Kapitola 110 - Rozloučení (1)

Část 1

~ Jelikož celá kapitola je hrooozně dlouhá (cca 20 stránek v porovnání s obvyklými cca 10), je rozpůlená. ~

Kontinent Begaritto.

Ten kontinent je jiná země izolovaná oceánem. Naším cílem je Město labyrintů Lapan, město ve vnitrozemí na východní straně kontinentu.

Existují dvě cesty, jak se dostat na kontinent. Cestovat na okraj Centrálního kontinentu do přístavního města v království Dračího krále Východní přístav a pak se přepravit lodí. To by znamenalo, že na kontinent Begaritto přijdete z východu. Je to trochu oklika, ale je to bezpečná cesta.

Druhá možnost je vypravit se lodí z přístavního města v Asurském království a přijet na kontinent Begaritto ze severu. Je to trochu nebezpečné, protože to znamená, že musíte přejít celý kontinent Begaritto, ale drasticky to sníží dobu cestování.

Když tohle vezmu v úvahu, první cesta zabere 18 měsíců. A druhá možnost zabere 12 měsíců, nebo se aspoň dá říct, že to bude tak nějak zhruba. I kdybych byl schopen najít nějakou efektivní metodu přesunu, dá se říct, že je od začátku stejně nemožné dojet a vrátit se během sedmi měsíců. Jinými slovy to nestihnu k porodu.

To není jediná starost.

Tentokrát se naprosto stavím proti Hitogamiho radě.

Ačkoli když se jedná o něj, možná předpokládal, že ho jednou neposlechnu. Ale pokud přijde na to, že se mu postavím přímo, tak je to přece jenom něco jiného. Kdybych to měl uvést na jiném příkladě, bylo by to, jako kdybychom nejeli do Shirone, když jsme dorazili na Centrální kontinent. Kdybych se nesetkal se Zanobou, znamenalo by to, že Liliu a Aishu by pořád drželi v zajetí. Jen v tomhle případě by se to možná změnilo a já bych nakonec nenarazil na Orsteda.

Kdybych do Shirone nejel, přemýšlím, co by se teď dělo. Bez žádných konkrétních problémů bychom dorazili do utečeneckého tábora. Ale stejně přemýšlím, jestli by to skončilo mou první nocí s Eris a pak odloučením? Kdybych pak za deset let zjistil, kde se Lilia a Aisha nachází, jestli bych toho litoval?

Správně, ten chlápek řekl, že toho budu litovat. Nynější rada se od té minulé v ničem neliší, že toho budu litovat. S největší pravděpodobností to není něco, co se vztahuje k času. Pokud půjdu na kontinent Begaritto, budu toho litovat. Nevím, co to bude za lítost.

Dokážu si představit několik věcí. Například by to mohlo být to... že o něco přijdu. O pravou ruku nebo o levou ruku. Nebo o Paula nebo Zenith... Ne, měl bych přestat s tak hlubokým rozmýšlením.

Každopádně kdybych se rozhodl nejít a nešel bych, nakonec bych se jen další rok nebo dva donekonečna trápil. V důsledku čehož kdybych se dozvěděl, že někdo umřel, bylo by možné, že by mě zkritizoval uštvaný Paul nebo Gisu.

Existuje nespočet možností. Nemám na výběr a musím jít. I když vím, že toho budu litovat.

Část 2

Nejdřív jsem se rozhodl si promluvit s Elinalize. Kdyby Sylphy začala brečet, když s ní budu mluvit, tak bych mohl polevit v odhodlání. Nejdřív si chci promluvit s lidmi okolo, abych zesílil své odhodlání.

Zavolal jsem Elinalize do jedné prázdné třídy na škole. Tam jsem ji informoval o tom, že jsem se rozhodl jít na kontinent Begaritto. Zatvářila se hořce.

„Víš, Rudee, řekla jsem ti, abys tu zůstal?”

„Jo, ale...”

Zatímco jsem váhal, než jsem to vyslovil, Elinalize to řekla: „Tak zaprvé ten dopis může být dost dobře jen Gisuův unáhlený závěr, víš?”

„Unáhlený závěr, hm?”

„Jsem si jistá, že to také víš, Rudee, ale ten chlap má chvíle, kdy se unáhlí v závěrech, aniž by si potvrdil fakta.”

