Kapitola 64 - Dobrodruh Močál (3-4)

Část 3

21 kráčelo mrazivou tundrou Severních zemí. Jejich stopy zaprášila tenká vrstva sněhu. Listí ze stromů opadalo a větve se bělaly mrazivým vzduchem. Brzy přijde dlouhá zima.

„Močále. Můžeš dopředu provést průzkum?”

Po Soldatově rozkazu Močál použil vhodnou magii. Vykouzlil pilíř z hlíny a sněhu, na jehož vršku stál a vznesl se vysoko do vzduchu. Díky tomu měl rozhled do celkem velké dálky. Močál pak nahlásil, co vidí. Cílem je velký rudý drak. Zvíře, co je během neustálého průzkumu těžké přehlédnout.

Co je tohle? Močál také zpozoroval něco jiného.


„Rastrový grizzly na dvou hodinách. Zdá se, že to je celá tlupa. Zdrhají, až se jim sníh práší za tlapami!”

„Kolik jich je?!”

„Osm... ne počkat, deset blížících se naším směrem. Jestlipak si nás všimli. Jsou přímo před námi! A jsou rychlí!”

Ale tihle netvoři nebyli jejich cílem. Těch pár shromážděných lidí vážně nemělo moc energie nazbyt, aby jí mrhali na nedůležité netvory jako tyhle. Jenže když přijde útok, člověk se musí bránit.

„Lidi, rozptylte se! Močále, pospěš dolů, budeme potřebovat tvoji podporu!”

„Rozumím!”

Soldat vydal rozkazy a čtyři družiny vyslaly svoje členy. V plánu bylo zaútočit po stranách a nahnat je Močálovi pod ruku.

„Močále!”

„Jdu na to!”

Na Soldatův rozkaz Močál vyrazil.

Říkalo se mu 'Močál' kvůli jeho schopnostem se zemní magií. Měl úžasnou schopnost, která okamžitě vytvořila bahnivou bažinu, do které nepřátelé zabředli. Díky tomu mu přiletěla přezdívka 'Močál'.

Tlupa deseti rastrových grizzlyů proudila k němu a všichni se téměř okamžitě stali obětí vysoce přilnavého bláta, v kterém uvázli, jak zjistili vzápětí.

„Teď!”

Členové razie, co najednou vyrazili z okolí, rychle obklíčili netvory, zaútočili a nemilosrdně jednoho po druhém odpravili.

Žádné smilování.

Jakékoli smilování teď mohlo příště znamenat smrt; něco takového bylo pro dobrodruha zažité. A hrozba rastrových grizzliů byla brzy zlikvidována. Ale po vypořádání se s nepřáteli si někdo všiml TOHO.

„Hej! To je Rudý drak! Jde sem!”

„Ach, ti grizzliové určitě utíkali před ním!”

Škodná. Rudý drak.

Nejsilnější netvor, co na Centrálním kontinentu existuje. A jeho kořistí byla ta tlupa rastrových grizliů, co porazili.

„Močále! Co tady ten drak dělá?”

„Musel se skrývat v té sněhové brázdě od grizzliů. Předtím jsem ho nikde neviděl!”

Co se týče vypořádání s náhlým příchodem Rudého draka, dobrodruhové více méně přišli o rozum. Původně bylo v plánu trochu dál připravit útok ze zálohy a pak na něj zaútočit a využít momentu překvapení. A teď nejenom, že neměli nic připraveného, ale místo toho rudý drak nečekaně útočil na ně. V tomhle boji prakticky neměli šanci zvítězit.

„Zatraceně! Ústup, všichni ústup!”

Rudý drak je stvoření, co létá po obloze. Jeho vnější šupiny jsou odolné a je ošidně obratný. A po pravdě řečeno, drak na zemi je strašlivě mocný.

Na této chaotické scéně se Močál vydal do práce.

„Aktivuji kouřovou clonu! Při ústupu se prosím rozptylte!”

