Kapitola 107 - Norn Greyratová (1-2)

Část 1
– Nornino hledisko –

Přemýšlím, kdy jsem se svého staršího bratra začala bát. Přinejmenším na začátku to tak nebylo.

Když jsem se s ním setkala poprvé, bratr mlátil mého otce. Svého otce jsem milovala. Ačkoli byl v mnoha aspektech k ničemu, věděla jsem, že mě z celého svého srdce miloval. I kdyby to tak nebylo, pro pětileté dítě to byl otec, kterého jsem bezpochyby milovala.

Můj bratr takového otce mlátil.

Najednou se objevil a pak ho mlátil pěstí. V té době jsem tu konverzaci nechápala. Ačkoli teď už chápu, že můj bratr překonal mnoho těžkostí, než se s otcem konečně setkal. Také vím, že otec z něj udělal hlupáka a rozhádal se s ním.

V té době to pro mě nebylo důležité. Můj bratr mlátil mého otce. Když jsem ho viděla, jak sedí obkročmo na otci a jak do něj buší pěstmi, myslela jsem si, že ho zabije.

A pak jsem došla k závěru. K jedné a jediné pravdě té doby. Tenhle člověk, nemohla jsem ho uznat za člena rodiny.

Nebylo to ze strachu.

Bylo to z nenávisti.

Ten pocit nenávisti pak dlouho poté pokračoval. Protože všichni mého bratra chválili. Přirozeně můj otec a pak i moje mladší sestra a služebná, s kterými jsme se setkali. Čím víc mého bratra chválily, tím se ta tvrdohlavá část ve mně zvětšovala.

Stejně jako svého bratra jsem nenáviděla i svou mladší sestru. Na škole, kam jsme obě chodily, byla ve všem mou sokyní. Ať už to bylo studium nebo tělesná výchova. A když pak ve všem vynikala, shlížela na mě. Myslela jsem si, že spolu nikdy nebudeme vycházet.

Trápila jsem se kvůli svému komplexu méněcennosti. Jediný, kdo to neschvaloval, byla moje babička. Nesnášela mou mladší sestru, co nebyla pokrevně spřízněná, a zároveň měla vůči mě přehnaná očekávání. Ne, možná to nebylo očekávání. Bylo to prostě to, co moje babička řekla.

„Jako dáma z domu Latreia musíš mít nadání, co nás nezahanbí.”

A pak mě přinutila studovat etiketu a podrobné ceremonie. Nebyla jsem schopná je dobře provést. A vždycky, když jsem selhala, se na mě babička naštvala. Pokaždé řekla:

„Pokud se necháš očarovat dobrodruhem, zakalíš naši krev.”

Okamžitě jsem věděla, že mluví o mé matce a otci. Moje babička nesnášela mého otce, co pracoval ze všech svých sil. A já pak nenáviděla svou babičku.

A proto když přišla osoba, co se nazývala mistrovou mého bratra, a řekla nám, kde se matka nachází, rozhodla jsem se jít s otcem, než abych zůstala u babičky.

Ano. Můj otec byl ztracený. Přemýšlel, jestli by mě neměl nechat u mých prarodičů. Mojí matce v žilách kolovala krev miliské šlechty a můj otec byl přímým potomkem asurské šlechty. S mým rodokmenem nebyl žádný problém.

Zdálo se, že mě moji prarodiče chtěli uvítat v jejich domě. Ale já to nesnášela. Proto jsem otce prosila, v slzách jsem se k němu tiskla, abych mohla jít s ním.

A přesto. A přesto mě otec poslal pryč k mému bratrovi. Řekl, že od teď to bude nebezpečné. Řekl, že můj bratr na severu připravil základnu, takže bych měla jít tam a počkat na něj. Řekl, že jakmile matku najde, rozhodně za námi později přijde.

Plakala jsem. Řekla jsem, že to nechci. Brečela jsem, že chci být tam, kde je matka. Myslela jsem si, že se s otcem za žádnou cenu nesmím rozloučit.

Kdyby se tam neobjevil Ruijerd, možná bych teď byla se svým otcem. A pak bych na kontinentu Begaritto onemocněla a stala se otci přítěží.

Ruijerd. Celkem dobře si na něj pamatuju. Poprvé jsem se s ním setkala v den, kdy jsem se setkala se svým bratrem. Pomohl mi, protože to vypadalo, že každou chvilku spadnu. Jemnou rukou mě pohladil po vlasech. A dal mi jablko.

