Kapitola 71 - Nedosažitelná moc II (4-5)

Část 4

Na machovo zavolání se po chvilce objevil jediný kupec.

Byl to muž tmavé pleti. Nebylo to jenom opálení. Pravděpodobně byl z kontinentu Begaritto. Byl trochu tlustý a smáčený potem. Ačkoli mu na rameni visela látka na otírání potu, tak látka byla také promočená. Ačkoli z něj čpěl pot, na tomhle trhu bylo tak horko, že se s tím nedalo nic dělat. Já už jsem si také sundal róbu a Zanoba si rozepnul plášť. Fedds byl oblečený jako obvykle s lhostejným výrazem na tváři.


Ale tvář měl rudou.

Z jiných důvodů.

„Zdravím. Já jsem vedoucí pobočky jedné z firem přidružených ke společnosti Rium, firmy Domehni, moje jméno je Fe'Burrito.”

Kupec se představil. Otočil se k Zanobovi a natáhl ruku. Zanoba natahoval ruku ke kupcově tváři, takže jsem si s ním potřásl já.

„Zdravím. Já jsem Rudeus Močál.”

Vyzkoušel jsem tohle jméno. Chvíli se na mě díval zmateně, ale pak se okamžitě široce usmál.

„Aaach, takže vy jste Močál! Slyšel jsem o vás. Teď před zimou jste zabil divokého draka.”

„Měl jsem jenom štěstí; ten drak už byl slabý.”

Jméno dobrodruha řádu A, Rudea Močála, je nějak známo i v těchto končinách. To úsilí, co jsem vynaložil na rozšíření svého jména, nebylo jen tak na okrasu.

„Dneska hledám trpaslíka, ale...”

Fe'Burrito se podíval po Zanobovi a Feddsovi.

„Správně. Tihle dva se podílejí na financování. Hledáme dítě, které bychom mohli od raného věku učit řemeslu.”

Snažil jsem se říct něco vhodného. Nebyla to lež.

„Aha, takže to je takhle... Ačkoli není tak dobré, abych ho vážně doporučil... Každopádně se prosím pojďte podívat. Tudy.”

Poslechli jsme Fe'Burrita a prošli jsme trhem na opačnou stranu a přesunuli se do vedlejší budovy. Mířili jsme do skladu otroků. Ačkoli říkám, že to byl sklad, v řadách byly železné mříže a uvnitř otroci. Vnitřek byl velký zhruba jedno tatami (2m2) a ve všech byl jeden nebo dva otroci. Než je předvedou na trh, omyjí je a natřou olejem, ale zrovna teď smrděli. Otroci uvnitř byli plačící děti a zahlížející otroci, co naším směrem vysílali vražedné úmysly.

Uvnitř skladu bylo několik lidí jako my, co přímo nakupovali.

Fe'Burrito kráčel mezi zamřížovanými klecemi. Pak zavolal na muže stojícího po straně. Pravděpodobně to byl podřízený.

Mířili jsme dál dovnitř. Zastavili jsme se před jednou klecí.

Uvnitř klece byla dívka s prázdným pohledem, seděla s koleny přitisknutými k hrudi.

„Je to tahle... Hej, vyveď ji.”

„Jasně.”

Fe'Burritův podřízený kývl, otevřel klec a vyvedl dítě z klece. Dítě mělo na krku železný obojek. Její rozedranou kůži a kostnaté tělo zakrýval hadr. Vlasy měla tak nějak narudle oranžové. Byly rozcuchané a sem tam šel vidět bílý vlas. Taky měla špatnou pleť.

Objímala se rukama a třásla se. Možná to bylo proto, že jsme byli celkem dost vzadu ve skladišti, ale byla tu trochu zima. Ten pohled, kterým na nás koukala, byl naprosto prázdný. Vypadala opravdu uboze.

Fe'Burritův podřízený na to nebral zřetel a bez váhání z ní strhl ten hadr. Její vychrtlé tělo, tělo dítěte, co nedostává najíst, bylo naprosto odhalené. Jak tohle Fedds uviděl, zamračil se.

