Kapitola 9 - Naléhavá rodinná porada (část 6)

Část 6

– Rudeovo hledisko –

V následujících několika měsících se vážně nestalo nic zvláštního.

Sylphin růst je očividný. Dokáže používat bezzvuké zaříkávání až do pokročilé úrovně. Také je schopna pomalu provádět jemnou kontrolu.

V porovnání s tím, moje úroveň šermu se moc nemění. I když se zlepšuju, tak jsem na Paulovi pořád nenechal ani škrábnutí, takže z toho nemám tak dobrý pocit.

Také se zdá, že Lilia se ke mně chová lépe. V minulosti byla vůči mě vždycky ostražitá. No, to se dalo čekat, když jsem od dětství dělal huš-huš-huš s magií.

Ačkoli si neustále udržuje svoji bezvýraznou tvář, tak z jejích slov a chování mám pocit, že mě vážně dost respektuje. Ačkoli se mi ten pocit líbí, Paul kvůli tomu přijde o svoje postavení, takže doufám, že s tím brzy přestane.

V každém případě po tom incidentu se mnou Lilia začala trochu mluvit.

Převážně o Paulovi.

Lilia se vlastně učila šermu ve stejném dojo jako Paul.

V té době byl Paul velmi nadaný, ale nerad trénoval. A obvykle vynechával tréninky, aby se mohl bavit ve městě. A Lilia přišla o panenství během jedné noci, kdy ji Paul přepadl, když spala. Paul se bál, že to vyjde na povrch, a utekl.

Otevřeně mi vypráví o tom, co se přihodilo.

Čím víc poslouchám Liliino vyprávění, tím víc klesá Paulova hodnota.

Znásilnění plus cizoložství, Paul je vážně mizera.

Ale Paul nemá špatný charakter. Je divoký a nespoutaný jako dítě, takový ten typ, co v ženách vynáší na povrch mateřský instinkt. Velmi se snaží být otcem. Ale má strašně malou trpělivost a cokoli ho napadne, tak to okamžitě zrealizuje, rozhodně není špatný člověk.

„Co se děje, proč na mě tak zíráš? Chceš být tak super jako tvůj táta?” zeptá se mě během tréninku, když na něj zírám.

Tenhle chlápek se vždycky snaží žertovat. 

„Muž, co svým cizoložstvím málem způsobil rozpad rodiny, je super?”

„Uuuuuuuugh....”

Paul se zatváří ublíženě. Sám sebe varuju, abych byl opatrný, když ho tak vidím.

Ačkoli sám jsem zabedněný typ. Nebudu způsobovat aféry, kromě těch, kdy o mě budou děvčata bojovat. Já jsem ten typ, co se bude snažit působit takovéhle věci. „No, tenhle incident je varování, prosím, ať tě ani nenapadne dotknout se jiné ženy než mamky.”

„Lilia je v pořádku, ne?”

Zdá se, že tenhle chlápek si toho ještě dostatečně nevytrpěl.

„Je možné, že příště matka bez jediného slova odjede do svého rodného města...”

„Ugh....”

Obklopen dvěma ženami, copak se tenhle chlap snaží vytvořit ménage à trois? Mít nádhernou manželku a služebnou, kterou může kdykoli napadnout, a mezitím svého syna učí šermu a žije dekadentní život na venkově.

Hej, hej, to mu lidé až moc závidí. Copak to není jeden z nejlepších konců?

Jako v jedné konkrétní novele, kdy hrdina dostane jak Louis, tak Tabithu a pořád z toho vyjde bez poskrnky?

Měl bych se přestat snažit o zabedněný typ hrdiny a učit se od něj...?

Ne, ne. Uklidni se. Ta rodinná porada, ten poslední Zenithin pohled.

Chceš, aby se na tebe žena takhle dívala?

Stačí mít jednu ženu.

„Jako chlap bys to měl chápat, ne?” Paul na tom pořád trvá. Já to sice chápu, ale nesouhlasím s tím.

„O co se snažíš, aby tvůj šestiletý syn pochopil?”

„Copak neslintáš po Sylphy? To děcko v budoucnu rozhodně vyroste do krásy.”

S tím mohu jen souhlasit. „To asi jo. I když i teď je velmi roztomilá.”

„Copak to není snadné pochopit.”

„Asi jo.”

Paul je mizera, ale stejně spolu snadno najdeme řeč. I když vypadám jako děcko, tak už mám za sebou věk 40ti-letého NEETa. Skutečného mizery. Mám rád děvčata a samozřejmě mám rád harém, ale to se omezuje jen na hry. Moje základní vlastnost může být dokonce to samé jako Paulova láska k ženám.

Tenhle pocit jsem dostal, když jsem mluvil s Paulem poté, co jsem Sylphy proti její vůli vysvlékl. Po tom incidentu mám pocit, že Paul je ochoten vyjít mi vstříc a být ke mně upřímný. Protože jsem mu ukázal svou slabou stránku, tak se nenutí být přísným otcem, což znamená, že také vyrostl.

„Hehe....”

Najednou si všimnu, že se Paul kření. Nedívá se na mě, ale za mě. Když otočím hlavu, tak tam stojí Sylphy. Jen zřídka chodí k nám domů. Když se podívám pořádně, tak sebou trochu šije a její tvář je celá rudá. Určitě musela slyšet, co jsem předtím řekl.

„Hej, ještě jednou to zopakuj, aby to slyšela~”

Paulovo škádlení je vážně klasika.

Zasmál jsem se nosem. Vážně, ty to nechápeš.

Paul je v tolika oblastech tak naivní.

I když něco řeknete ze srdce, tak pokud to druhý člověk slyší moc často, tak si na to zvykne, a to rozechvění z toho se zmenší. Lidé si o vás musí myslet, že jste natvrdlí, ale bude to ještě účinější, když čas od času vypustíte slova skutečně od srdce.

Dá se to udělat jen jednou za čas. Nemůžete to udělat podruhé. Takže jsem se na Sylphy jen usmál a zamával jí. A taky Sylphy je jenom šest. Ještě máme deset let čas, než začneme mluvit o takových věcech. Pokud ji budu chválit, že je roztomilá, a budu ji neustále rozmazlovat, tak se z ní nestane dobrá žena. Moje starší sestra je toho příkladem.

„O-ohledně toho. Rudeus je taky..... skvělý?”

„Opravdu, díky, Sylphy.”

Mírně jsem se usmál a odhalil (svůj domnělý) zářivý chrup.

Sylphy je ve společnosti vážně šikovná. Skoro jsem si myslel, že to je opravdické, jak ke mně vzhlížela s obdivným pohledem. Moje pochvala, že je Sylphy roztomilá, je skutečná, ale nezahrnuje v sobě ani trochu mé romantické lásky.

Alespoň prozatím.

„Tak tati, já jdu.”

„Ne že ji svalíš do trávy!” Kdo by to dělal? Já nejsem ty.

„Mami!! Táta je -----”

„Bééé, přestaň, přestaň....!!”

Dneska je pro naši rodinu další poklidný den. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předchozí                                                                               Následující