Kapitola 68 - První školní den II (3-4)

~ S radostí oznamuji, že příští týden jedu na (zaslouženou) dovolenou do "divočiny bez wi-fi a jiných výdobytků techniky", takže žádné nové příspěvky. ~

Část 3

Mířil jsem na setkání se Zanobou, do jídelny. Jídelna je samostatná budova o třech podlažích. Studenti jsou hierarchicky rozdělení.

3. podlaží je pro členy královských rodin a šlechtu lidské rasy. 2. podlaží je pro prostý lid a zvířecí rasy. 1. podlaží je pro dobrodruhy a Magickou rasu.

Já si myslím, že tohle je spíš odlišnost než diskriminace. Když šlechta jí s démony a dobrodruhy, až příliš často dochází ke rvačkám. Je tam velký rozdíl, jako ve stolování a podobně.

Jelikož jsem dobrodruh, myslel jsem si, že první patro bude v pohodě.

„Prosím, tudy.” Zanoba navrhl, že na třetím patře dostaneme lepší jídlo a služby, takže mě táhl s sebou.

„Uu...”


Když jsem se objevil na schodech, okamžitě se na mě obrátily pohledy všech. Zdá se, že v mém momentálním stavu ze mě doslova čpí pach prostého člověka. Jelikož je venku chladno, mám přes svojí uniformu nataženou róbu. Tu šedou róbu, co jsem si koupil před pěti lety. Manžety má ošoupané a na hrudi jsou vidět velké záplaty. Jelikož jsem poslední dobou dost vyrostl, také na mě vypadá menší. Když to řeknu po lopatě, teď je dost omšelá.

V prvním a druhém patře byli studenti, co na sobě měli róbu jako opatření proti chladnu venku. Ale na třetím podlaží nebylo jediného člověka, co by to tak dělal. Lidé na třetím podlaží, kteří se chtěli zahřát, na sobě měli pelerínu nebo propínací vestu. Kdybych měl použít nějaký snadno pochopitelný příklad, pak by to bylo: pokud jsou všichni v oblecích, pak jenom já mám tepláky. Dokonce i já, kdo se o šaty nezajímá, dokážu zachytit tu sžíravou atmosféru.

„Zanobo, myslím, že se do tohohle prostředí nehodím, mohli bychom se jít najíst do druhého patra?”

„Já do druhého patra nepůjdu kvůli Rinie a Purseně.”

„Tak co takhle první patro?”

„V prvním patře je spoustu zabedněných lidí, co nechápou koncept stolování. Člen královské rodiny jako já nebude ani na okamžik ve společnosti takových individuí.”

„Tak to asi budeme jíst odděleně.”

„To je kruté! Až do teď jsem se s tebou nemohl setkat, mistře, copak jsi vůbec nepomyslel na to, kolik jsem toho musel vydržet? Alespoň se se mnou najez...”

„Prosím, nenuť mě snášet jídlo tady.”

Dohadovali jsme se na okraji schodiště.

Ačkoli bylo schodiště široké, někteří studenti měli kvůli nám potíže projít kolem. A v tom okamžiku...

„Kya~ To je pan Luke!”

Zezdola jsem slyšel halas. A ty pronikavé hlasy se přibližovaly.

„Pan Luke~ je vedle mě~”

„To ne! Pane Luku, nechoď~!”

„Hele~ Luku, nevadilo by, kdybych šla na příští rande taky?”

Po schodech se snaží vyjít jeden svůdce v obležení žen.

„To nemůžu udělat, promiň, nemůžu randit s více jak dvěma ženami najednou. Mám jenom dvě ruce, víš. Kdybych si vyšel se třemi, tak by se ta třetí cítila příšerně, kdybych ji nebyl schopen provádět kolem, ne?”

„Ech~ To by bylo zklamání~”

„Fufu, strašné, že? To proto, že jsem tak oblíbený. Pojďme na rande někdy jindy, dobře? Příští měsíc už budu mít levou ruku určitě prázdnou!”

Zatímco po cestě říkal tyhle neuvěřitelné věci, zezdola přišel chlapec, co vypadal jako Paul. Po boku na obou stranách měl dívky, kterým se hruď v uniformách jasně nadýmala. Stoupal po schodech, zatímco je vzal kolem pasu a bezstarostně se smál.

