v pořádku.”

„J-jo.” Sylphy se pořád tvářila nervózně.

Objal jsem ji a zašeptal jsem jí do ucha: „Neboj se, určitě se vrátím.”

„Jo.”

„Promiň.”

„Hm...”

Zbytek nechám na tobě, něco takového je důkazem důvěry. Taky jsem oslovil svoji sestřičku ve služebnické uniformě, co stála za Sylphy. „Aisho.”

„Bratře...?” Aisha se tvářila ještě nervózněji než Sylphy.

„Můžu ti to tady svěřit?”

„Dobře... myslím. Jelikož mě mamka řádně poučila o těhotných ženách.”

„Pokud budeš mít pocit, že to nezvládneš, požádej o pomoc někoho spolehlivého. Nesnaž se dělat všechno sama. Jsi výborná, ale pořád jsi nezkušená. Nech si pomoct od zkušeného dospělého.”

„Ha, ano.”

Aisha přikývla. Pořád byla trošičku nervózní, ale s tím se nedá nic dělat. Nikdy nic není dokonalé.

„Norn.”

„Ano.”

„Pokud budeš mít pocit, že Aisha nebo Sylphy jsou na konci svých sil, nepřímo jim zkus pomoct. Nevadí, když si s nimi akorát promluvíš nebo si vyslechneš jejich stížnosti. Emoční trápení bys měla dobře chápat, ne?”

„Ano! Bratře!”

„A taky nezapomeň na svoje studium.”

„Dobře!”

Norn je tak nějak nadšená. Je to tak markantní, že bych se chtěl ujistit, že se kvůli tomu svému přehnanému nadšení nepohádá s Aishou.

Takže, co ještě. Copak bych měl ještě říct.

„...Správně, měli bychom se aspoň dohodnout na jméně dítěte, než odejdu?”

Mám v úmyslu se vrátit domů. Ale je možné, že dojde na nejhorší. Pravděpodobně by bylo nejlepší, pokud jim alespoň nechám jméno.

Přemýšlím, jak by se to dítě mělo jmenovat. Jelikož si lidé na tomto světě myslí, že taková ta jména zapálená pro spravedlnost jsou skvělá, takže bychom možná měli zkusit něco takového. Pokud to bude dívka, tak možná Ciel nebo Sion. ...Pokud to bude chlapec, tak možná Nero nebo Wallachia. Ne, ne, přece jenom nejsme ve hře.

Ehm, jelikož je to dítě Rudea a Sylphy. Pokud to bude chlapec, možná Shius nebo Sirius? A pokud to bude děvče, tak třeba Lucy nebo Lulushi? To je možná příliš jednoduché. Možná by nebylo špatné se na jména na tomto světě zeptat Paula.

Když jsem se na ty tři podíval, všechny se tvářily složitě.

„Ř-řekl jsi jméno, Rudi??”

„Brácho, proč říkáš něco takového?”

„Bratře?”

Všichni se na mě dívali znepokojeným pohledem. Aishe se v koutcích očí hromadí slzy. Jestlipak jsem řekl něco divného. Přemýšlím, jestli na tomto světě existuje nějaká pověra, že by se dítě nemělo pojmenovávat, dokud se nenarodí.

„Pokud dáš dítěti jméno, než se vydáš na cestu, tak už se nevrátíš??”

Sylphina tvář přetékala znepokojením. Zdá se, že jenom já nevím o smrtelných znameních tohoto světa.

Ach, ne. Vzpomínám si. Tak mě tak napadá, že taková scéna byla v Legendě o Pergiovi. Jeden z Pergiových spojenců „Muž štěstí”, mág řádu ohnivého císaře jménem Furouzu Suta řekl, že se možná z bitvy nevrátí, a tak než odjel na cestu, dal svému nenarozenému dítěti jméno. Dal mu stejné jméno jako měl on. Furou Junior.

Ale Furouzu Suta v půli bitvy přišel o život. Se vzpomínkou na svého syna jej porazil Démonický král Rainer Kaizer. Jeho syn se snažil naplnit jméno svého skvělého otce a nakonec z něj vyrostl úžasný mág. Takhle to alespoň bylo dle příběhu, ale ve skutečnosti se povídá, že to jeho syna tížilo.

Jelikož je to tak známý příběh, považuje se za tabu pojmenovávat své dítě, než se vydáte na cestu. Není to tak, že Furouzu zemřel, protože své dítě pojmenoval. No, ale to je to takzvané zlé znamení.

„...Takže by nakonec bylo lepší o tom ještě nerozhodovat?”

„K-kdo ví.”

„Ale taky chci ke jménu nějak přispět... i kdybych vzal v potaz nejhorší možnost...”

„Neříkej něco takového.”

„Promiň.”

Každopádně je to moje první dítě. Pořád mi to nepřijde ještě úplně reálné, ale chci mu zkusit vymyslet jméno.

„Ehm,” odkašlala si Aisha. Zdá se, že má nějaký plán. „Brácho. Udělejme to takhle. Až se dítě narodí, pojmenujeme ho Rudeus Junior. A až se vrátíš, vymyslíme mu jméno. Přesně jako Bůh severu Karuman. Pokud mu dáme prostřední jméno Rudeus, tak to nebude vadit.”

Rudeus Junior, hm?

Na tomto světě není tak nezvyklé, abyste svému dítěti dali stejné jméno.

Například, co kdybychom ho pojmenovali Lucy, Luci...el Greyrat, to by z toho asi vzniklo. Není to špatné.

Dělat to samé jako taková skvělá osobnost. Když na to pomyslím, je to podivně trapné... Ale přece jen se zdá, že už to dělá spoustu lidí.

Hm? Počkat, pokud to bude holčička a navíc pokud se domů nevrátím, co budou dělat? Zůstane jí to jméno Rudeus Junior po celý život? Není na tom něco špatného? Pokud to nakonec dopadne tak, že si ji budou kvůli jménu dobírat a ona bude křičet: „Co je špatného na tom, že je Rudeus dívčí jméno!” Copak z ní v takovém případě nevyroste dítě, co křičí a bije ostatní? Ne, to nejde, není to tak, že by byla jako jeden Šílený pes.

...Jo, je lepší, když to uděláme, až se vrátím.

„Rozumím, tak to tak uděláme. Sylphy.”

„Ano.”

„...Ehm.”

Napadlo mě, že Sylphy něco řeknu, ale tak nějak nedokážu vymyslet co. Během takovýhle chvilek se zdá, že mě napadají jenom slova, co se považují za špatné znamení.

„Sylphy.”

Postavil jsem se před Sylphy a položil jí obě ruce na ramena.

„Ech... Ach.”

Sylphy to vycítila a zavřela oči. Zvedla bradu, překřížila ruce na hrudi a celá se chvěla. Není to tak, že by to bylo poprvé. Ale tohle je možná poprvé, co poslechla uctivě s takovýmhle pocitem.

Když jsem mrkl po Aishe, tak nějak se zdá, že se kouká tímhle směrem, zatímco se naklání kupředu. Norn si oči zakrývala rukama a dívala se mezerami mezi prsty.

Jednou jsem na obě mrkl. A Norn pak najednou přitiskl prsty k sobě. Naopak Aisha mi oplatila dvojitým mrknutím. Je vážně hravá. Vážně chceš tak moc vidět tu scénu s polibkem.

No, myslím, že v takovýhle chvílích je to v pořádku.

Něžně jsem Sylphy políbil. A na pozadí bylo slyšet Aishino tiché „kya~”...
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>