Močál byl klidný. Za použití mnohokrát nacvičené ohnivé magie odpařil sníh kolem sebe, aby vytvořil zeď z páry. Kouřová clona na základě improvizace v okolním prostředí. Zručný mág, co svého protivníka okradl o zrak.

Ale škodný drak byl také chytrý a bystrý. Zaměřil se na Močála.

Močál prchl opačným směrem, než kterým ustupovali členové družiny. Pokud se drak zaměřil na něj, bylo jeho úkolem jej přimět, aby ho pronásledoval.

Rychlý Močál.

Teď byl naživu díky svému cvičení každé ráno. Věděl, že tajemství, jak zůstat naživu, je být schopen neustále utíkat, neustále se pohybovat pryč.

Tlama rozzuřeného draka byla celá žhavá; otevřel ji dokořán a vychrlil pekelný plamen. V pouhém okamžiku se celé okolí utápělo v ohni. To byl konečný chvat Rudého draka: [Ohnivý dech]. Všechno, co stálo plameni v cestě, shořelo.

Zabilo to Močála?

Ne, byl pořád naživu.

Močál rychle mrkl vzad a okamžitě vztyčil obrovskou zeď z vody. Jak se Močál pohyboval, prodíral se hustou stoupající párou. Okraje róby mu spalovaly malé plamínky. Nevěnoval tomu pozornost a místo toho začal magií vytvářet masu kamene. Kupředu velkou rychlostí vystřelila kamenná střela a probodla šupinatou kůži Rudého draka.

„GYAaaaaaaaa!”

Vypouštěl jednu kamennou střelu za druhou.

Rudému drakovi se podařilo několika vyhnout. Ale nedokázal se vyhnout všem střelám, co letěly tak vysokou rychlostí. Rudý drak se okamžitě obrátil a připravil se ke vzletu. Rudý drak byl také moudré stvoření. Okamžitě pochopil, že to malé stvoření jménem „Močál” v sobě skrývalo vysoce útočnou moc.

Močál jej nepronásledoval. Nechal svou příhodnou kořist uniknout? V tom okamžiku to tak vypadalo.

„GUKYAaaaaaAA!”

Ozval se řev Rudého draka. Než se vůbec dostal pryč, objevil se pod ním močál. Rudý drak zjistil, že se propadá do velmi lepivé bažiny z bahna.

Močál znovu a znovu vzýval svou magickou moc. Rudý drak se z bláta snažil zběsile uniknout, ale zjistil, že bahno, v kterém je lapený, je čím dál tím lepivější a dokonce začíná tvrdnout.

„Ach, chytil jsem ho...”

Malý Močál zamumlal něco tak nečekaného a pak pokračoval tím, že svíjejícího se Rudého draka rozdrtil obrovskou masou kamene.

Část 4

Roztroušení dobrodruhové se vrátili.

„Kruci, Močále, ty jsi tak absurdně silnej...”

„Zdá se, že se ti ten okružní výlet po Magickém kontinentu vyplatil.”

„Ale stejně, aby porazil TAMTO, to člověk musí být na jiný úrovni!”

Společníci Močála jednomyslně chválili, ale Močál zůstal skromný, nepoddal se namyšlenosti. Věděl, že kdyby se teď choval arogantně, tak by to akorát způsobilo rozbroje.

„Nájezd byl velmi blízko jisté smrti, ne? Tím myslím, ani na sekundu jsem si nemyslel, že bych toho draka mohl sám porazit, víte... Ale tohle stranou, musíme vymyslet, jak si na zpáteční cestu rozdělíme kořist z tohohle mrtvého draka.”

Takže do toho pocitu dosažení, že úspěšně zabili draka, zahrnul všechny dobrodruhy. Takhle zajistil, že se sláva jeho jména rozšíří po celé zemi.

„Jako všichni...? Nevadí ti to?”

„Nemůžu si celou kořist odnést sám a pokud ho nechám tady, tak ho sežerou netvoři. Vezměte si, co jde, protože brzy musím tělo spálit. Bylo by problematické, kdyby se z něj stal drak zombie.”

