Extra 50.5 - Roxin návrat

Kapitola 50.5 – Roxin návrat

Část 1

Roxy Migurdia se vrátila do svého rodiště.

Ta vesnice se vůbec nezměnila. Stejně jako se skoro nezměnili její známí ve vesnici a ostatní vesničané. Počet obyvatel se zvýšil, ale byla stejně podivně tichá jako za starých časů. Předtím by si Roxy nikdy nemyslela, že to je podivné, ale kdybyste se na to Roxy zeptali poté, co procestovala svět, řekla by, že tahle vesnice není normální.

Jen ticho, lidé ve vesnici prostě žijí a i když nepromluví ani slovo, chápou svůj účel. Jakmile Roxy spatřili, jen na ni zírali. Roxy věděla. Používali zvláštní schopnost rasy Migurdů, telepatii, aby si s ní zkusili povídat.

Ale Roxy tomu nerozumí. Slyšela něco jako ruch, ale to bylo všechno. Roxy na jejich slova nedokázala odpovědět.

Po chvilce se objevili její rodiče. Poprvé po dlouhé době spatřila své rodiče a zase se vůbec nezměnili. Byli nadšení, že navracivší se Roxy vidí, a přivítali ji. Co až do teď dělala, kde všude byla, na to se jí ptali ustaranými hlasy.

Elinalize a Talhand čekali mimo vesnici. Zdá se, že o návratu domů si mysleli svoje.

Roxy lhostejným hlasem povyprávěla o svém putování.

Její rodiče naslouchali jejímu vyprávění, překvapilo je to a tvářili se, že se jim ulevilo. Řekli jí, že si může dělat, co chce. Ale Roxy se cítila odcizeně.

Slova starosti a slova přivítání, pro ně to byla cizí řeč. To skutečně důležité nikdy nevyslovili svými ústy. Obzvláště šeptaná slova lásky. Mohlo to být tak, že se skutečně z hloubi srdce strachovali. Ale k Roxy to nedorazilo.

Pro mě, jenž nedokáže použít schopnost rasy Migurdů, to je něco, co ke mně nedorazí.
Roxy se kvůli tomu cítí osaměle.

Kdybych tady zůstala déle, tak by to prostě bolelo. Jenom bych si potvrdila, že co se týče rasy Migurdů, nejsem nic než selhání.

Jak si tohle Roxy pomyslela, rozhodla se dlouho nezůstávat a rychle odjet. Rychle se připravila na další cestu.

„Už odcházíš?”

„Ano.”

„Aspoň zůstaň na jednu noc.”

„Ne, spěcháme, jen jsem se na chvilku zastavila.” Roxy zakroutila hlavou s prázdným výrazem na tváři v reakci na otcovu ustaranou tvář.

„Kdy se příště vrátíš?”

„Nevím. Možná se už znovu nevrátím,” řekla Roxy upřímně.

A pak se matka stojící vedle jejího otce také zatvářila ustaraně. „Roxy? Vrať se aspoň jednou za dvacet let.”

„Tak... dobře?” odpověděla váhavě. „Možná se vrátím do padesáti let.”

„Vážně? Slibuješ?”

„Ano.” Roxy neurčitě přikývla a její matka začala plakat. „Ach... matko?”

„Ale, promiň. I když jsem si řekla, že nebudu plakat, promiň...”

Slzy.

Když to Roxy spatřila, něco uvnitř ní se pohnulo. Najednou si uvědomila, že ji matka objímá. Pak je obě objal její otec.

Tehdy to Roxy skutečně pochopila. Tohle se nevyjadřovalo jen slovy.

Nakonec ve vesnici zůstala zhruba tři dny.

Poprvé po dlouhé době tu strávila čas v pohodlí.

Část 2

„Majitel Smrtelného Konce”.

Jeho skutečná identita byl Rudeus Greyrat.

Aby Roxy tenhle fakt přijala, trvalo to několik hodin.

Poté, co dorazili na Magický kontinent a v neustálém hledání informací o Rudeovi pokračovali na sever a dál na sever. Čím víc na severu byli, tím více slyšeli jméno Rudeus. Přibližovali se mu. Zhruba v tu samou dobu, co si tohle pomysleli, si uvědomili, že se děje něco podivného.

Informace o „falešném Smrtelném Konci” a informace a spatření Rudea byly strašně smíchané. Mladý chlapec lidské rasy, co dokáže použít němé zaříkávání, a „Majitel” falešného Smrtelného Konce.

Nebylo by přehnané říct, že je to jeden člověk, to Talhand po cestě řekl několikrát. Ne, to bylo něco, co si uvědomila od samého začátku. Jen si nechtěla přiznat, že kolem sebe prošli, aniž by si to uvědomili.