Tohle je rozhodně ten samý chlápek, co jsem viděl na zahajovací ceremonii. Luke? Tak se jmenoval, že? Jaké že měl příjmení? Skywalker?

Zatímco jsem o tomhle přemýšlel, Luke najednou upřel oči na mě.

„Hej, ty...”

Luke přimhouřil oči. Ta lehkovážná tvář před chviličkou postupně zpřísněla. „Pokud si to dobře vybavuju, ty jsi ten, co Feddse...”

Jak tohle řekl, okamžitě jsem se uklonil. Tenhle člověk také viděl zápas mezi mnou a Feddsem. A zatímco se zdá, že Fedds už se nezlobí, Luke jako jeho kolega možná stále má nějaké ty pocity nepřátelství. Takoví lidé mají sklony strachovat se o čest své skupiny.

„Těší mě, že tě poznávám, jsem Rudeus Greyrat. Doufám, že na mě budeš ode dneška nahlížet laskavě. Ať spolu vycházíme, seniore.”

„Ach~ já tě znám, Fedds se o tobě zmínil.” Luke se na mě nesouhlasně díval. „Takže to beru tak, že moje jméno už znáš?”

„Ne...”

Přesně jako mladší bratříček šampiona na konci století, když se ho najednou na něco zeptají, jsem potřásl hlavou. Ačkoli jsem zaslechl jméno Luke, jeho skutečné jméno jsem neznal.

„Aha, takže vůbec nebereš zřetel na ostatní, co?”

„P-promiň. Pokud by ti to nevadilo, mohl bych mít tu čest, abys mi sdělil své jméno?”

Luke se mi chviličku rozmrzele díval do tváře. Po chvilce si odfrkl. „Já jsem Luke Notos Greyrat.”

„Ech~ co je tohle, to není možné~?”

„Možná bych ti měla říct, že ta róba je až pří~liš ošklivá, pravděpodobně bys měl začít s lemy toho hadru.”

„Jelikož je ta látka ošuntělá, možná by sis měl prostě koupit novou~”

Slyšel jsem káravé hlasy skupiny dívek, co jej doprovázely, jak na mě nešetřily ostrou kritikou. Ale nic, co říkaly, ke mně nedolehlo.

Luke Notos Greyrat.

To bylo původní jméno mého otce, Paula. Paul Notos Greyrat.

Nemanželské dítě?

Nepravděpodobné.

Paul se jména Notos zřekl už dávno. Ale jelikož své jméno vyslovil s hrdostí, možná že je... něco jako můj bratranec?

„Mistře, zdá se, že tě to přitahuje k různým otravným lidem.”

„To ano, takže co kdybychom teď přestali se vší touhle přitažlivostí?”

„Tamto byl Luke, vyšší šlechta z Asurského království. Ačkoli se oficiálně vede jako student, ve skutečnosti je to stráž princezny Ariel.”

„...Každopádně jídlo tady si rozhodně nechám ujít.”

„Nemáme nějakou jinou možnost...?”

Poté jsme učinili kompromis a najedli se venku. Jelikož bylo pěkné počasí, bylo vážně snadné zemní magií vyrobit stůl a židle a improvizované Caffé Terrasse bylo hotové.

Zanoba byl při tomto magickém počinu celý ohromený a nahlas říkal „jů!”.

Šťastně jsem přijal pocity člověka přede mnou, co byl tak dojatý.

Během jídla jsem si vyslechl celou situaci, v které se princezna Ariel a její čestná družina nacházela.

Ariel Anemoi Asura. Věk: 17 let.

Pravá dědička asurského královského trůnu.

Druhá princezna.

Královna Asury nebyla požehnána mnoha dětmi a měla jen jednu dceru; té dceři bylo dáno v pořadí třetí právo na trůn. Když královna porodila druhé dítě, jen těžko se zotavila a nedokázala snést, že musela pohřbít své mrtvé dítě. Nakonec byla schopna porodit jen jedno dítě s asurskou krví.

Kromě Ariel jsou ještě dva princové, co usilují o trůn. První princ a druhý princ. Vlivní vyšší šlechtici Asurského království mezi sebou soupeřili, koho budou podporovat jako krále a poté budou čerpat výhody z jeho podpory. Jak už to tak bývá, ne každému člověku, co svou podporu nabídl, z toho něco vzejde. Jelikož se do tohoto boje zapojila i skupina kolem premiéra, je to přirozené. Lidé nižšího řádu se zanedbávají.