A tak se Močálův den nachýlil ke konci. Vlastně nalezení Rudého draka a návrat do města zabralo zhruba sedm skutečných dní, ale Močálův „den” skončil.

Dnešní kořistí byl materiál z Rudého draka. Poté, co odprodal celé jmění materiálu, vrátil se do své postele s vřelým pocitem v srdci.

Než šel do postele, zastavil se na jídlo v baru a snědl podstatně menší množství jídla než na snídani. Oddaný Močál se vděčně modlil k Bohu, že v bezpečí přečkal další den. Tento rituál na dobrou noc není věc, o které by ostatní věděli nebo ji viděli, ale pro něj to je důležité. Protože to znamenalo, že teď, když jeho den Močála skončil, se může ráno zase vrátit ke svému pátrání po své dávno ztracené rodině.

– Rudeovo hledisko –

Noční událost.

Jako obvykle jím v baru. Samozřejmě jsem sám. Jídlo jen tak tak stačí pro mě. Tenhle muž je bohatý a osamělý. Ale není to tak, že by to bylo něco špatného. Protože stejně nesnáším, když se na mě někdo mačká.

„A bylo to v tom okamžiku! Objevil se Rudý drak!”

Tři trubadúři si na jeviště v baru přinesli své nástroje a začali hrát. Jeden stojí v popředí a sladkým hlasem vypraví příběh. Ti dva další hrají patřičnou hudbu na pozadí.

Trubadúr.

To je povolání, které vydělává peníze zábavou, zpěvem a recitací poetických příběhů. Ve velkém městě je běžné, aby byli součástí Divadla a měli výhradní smlouvy.

Ale není to jenom to. Dobrodruhové s povoláním trubadúra jsou úžasní lidé. Zpívají o svém putování s ostatními dobrodruhy a jejich příběhy jsou zábavné a vzrušující. Trubadúři a dobrodruhové jsou velmi spříznění.

Navíc na tomto světě bez autorského práva je na denním pořádku, že vyslechnuté příběhy znovu někdo převypráví novým a unikátním způsobem. Taky existují případy, kdy se sejde pár trubadúrů, podělí se o nápady a pak své řemeslo vylepší.

Mezi nimi se často spojí lidé s různými hudebními nástroji, vytvoří hudební skupinu a pak cestují po světě. Samozřejmě i oni mají dostatek schopností, aby bojovali proti netvorům. Zpívající, tančící a bojující dobrodruh.

To je trubadúr na tomto světě!

Čas od času tuhle družinu tří trubadúrů, co zrovna sleduju, vídají v Gildě dobrodruhů. Určitě jsou družina řádu C. Jmenují se [Velká hlasitá skupina]. Bylo to úžasně pompézní jméno. Ale nejsou moc nadaní a jejich vlastní dílo nebylo oblíbené.

Ve snaze složit něco populárnějšího mě požádali o rozhovor o tomhle a támhletom a o té zakázce podrobení, co jsem nedávno dělal. Ta píseň, co teď zpívají, je příběh, co si vyslechli ode mě o mém putování.

Přemýšlím o tom zpěvákovi? Zpívá dobře? Hmm, ujde to. Ve svém minulém životě jsem hudbu zbožňoval. Snažil jsem se vyprodukovat hudbu pro jeden konkrétní Vocaloid, ale dopadlo to naprostým selháním. Od té doby říkám, že umím hrát na jediný hudební nástroj, a tím jsou bubny z prdelky. Na tyhle 'bubny' můžu hrát vždycky.

Z toho, co jsem jim řekl, že se stalo, vykroutili příběh. I když nejsou nadaní, lidé přijmou aspoň jejich kreativnost. Tu píseň hrají ve stylu starého dědečka, co vypraví příběhy na vesnici. Připomíná mi to dokumentární program v televizi. Mělo by být zajímavé to poslouchat. Ale vyprávění je nezajímavé a ta píseň s největší pravděpodobností zůstane nepopulární. I kdyby to teď změnili, diváctvo už je začalo popichovat. Dokonce i já, skutečný hrdina příběhu, bych řekl, že to je strašné.

