Kapitola 51 - Možnosti trasy (část 4)

Část 4

Vyskočil jsem z postele. Hlava mě bolela, jako kdyby mě někdo praštil. Zdrcující závrať. A pak přišla nevolnost. Vylezl jsem z postele a pospíchal ke dveřím. Když jsem vyšel z pokoje, vešel jsem na toaletu. Jen co jsem se podíval do mísy, okamžitě jsem začal zvracet.

Bolí mě hlava. Ohromná migréna a nevolnost. Třesou se mi nohy.

Odešel jsem z toalety. Měl jsem pocit, že pokoj je strašně daleko. Položil jsem ruku na stěnu, podlomila se mi kolena. Táhl jsem nohy po podlaze.

Z temnoty hostince jsem slyšel silný zvuk jako fičení větru. Co to je, očima jsem se rozhlédl po okolí. Rychle mi to došlo. To byl můj dech.

„Co se děje? Jsi v pořádku?”

Jakmile jsem si to uvědomil, v černočerné tmě se vznáší bílá tvář. Ruijerd. Ustaraně se mi díval do tváře.

„Jo? Jsem v pořádku.”

„Co jsi jedl? Dokážeš použít detoxikační magii?”

Ruijerd z kapsy vytáhl látku a otřel mi ústa. Kvůli zápachu zvratků moje nevolnost ještě zesílila. Ale když jsem se vyzvracel, tak to nezmizelo – pořád jsem měl pocit, jako by mi něco zůstalo na hrudi.

„Jsem v pořádku.” Nějak se mi podařilo z hrdla vymáčknout ta slova.

„Vážně?”

Jako reakci na jeho ustaraný hlas jsem kývl. Vzpomněl jsem si, kdy jsem měl takové migrény. Tohle jsem okusil ve Větrném přístavu.

„Jo, zdá se, že jsem v polospánku nějak nedokázal upravit svoje démonické oko.”

Když jsem použil démonické oko, abych se podíval dále než deset vteřin do budoucnosti, dostal jsem takovou migrénu. Ty migrény začaly, když jsem nedokázal pohlédnout za ten okamžik v budoucnosti. Ale intuitivně jsem pochopil, že pokud by se to zhoršilo, pak by to bylo přesně takovéhle.

Tak proč se to takhle stalo? To také dokážu odvodit. Ten sen, ta rada. Ta vize, kterou mi tam ukázal, kvůli tomu se to stalo. Hitogami mi ukázal vizi budoucnosti. S největší pravděpodobností za pomoci démonického oka.

„Tak kvůli tomu, hm?”

Když jsem tohle potichu zašeptal, Ruijerd se zatvářil zmateně.

Dopodrobna jsem si vzpomněl, jak jsem se v přístavu setkal s Velkou démonickou císařovnou a jak jsem získal démonické oko. To náhlé setkání, kvůli čemuž jsem se dostal k tomu démonickému oku. Co se týče našeho putování, ta tehdejší rada byla naprosto na nic. Přece jenom démonické oko nebylo zase až tak užitečné.

Ne, mám pocit, že díky démonickému oku jsem si kolikrát zachránil život, ale mám pocit, že i bez něj by se mi to nějak podařilo. Když o tom tak popřemýšlím, nebylo to právě kvůli démonickému oku, že jsem jednou nebo dvakrát něco zanedbal?

Dá se říct, že výsledek je nula. Pro mě to nemělo žádný smysl. Ale pro Hitogamiho tu smysl byl. Jen kvůli tomu, aby mi ukázal budoucnost. To je možná důvod, proč mě nechal setkat se s Velkou démonickou císařovnou.

Mám pocit, že se postupně dokončuje nějaký plán. Z toho strachu mi trne za krkem. Uvnitř mě se poprvé zrodil strach z Hitogamiho. Bylo to poprvé, kdy jsem uznal, že ten chlápek měl v rukách nějakou větší moc. Ten chlápek chce, abych něco udělal.

Kvůli tomu neblahému tušení jsem se střásl.

„Rudee, vypadáš pobledle. Vážně jsi v pořádku?”

Ruijerd se tváří velmi znepokojeně. A přesně tak jsem skoro začal mluvit o své nervozitě. Jen tak mimochodem od té doby, co jsem tě potkal, mě pozoruje Bůh lidí a plním jeho přání, pokročil jsem s mnoha věcmi.

Ale v té chvíli jsem si uvědomil jednu pravdu. „Od té doby, co jsem potkal Ruijerda.” Správně. Poprvé mě Hitogami zkontaktoval těsně před tím, než jsem se setkal s Ruijerdem. A pak mi ten chlápek dal radu, abych se s Ruijerdem spojil.

Je to divná historka. Proč se do té doby nikdy neozval? Proč za mnou přišel hned po té magické kalamitě? Proč mi prostě nedal radu se na Ruijerda jenom spolehnout, ale kromě toho „mu pomoci”?