A tak se ti, kteří by ani u jednoho prince s největší pravděpodobností moc neuspěli, nahrnuli k naivní princezně (Ariel) a naslibovali jí hory doly. Takhle vznikla Frakce druhé princezny. Ale před čtyřmi lety udolali skupinu lidí, kteří Ariel podporovali nejvíce. Pod záminkou studia v zahraničí zamířila na tuto školu v samo uvaleném vyhnanství.

Taková princezna má dva strážné.

První je Fedds.

[Tichý Fedds].

Člověk, co dokáže používat němé zaříkávání.

Během té chaotické doby, kdy princeznina frakce přišla o svou moc, svými ohromnými schopnostmi odrazil veškeré pokusy o vraždu. Kde se narodil nebo co dělal do své dospělosti, je povětšinou záhada, ale ví se o něm, že patří k rase elfů.

Říká se, že je jen málo lidí, kteří se zvládnou naučit němé zaříkávání. Sice jsem o jeho mistrovi nic neslyšel, ale zdá se, že to je prostě obecný sklon skrývat o jeho existenci úplně všechno. Zástěrka toho všeho bylo, že Feddse prý potají vycvičil asurský královský palác, aby byl nějaký chladnokrevný vrah— Automatický bojový stroj.

Druhým strážcem je Luke.

Luke Notos Greyrat.

Druhorozený syn současné hlavy rodiny Notosů, Philemona Notose Greyrata. Od začátku byl strážným rytířem princezny Ariel; od svého narození byl podroben zvláštní výchově. I poté, co přišla o své postavení, chtěl být dál jejím strážným rytířem. Pokud se jí náhodou podaří obnovit svůj vliv, pak v té době bude její pojistkou, až nastane čas k návratu do toho sváru o nástupnictví.

Byli středem pozornosti od chvíle, kdy poprvé přišli do této školy; lidé jim závidí a zároveň se zdá, že se jich také uctivě obávají.

„Ale varuji tě, že některé části jsou jenom moje vlastní domněnky,” dokončil Zanoba.

„Ach, díky... Hele, Zanobo, zdá se mi, že jsi celkem dobře informovaný.”

„To proto, že mě přinutily, abych to prověřil.”

„Kdo?”

„Ty dvě bláhové ze Zvířecí rasy.”

Zdá se, že Rinia a Pursena. To říkala Zanobova útrpná tvář. Taky si z něj udělaly nohsleda?

„Zanobo... ty... ty dvě tě týrají?”

„Týrají? Ne, během boje jsem musel přiznat porážku, to je všechno.”

„Kapituloval jsi, co?”

Zanoba se zatvářil složitě. Ale jeho hlas byl plochý. Pokud k něčemu takovému svolil, tak je to v pořádku... Pokud ho ty dvě týrají, pak by pro něj bylo těžké se k tomu přiznat. Pokud to Zanobu trápí, tak mu chci pomoct.

Ale nevím, jak moc je druhá strana silná. Možná bych se měl přidat k Zanobově frakci. Přece jenom pocházejí z kmene Dorudia, takže jsou výjimečné bytosti – také si znepřátelují a terorizují členy jiných zvířecích kmenů. Na všechno se okamžitě dívají s předsudky. Je děsivé, jak moc se naše logika odlišuje. Ale taky jsou mezi nimi dobří lidé. Například Ghyslaine. Kromě toho jsem spojenec týraných dětí!

„Prosím, kdyby ti dělaly něco nepříjemného, tak mi řekni. I kdybych toho moc nezmohl, chci ti pomoct.”

„HAHAHA! Mistře, nemusíš se zavazovat k mým problémům, neboj se. Místo toho se pojďme bavit o úžasných věcech jako figuríny!” řekl Zanoba a zasmál se.

Fu~mu...

Hmm, dál budu celou situaci sledovat.

Část 4

Po obědě jsem se šel znovu procházet.

Ale jelikož mě nenapadlo žádné místo, na které bych se měl podívat, když jsem si zhruba prošel školní budovy, otočil jsem se a šel zpět do knihovny.

