Kapitola 70 - Nedosažitelná moc I (1-2)

Část 1

Zanoba Shirone. Třetí princ z království Shirone. Miko, jenž od narození vládl nadlidskou silou.

Je to deviant. Nepopiratelně deviant. Možná byste mohli říct, že to je extrémní otaku se zaměřením na figurky. Než si toho všiml, zíral na sošky každý den. Když má náladu, tak ty sošky jemně poplácává.

K soškám se nikdy nezachová hrubě. Ačkoli když je vzrušený, tak nedokáže ovládat svou nadlidskou sílu; nikdy neudělá chybu, co se týče zacházení se soškami.

Možná že se do těch sošek zamiloval.

Láska.


Správně, miluje sošky. Slepě je miluje.

Například u sebe v pokoji má měděnou sochu nahé ženy. Slyšel jsem, že ji zahlédl ve městě a z náhlého popudu ji koupil.

Je to socha nahé útlé, ale okouzlující dívky.

Když jsem poprvé hledal Zanobův pokoj, tak tu sochu nahý objímal. Byla to moje chyba, že jsem se ho snažil překvapit a vešel bez zaklepání. Není pochyb, že to já jsem pochybil, ale když mě Zanoba spatřil, nervózně se oblékl a nehezky se mi uklonil.

Nevadí mi, ani když mi nebude vysvětlovat, proč tu sochu objímal a nahý.

Jeho láska pro sošky a panenky je abnormální. Tady nahoře na severu ještě občas zasněží. Venku je chladno, takže nemusím ani zmiňovat jak studená taková socha bude. Ale on uspokojoval svou touhu i navzdory nebezpečí vlastních omrzlin. Byla to oddanost na takové úrovni, kterou nikdo jiný nemohl napodobit.

Ale není to tak abnormální, že bych to nechápal. Ve svém minulém životě jsem přece také „používal” figuríny. Ale nikdy jsem k tomu nepoužil Svatou Sošku (sošku Roxy). To je přece jenom něco nepřijatelného.

...Když jsem se o tom zmínil, nikde jsem v Zanobově pokoji neviděl Roxinu sošku. Možná ji nechal v Shirone?

Část 2

Ten Zanoba jednoho dne...

Najednou přede mnou padl na kolena s hlavou u země. Stalo se to v noci. V ruce jsem měl sošku, co jsem tvořil.

„Mistře, prosím, nauč mě, jak dělat sošky!”

Ten poslední měsíc jsem Zanobovi neustále říkal, aby ještě chvilku počkal. Ačkoli trpělivě čekal jako domácí pes, zdá se, že konečně dosáhl limitu.

„Copak jsme si to neslíbili?! Proč jsme ještě nezačali s hodinami?!”

Zanoba byl trochu naštvaný. Samozřejmě jsem neměl žádný důvod jej odmítnout. Přece jen jsem mu to slíbil. Kvůli tomu jsem cvičil, abych oprášil svoje schopnosti. Taky tu bylo ještě to, že můj každodenní život se ještě nezklidnil, že jsem byl ještě daleko od dosažení svého nejvyššího cíle a že jsem ještě nenašel příležitost ho učit.

„...Můj drahý Zanobo. Tento můj výcvik bude přísný, víš.”

Naschvál jsem promluvil celkem s láskou a Zanobu to zarazilo. Pak vážně přikývl.

„Samozřejmě, mistře, prosím, nepodceňuj mě. I kdybych měl chrlit krev, tak se naučím podstatu mistrovy metody výroby sošek.”

„Hmmm. Máš ducha.”

A takhle jsem začal Zanobu učit mou techniku výroby sošek.

Využíval jsem čas před spaním a učil ho zhruba 1~2 hodiny denně. Taky jsem k tomu měl své vlastní motivy. Jeho láska k soškám byla skutečná. Navíc byl královský šlechtic, byl bohatý. Vzdal jsem se představy, že budu svoje sošky barvit, a svého snu o velkovýrobě sošek, ale s jeho vlivem by to mohlo být možné.

Prvně vyrobím ve velkém Roxinu sošku. Před lety jsem to vyrobil jako unikátní předmět, ale na tomto světě existuje umění výroby bronzových soch, stejně jako umění výroby panenek západního typu. Když ty dvě techniky řádně začlením, tak i když řemeslnická kvalita opadne, měl bych být schopen je vyrábět ve velkém.

Potom přijde na řadu Ruijerdova soška. Na základě skutečné historie sepíšu knihu, co oslavuje kmen Supardů. Bude to příběh plný bojových scén, co lidé tohoto světa mají tak moc rádi, a na rozdíl od zobrazování známých hrdinů to bude o muži, co se nikdy nevzdal, o jeho utrpení a konfliktech, kterým čelil při svém snažení. Bude se to prodávat se soškou.

Ta soška bude dárek ke knize. Přece jenom je velký rozdíl, když se hlavní hrdina nějak vizuálně ukáže. Pokud to bude úspěch, mohlo by být pěkné jako další napsat knihu, co popisuje Roxy a její velkolepé skutky.

Dobrá, zvládneme to. Ačkoli pro mě samotného by to mohlo být nemožné, Zanoba je pořád královská šlechta nehledě na to, co o něm kdo povídá. Je bohatý. Taky má vášeň. Rozhodně nebude lepšího partnera pro tento podnik než jeho.

Existuje rčení, že člověk nemá říkat hop, dokud nepřeskočí. V té době to na mě rozhodně pasovalo.

„Takže tě naučím své tajné techniky!”

„Ano! Mistře!”

Naše modelování sošek byl jenom začátek.

------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>