No, jsem si jistý, že i tohle je možné. Gisu je ten typ, co neříká celou pravdu, zatímco se pohybuje a dělá věci v zákulisí.

„I tentokrát je ta možnost velmi pravděpodobná. Nečekaně by se mohlo stát, že za měsíc nebo tak dorazí další dopis, kde se bude psát: předešlý stav odvolán, Zenith je v bezpečí.”

„Taky jsem tuhle možnost zvážil.”

Poté, co se rozhodneme vyrazit, a než se dostaneme na místo, Paul a ostatní to už vyřeší. Byl by to rozdíl v plynutí. To je rozhodně také možnost, ale...

„Ale přemýšlej o tom trošku, není to divné, že by Gisu věděl, kde jsem?”

„...Ha?”

„Ten dopis, co jsme poslali poté, co jsme se přestěhovali, jsme poslali před rokem a půl. Pokud byl Gisu na Begarittu přes půl roku, jak zjistil, kde jsme a jak sem poslal dopis?”

Jen přesun zabere skoro rok. Dokonce i poslat dopis trvá stejnou dobu. Není to tak, že bychom prostě mohli použít mobil nebo poštu. Dokonce i zvláštní expresní doručení trvá přes půl roku. Ten čas se neshoduje.

Pokud Gisu přišel spolu s Elinalize, pak se s ní brzy rozloučil a šel rovnou na kontinent Begaritto, tak by to pořád bylo lepší. Jak by mohl chlápek, co byl neustále na kontinentu Begaritto vědět, kde jsme?

„Gisu se s největší pravděpodobností už přidal k otci a ostatním. Pak od něj slyšel, kde jsem, a poslal expresně dopis.”

„Tak proč to poslal Gisu?”

„Buď je to Gisův vlastní úsudek nebo něco s hrdostí mého otce.”

„Hrdost...?”

Elinalize si dala ruku pod bradu a uvážila to. Paul v dopisu, co mi poslal, napsal, že věci poté nechává na mě. Tahle záležitost do toho pravděpodobně zasahuje a je pro něj kvůli tomu těžké mě požádat o pomoc.

Elinalize se na mě podívala. Ale vydala ze sebe jenom „hmm” a ještě chvíli o tom přemýšlela. Nakonec souhlasně přikývla.

„...Nedá se nic dělat, co? Pojďme my dva spolu.”

Nevím, k jakému došla závěru. Ale Elinalize to takhle řekla s hořkým úsměvem. Bylo to, skoro jako kdyby věděla, že to takhle dopadne.

Půjdeme spolu na kontinent Begaritto jako dvoučlenná družina.

To je náš plán.

Část 3

O hodinu později.

„Takže se hned dohodněme na trase.”

Elinalize se vrátila do svého pokoje a rychle se vrátila i s velkou mapou. Určitě si ji připravila kvůli tomuto putování. Společně jsme tu mapu studovali. Nejsou na ní podrobnosti jako silnice nebo pozice měst, byla to prostá mapa jenom jako obrys kontinentu a pozice hor.

Těhle pár dní Elinalize určitě předem studovala cesty. Hrubá pozice Lapanu a různé důležité body jsou na ní označené. Jak jsem si myslel, jsou dvě trasy.

„Prozatím čím dřív dorazíme do Lapanu, tím lépe, ne?”

Elinalize ukázala prstem na zkratku. Trasa, co na Begaritto přijíždí ze severu.

„Ale trasa ze severu je nebezpečná, víš?”

Tahle trasa je nebezpečná. Ani nevíme, jaké tam jsou cesty. Je to trasa, kde nemáme na výběr a musíme překročit nebezpečný kontinent. Mám slušnou důvěru ve vlastní schopnosti v boji proti netvorům. O bojovém potenciálu není pochyb. I když říkám tohle, neznámá země je pořád děsivá.

„Pokud si dobře vzpomínám, Rudee, ty umíš Řeč Bojového boha, ne?”

„Ech? Jo. Ale nezní to moc rodile.”

„Tak bude v pořádku, když si na místě najmeme průvodce.”

„Aha.”

Drželi jsme se Elinaliziny rady a v mžiku jsme se dohodli na trase, neboť byla zvyklá cestovat. Potom jsme se zhruba dohodli na průběhu cesty.