Hledal jsem další dokumenty související s Metastázovou událostí. Ale předně jsem nic takového jako knihovna do teď nepoužíval. Takže jenom vyhledávání dokumentů mi zabralo celkem dost času. Knihovník mi předal seznam knih k pročtení. Jedna kniha měla ve svém názvu slovo „metastáza”, takže jsem si vybral tu. Také jsem našel knihu v řeči Mořského boha, kterou jsem hledal. Všechno to mi zabralo pár hodin.

Kromě toho ta kniha, kterou jsem si našel, není moc podrobná, co se teleportace týče, a je tam strašná spousta obtížných slov a technických termínů. Je psaná v řeči, kterou ani neznám... Pokud tuhle knihu nebudu číst obezřetně, tak mi unikne většina informací.

„Pokud budu dělat řádný výzkum, tak bych měl mít aspoň zápisník.”

Čtení, pochopení a pamatování mělo všechno svá omezení. Když jsem si tohle uvědomil, požádal jsem o svolení si tu knihu prozatím vypůjčit a odešel jsem.

Venku se už setmělo. Všichni studenti, kterým skončilo vyučování, začali mířit zpět ke kolejím. Také se zdá, že pár z nich míří do knihovny.

Čelil jsem tomu příchozímu davu studentů a zamířil do kantýny.

Kantýna je nedaleko této školní budovy. Spíš než kantýna mi to přijde jako nějaká drogérka na rohu. Když jsem vešel dovnitř, vesele tam nakupovalo pár studentů.

Když jsem se zhruba rozhlédl kolem, byly tam na prodej magické učebnice, magické kameny, róby, dřevěné meče, cvičné hůlky a podobně. Dokonce tam měli i každodenní nezbytnosti jako tašky, boty a mýdlo. A taky tam bylo i jídlo jako sušené maso a uzené maso a láhve s nápoji jako saké nebo pitnou vodou. Zkrátka jsem z toho měl pocit, že tam bylo skoro všechno, co člověk potřeboval.

Řádně jsem si koupil svazek papírů (držené pohromadě motouzem), inkoust a pero a pak jsem zamířil zpět. Vlastně jsem vůbec neměl v plánu takhle moc nakupovat, když jsem sem přišel. Upřímně, co jsem sem vlastně přišel dělat? Samozřejmě, vyléčit svou chorobu. Pořád nemám ani ponětí, kde vůbec začít.

Když jsem dokončil své nákupy a vyšel ven, okolí už bylo temné. Zatímco něco jako pouliční osvětlení neexistovalo, normální cesty byly matně ozářené, takže se po nich dalo chodit bez problémů. Ačkoli zima skončila, na cestě pořád ještě leželo trochu toho sněhu. Zatímco jsem koukal pod nohy, spěchal jsem po cestě ke koleji.

V okolí nikdo nebyl. Ačkoli jsem v dálce slyšel nějaký hluk, mám pocit, že jsem se zatoulal do míst, kam lidé normálně nechodí.

Co se týče té školní budovy přede mnou, to je dívčí kolej. Jelikož je blízko chlapeckých kolejí, cesta vedoucí na chlapecké koleje náhodou vede přímo před dívčími kolejemi. Aniž bych o tom nějak moc hluboko přemýšlel, prostě jsem dál pokračoval v chůzi. A pak...

„Hm?”

Najednou ze shora něco spadlo. Bylo to bílé. Ale nebyl to sníh. Instinktivně jsem to chytil.

„Ooo.”

Když jsem to rozprostřel, byla ta čistě bílá látka. Bylo to trochu zdobené, ale nebylo to nijak moc okázalé a vydávalo to upravený a čistý dojem. Tradičně uctívaný název byl „kalhotky”.

Někdo se je možná snažil sušit ve stínu. Pomyslel jsem si, že pokud bych vzhlédl, možná bych byl schopen zahlédnout majitelku tohoto ztraceného předmětu. Ale jelikož je tma, tak tu tvář nedokážu rozeznat. Ale viděl jsem siluetu...

„...E~hm, neztratil někdo něco důležitého?”

„Kyaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa! Zloděj kalhotek!”

Ech?

Křik školačky.

Nebylo to z vrchu.

Slyšel jsem ho zezadu.