„Rudee...”

Buď v klidu. Ani já nemám v úmyslu dělat fotky na Pulitzera.

Chci ji rychle koupit, nakrmit a dopřát jí horkou koupel; jsem plný takových pocitů. Ale trochu mě trápí ty její oči. Ten prázdný pohled. Takové oči už jsem viděl.

„Jak vidíte, je to trpasličí dítě. 6 let věku. Nemá žádné zvláštní schopnosti. Oba rodiče jsou trpaslíci. Otec byl kovář a matka vyráběla ozdoby. Pokud je šikovnost dědičná, tak by měla být přesně taková, jakou si přejete. Ale rozumí jenom řeči Zvířecího boha. Protože jsme si nemysleli, že se prodá, není v nejlepším stavu. Kvůli tomu ji prodáme se slevou.”

Fedds se zatvářil složitě, přikročil k dívce a dotkl se její tváře. Po chvilce se její pleť tak nějak zlepšila. Možná že něco udělal.

„Přirozeně je panna. Není se třeba bát žádných přenosných chorob a podobně, ale jak vidítě, možná je trochu slabá. Ačkoli ji při koupi vyléčíme léčivou magií, rozhodně to není zboží, které bychom vám doporučovali.”

Fedds se na ni díval jako dítě, co zrovna našlo opuštěné štěně. Každopádně splňuje naše kritéria, takže jsem měl stejně v plánu ji koupit.

„Zdravím, slečno.”

Dřepl jsem si na zem a promluvil na ni řečí Zvířecího boha. Jako první je pohovor.

„Já jsem Rudeus. A ty?”

„...”

„Vlastně bychom rádi, abys pro nás něco udělala.”

„...”

„Ehm...”

Ta dívka se na mě prostě dívala tím prázdným pohledem a vůbec neodpovídala. Fe'Burritův podřízený zamával bičem, co měl u boku, ale já ho rukou zadržel.

„Mistře, co se děje?”

„Propadla celkem velkému zoufalství. Má tvář člověka, co nemá vůbec žádnou naději a prostě chce zemřít.”

„...Už jsi takovou tvář někdy viděl, mistře?”

„V minulosti mnohokrát, víš.”

Vypadalo to, že Zanoba a Fedds nad něčím dumali. No, bude nejlepší, když o věcech ze své minulosti nebudu moc mluvit. Přece jenom je to spousta negativních věcí.

Chvíli jsem se na tu dívku díval. Jsou to nostalgické oči. Ve svém minulém životě jsem měl období, kdy jsem se taky tak tvářil. Hmm, myslím, že to bylo, zrovna když jsem oslavil dvacítku. Nedokončil jsem vzdělání, neměl jsem žádné vyhlídky, neměl jsem žádné pracovní zkušenosti a myslel jsem si, že můj život od teď dál nebude nic než jídlo a spánek. Tehdy jsem měl stejný pohled. Když tak o tom přemýšlím, v té době jsem pořád mohl udělat spoustu věcí. Ale protože jsem si kvůli své situaci zoufal, všeho jsem se vzdal. Po pár letech jsem dokonce začal být drzý, že jsem NEET, a ještě se zhoršil. Ale během toho období jsem vážně neměl jedinou naději. Jen jsem si myslel, že chci prostě zemřít.

„Chceš zemřít?”

„...”

„Sama s tím nic nezmůžeš, co? Chápu, jak se cítíš.”

„...”

Dívčiny oči na mě pomalu zaostřily.

„Mám to potom za tebe skončit?” řekl jsem to vážně. Myslím, že to byl lehký tón.

Vážně jsem si tehdy myslel, že chci zemřít. Ale dál jsem žil, aniž bych zemřel. Byla to dlouhá doba plná lítostí.

Od takového života ji nemůžu zachránit. Samozřejmě ji můžu koupit a dát jí práci. Můžu jí koupit oblečení, můžu ji nakrmit a laskavě k ní promlouvat. Ale je pravda, že už bych měl vědět, že takové věci ji nijak nezachrání. Nutit ji dělat věci, které nechce dělat, rozhodně není záchrana.