Nejdřív v tomhle městě koupíme koně. Až do Asury budeme cestovat s minimální batožinou. Pokud jsou zavazadla moc těžká, tak to přece jenom zpomaluje. Čím budeme lehčí, tím více vzdálenosti urazíme. Po cestě si budeme neustále měnit koně, pojedeme co nejrychleji to půjde až k přístavu v Asuře.

Až dorazíme do Asurského přístavu, tam koupíme a připravíme vybavení a jídlo. Obzvláště jídlo, nemáme potvrzeno, že si budeme moct všechno potřebné koupit na kontinentu Begaritto. V Asuře je jídlo drahé, ale přinejmenším ho bezpochyby seženeme.

Až dokončíme přípravy, nalodíme se na loď na kontinent Begaritto. V přístavním městě si najmeme průvodce. V závislosti na situaci si možná najmeme i pár strážců. Vyjednávání bude na Elinalize, já budu tlumočník. S pomocí průvodce překročíme kontinent Begaritto a dorazíme do Lapanu. Tam se spojíme s Paulem a ostatními a vyřešíme ten problém. Pak se stejnou trasou vrátíme zpět.

„Alespoň až do Asury je to cesta, co jsme projeli mnohokrát, takže to bude v pořádku. Problém je, co si s sebou vezmeme na kontinent Begaritto...”

Není to tak, že bychom si mohli vzít úplně všechno. Kdybychom se dostali k nějakému vozu nebo něco podobného, pak by to bylo snadné. Ale Begaritto je země nekonečné pouště. S největší pravděpodobností používají nějaký jiný dopravní prostředek. Kdybych to měl porovnat s Magickým kontinentem, pak to bude něco ve stylu těch ještěrek. Předpokládám, že by to mělo být něco jako velbloudi.

„S tím se nějak vypořádáme dle zkušeností.”

„Co jiného čekat od moudrosti staršího.”

„Prosím, nelichoť mi.”

Já jsem byla také zhruba pět let dobrodruhem. I když říkám tohle, kdybych se měl srovnávat s takovým veteránem jako Elinalize, pořád by bylo v pořádku mě nazývat amatérem. Došlo to až tak daleko, že to značně nechávám na ní.

„Jelikož jsme fyzicky celkem silní, měli bychom být schopni se přesouvat celkem rychlým tempem.”

„Správně.”

Elinalize je pravděpodobně v pořádku. Ale problém je, jak dlouho s ní dokážu držet krok. Pokračoval jsem ve svém tréninku, ale stejně přemýšlím, jestli ji nakonec nebudu zdržovat, když je na cestování zvyklá. Ačkoli si myslím, že to bude v pořádku.

„Jelikož se tady chovají koně vhodní na cestování na dlouhé vzdálenosti, jenom nám to nahrává.”

Naším cílem je dorazit do Asury za méně než dva měsíce. Nevím, jak dlouho bude trvat plavba, ale můžeme předpokládat, že měsíc. Ani jeden z nás na Begarittu nebyl, ale jelikož se zdá, že to je drsná země, budeme se snažit dostat se do našeho cíle do půl roku.

...Jedním směrem to zabere zhruba osm měsíců. To je značně rychlejší než náš první předpoklad. Mám pocit, že kdybych použil magii, dokázal bych to ještě víc zredukovat. Ale plytké přemýšlení amatéra může způsobit nějakou chybu. Také je celkem možné, že to nakonec zabere zbytečně čas navíc. Tady bych se rád držel mnohem spolehlivější metody příjezdu.

Kromě toho musíme mít na paměti ještě jiné věci, zatímco si to všechno potvrdíme cestou. Řekl bych: co jiného čekat od veterána jako Elinalize. Urovnává si podrobnosti, aby se vyhnula rozporům v názorech, co by se vyvrbily cestou. Zbytečné rozpory se nedají zadupat během jediného dne. Do každého detailu jsme si všechno potvrdili.

„Problém je...”

Nakonec si Elinalize přiložila ruku k bradě a zatvářila se složitě. Mám pocit, že jsme se dohodli na všech hlavních bodech. Jestlipak je tu něco dalšího.

„Ohledně mojí kletby.”

„Ach...”

Pokud nebude mít styk s mužem, zemře. Pokud je to krátká cesta, pak je to v pořádku. Nevadí, když si ve městě, kde zastaví, najde vhodného partnera. Když přijde na dlouhé putování, je také možné, aby se přidala k nějaké družině odjinud. Ale při urgentní cestě budou chvíle, kdy se s tím nebude dát nic dělat.