Když jsem se nervózně otočil, zjistil jsem, že na mě ta postava ukazovala a přitom křičela. Tohle je nedorozumění. Ale teď je příliš pozdě na to, abych o tom přemýšlel.

Jen pár okamžiků od chvíle, co ten křik začal, se okno na verandě s bouchnutím otevřelo. A z prvního podlaží seskočil stín. Stín. Stín. S tímhle jsem v obležení těchto obviňování zůstal v pozici, kdy jsem kalhotky držel zvednuté. Tak nějak nevím, co se děje.

„A— no~, ehm...”

„Pche!”

V čele toho všeho byla dívka s nadměrně dobře stavěným tělem. Jak to mám říct? Dívka? Žena? Lupič? Gorila? Takový jsem měl z toho člověka dojem. Ramena měla skoro dvakrát tak široká než já. Je ze Zvířecí rasy...? Možná že je pravděpodobně z Magické rasy.

„Jsi úchylný smetí!”

Vyplivla na mé zmatené já. Najednou mě uráží. To se mi nezdá jako počínání někoho, kdo má být mudrc lesa.

Co?

Co se to děje?

Proč se ke mně najednou chovají jako ke zloději kalhotek?

Samozřejmě, jako patnáctiletý chlapec se o spodní prádlo zajímám. Ale tentokrát jsem se je nesnažil ukrást, dokonce jsem si k nim ani nepřičichl. Jen jsem je popadl, než dopadly na zem, to je celé. Jen jsem se je snažil vrátit majitelce.

„Počkejte, prosím, já nic neudělal.”

„Nic jsi neudělal?”

Gorilí dívka mě popadla za paži. Měla obrovské ruce.

„Pokud to je nic, tak co máš v rukách?”

V mých rukách rozhodně něco je. Zašklebila se na mě, jako kdyby chtěla říct, že to je důkaz proti mně. Okolní pohledy jsou plné nepřátelství. Začaly se mi třást nohy.

„To... to jsou kalhotky paní Ariel, ne? I když někdo jako ty princeznu obdivuje, to ti není hanba udělat něco tak nestydatého!”

Po Gorilině jízlivých slovech se okolní dívky přidaly s posměšky jako „správně” a „úchyl” a „jdi zemřít”. Co to kruci, vždyť už brečím.

„Poslouchej mě! Tudyma nechoď, někdo jako ty by se měl kát ze svých činů a už by mu nikdy nemělo být dovoleno něco takového znovu udělat.”

Táhla mě s sebou, byl jsem lapený od paže po rameno. Mým jediným vzdorem byly rýhy v hlíně, co po sobě zanechaly paty mých bot. Síla dívčích kolejí. Ačkoli jsem nabíral svaly, vážně byl rozdíl ve svalové hmotě tak velký?

Prostě mě táhne do budovy. Podrobí mě nějakému strašnému lynčování? Obvinili mě křivě.

Mám utéct? I když jsem neudělal nic špatného? Pokud uteču, rozšíří se ta zkazka do daleka? Co mám dělat, tohle je úplně jako pocit, když vás křivě obviní ze sexuálního obtěžování ve vlaku. Dokážu je to slovy přimět pochopit? Ale na to už je možná příliš pozdě...

Ne, v takovýhle chvílích musím zůstat tvrdohlavě přesvědčený o své nevině. Nic špatného jsem tu neudělal. Jak jsem si tohle pomyslel, použil jsem zemní magii a pevně přilepil své nohy k zemi. Okamžitě jsem se přestal pohybovat a Gorila se zatvářila překvapeně. Hodlal jsem se tím nedorozuměním probojovat.

„Hee~ Co jako, to se hodláš uchýlit k násilí? I když jsi jenom podělaný nestydatý zloděj kalhotek. Myslíš si, že dokážeš vyhrát proti nám všem?”

Možná, co já vím.

Zatímco jsem měl pocit, že nevyhraju způsobem, jakým bych chtěl... Ale zloděj kalhotek. Pokud se teď a tady uchýlím k násilí, tak na sobě budu mít nálepku zloděje kalhotek. Je to falešné obvinění. Ale pokud se uchýlím k násilí, pak se to falešné obvinění s největší pravděpodobností změní na znásilnění a bude se to dál kupit. A to momentální falešné obvinění se naprosto ztratí. Možná že administrativa bude muset podniknout nějaké smířlivé kroky a nakonec mě možná zaženou až do bodu, kdy budu muset odstoupit ze školy.