Tehdy jsem nevěděla, jak se jmenuje. Když jsem se dozvěděla, že pracuje jako stráž mého bratra, nezeptala jsem se ho na jméno.

Od té doby se nijak nezměnil. Pohladil mě po vlasech a něžně mě přesvědčil.

A tak to dopadlo tak, že jsem mířila k bratrovi domů. Když jsme začali cestovat, moje mladší sestra byla v přehnaně dobré náladě. Odhodila masku, co před otcem a svou matkou nikdy nesundávala. A nasadila si masku vůdce a pak vymýšlela jeden zbrklý plán za druhým.

Dělala bláhové věci, to jsem si myslela. Nemělo smysl být tak nadšená, když s námi byli dva dospělí. To jsem si myslela. Ale jak Ruijerd, tak Ginger mou mladší sestru poslechli. Myslela jsem si, že to je nefér. Podřídili se požadavkům mé mladší sestry, ale neposlouchali, co jsem říkala já.

Ale jelikož byl Ruijerd ke mně pozorný, byla jsem schopná to snést. Vždycky na mě dával pozor.

Ale dokonce i on mého bratra chválil. Říkal, že to je úžasný člověk. Že se těší, až ho uvidí. A i když se usmíval jen vzácně, tohle říkal s úsměvem.

Jsem si jistá, že on znal naprosto jiného bratra než já. To jsem si myslela.

Aach. Když to takhle říkám, muselo to být někdy v tomhle období. Začala jsem se svého bratra bát.

Můj bratr je silný. Všichni říkali, že to je člověk hoden úcty. Ale ten bratr v mé paměti byl člověk, co udeřil a zmlátil mého otce.

Možná.

A opravdu jenom možná. Co když uhodí i mě? Pokud řeknu něco, co nedokáže strávit, uhodí mě?

Začala jsem se bát našeho setkání. Bála jsem se, že budu kdo ví jak dlouho bydlet pod jeho střechou. Byla jsem nervózní a nemohla jsem spát a mnohokrát jsem se budila uprostřed noci. Ruijerd mě pokaždé konejšil. Vždycky si mě posadil na klín, zahleděl se na noční oblohu a vyprávěl mi příběhy z minulosti. Byly to smutné příběhy, ale z nějakého důvodu mě to vždycky uklidnilo a v klidu jsem spala.

Část 2

Když jsme se konečně zase setkali, můj bratr byl opilý a měl vedle sebe ženu.

Ta žena byla jeho kamarádka z dětství z vesnice Buiny a oženil se s ní. Vůbec jsem si na ni nepamatovala. Ačkoli jsem si vybavovala, že tam byl někdo, kdo se lepil na moji mladší sestru a její matku. Myslela jsem si, že není takový ten typ. Myslela jsem si, že je jiná. Měla jsem pocit, že to je jiné.

Můj bratr se zdál šťastný.

Když jsem to viděla, znovu ve mně začaly vzlínat pocity nenávisti. Můj otec se žádné ženy ani nedotkl. Řekl, že to odkládá na dobu, kdy najde mou matku. Ani se nikdy nedotkl matky mé mladší sestry a ani se nedotkl té ženy, co byla pořád s ním.

A přesto.

A přesto byl můj bratr pokrytec. Byla jsem plná nenávisti. Ale nemohla jsem nic říct. Protože jsem se bála. Myslela jsem si, že kdybych něco řekla, uhodil by mě. Kdyby mě bratr uhodil, Ruijerd by se možná naštval.

Když se Ruijerd setkal s mým bratrem, zdál se šťastný. Možná by se vůbec nenaštval. Možná by se místo toho naštval na mě. Možná by mi řekl, abych nebyla sebestředná. Nic jsem nezmohla.

A pak druhého dne Ruijerd odešel. Myslela jsem si, že s námi bude napořád. Napadlo mě, že nechci, aby zmizel. Ale on odešel.

Začala jsem se ještě víc bát.

V tom domě byl můj bratr, moje mladší sestra a manželka mého bratra. Moje mladší sestra byla v dobré náladě, že se s bratrem setkala. O bratrově manželce jsem si myslela, že je něžná. Ale nebyla mým spojencem. V tomto domě jsem neměla žádné spojence.