„...”

„...”

Oba dva jsme mlčeli. Existoval způsob, jak to vyřešit.

Stačilo by, kdybych byl tím partnerem já. Taky jsem muž. Než jsme nastoupili na Magickou univerzitu, v době, kdy jsem s Elinalize založil družinu, to bylo jiné. Kdyby mi řekla, abych byl jejím partnerem, tak bych to zvládl.

Ale nechci zradit Sylphy nebo Cliffa.

„Během putování to spolu nemůžeme dělat.”

„Jo, to je pravda.”

„Zkusme po cestě využít něco jako nevěstinec.”

Během putování se jeden druhého nedotkneme. Musíme si to vyjasnit. Pokud to neuděláme, možná se postupně budeme posouvat směrem, kdy to nakonec uděláme.

„Tak mě tak napadá, ten magický nástroj? Dokáže účinek té kletby oslabit, ne?”

„Kdybych to nadnesla, tak by Cliff...”

„Nemáš v úmyslu si o tom promluvit s Cliffem?”

Zdá se, že Elinalize zamýšlela v tichosti odejít a Cliffa tu nechat. Není to pro Cliffa tak jako tak prostě příliš žalostné?

„Nebude dobře, když si s Cliffem nepromluvíš.”

„Ale já...”

„Prosím, nech to na mě. Nedopustím, aby to skončilo špatně.”

Vyrazili jsme ke Cliffovi.

Část 4

Cliffova laboratoř.

Jak nás Cliff spatřil, přišel nám se širokým úsměvem ukázat ten svůj plenkový magický nástroj.

„Jen se na to podívejte, trochu jsem to zlepšil a zmenšilo se to. I když to teď budeš nosit dlouhodobě, nebude tě to dráždit v rozkroku a nebude to bolet...”

„Seniore Cliffe, miluješ Elinalize?” přerušil jsem ho a šel jsem rovnou k věci.

Cliff se na mě zmateně podíval. „To je očividné, ne?”

Tvářil se, jako kdyby se ptal: Včera jsi přece jedl, ne? Řekl bych, co jiného od něj čekat.

„Máš v úmyslu ji dál milovat bez ohledu na to, co se stane?”

„Přirozeně. Miluju Lize. To přece víš, ne?”

„Chtěl jsem to slyšet.”

Vysvětlil jsem mu situaci. O tom, že tu je možnost, že se moje rodina dostala do obtíží. Že Elinalize je dávná kamarádka mého otce a že by mu ráda vyrazila na pomoc. Že to bude dlouhá cesta. Že je tu vysoká pravděpodobnost, že během toho putování bude mít Elinalize vztah s jinými muži. Navíc jsem promluvil o různých jiných věcech.

„...”

Jak Cliff poslouchal, byl zticha. A pak to prostě řekl: „...Kdybych zkusil jít s vámi, tak bych nebyl nic než břímě.”

To je upřímně pravda, ale jen těžko se na něco takového odpovídá.

Neodpověděl jsem já, ale Elinalize: „Správně. Upřímně řečeno se svou fyzickou silou bys nevydržel, Cliffe.”

Kdyby to byla obvyklá Elinalize, tak by pokračovala víc zaobaleně. Ale tentokrát to řekla celkem jasně, aby ho hned z kraje odmítla.

„Aha...”

Cliff lítostivě sklopil pohled.

Při tom gestu jsem měl pocit, jako kdyby mě něco bodlo u srdce. Zajímalo by mě, jak moc si její záležitosti bral k srdci. Pokud se Elinalize vydá na cestu, nebude mít na výběr a bude muset mít sex s jinými muži. Bez ohledu na to, jak moc ji Cliff v srdci přijal, a i kdyby chápal, že to je kvůli kletbě, stejně je to určitě žalostné.

„Hej, Elinalize, proč s sebou Cliffa přesto nevezmeme? Dokáže použít i bariérovou magii. Dokonce i jeho exorcismus je na pokročilé úrovni. Určitě mu chybí fyzická síla, ale jsem si jistý, že bude nějak užitečný...”