Taková otrava.

Co z tohohle vzejde dobrého?

„Počkejte chvilku! Zadržte to zatčení, prostě chvíli počkejte!”

Byl to hlas chlapce ve vysoké tónině.

„Pane Feddsi!”

„E~! Pan Fedds?!”

„Pan Fedds promluvil?!”

„Co se to tady děje?!”

Tím davem proplouval malý chlapec s bílými vlasy a slunečními brýlemi.

Byl to Fedds.

„Omlouvám se— ty kalhotky— jen jsem se je po vyprání snažil usušit a omylem mi spadly dolů. Sebral je jen kvůli mé chybě.”

Fedds stojí mezi Gorilou a mnou a ztěžka oddechuje. A obtěžoval se vysvětlit, co se stalo. Gorilla si odfrkla.

„Fe—pane Feddsi. Už vím, že tě Ariel pověřila praním svého spodního prádla.” Ale Gorila pokračovala: „Ale tohle a tohle jsou dvě různé věci. Tenhle chlápek kráčel v tuhle noční hodinu tudy kolem kolejí. Už se rozhodlo, že po západu slunce tudy smí chodit jenom ženy.”

Ach, takže takhle to je?

Neviděl jsem žádnou ceduli, kde by se to hlásalo.

Já, jenž vyhlížel zmateně, jsem se podíval po Feddsovi.

„Je to nový student, Zvláštní student, a je na pokoji sám, takže nemá žádného spolubydlícího, co by mu to malé kolejní pravidlo vysvětlil. Přimhouříš nad tím oko, prosím, kvůli mně?”

Fedds byl zoufalý.

I v jeho hlase jsem cítil zoufalství.

Tak nějak chci vědět, proč je zoufalý.

Gorila se podívala mým směrem. Je to pravda, nebo tak to aspoň vypadalo, že chtěla říct. Já kývl. Gorila mě ještě chvíli držela za ruku a podívala se Feddsovi do tváře.

„Pche, když tě tady pan Fedds tolik brání, tak je to možná pravda. Ale taky je pravda, že jsi porušil úmluvu mezi kolejemi. Takže ti je pořád třeba ukázkového trestu.”

Jak to řekla, pokusila se mě znovu odtáhnout, ale zarazila se. Než se kdokoli nadál, Fedds vytáhl svoji hůlku. A mířil jí Gorile do tváře.

„Jsem si jistý, že jsem zrovna řekl, že neudělal nic špatného. Poslouchej, radši bys od něj měla dát ruce pryč...”

„Fu~ pane... Feddsi?”

Hlas, v kterém byl přimíchán hněv. Okolí začalo hlučet. Dokonce i ve tmě jsem viděl, jak Gorila zbledla.

„Nebo možná chcete, abych vás všechny tady poslal na ošetřovnu?”

Ten je tak NAD VĚCÍ~

Taky chci být schopen říct aspoň jednou něco takového.

„Ts... Fajn, jasný.”

Pustila mi ruku, i když v tom bylo trochu násilí. A odstoupila od tohoto přišpendleného dítěte. To zápěstí mě pořád bolí. Ale nepotřeboval jsem léčivou magii.

„Pane Feddsi, všechno jenom proto, že jste se obtěžoval ho bránit. Ale ty tam! Po setmění už se kolem dívčích kolejí nikdy nepoflakuj. Pokud tě tu příště najdu, tak nebudu mít smilování!”

Když po mě na rozloučenou vrhla takovou výhrůžku, vrátila se dovnitř verandovým oknem, z kterého se předtím objevila. I ostatní dívky se po mě významně podívaly a rozešly se. Během okamžiku z toho místa zmizely všechny ženy.

„Fuu~... Upřímně, Goriade, ani si nevyslechnout vysvětlení...”

Jak Fedds všechny dívky vyprovázal pohledem, vydechl si úlevou. Před chviličkou tu Gorilu nazval Goriade. Ta síla a moc souhlasí s takovým jménem. Praktický příklad rčení „jméno jako předzvěst”.

Fedds se mi uklonil. „Promiň, to kvůli tomu, že jsem omylem upustil kalhotky...”

