Kapitola 69 - Senior Fedds (3-4)

Část 3

Poté, když jsem dokončil svou část výzkumu, jsme se rozloučili.

Když jsme vyšli z knihovny, už se stmívalo. Po cestě ke kolejím jsem si s Feddsem v poklidu povídal. Vypadá to, že spoustu času věnuje strážení a různým jiným povinnostem, ale zdá se, že každých deset dní má volno.

„Teď mě tak napadá, že jsem tě viděl u oběda, Rudee. Bylo to vážně impresivní.”

Sice řekl u oběda, ale já se zatvářil zmateně. Co přesně jsem dělal u oběda?

„Vlastně mě překvapilo vidět, jak se k tobě ten Zanoba Shirone chová jako štěně.”

„...Haa.”


Takže tím myslel to, jak oběduju spolu se Zanobou na provizorní zahrádce, co jsem vytvořil, a jak mě všichni ostatní sledují.

„Možná že to nevíš, ale od té doby, co nastoupil, se akorát dostával do rvaček. Nebyl nic jiného než rváč a potížista.”

Když jsem slyšel, že nebyl nic než potížista, suše jsem se usmál. I když to takhle řekneš... Takhle to vypadá, že se nestal obětí šikany. No víš, člověk, co dokáže jinému snadno utrhnout hlavu, se možná přece jenom nedá tak snadno šikanovat.

„Přece jenom se povídá, že i Rinia a Pursena... se ke studentům chovaly špatně, než je zkrotili.”

No, zdá se, že Rinia a Pursena jsou vůdkyně místních delikventů. Rozzuřený nový student je vyzval na souboj a oni ho porazily. Dva proti jednomu. Neřeknu, že to bylo zbabělé. A pak se zdá, že se k Zanobovi chovaly jako ke svému podřízenému. Ale takové počínání jsem moc neviděl.

„Prosím, dávej si na Riniu a Pursenu pozor, protože by se mohly brzy rozhodnout, že se s tebou pustí do křížku.”

„Já mám pocit, že budu v pohodě...”

Už jsem jim projevil podřízenost. Nemusím se nikde kolem nich ukazovat. Sice nevím, kde se delikventi shromažďují, ale v jídelně je vidím jen vzácně.

„Ehm, totiž... Myslím, že se mnou se už nechtějí setkat.”

„A pročpak?”

„Když jsme byli v prvním ročníku, chtěly Ariel pokořit a vyzvaly ji k souboji a já jsem je nakonec porazil.”

„Ty dvě proti tobě?”

„Ano, ale to je... myslím, že proti mně pořád cítí zášť.”

To ano.

Ale pokud je to takhle, je rozhodně jasné, že je Fedds silný. Fedds proti Rinie a Purseně vyhrál v boji 1 proti 2 a Zanoba v tom samém boji prohrál. Jelikož jsem já porazil Feddse, znamená to, že jsem nejsilnější?

To není možné, ne?

Určitě v tom bude spřízněnost. Něco v tom smyslu, jestli by byl schopen použít němé zaříkávání Rušivé magie, když už jsem ji na něj použil. Ale taky by to mohlo být tím, že jsem ho prostě překvapil.

„Ale co se týče tebe, Rudee, myslím, že budeš v pohodě.”

„A pročpak?”

„Protože na téhle škole není nikdo, kdo mě dokáže porazit v souboji 1 proti 1. a i když vypadám takhle, až do teď jsem nikdy neprohrál.”

Ačkoli mě tímhle Fedds chválí, já bych radši okomentoval Feddsův charakter. Neporažený člověk byl poprvé poražen. A navíc ke svému protivníkovi nepociťuje vůbec žádnou zášť. Copak toho ani trochu nelituje?

„Ta magie se... jmenuje Rušivá magie? To bylo neuvěřitelné! Příště mě to nauč.”

„Ech? Jasně!” souhlasil jsem nadšeně.

Pokud Fedds zvládne Rušivou magii, možná bude nemožné ho porazit. I když přemýšlím o tomhle, ani mě nenapadlo ho odmítnout.

„Ach, ale jelikož je to takhle, opatruj se. Někteří zvláštní studenti jsou celkem výstřední... Ten Cliff se rychle dostává do rvaček a dokonce i Silent způsobil spoustu problémů, když ho přijali. Navíc jsem slyšel, že do prváku nastoupila nějaká divná elfí dobrodružka a napadá chlapce.”

Ačkoli jsem se s prvními dvěma zmíněnými ještě řádně neseznámil, znám se s tou třetí. Ačkoli význam toho „napadávání” je trochu jiný.

„Já jsem takový ten typ, co se radši pokusí od rvačky odejít, než se do ní zapojit...”

Zatímco jsem mluvil, došli jsme na rozcestí. Pokud půjdu přímo rovně, dostanu se k dívčím kolejím. Ačkoli ještě není úplná tma, od toho incidentu jsem neměl odvahu se tudy vydat.

„Ach, ještě musím něco zařídit pro paní Ariel.”

„Správně. Hodně jsi mi dneska pomohl. Musíme to někdy zopakovat.”

„Zítra nebudu mít moc času, ale stejně se zkusím v knihovně zastavit,” řekl Fedds, jak začal kráčet k dívčím kolejím.