Mám pocit, že všechno souvisí se vším. Myslím, že ten chlápek něco plánuje. Nemám na to důkaz, ale je to ten typ nedůvěry. Ale z jednoho toho neospravedlnitelného podezření vzešla k povrchu jedna myšlenka: Možná Hitogami chce, aby Ruijerd něco udělal.

Hitogami řekl, že na to, aby se mohl někomu zjevit ve snu, existují podmínky. Možná že se do těch podmínek zapletl a nemůže Ruijerda přímo ovládat. A proto zařídil, abych se já, kdo ty podmínky splňuje, zapletl do té magické kalamity a aby mě to teleportovalo, navedl mě k tomu, abych Ruijerdovi pomohl a dokonce ho přiměl, aby mě doprovodil na Centrální kontinent?

...Ne. V tom případě nechápu, jaký má smysl dát mi démonické oko a dát mi radu k záchraně Aishy. Já nevím. Na co ten chlápek myslí??? Co se týče toho chlápka, všechno může souviset se vším, ale já ty souvislosti nevidím.

A tak přemýšlím, jestli bych měl Ruijerdovi o Hitogamim říct nebo ne. Jsem ztracený.

„??”

Vážně bych si chtěl o těch starostech s někým promluvit a nějak je vyřešit. Ale myslím, že tohoto muže už nemůžu dál zatěžovat. Pokud se kvůli tomu, že si s Ruijerdem promluvím o Hitogamim, splní nějaká podmínka, tak by potom Hitogami mohl zkontaktovat Ruijerda.

Tenhle upřímný muž se Hitogamim určitě nechá snadno oklamat. Dokonce ani já si nemůžu říct, že mě neobelhává. Sice si to nemyslím, ale... Alespoň ten můj agresivní postoj vůči Hitogamimu pro něj není nic příjemného. Rád bych si myslel, že dokud jsem agresivní, tak mě neoklame.

„Ruijerde. Pokud ti někdo během těžké chvíle bude šeptat sladká slovíčka, prosím, nevěř mu. Během těch bolestných časů za tebou přijdou lidé, aby tě oklamali.”

Nakonec jsem to neřekl. Nakonec jsem tu záležitost o Hitogamim nikdy nevyjádřil slovy.

„Nevím, o čem to mluvíš, ale dobře.” Ruijerd přikývl s vážným výrazem na tváři, zatímco v něm vzkvétaly složité pocity.

Věří mi. A já mám před ním přesto tajnosti. Rozhodl jsem se, že bude lepší, když to udržím v tajnosti, ale i tak se mi na srdci neulevilo.

Jak jsem si tohle uvědomil, migréna a nevolnost ustoupily. Pořád se závratí a trochu roztřeseně jsem se vrátil do pokoje. Jasné oči a hlava, jenž se staly vírem myšlenek. Když jsem zavřel oči, ty myšlenky se vynořovaly jedna po druhé.

Nebyly to žádné smysluplné myšlenky. Nebylo to teoretické přemýšlení. Jako kdybych byl v bludišti bez východu, myšlenky bez odpovědí se vynořovaly a zase mizely. Dokonce i když jsem ležel na posteli, neměl jsem náladu na spánek.

„Co to je, mňau??”

Najednou jsem uslyšel ten výkřik ze spaní a přesunul jsem pohled stranou.

Na vedlejší posteli spí Eris s rukama a nohama roztaženýma do všech čtyř rohů. Její pozice při spaní je jako vždy otřesná. Spí s nohama široce roztaženýma. Vidím její zdravé nohy z kousku oděvu jako náhrady za pyžamové šortky. V té látce jsou riskantní mezery, kde se zdá, že by bylo vidět dovnitř. Látka se vyhrnula a vykukuje z ní roztomilý pupík. Když se člověk podívá jen trochu výš, jsou tam kopečky, o kterých se teď dá říct, že to jsou její prsa. To během spánku nemá podprsenku. Když jsem zaostřil, Pochi vykoukl k povrchu. A pak ta slintající tvář, co se šklebí a pro sebe se směje.

„Nfufu?”

Když jsem tohle zaslechl, hořce jsem se usmál a vstal jsem. Stáhl jsem jí lem oděvu a zakryl jí přikrývkou.

„Ru...deus je vážně ecchi?”

Byla to uvolněná tvář. Zatímco lidé myslí ze všech věcí zrovna na tohle, tak se o nich říká, že jsou ecchi. Přesně jak jsi řekla, měl bych ti ochmatat poprsí.

Zrovna jak jsem o tom přemýšlel, moje ospalost se vrátila. Se zíváním jsem padl do postele. Jak se dalo od Eris čekat. S touhle myšlenkou jsem se naprosto propadl do spánku.

-------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>