Zrovna když jsem přemýšlel o tomhle...

BUM!

Najednou se dveře do baru rozletěly dokořán. Dovnitř vtrhl mrazivý vítr. Oči zíraly. Lidé se třásli.

„Konečně jsem tě našla, Rudee Močále!”

Ve dveřích stál příslušník kmene Dlouhých uší s vlasy jako francouzská bageta (pozn.: myšleno barvou). Zatímco vypadala jako dobrodružka, oděv měla příhodně šitý jako šaty. Na zádech měla batoh a kolem pasu jí visel meč a štít.

Na popis její tváře bylo třeba jediného slova: nádherná. Mandlové oči, dlouhé uši a lesklé blonďaté vlasy. Útlé tělo s plochou hrudí a dlouhýma ušima. Rozhodně mám pocit, že se taková bytost nazývá elf.

Než mohla vůbec ukázat prstem, všechny oči se upřely na ni.

„Geh... 'Močál' ...tu není...?”

Ten muž, co teď zrovna popichoval, měl na tváři nepříjemný výraz. Nedbal jsem toho. Protože jsem tolerantní. Otočil jsem se zpět a podíval se na elfku.

„Konečně jsem byl nalezen...?” odpověděl jsem příhodně.

Ale ona mě chvilku nepoznala. Za posledních pár let jsem rozhodně neudělal nic, čím bych si vysloužil něčí zášť. Pracuju, abych proslavil své jméno. Jméno 'Rudeus Močál'.

Pomáhám ostatním, nezačínám bitky a vždycky si dávám pozor, abych si nevysloužil špatnou pověst. Často mi děkují lidé, které vlastně neznám, ale tohle je poprvé, co ke mně takhle mluví tak nádherná žena. Pravděpodobně je taky jeden ten známý typ... Ale na druhou stranu, moje intuice mi říká, že je jiná.

„Jelikož jsi slavný, najít tě bylo snadné.”

„Ech, copak jsi zrovna před chvílí neřekla, že jsi mě 'konečně' našla?”

„Vlastně jsem si myslela, že jsi trochu víc na východě,” řekla žena a svýma nádhernýma očima mě v tichosti sledovala. Tak nějak ji z koutku úst začalo vytékat něco jako sliny. Rychle to slízla.

He, je to pro ni láska na první pohled? Nebo možná že touží po mém těle, jenž se poslední dobou celkem opálilo. Poslední dobou jsem hodně cvičil a také jsem v období růstu. A tak se mi samozřejmě nadělaly svaly. Svaly.

„Děje se něco?”

„Ne, ne, vůbec nic se neděje!”

Elfí žena si odkašlala, aby si pročistila hrdlo, a pak se posadila vedle mě. Bar se najednou naplnil šeptaným „oooch”. Slyšel jsem něco v tom smyslu jako: „Takže to je Močálova žena.” To je ale překvapení slyšet něco takového. Jak je možné, že bych měl něco přehnaného jako tuhle ženu?

„Fuu~”

Sundala si batoh a položila si ho k nohám, popadla židli a s bouchnutím s ní praštila o zem vedle mě, pak si sedla blízko mě.

BLÍZKO.

AŽ MOC BLÍZKO.

Kdybych byl pořád panic, pomyslel bych si: „Co je na tomhle chlápkovi k zalíbení?”

„Moje jméno je Elinalize. Elinalize Dragonroad. Bývalá členka družiny tvého otce, Paula...”

„Hmm.”

Aha. Paulova kamarádka. Mohlo by to být tak, že po mě pátrala.

„Samozřejmě jsem také Roxina kamarádka.”

„ECH!! Kamarádka mojí učitelky! Kde je teď?”

Už je to dlouho, co jsem Roxino jméno slyšel z úst někoho jiného. Byl jsem celý natěšený, že se o ní něco dozvím, a tak jsem se naklonil blíž. Elinalize mi neodpověděla na otázku, kterou jsem chtěl slyšet nejvíc. Naklonil jsem se ještě blíž a prakticky ji políbil na ucho.