„Ne, to nevadí, Rudee. Když jsme šli spolu s dobrodruhy, taky jsem to jenom zpomaloval. Jsem si jistý, že kdybych šel na cestu s vámi, jen by ze mě nakonec byla přítěž,” řekl Cliff a dal mi do ruky plenkový magický nástroj.

„Rudee.”

„Ano.”

„Svěřuju ti Lize do rukou.”

Upřímně řečeno jsem si myslel, že kvůli tomu bude víc křičet. Ale zdá se, že Cliff chápe vlastní moc. A to ještě víc, než jsem si já myslel.

„Lize.”

Cliff se otočil na Elinalize. A pak ze své trochu nižší výšky ji něžně objal.

„Cliffe...”

Přesně takhle se ti dva pevně objali.

„Lize. Až se vrátíš, udělejme si svatební obřad. Kletbu jsem ještě nevyřešil, ale koupíme si dům a budeme spolu žít. Jsi nervózní, že jsem to do teď neudělal, že? Že bych to mohl jenom tak říkat.”

„Ach, Cliffe, ale já jsem krutá žena, víš? I tentokrát jsem vlastně měla v plánu v tichosti odejít, aniž bych ti něco řekla.”

„Náš svatební obřad bude v Miliském stylu, nevadí to? I když nejsi Milisův věřící...”

Zajímalo by mě, jestli Cliff naschvál ignoroval, co Elinalize řekla. Každopádně Elinalize to nevadilo. Zdá se, že stačilo, aby si vyslechla ta Cliffova slova, a překonaly ji emoce.

„Ach, Cliffe... miluju tě! Víc než kohokoli jiného na světě!”

Elinalize Cliffa svrhla na zem. Ve chvíli, kdy byla Cliffova dolní část těla nahá,už jsem z laboratoře odešel. Od teď je to jejich chvilka. Přítěž zůstane tady.

Ale ten Cliff, on vážně věděl, že byla nervózní z toho jeho slibu, že si ji vezme.

Část 5

Zašel jsem i za ostatními, abych se rozloučil.

Nebudu se moct vrátit rok a půl. Pokud dojde k nějakým potížím, možná to bude trvat i dva roky.

Dva roky jsou dlouhá doba. Nebylo by dobré, kdybych to neudělal řádně. Žádné krátké pozdravení.

Jako první jsem šel do sborovny. K Jinasovi. Nebylo by dobře, kdybych se předem nepostaral o formální úřednické procedury.

Jako vždycky měl před sebou hromadu dokumentů a čile pracoval.

„Zdravím, pane zástupče Jinasi.”

„Ach, jestli to není Rudeus. Dlouho jsme se neviděli. Slyšel jsem, že jste se 7hvězdami uspěli na nějakém velkém experimentu.”

„Jo, to díky Zanobově a Cliffově pomoci.”

„Opravdu?”

Zdá se, že zkazka o tom jednom experimentu doputovala až k Jinasovi. Přemýšlím, jestli takové informace nečekaně kolují.

„Takže copak je to dneska?”

„Ano, potřebuju si zařídit nepřítomnost ve škole zhruba na dva roky.”

„Na dva roky?”

„Vyvstalo něco důležitého.”

„Aha...”

Není to tak, že bych se tomu tématu snažil vyhnout, ale Jinas se nijak zvlášť nesnažil vyptávat.

„Rozumím. Připravím dokumenty pro dočasné odstoupení ze školy. Až se vrátíte, znovu za mnou přijďte.”

„Nevadí, že si beru dvouroční odklad?”

„Kdyby to byl normální student, tak by to nešlo. Ale zvláštním studentům je to dovoleno jako zvláštní privilegium.”

Jsem si jistý, že normálně by se to bralo jako odchod ze školy.

„Moc děkuju.”

„Ne, systém zvláštních studentů je tu přesně kvůli tomuto.”

„Mohl bych tedy navíc poprosit, aby i studentka jménem Elinalize dostala dočasný odklad? Není to zvláštní studentka, ale hodlá jít se mnou jako doprovod.”

„Vážně... rozumím. Pokusím se to nějak zařídit.”

Jinas to příjemně přijal. Je to vážně příjemný rozhovor. Poděkoval jsem mu a odešel ze sborovny.

Část 6

Brzy poté, co jsem odešel ze sborovny, jsem narazil na Riniu a Pursenu. Když mě spatřily, zvedly ruce a přišly ke mně. Taky jsem jim řekl, že tu zhruba dva roky nebudu.