V tom případě by bylo lepší to pro ni skončit.

Pokud bude jako já. Pokud po smrti bude schopná žít další život. Bylo by dobré, kdyby mohla tenhle svůj současný život nechat a ze všech sil se snažit ve svém novém. Na tomhle světě rozhodně někdo takový existuje. Co lidem říká něco jako, že se ti snaha vrátí, ale to je jen zástěrka, díky které se můžete cítit líp.

Nevím, jestli je tahle dívka takový typ. Z mého pohledu se pořád ještě může snažit. Pořád je mladá nebo spíš velmi mladá a pokud se od teď bude snažit ze všech sil, ať se stane cokoli, všechno dobře dopadne.

Ale já do toho nemám co mluvit. Já jsem byl nevyléčitelný idiot až do své smrti.

Tohle všechno záleží na tom, jak ochotná je. Na mě to rozhodnutí nezávisí.

„...”

„Řekni něco.”

Dívka se nezachvěla. Ale pomalu rozevřela rty.

„————Já nechci zemřít.”

Zamumlala jenom tohle. Byl to vetchý hlásek. Ačkoli to byla bezduchá odpověď, nevadilo to. Takhle to prostě je. Taky jsem takový byl. Takhle to stačí. Nevadí, ani když nechce žít. Dokud nechce zemřít, je to v pořádku.

„Vezmeme si ji.”

Zakryl jsem dívku svou róbou, co jsem měl v ruce. Vytvořil jsem teplý vzduch, abych ji zahřál, a odříkal detoxikační magii. Léčivá magie jí nevrátí sílu; potom ji necháme najíst.

„Fe'Burrito, kolik za ní chceš?”

Jeden velký asurský měďák. To byla cena té dívky.

Část 5

Když jsme tu dívku koupili, umyli jsme ji v umývárce v rohu tržnice. Potom jsme jí v obchodní čtvrti koupili oblečení a jiné nezbytnosti. Pak jsme zašli do vhodné kavárny.

Nebyla to prostá jídelna. Byla to kavárna s dobrou atmosférou. Je to podnik, kterému bych se já sám vyhnul. Vybral ho Fedds. Ale na rozdíl ode mě se tahle kavárna k Feddsovi celkem dost hodí. Nedá se s tím nic dělat, ale cítím se tady tak nějak nesvůj a nedokážu se přestat vrtět.

Možná můžu říct: co se dalo čekat od královské krve. Zanoba je celkem důstojný. Dívka, co jsme zrovna koupili, si soustředěně cpe ústa jídlem. Nepříjemně je jenom mě. Zdálo se, že Fedds měl dobrou náladu. Mumlal něco jako „to jsem rád” a hladil dívku po hlavě.

„Jen tak mimochodem, Rudee, jak se ta dívka jmenuje?”

Když se mě na tohle zeptal, uvědomil jsem si, že jsem se jí ještě nezeptal na jméno. Ten Fe'Burrito mi neřekl, jak se jmenuje.

„Jak se jmenuješ?”

Dívka se po mě podívala, jako kdyby slyšela něco divného.

„...Jmenuju?”

Co?

Je možné, že mojí řeči Zvířecího boha nerozumí? Už jsou to skoro tři roky, co jsem ji používal, ale zdálo se mi, že ve Velkém lese to šlo bez problémů... Mohlo by to být tak, že jsem ve vesnici Dorudia vypadal jako Michael (Američan, co o sobě sám prohlašuje, že umí plynně japonsky), co zrovna dorazil do Tokya? Ne, to není možné... Můj způsob řeči by se neměl moc lišit od Ruijerda.

„Ehm, jak ti lidé říkají?”

„...dítě Bazella z Posvátného železa a Lilitelly z Nádherného sněžného hřebene.”

Protože se mi to nezdálo přesně jako to, co jsem po ní chtěl, přeložil jsem Feddsovi, co mi řekla. Když jsem tak učinil, řekl „ach, aha” a přikývl s vědoucím výrazem na tváři.

„Trpaslíci nemají řádné jméno, dokud jim není sedm let.”

