Kapitola 50 - Na Centrální kontinent (část 1-2)

Kapitola 50 – Na Centrální kontinent

Část 1

Uplynuly dva měsíce.

Dorazili jsme do přístavního města Západní Přístav. Město bylo na chlup podobné Svatému Přístavu. Ačkoli bylo větší. To je přirozené. Cesta z hlavního města Svatého království Milis do hlavního města Asurského království byla Hedvábná stezka tohoto světa. Každé město se mohlo stát centrem obchodu.

Západní Přístav byl jedním z nich. Ačkoli to nebylo na takové úrovni jako obchodní čtvrt v Milishionu, mnoho podniků tu mělo centrálu a kupci, co měli s těmi podniky co do činění, se tu shromažďovali.

Dokonce i zvenčí města jdou vidět velká skladiště vyrovnaná kolem přístavu. V této oblasti pilně pracovali lidi, co mohli být otroci nebo učedníci. Ukládali do vozů velké ryby a přesouvali je. Oróbované siluety užívaly vodní magie, aby ty ryby zamrazily. Takhle se ty ryby dostaly do skladiště. Poté se ty ryby nechají v ledu nebo se nasolí. Nebo je možná vyudí, než se rozešlou na různá místa.

Část 2

Takže.

Tohle je nejzazší místo, kam může vůz dojet. Trajekty na tomto světě jsou jiné, než ty v mém starém životě a nedokáží přepravit vůz. A tak jej prodáme stejně jako předtím ještěrku a až se přeplavíme přes oceán, koupíme si nový. Prodal jsem ho kupci s koňmi. Na rozdíl od prodeje ještěrky tohle není nijak dojemné, takže ten vůz pojmenuju. Sbohem, Haru Uraro. (pozn.: známý japonský kůň, proslavil se svými prohrami na derby)

Poté jsme zamířili na celnici. Na rozdíl od té ve Svatém přístavu, je tohle veliká budova. U vchodu stojí ozbrojené stráže. Po městě jsem viděl spoustu ozbrojených milishionských rytířů. Když se podívám po Eris a Ruijerdovi, přemýšlím, jestli je jejich zbroj dostatečná obrana, a začínám se bát.

Útočné schopnosti stvoření na tomto světě jsou vysoké. Je velmi pravděpodobné, že stačí jediná rána, aby vám zničili zbroj a nechali vás ve spodním prádle. Když vás někdo praští a vy zpětným rázem odletíte do díry, tak je to <The End>.

Ale žerty stranou. Když se snažíme vejít, zjišťujeme, že lidi uvnitř zmatkují. Lidi, co vypadají jako dobrodruzi, lidi, co vypadají jako kupci, všichni se tváří energicky a živě jednají se zaměstnanci.

Je to úplně něco jiného než ve Větrném přístavu, kde byla celnice opuštěná a zaměstnanci neměli vůbec žádné nadšení. Prozatím přistoupím k jedné přepážce a promluvím s jedním zaměstnancem. Recepční tady má také velká prsa. Přemýšlím, jestli na tomto světě existuje nějaké nepsané pravidlo, že recepční musí mít velká prsa. Je to možné. Ačkoli jsem přemýšlel o tomhle, nedal jsem to na sobě znát.

„Promiňte, rád bych zažádal o plavbu.”

„Rozumím. V tom případě si vezměte tohle a vyčkejte.”

S tímhle mi podala dřevěnou destičku. Na ní je napsané číslo 34. To působí vážně byrokratickým dojmem. Vrátil jsem se do čekárny a posadil se. Eris se okamžitě posadila vedle mě. Ruijerd pořád ještě stojí. Když se rozhlédnu po našem okolí, zjistím, že dost lidí čeká tak jako my.

„Zdá se, že to bude chvilku trvat.”

„Nepředáme jim ten dopis?”

Po Ruijerdově otázce zakroutím hlavou. „To uděláme, až vyvolají naše číslo.”

„Takže takhle se to dělá, hm...?”

Eris se z nějakého důvodu ošívá. Eris není zvyklá, že musí na něco čekat. Hádám, že s tím se nedá nic dělat.

„Rudee, tak nějak nás sledují...”

Po jejích slovech jsem se podíval, kam se dívá. Dívala se na strážného. Ten strážný se po Eris pokoutně díval. Eris jako cíl těchto pohledů se teď tvářila naštvaně a oplácela to zíráním.

„Nesmíš se začít prát.”

„To jsem neměla v plánu.”

Mám potíže tomu uvěřit. Ale to ignorujme. Takže, pročpak se ten strážný po Eris dívá? Vážně nemám ponětí. Mohlo by to být tím, že ho její krása oslepila? Poslední dobou Eris vážně zkrásněla. Ale pořád se bere jako dítě. Není možné, aby každý zde přítomný rytíř byl lolicon.

„Číslo 34, přistupte si, prosím.”

Protože nás zavolali, zamíříme k přepážce. Předáme recepční dopis a oznámíme, že bychom se rádi přeplavili přes oceán. S úsměvem ten dopis přijala a pak jakmile spatřila jméno na zadní straně, se zatvářila zmateně.

„Počkejte, prosím.”

Jak tohle řekla, zvedla se ze svého místa a zmizela hlouběji v kanceláři. Po chvilce se z hloubi ozval hlasitý zvuk. Zároveň bylo slyšet něčí naštvaný hlas. Potom z hloubi kanceláře vyběhl strážník a pošeptal něco druhému. Druhý strážník s vážným výrazem vyběhl ven.

Z nějakého důvodu začala být atmosféra nebezpečná. Ačkoli jsem jim předal dopis, kterému Ruijerd věřil, možná by vážně bylo lepší, kdybych si toho chlápka Gouache Brushe prověřil.

Recepční se vrátila. Neskrývala svou nervozitu. „Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat. Zdá se, že se s vámi chce setkat vévoda Baqciel.”

Měl jsem z toho jen špatný pocit.
-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>