Kapitola 50 - Na Centrální kontinent (část 4)

Část 4

Protože jsem zamumlal to slovo „mami”, všichni v místnosti obrátili pohled k té ženě. Pobouřeně na mě zahlížela.

„Jsem svobodná. Nemám tak velké dítě jako ty.”

Zenith, počkej? Copak jsi za tu dobu, co jsem tě neviděl, ztratila paměť? Nebo by to mohlo být tím, že tvoje láska k Paulovi vyprchala?

Zatímco jsem takhle přemýšlel, upřeně jsem na ni hleděl. Přitom mi došlo, že na některých místech vypadá trochu jinak. Protože jsme se tolik let neviděli, tak si tak moc nevybavuju, jak Zenith vypadala, ale ta žena má pihu trochu jinde a i vlasy má trochu jiné. Je to někdo jiný.

„Odpusťte mi. Podobáte se mé pohřešované matce.”

„...Aha.”

Podívala se na mě s lítostí.

Asi mě viděla jako dítě, které odtrhli od jeho matky. Ačkoli se ke mně poslední dobou nechovali jako k dítěti, přece jenom pořád vypadám jako dítě.

„Ale, ale... jestlipak to není pan Chrámový rytíř, kterého nedávno degradovali. Potřebujete něco?” Baqciel si odfrkl a zabodl pohled do rytíře, co připomínal Zenith.

„V Milisu se objevil Supard. Jsem věrná své práci, takže je přirozené, že jsem sem přišla, ne?”

„Vaše nové umístění přijde v platnost za deset dní. Nevměšujte se do toho.”

„Nevměšovat se do toho? To je zvláštní poznámka, vévodo. Jistě, svoji pozici jsem oficiálně ještě nepřevzala. Ale člověk, co tento post zastával přede mnou, už odjel a není v Milishionu. Když se na celnici vyskytne nějaký problém, tak se jím zabývá Chrámový rytíř. Ačkoli je to takhle, kromě mě tu není žádný jiný Chrámový rytíř. Co se tady přesně děje?” pokračoval v řeči ten rytíř, co se podobal Zenith.

Baqciel utrousil „uch” a začal blednout.

„U celnice by měli být dva strážní. O tom rozhodla Milisova církevní organizace a je to neotřesitelné pravidlo. Vévodo Baqcieli, vy se jistě nehodláte protivit Milisově církvi?”

„Jak bych mohl? Nic takového v úmyslu nemám. To jenom tím, že jste do tohoto města přišla velmi spěšně. Co kdybyste si nejdříve odpočinula?”

„To nebude třeba.”

Vévoda prase se tvářil, jako kdyby ho vedli na porážku. Zdá se, že až si příště dám k jídlu vepřové, tak se budu bavit.

„Takže o co tady jde?”

Zdá se, že tenhle rytíř je tak nějak stejně důležitý jako vévoda. Když slyšíte titul vévoda, tak byste normálně pomysleli na nejvyšší šlechtický titul, ale... Náboženství v Milisu je silné, takže to je možná důvod.

„Stalo se to...”

S tím začal Baqciel vysvětlovat. Někdy Baqciel řekl něco podbarveného předsudky, takže jsem poskytl dodatečné vysvětlení, kde to bylo vhodné. Rytířka v tichosti poslouchá až do konce a dívá se po nás.

„Hm... rozhodně to je démon, co...?”

Obzvláště přísně se dívá po Ruijerdovi. Ale jakmile spatří Eris, pookřeje. Nakonec se očima střetne se mnou a najednou k mojí bradě zamyšleně natáhne ruku.

„...Předtím sis mě spletl se svou matkou, že? Nevadilo by, kdybys mi řekl, jak se jmenuje?”

„Zenith. Zenith Greyratová.”

„A jméno tvého otce?”

Podíval jsem se po Baqcielovi. Správně. Vážně se mi to nechce říct... „Paul Greyrat.” Prozatím to upřímně řeknu.

Baqcielovi se rozšíří oči. Můj otec je jiný člověk než ten odpad, o kterém jsme se zmínili dřív. To mu řeknu. Můj otec je světec. I když ho jen trochu praštíte, tak vám dokonce dá peníze.

„Aha,” řekla rytířka, pak si přidřepla a pevně mě objala.

„...Ech!”

Byl jsem v šoku. Aby mě najednou zčistajasna objala.

„Muselo to pro tebe být těžké...” řekla tohle a přitom mě začala hladit po hlavě. Protože má na sobě zbroj, tak to není tak dobrý pocit. Ale vychází z ní sladký a jemný pach ženy. Přirozeně moje dolní část se... nezvedla.

To je divné. Ach proč, můj synku? Co se stalo? Je to ten pach mírně zpocené ženy, co máš tak rád. Zrovna nedávno dokonce tehdy s Eris...

Což mi připomíná. Podívám se na Eris, zjistím, že má doširoka rozevřené oči a zatíná pěsti. Strašidelné.

„Ehm... eeehm?”

Když mě dohladila, vstala. A pak aniž by se na mě podívala, prohlásila: „Beru je do svého opatrovnictví.”

„Cože?! Jeden z nich je démon, víte!” Baqciel je zmatený.

Rytířka mi z ruky vezme dopis a rychle ho přejde pohledem. „Ani s tím dopisem není žádný problém. Tohle je rukopis lorda Galgarda.”

„To nemůže být pravda. Chrámový rytíř se staví proti Milisově učení...?”

V tom okamžiku Eris zvedla hlas v „ach”. Rytířka se obrátí na Eris a mrkne. Cože?

„Já, Střední vůdce Štítové družiny Řádu Chrámu, jsem rozhodla.”

„He— i když jste přišla o své podřízené a pak vás degradovali...”

„Pche. Tohle vám obratem pošlu nazpět. Ale mezi mnou, jež jsem dokončila svou povinnost, a vámi, co jste to v půlce vzdal, je celkem rozdíl.”

Baqciel nad tím zaskřípal zuby. Tak nějak se zdá, že ho taky degradovali. Když to uvážím, i když ho oslovují jako vévodu, tak tahle pozice se zdá o trochu méně důležitá. Je to divné. Baqcielovi z očí kouká nenávist.

„Vy... Nehledě na to, jak vysoko jste se narodila, pokud se necháte příliš unést...” Baqciel svou stížnost nedokončil.

Rytířka rychle sklonila hlavu. „Ne, omlouvám se. Řekla jsem příliš. Nemám v úmyslu se s vámi dále dohadovat. Tento případ je osobní záležitost. Prosím, odpusťte mi.”

Napadlo mě, že má skvělé načasování. Řekne, co chce, a pak se okamžitě omluví. Až příště někoho naštvu, tak ji zkusím napodobit.

„Osobní záležitost, říkáte?”

„Hmm.”

Rytířka rozhodně přikývne tváří v tvář Baqcielově zmatku. A pak mi pádně položí ruku na rameno. „Tohle dítě je můj synovec.”

Cože?!

-------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>