Přemýšlím, proč je tenhle chlapec v dívčích kolejích a pere spodní prádlo. Možná je to proto, že jako stráž princezny Ariel má takovou důvěru, že získal zvláštní povolení jí tady sloužit?

Zdá se mi jako upřímný člověk.

Z celého jeho těla sálá pocit, že je neškodný.

Je spolehlivý.

Je mladý.

Pohledný chlápek se slunečními brýlemi.

Spíš mám pocit, že je členem frakce Bishounen.

Bylo by nebezpečné, kdyby řekl, že touží být po mém boku. Bylo by ode mě neslušné říct, že ti chci políbit nožky?

„Ne, to nebyla tvoje chyba, seniore Feddsi... zachránil jsi mě.”

„Říct že jsem tě zachránil... Kdybys to myslel vážně, tak mohly být zraněné.”

Tehdy jsem pochopil, proč tak panikařil a proč vypadal tak nervózně, když mi přišel na pomoc. Kdybych se uchýlil k násilí, tak jsem ty dívky mohl zranit. Pravděpodobně tuhle možnost uvážil. Ačkoli i s přihlédnutím k tomu se o mě stejně postaral.

„Ale vážně mě to překvapilo. Co to bylo tak najednou?”

„Aa... hm. Goriade řekla, že po západu slunce je každý chlapec, co se přiblíží k dívčím kolejím, zloduch.”

„Vážně? Ale něco takového by mělo být ve školním řádu.”

„Byla to vzájemná dohoda mezi studenty, co bydlí na kolejích. Po západu slunce chlapci tuhle cestu nepoužívají a místo toho jdou k chlapeckým kolejím oklikou.”

Tomu se říká místní pravidlo? I když jsem to nevěděl, bylo by dobře, kdyby mi to někdo na začátku řekl. Například Zanoba...

„O tom jsem nevěděl.”

„S tím se nedalo nic dělat. Jen si od teď dávej pozor, dobře?”

„Jasně.”

To mi nikdo nemusí zmiňovat. Dokonce ani ve dne už se touhle cestou nevydám. Kromě toho nepotřebuju další nepřátelské pohledy od ostatních. Být v obklíčení těch ďáblů, no, budu v pohodě, pokud se ten počet omezí na číslo, které dokážu spočítat na prstech jedné ruky.

Obecný trend v pohledech, co mi věnují ženy, je nepřátelství. Když na to pomyslím, zachvěju se.

„Každopádně jsi mě zachránil. Pokud ti tu laskavost budu kdy moct oplatit, neváhej mě požádat, seniore Feddsi.”

„To je v pořádku, jen jsem udělal, co je přirozené.”

Přirozené...?

Když o tom popřemýšlím, vzpomněl jsem si na všechny ty chvilky za posledních pár let, kdy se na mě nakupily všechna možná nedorozumění a falešná obvinění. Zvířecí rasa, Paul a Orsted. Možná že moje tvář zasévá v lidech nedůvěru?

Ale senior Fedds mě nepovažoval za špatného člověka. Místo toho se dokonce postavil za mě. Nestranné zastoupení. Ačkoli někde v tomhle procesu přemýšlení může být i moje vlastní pochybení. Dokonce i v té záležitosti s tou zkouškou...

Je to pěkné.

Senior Fedds. Osvěžující povaha, žádná zášť ohledně té záležitosti během zkoušky. V knihovně mi poradil. Na akademii je dobře známý a není pyšný. Předtím mi řádně pomohl. Navenek je to shota, ale je to muž s charakterem. Senior. Správně. Přiměju ho, aby mi dovolil ho oficiálně oslovovat jako senior. Senior Fedds. A když mu tak budu říkat, budu tak dělat s velkou úctou.

„Ale ty by ses přece z toho dokázal dostat i sám, Rudee?”

„Tak to není, vážně, ale díky, seniore.”

Když jsem se uklonil, senior Fedds se škrábal po tváři a vypadal na rozpacích.

„Ahahaha... Mám divný pocit z toho, jak vyjadřuješ svoje díky, Rudee.”

„Ech? Pročpak?”

Když jsem se ho na to zeptal, Fedds se rozpačitě zasmál. „...To je tajemství.”

Ten úsměv mě, věčného smolaře, naprosto šokoval.

---

A tak skončil můj první den ve škole.
------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>