Dokud se můj otec nevrátí, neměla jsem na výběr a musela jsem tu ve strachu žít. Moje mladší sestra bratra milovala. Já jsem taková rozhodně nebyla. Moji mladší sestru hýčkal a mě bylo řečeno, abych se víc snažila.

Moje mladší sestra řekla, že jsem nebyla schopná nic udělat, protože jsem se nesnažila. Ale věci, co nejdou, prostě nejdou. Bez ohledu na to, jak dobře se mi vedlo a jak pilně jsem cvičila, se svou mladší sestrou jsem se nemohla srovnávat. Co jsem měla dělat?

Abych zařídila, že se na mě nenaštvou a že mě nebudou srovnávat s mou sestrou, žila jsem ve skrytu. Bála jsem se, že by mě vyhodili z domu na sníh.

Jak bratr řekl, šla jsem do školy. Byla jiná než moje škola v Milishionu, byla trochu zvláštní. I když jsme byli ve stejném ročníku, místo dětí ve stejném věku tam studovali lidé různého věku. Upřímně jsem tam nechtěla chodit. Nakonec mě budou zase srovnávat s mou mladší sestrou.

Ale zdálo se, že moje požehnaná sestra neměla v úmyslu chodit do školy. Pro mě to bylo jasným světlem naděje. Pokud tam moje sestra nebude, možná se zvládnu pilně učit. To jsem si myslela.

Můj bratr se obrátil čelem k mé sestře a dal jí podmínku. Zkouška. Aby člověka na tu školu přijali, bylo nezbytné složit zkoušku. Já jsem si ji měla taky napsat.

Zoufala jsem si. I když si ten test půjdu napsat, rozhodně nedostanu dobrou známku. Když jsem to bratrovi řekla, řekl mi, že to vyřeší penězi. Když jsem zaslechla něco tak lhostejného, omylem jsem zvedla hlas. Moje sestra se naštvala a pohádaly jsme se.

„Přestaňte.”

Jak se v místnosti rozlehl bratrův chladný hlas, můj strach ještě vzrostl. Myslela jsem si, že mě uhodí. Byla jsem vyděšená. Vytryskly mi slzy. Kvůli tomu, že jsem teď neměla na výběr a musela jsem vždycky žít se strachem z něj.

V den zkoušek. Od bratra jsem se doslechla o kolejích. Studenti odešli ze svých domovů a bydleli nezávisle. Zdá se, že na téhle škole existuje takové zařízení. To jsem si pomyslela.

Moje mladší sestra zkoušku rozhodně složí. A pak do školy nepůjde. A kdybych já bydlela na koleji, nemusela bych čelit svému bratrovi. Nikdo by mě s nikým nesrovnával a mohla bych svobodně žít.

Když jsem o tom přemýšlela, napadlo mě, že by to byl nejlepší výsledek.

Za pár dní dorazily výsledky zkoušky. Můj bratr se mě zeptal, co jsem chtěla dělat. Bojácně jsem navrhla: „Chci zkusit bydlet na kolejích.”

Myslela jsem si, že se možná naštve. Otec řekl, abych žila s bratrem. V tom dopise, co poslal bratrovi, se mělo psát to samé. Proto jsem si myslela, že se naštve a řekne, abych nebyla sebestředná. A pak mě udeří.

Ale že k tomu bratr tak snadno svolí mě ani ve snu nenapadlo. Místo toho se naštvala moje sestra. Křičela, že to je nefér, že to je zaujatost.

Vždycky se k ní až do teď chovali lépe než ke mně. A nebyla schopná strávit, že řekl jenom jí, aby si zkusila ten test napsat.

Ale proč můj bratr svolil? Nevím. Nechápu ho. Když tak o tom přemýšlím, kromě té chvíle, co jsem se zhádala se svou sestrou, se ani jednou nenaštval.

...Možná že bratr o mé záležitosti nemá nejmenší zájem. Možná si myslel, že by byla otrava se o mě doma starat, a tak mě pravděpodobně vyhodil na koleje. I kdybych to nenavrhla, pravděpodobně bych stejně skončila na kolejích.

Když jsem si to pomyslela, z nějakého důvodu mi bylo smutno. I když mi tenhle výsledek přišel vhod.
---------------------------------------------------

~ Norn prostě neví, co chce, aach jo. ~

<Předchozí>...<Následující>