Ale když se dostali do města Rikaris, neměla na výběr a musela to přijmout. Incident se Smrtelným Koncem, ke kterému došlo před dvěma roky. Svědectví člověka, který býval jejím družiníkem, Nokopary. A pak svědectví jejích rodičů doma. Když to Roxy dala všechno dohromady, konečně to přijala.

Že „Majitel ze Smrtelného Konce” je Rudeus Greyrat.

Část 3

Momentálně je Roxy spolu s Nokoparou na jídle v baru.

Když naslouchala povídání o Rudeovi, Nokopara to vyprávěl celkem ošklivě. Vypadá to, že se dal na podnikání, o kterém se moc nedá vyprávět ostatním. Co se týče Roxy, neměla v úmyslu ho kvůli tomu kritizovat. Na Magickém kontinentu je to něco, s čím se nadá nic dělat.

„Aha? Blaze zemřel, co?”

„Aa, zdá se, že ho Rudozubá kobra spolkla celého.”

Už to bylo pár let, co odjela z Magického kontinentu. Mělo by být dost věcí, o kterých mohli mluvit, ale oni mluvili jen o starých časech. Roxy zavřela oči a vzpomínala na Blaze.

S prasečí hlavou a nevymáchanou pusou. Vždycky když Roxy udělala nějakou chybu, začal s těmi svými nadávkami. Ale nebyl to špatný chlap. Co se týkalo jeho válečnictví, byl na něj spoleh.

Zdá se, že než zemřel, tak se mu podařilo to se svou družinou vytáhnout na řád B. Byl vůdcem družiny řádu B na Magickém kontinentu. Z toho sarkastického člověka se stal úžasný člověk.

Ale ta družina se jmenovala [Super Blaze]. Zdá se, že jeho smysl pro jména se od minule nezměnil.

Zdá se, že toho protivníka, co vyhladil tuhle zkušenou družinu, bez námahy porazil Rudeus a jeho družina, kterou nedávno založil. Brzy nato, co započal své dobrodružství, si podrobil netvora řádu A. To byla věc, kterou by stará Roxy nikdy nebyla schopná překonat. Ale i to se Rudeovi podobá, a tak se Roxy slabě zasmála.

„Roxy, taky ses celkem změnila,” řekl Nokopara, zatímco pomalu upíjel obzvláště silně působící alkohol z Magického kontinentu.

Roxy se podívala do šálku ve svých rukách. Podívala se na svůj vlastní odraz na hladině a přemýšlela, jestli se vážně změnila. „Já nic takového nepozoruju?”

„Ne, tím myslím, že se vážně chováš dospěle.”

„Co to mělo znamenat, to mě máš za hlupáka?”

Během období, kdy Nokopara a ostatní byli dobrodruzi, už Roxy dosáhla dospělé podoby rasy Migurdů. Poté už se její tělo téměř nijak neměnilo. Vůbec jsem se nezměnila, toho si Roxy byla vědoma.

„Nemám tě za hlupáka. Jak to mám říct? Atmosféra. Dřív jsi bývala víc dětinská.”

„I když se moje vnější vzezření nezměnilo, tak jsem přece jenom řádně žila,” řekla Roxy, zatímco chroupala něco jako pražené fazole.

Ty fazole byly semínka z kamenného trenta. Roxy by při své chuti nikdy neřekla, že chutnají dobře. To jen, že si je tak nějak bezděky dávala do pusy. Je to chuť, která se stala zvykem.

„Takhle jsi za starých časů byla vždycky zoufalá, aby tě lidi brali jako dospělou. Kdybys to byla ty za starých časů, tak bys nad touhle mojí poznámkou vyskakovala, víš?”

„Vážně?”

„Asi jo, možná jsi měla takový období.”

Mluvili o době, kdy nechtěla přijmout svou tělesnou výšku. Za starých časů nechtěla, aby si její okolí myslelo, že je dítě, takže se ze všech sil snažila, aby ji nikdo nepodceňoval.

Byla mág, nebylo živlu, který by nezvládla, veřejně rozhlásila, že dokáže cokoli. Než se nadála, to hodnocení se obrátilo a její vlastní jméno začalo pochodovat samo o sobě. Zhruba v té době, kdy ji začali nazývat „Vodní mág řádu světce”, jí vždycky vnucovali úkoly, které nemohla zvládnout.

I tady na Magickém kontinentu byli strašně překvapení, že to ona byla Rudeovým učitelem. Zdá se, že kudy Rudeus chodil, tam rozhlašoval, že to je výsledek učení jeho mistra. Díky tomu si dokonce začali myslet, že Roxy dokáže užít němého zaříkání. I když v žádném případě nebylo možné, aby uměla něco jako němé zaříkání magie.