„Aha. Bude nám smutno, mňau.”

„Pokud to budou dva roky, tak už budeme vystudované. Už se znovu nesetkáme, haf.”

Jak to řekla, uvědomil jsem si to. Jsou to šesťačky. Za další dva roky už budou vystudované. Vrátí se do Velkého lesa. Vážně jim bude smutno, když se nerozloučíme.

„To je pravda, co...”

Tak mě tak napadá, že Hitogami řekl, abych s jednou z nich začal chodit. Za další zhruba dva měsíce začne období říje. Přemýšlím, jestli by došlo k takovému vývoji. Dobře jsem se na ně podíval.

„Co je, mňau? Je na mě něco?”

Rinia.

Ty kočičí oči, co sebou při pohybu cukají. Ocas, co se míhá ze strany na stranu. A ta zdravě vyhlížející stehna. To jsou její charakteristiky. Má i velká prsa. Zhruba D nebo E. Jelikož jsou všechny příslušnice Zvířecí rasy velké, možná je jenom průměrná. Působí dojmem zdravé kyonyu-chan. (Pozn.: Požádejte o radu p. Googla a raději ne v práci). Zdá se, že i v posteli by se chovala takhle drze.

„Čmuch, čmuch... není to náhodou tak, že přemýšlíš 'aspoň jednou', když už se neuvidíme? Haf?”

Pursena.

S těmi hebce vyhlížejícíma psíma ušima a tím svým zaobleným plným tělem. Dokonce i mezi zvířecí rasou se zdá, že je psí kmen velký. Myslím, že je má kolem F. Několikrát jsem si je osahal, ale jsou značně měkké. Kdybych je objal dost pevně na to, abych se do nich zabořil, určitě by to byl skvělý pocit.

„Promiňte. Nedávno mi někdo řekl, abych se na vás během období říje vrhl. Takže jsem si na to jenom vzpomněl.”

„Vážně, šéfe, měl jsi něco takového v úmyslu, mňau?”

„I když jsem se tě snažila svést, nikdy jsi nezareagoval. Tak jsem si myslela, že nás nenávidíš, haf.”

Jak to ty dvě lhostejně říkaly, zubily se na mě. Dělat s nimi děti. Navíc podle toho, jak to Hitogami podal, zdá se, že mě z toho Sylphy neobviňovala. Nevím, jestli to je proto, že je těhotná, nebo protože nechtěla, aby z toho vzniklo krveprolití. Ale pokud to znamená, že bych byl ještě šťastnější, jestlipak to znamenalo, že by to vedlo k něčemu pro mě praktickému.

Mít meč k ochraně Sylphiny cti je jedna věc, ale pořád jsem muž. Pořád je to tak trochu fascinující. Mít harém je přece jenom sen muže.

Přijmout je jako konkubíny a udělat si se Sylphy hravou čtyřku. Asi to byla nějaká taková budoucnost.

„Rinio, Purseno.”

„Ano, mňau.”

„Ano, haf.”

Když jsem je oslovil, ty dvě se na mě dívaly tak nějak napjatě.

„Zůstaňme přáteli.”

Tváře jim naprosto povolily. Pokrčily rameny a přišly za mnou z obou stran.

„...Nedá se nic dělat, mňau. Přece jen jsi osamělý typ, šéfe, mňau.”

„Zůstaneme přáteli, nechci nikoho zrazovat, haf.”

Potřásl jsem si s nimi rukama. Tak mě tak napadá, že tohle je možná poprvé, co jsem si s nimi potřásl.

Kamarádky, co? Přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, to jsem kdysi slyšel. No, i když se do toho přimíchá trochu sexuální touhy, přátelství může pořád zůstat přátelstvím. Důležité je udržovat si vzájemný smysl odtažitosti.

„Takže se znovu setkáme. Za deset let nebo za dvacet let, to nevím.”

„Správně, mňau. Za dalších deset let ze mě bude skvělá osoba, takže si přede mnou budeš muset kleknout, mňau.”

„Na dobytí Velkého lesa.”

Těm dvěma, co mluvily o svých ambicích, jsem řekl jenom jedno: „Modlím se, aby z toho nevznikl puč.”

Pokud budeme mít štěstí, určitě se znovu setkáme.
------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>