Má volnost přicházet a odcházet do té ženské zahrady... vážně na něj nežárlím. Možná je to proto, že si pořád ještě pamatuju na tu výbušnou svalnatou slečnu.

...Nebo možná.

Ale jenom možná.

Je důvěra vůči seniorovi Feddsovi, co může vstoupit do ženské zahrady, klíčem k hlavnímu důvodu, proč jsem na tuto školu nastoupil?

Dosud stále nevidím úmysl Hitogamiho rady.

Část 4

Rozhodlo se, že s Feddsem budu spolupracovat na tom výzkumu metastázy.

Myslím, že ke mně začal být vstřícnější. Ačkoli mám pocit, že to je něco víc než jen pouhé přátelství. Jsem rád, že jsem si s ním dokázal vybudovat dobrý vztah.

Zdá se mi velmi záhadný.

„Jestli se můžu zeptat, proč pořád nosíš ty sluneční brýle?”

„Sluneční brýle... ach, myslíš tyhle brýle?”

Fedds si ty brýle nikdy nesundal. No ano, nikdy, ale kdyby si je sundal?

„No, mám k tomu své důvody, ale to ti nemůžu říct, promiň.”

„To nic.”

Chtěl jsem vidět jednu určitou část jeho obličeje. Ale nechtěl jsem si ho znepřátelit jen kvůli tomu, že jsem chtěl vidět, co ospravedlněně skrýval.

„Takže na kterém patře na kolejích bydlíš? Když je čas jídla, nikdy jsem tě tam neviděl.”

„No, prozatím zůstávám na dívčích kolejích. Ale jenom strážím Ariel.”

Takže nikdy nedošlo k žádnému problému? Ale vybavuju si, že pokud si člověk zažádá o svolení, může si na kolej přivést otroka. Fedds sice není otrok, ale v případě královské krve a šlechty se dá zažádat o jistou flexibilitu.

Přece jenom v chlapeckých kolejích je jeden šlechtic, co má u sebe služebnou. A pokud služebná nebo sluha způsobí nějaký problém, zodpovědnost přirozeně padá na hlavu jeho pána.

Ačkoli Fedds studenty tak nějak zvládá, Ariel má svoje charisma a moc asurské královské rodiny. Navíc je tu ještě to, že se Feddsovi dá věřit. Dokonce i ta dívka jménem Goriade... nebo to byla Big Bang Vader, uznala Feddsovy schopnosti.

A podle toho, co zaslechla Elinalize, zdá se, že Fedds je u dívek celkem oblíbený.

Luke z ostatních doluje výkřiky jako „kya~ kya~”, takže vypadá jako nováček, co se snaží jít s dobou. Ale když přijde na mistra, Feddsova netečná tvář způsobuje, že se mi svírá srdce. Ale když s ním mluvím, vůbec nemám pocit, že by byl netečný.

Ale vím, co mu chci říct.

„Když tak o tom přemýšlím, se mnou mluvíš celkem normálně.”

„...?”

„Slyšel jsem, že jsi vážně mlčenlivý člověk.”

„Já, totiž... já se před lidmi celkem stydím.”

V porovnání s tím mám pocit, že se mnou mluví, jako kdyby byl sám sebou. I když mezi námi není žádná spřízněnost, neříká se tomu „být na stejné vlně”?

Každopádně ve škole se tak nějak obecně bere, že Fedds překvapivě nemluví skoro vůbec. Spolu s tím, že dokáže používat němé zaříkávání, dostal přezdívku Fedds Ticha. Nebo [Tichý mág].

„Není tvoje příjmení náhodou Raibakku?”

„Ech? Raibakku... myslím, že Bůh severu druhé generace měl možná podobné jméno? Možná že to bylo něco jiného. Každopádně nemám příjmení, protože nejsem šlechtic.”

„To si děláš srandu! Nebaví tě náhodou vaření?”

„Ehm, vařit umím... ale co to má co dělat s příjmením...?”

Nepochopil můj žert.

Ale bylo na tom něco vtipného? Zdá se mi, že se Fedds uchechtl.

Muž mnoha záhad, to je Fedds.

Dokonce i důvod, proč se mnou spolupracuje, je záhada.

Ale nemám nijak zvlášť v plánu ty záhady odhalit. Samotný ten člověk má v úmyslu je dál skrývat. A pokud je to jeho úmyslem, tak k tomu má svůj důvod. Nikdy bych neudělal něco takového, abych je násilím odhalil. To by byl nevděk.

Samozřejmě bych lhal, kdybych řekl, že mě to nezajímá. Ale taky je tu ta Hitogamiho rada. A když jsem se držel jeho rady, setkal jsem se s Feddsem.

Z dosavadních zkušeností vím, že kdykoli udělám něco, co se vztahuje k Hitogamiho radě, zdá se, že to vždycky ovlivňuje nějaký větší závěr.

Jinými slovy dokud budu Feddsovi nablízku, nakonec se dostanu k vodítku ohledně své léčby.

Nemusím spěchat.

To jsem si myslel.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

~ A tímto jsme se dostali na konec sedmé knihy. Příště skočíme na osmičku! ~