„Řádné jméno?”

„Hm, trpaslíci se prostě do sedmi let nijak nejmenují a když dosáhnou sedmi let, dostanou jméno na základě toho, co mají rádi nebo co obdivují nebo co jim jde.”

Tohle řekl. Co jiného čekat od seniora Feddse, je vážně dobře informovaný, co?

„Aha. Bylo by celkem nepraktické, kdyby neměla jméno.”

„Už tu ani nejsou její rodiče, takže není jiná možnost, než abychom ji pojmenovali my.”

Aha.

„Teď ti dáme jméno, máš nějaké konkrétní přání?”

Když jsem se jí na to jen tak pro případ zeptal, zmateně naklonila hlavu ke straně. Přemýšlím, jestli někdo takový bude schopen tvořit figuríny. Začal jsem být trochu nervózní.

„Jelikož je to holka, musíme jí dát nějaké roztomilé jméno,” řekl Fedds takovouhle holčičí hlášku. Jak jsem to slyšel, v přímém opaku jsem jí chtěl dát nějaké vznešené a mužné jméno.

Ach, to nejde, to nejde.

„Zanobo. Co si o tom myslíš ty?”

Jak jsem tohle řekl, Zanoba se na nás otočil.

„Hm? Nevadí, když o tom rozhodnu já?”

„Já za ní přece jenom neplatil.”

„V tom případě Julius.”

Není pochyb o tom, že to řekl. Nevypadá to, že by o tom přemýšlel.

„To je mužské jméno, ne?”

„Ano, tak se jmenoval můj ubohý bratříček, kterého jsem omylem zabil.”

Já jsem se pravděpodobně tvářil divně. Fedds vypadal, že neví, o co jde.

„Tohle dítě zůstane u mě v pokoji, ne? V tom případě bude lepší, když bude mít jméno, které mi je příjemné.”

To ano, tohle dítě bude bydlet se Zanobou. Zanoba má pokoj pro členy královské rodiny, takže je velký. Já bych taky mohl dostat povolení a nechat ji bydlet u mě, ale pro královskou krev bude mnohem snazší to povolení získat. Proto i když by šel i můj pokoj, přirozeně jsme měli v plánu, že zůstane u bohatého Zanoby. Takhle naše konverzace skončila. Ale vzhledem k tomu, že mu nerozumí, možná nebude špatný nápad, aby zůstala se mnou. Další možností by bylo, že i já bych bydlel u Zanoby.

„No, vzhledem k tomu, že jsi o tom jméně rozhodl ty, tak si myslím, že to nebude vadit. Ale aspoň jí dejme nějaké dívčí jméno jako Juliette.”

„To mi nevadí. Takže to bude Juliette.”

„Juli...ette, huhu, to je pěkné jméno, že?”

Feddsovi na tom přišlo něco vtipného, takže se blaženě smál. V tomhle věku se lidé přece jenom smějí úplně všemu, co...

Když jsme se takhle dohodli, prostě jsem to dívčině oznámil.

„Ode dneška bude tvoje jméno Juliette.”

„Julie...?”

„Juliette.”

„Julie,” řekla dívka a nemotorně se usmála. Ačkoli si nic po „Julie” nezapamatovala, to není problém.

---

A tak jsme Juliette (přezdívka: Julie) přivedli do Zanobova pokoje. Zatímco pozorovala svoje okolí a učila se z toho, batolila se za nepořádným Zanobou a podporovala ho. Když nastal večer, učila se ode mě lidskou řeč a němé zaříkávání. Než šla spát, Zanoba jí svědomitě vyprávěl o figurínách a takhle jí vymýval m— vzdělával. Takovýhle trénink a úsilí pokračovalo.

Jen tak mimochodem, Zanoba dál pokračoval v tréninku opatrného pohybování prsty. Jednoho dne pravděpodobně chtěl být schopen sám něco vyrobit.

---

Náš plán na výrobu figurín kousek po kousku pokračoval.

Kromě toho můj skutečný cíl nejevil žádné známky pokroku.

----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>