„Víš, slyšela jsem o tom, že jsi měl mužné, zdrcující sólo vítězství proti škodnému drakovi.”

„Ech... no... tak nějak, ačkoli mě i všechny ostatní skoro zabil.”

„Dokážu pochopit, proč jsi Roxinou pýchou a radostí.”

Ale jak jsem to s tím drakem vyřizoval, měl jsem mnohem víc flexibility. V porovnání s Dračím bohem Orstedem byl ten tlak významně menší. Když pomyslíte na takového muže jako Orsted, drak je něco velmi méněcenného.

„Slyšet, že jsem její pýchou a radostí je přece jenom trapné... Je to proto, že mě to uvnitř rozrušuje?”

„Tvoje hruď. Je celkem silná.”

Než jsem se nadál, Elinalize mi rukama promačkávala horní část paže a hruď. Lechtalo to. Řekla, že jsem silný, a já jsem se kvůli tomu necítil namyšleně.

„Co je tohle?” Elinalize se prsty něčeho dotýkala. Byl to přívěšek, co jsem dostal od Lilie. „Aha, aha. Je to roztomilé a nešikovně vyrobené. Kdo ti to dal?”

„Služebná z mého domu.”

„Služebná? Není náhodou z kmene dlouhých uší?”

„Ech? Ne, není... proč se ptáš?”

Ach kruci, odběhli jsme od tématu.

„Není to nic důležitého, ale...” Zdálo se, že Elinalize se významně podívala po svém meči, co měla u pasu. Ukázala mi, co měla přivázané na pochvě. Je to přívěšek podobného tvaru. Ale je mnohem propracovanější než můj. Můj je amatérská práce – její je rozhodně profesionální. „...Zdá se, že se k sobě hodíme.”

Elinalize se ke mně zdánlivě tiskla blíž a blíž. Co se to tady děje? Už nějakou dobu vůči mě projevuje až příliš energie.

„Ten svůj přívěšek jsi dostala už dávno? Možná od muže, co jsi měla vážně ráda?”

„Jo, byl to dobrý muž. Lepší, než jsem čekala. Je to vážně překvapivé. Chtěla jsem s ním mít víc dětí... Byl velmi temperamentní a Ú~ŽAS~NÝ...”

Přemýšlím, jestli mě škádlí. Jsem trochu vzrušený.

„No, i tahle slečna je také celkem krásná.”

Pche. Nejsem takový panic, že při škádlení zpanikařím. Takže jsem si rychle ze spodu strčil do čelisti, abych ji zavřel.

„Nnnn.”

Pak Elinalize v tichosti zavřela oči. Bylo to typické gesto, kdy žena čeká na polibek. I když se to zdálo jako vtip, rukou mi vklouzla kolem zátylku a pohnula se směrem ke mně.

„...Ech?”

Jako vážně?

Byla tady na tohle atmosféra? Je to v pořádku? Nevadí, když do toho vtrhnu celej žhavej~? Jakmile jsem si tohle pomyslel, Elinaliziny oči se s kliknutím otevřely.

„Haa. Tohle je moje chyba. Přestanu.”

„Vážně bys svoje škádlení neměla přehánět.”

„Já nejsem takový ten typ, co by u muže skončil se škádlením. Ale nemám v úmyslu stát se Paulovou snachou. Taky bych ráda zůstala Roxinou kamarádkou.”

...To celou záležitost vysvětluje.

Co se stalo v době, co se Paulova družina rozpadla, že se tahle žena nechce 'asociovat' ani s jeho synem? Na tom nesejde, stejně je to takhle v pohodě.

„Takže, Elinalize, máš se mnou něco oficiálního k projednání?”

„Tak nějak. Přišla jsem ti sdělit dobrou zprávu.”

Elinalize se na mě sladce usmála.

Ten den.

Jsem se dozvěděl, že lokalizovali moji matku Zenith.

-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>