Jestlipak kdysi dávno tohle vůči mě cítil i můj učitel, přemýšlela Roxy. Pokud ano, pak měla pocit, že udělala něco špatného a chtěla se z toho kát.

Agónie mistra, co má žáky, co jsou příliš nadřazení. To je věc, kterou člověk dokáže pochopit, až když sám v takové situaci stojí. Je to pocit pýchy a zároveň pocit hanby. Ačkoli ať se to zdálo sebevíc záhadnější, nikdy neměla pocit, že nechce, aby jí říkal shishou. Rudeus dodržuje své slovo a skutečnost, že veřejně dává znát, že Roxy je jeho shishou, jí prostě udělala radost.

„Nokoparo, vůbec ses nezměnil.”

„Vážně?”

„Ano, kromě vzhledu.”

To, že dychtí po penězích, jak se zaměřuje na slabé, je to stejné jako za starých časů. Za starých časů si Roxy kolikrát pomyslela, že nechce, aby se Nokopara stal jejím nepřítelem.

„Co to je, to nepřímo říkáš, že jsem zestárl?”

„Asi bys mohl říct, že to je tak. Nokoparo, zestárl jsi.”

„Konečně jsi schopná to říct, co?” zasmál se Nokopara svým nihilistickým hihin.

„Taková nostalgie, co?”

„To jo.”

V těch dobách tu byli další dva. Chlapec, co nadával pokaždé, když Nokopara něco řekl, a chlapec, co říkal „ale ne” a povzdechl si při každé hádce a snažil se ji urovnat.

Ti dva už jsou pryč, zůstali jenom ti dva ve středních létech. Ačkoli jeden z nich není díky své rasové charakteristice tak starý?

Uplynulé dny se už nevrátí. Ten den nechali ti dva vzkvétat staré vzpomínky, dokud se Nokopara nezpil do němoty.

Její rodiče a její starý kamarád. Jenom to, že se s těmi třemi setkala, dalo návratu sem smysl.

Tímhle pocitem její hruď o košíček povyrostla.

Část 4

Rudeus už by měl touhle dobou dorazit do Milishionu. Už je to šest měsíců, co se minuli ve Větrném přístavu. I když se to období překrývalo s obdobím dešťů, silnice svatého meče byla přímá cesta. Pokud se nezastavili v elfských nebo trpasličích vesnicích, tak už by měli dorazit do Milishionu.

Přece jenom jak se čekalo, nebylo třeba, aby sem chodili. Přesně jak Paul napsal ve své zprávě, Rudeus byl v pořádku. To děvče jménem Eris, kterou to teleportovalo spolu s ním. S ní po boku snadno prošel Magickým kontinentem. Ačkoli normálně by po cestě narazili na nějaké místo, kde by se zasekli. Extrémně prostě a snadno. A navíc se Supardem, kterého se Roxy bezmocně obávala, jako spojencem.

„Roxin student je vážně výtečný, co.”

„To jo. Těžko si představit, že to je Paulův syn.”

Elinalize a Talhand jej těmi replikami chválili. Ačkoli Roxy si pomyslela, že čí žák nebo čí syn s tím nemá co dělat. Rudeus byl génius, ještě než ho potkala. I kdyby se s ním nepotkala, tak by s největší pravděpodobností byl schopen toto provést.

Ale tohle stranou.

„Co teď budeme dělat?”

Když zaslechla, co Elinalize řekla, Roxy začala přemýšlet. Prozatím nebyla schopná se s Rudeem setkat, což byl její cíl. Ale Rudeus už s největší pravděpodobností dorazil do Milishionu. Vážně se s ním chtěla setkat, ale neměla by si splést vlastní cíle.

„Prohledejme severozápadní část Magického kontinentu.”

Rudeus se našel, ale ty tři zbývající se stále pohřešovaly. Po cestě až do teď našli pár uprchlíků z kraje Fedoa. A tudíž by nějací měli být i na severozápadě.

„Nevadí, když se nesetkáš se svým studentem?”

„Nevadí.”

Poté, co se na to Talhand zeptal, Roxy zakroutila hlavou.

Pro začátek, teď když ví, že se bezděky minuli, nemá tu odvahu se s ním setkat. Jako shishou je vážně v bídném stavu.

„Na Magickém kontinentu je pořád ještě spoustu měst. Každé jedno po druhém projdeme jako doposud.”

Ti dva si vyměnili pohledy a trochu se zasmáli.

Putování Roxy Migurdie pokračovalo.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>