Kapitola 70 - Nedosažitelná moc I (3-4)

Část 3

Začněme prostě závěrem.

Nedokázal to. Zanoba nedokázal použít němého zaříkávání k výrobě sošek.

Byly k tomu dva důvody. Zaprvé to byla skutečnost, že nedokázal ovládat magii bez zaříkadel. Zadruhé to bylo to, že mu scházela moje zdrcující manová kapacita.


Když tak o tom přemýšlím na tomhle světě jsou jen stěží nějací lidé, co dokážou použít magii bez zaříkadel. Mezi lidmi, co jsem potkal, to byli jenom Orsted, Fedds a Sylphy. Na této škole byl ještě jeden, učitel, co dokázal používat větrnou magii bez zaříkadel. Ale bylo mi řečeno, že loni zemřel. Jelikož já jsem toho byl schopen od dětství, nikdy mi nepřišlo, že by magie bez zaříkadel byla tak pokročilá technika. Když tak o tom zpětně přemýšlím, ani Eris a Ghyslaine nebyly schopné se magii bez zaříkávání naučit. Jelikož je to takhle, tak nebylo možné, aby to člověk, co se zrovna začal učit magii, jako Zanoba byl schopen použít.

Kromě toho ten problém s manovou kapacitou je důležitější. Když já modeluji sošky, tak efektivně a neustále spotřebovávám manu. K výrobě sošky spotřebuju značně velké množství many.

Tehdy jsem to poprvé pochopil. Tak nějak se zdá, že množství many, co mám, je dalece větší než u ostatních. Ne, v hrubém slova smyslu jsem si toho matně všiml. Myslel jsem si, že mám nadprůměr. Ale nemyslel jsem si, že to je tak velký nadprůměr. Když jsem byl dobrodruhem a viděl mágy, kterým došla mana, pomyslel jsem si něco v tom smyslu: mrhali manou na zbytečnosti. Abych to vyjádřil číselně, pokud bychom řekli, že normální mág má 100 many, myslel jsem si, že já mám kolem 500 nebo tak. Ale ve skutečnosti se zdá, že mám mnohem, mnohem víc než to. Když si pomyslím, že Zanoba nebyl schopen vymodelovat ani jedinou část sošky.

No, moje záležitosti stranou, Zanoba se velmi snažil.

Budil se brzy ráno a spotřeboval veškerou svou manu, dokud neomdlel. A pak když se probral, spotřeboval veškerou svou manu, dokud neomdlel. Tohle opakoval celý den. Možná to je proto, že neustále používal svou manu až do samotného limitu, ale začaly se mu trochu propadat tváře. Tvář měl jako kostlivec a byla mokrá od slz a hlenu. Neměl nadání v oboru, který chtěl dělat ze všeho nejvíc. Tolik bylo očividné.

Provedl jsem mu něco krutého. Kál jsem se z toho a omluvil se mu.

„Promiň.”

Zanoba potřásl hlavou a bezmocně odpověděl: „Ne, kdybych byl nadanější...”

Silueta muže zasaženého žalem. Silueta smolaře obklopeného pláštíkem lítosti. Nebylo by dobré, kdyby se teď a tady vzdal.

Promyslím to.

Vážně je škoda, že Zanoba nezvládá ani první krok ve výrobě figurín. Ale i tak se nedá nic dělat, protože němé zaříkávání je pro něj prostě nemožné. Jelikož se mu ani nedostává many, tak je pro něj pravděpodobně nemožné tvořit figuríny stejnou metodou jako já.

„Dobrá. Tak změňme metodu výroby.”

Spontánně jsem se dostal k takovému záběru.

„Existuje jiný způsob?!”

Zarmoucený Zanoba najednou oživl a teď se nakláněl ke mně.

„Jo. Zkusme metodu, co vyžaduje co možná nejméně many,” řekl jsem a vytvořil hroudu hlíny. Je to jíl. „Ačkoli jsem na vytvoření tohohle použil magii, pravděpodobně bys měl být schopen to najít v přírodě.”

Odkud lidé získávají jíl? Slyšel jsem, že slavní hrnčíři se rádi uchylují k samotě v horách, ale hory a lesy jsou na tomto světě nebezpečné. Ale zdá se mi, že třeba golemové jsou vyrobení z něčeho jako jíl, takže se jíl dá pravděpodobně sehnat i jinak, než že si ho člověk sám nakope.

„Co s tím budeš dělat?”

„Modelovat.”

Modelování.

Je to ta nejstarší a nejspolehlivější metoda, ale také je nejobtížnější.

Modelováním vytvořím jeden díl figuríny po druhém. Pokud to provedu takhle, tak by mělo být možné vyrobit figurínu i bez pomoci many. Je tu problém, že nám chybí řádné nástroje, ale to pravděpodobně budeme moct vyřešit, když se ve městě porozhlédneme po nějakém magickém předmětu. V minulosti jsem viděl nože, co dokázaly projet kamenem jako máslem.

„Aha. Mistře! S touhle metodou bych toho měl být schopen i já!” řekl Zanoba vesele.

Jeho tvář byla plná naděje.

Část 4

Jeho naděje se prostě zhroutila.

Zanoba nedokázal zručně používat své prsty. Důvodem toho byla jeho vrozená schopnost. Nadlidská síla.

Vskutku mu ta nadlidská síla překážela. Dokázal ji ovládat natolik, že nic nezničil. Ale to bylo asi tak všechno. Bylo pro něj obtížné provádět delikátní práci potřebnou k tesání jednotlivých částí.

Zanoba vytrval každý den s očima podlitýma krví. Jeho vášeň byla skutečná.

Aniž by zamhouřil oka, ponořil se do výroby sošek, dokud téměř sám nezemřel hladem. Protože to nešlo tak, jak chtěl, znovu a znovu to předělával. Pokaždé brečel, křičel a vydával podivné zvuky.

A pak ji dokončil: sošku, co vytvořil od základů.

V žádném případě se o ní nedalo prohlásit, že je pěkná. Nebylo to řemeslně zručné a kdybych tohle viděl ve svém minulém životě, tak bych se mu možná vysmál. Bylo to jako takové ty špatně vytvořené vtipy ve photoshopu, co jich bylo na internetu plno. Ale já věděl. Věděl jsem, že tohle je jeho vášeň. Nikdy bych se mu nevysmál. Ale i když jsem se nesmál, sám Zanoba věděl, že ta soška je špatně udělaná.

„Mistře, nedokážu to... já... nedokážu to, tak jako Mistr!”

Zanoba plakal. Nebyl schopen vytvořit, co v duchu viděl, a tak plakal. Stižený žalem, zdálo se, že nemá ani sílu stát.

Od začátku našich lekcí do konce uběhly dva měsíce. I když jsem viděl Zanobův depresivní a zmožený výraz, tak jsem nemohl nic dělat.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>