Kapitola 123 - Magický kruh (2)

Část 3

Seděl jsem před magickým kruhem a přemýšlel o něm.

Všechny ty tři magické kruhy jsou falešné. Prozatím jsem vydedukoval tohle.

Poté, co jsem se posadil a popřemýšlel o tom, napadly mě tři věci.

Jedna. Je možné, že tohle není poslední zastávka.

V knize se píše, že Teleportační labyrint funguje dle jistého pravidla. A to že hlavní trasa se drží jen obousměrných magických kruhů. Když se budu držet tohoto předpokladu, tak o tom není pochyb: tohle je poslední zastávka.

Ale třeba Roxy se potloukala v jeskyni, kam se nedalo vstoupit za pomoci obousměrného magického kruhu. V tom jeskynním bludišti bylo přes třicet jednosměrných magických kruhů, které Roxy musela vyzkoušet, aby se vrátila k obousměrnému magickému kruhu. Navíc skutečná konečná zastávka by mohla být alespoň za jedním jednosměrným magickým kruhem.

Ačkoli mám pocit, že to je málo pravděpodobné.

Dva. Autor knihy udělal chybu a neuvědomil si, že jeden z jeho členů vstoupil do pasti.

Autor knihy si myslel, že vstoupil na obousměrný magický kruh, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Kvůli magickému kruhu nahodilé teleportace, na který vstoupil jiný člen družiny, se celá místnost teleportovala někam jinam. A za tohoto předpokladu je správnou odpovědí tento obousměrný magický kruh.

...To si nemyslím.

Kdyby tu byla taková past, určitě by ji Gisu našel.

Tři. Tenhle obousměrný magický kruh má ve skutečnosti druhý stupeň.

Magické kruhy mají různé tvary. Magický kruh ve tvaru uprostřed vykousnutého kruhu; je možné, že existuje i takový druh. Teleportační magický kruh, co je soustředně vně správného magického kruhu a funguje jako past. Přemýšlím, jestli tu neexistuje i takováhle možnost. Jinými slovy to není vnější část kruhu. Když skočíte doprostřed, je možné, že se dostanete do dalšího podlaží.

...Tohle je hloupost.

Když vyloučím veškeré nemožnosti, nakonec mi zbude přece jenom první možnost. Přesně jak řekl autor knihy, v podstatě se musíte držet obousměrné trasy. Když jsme na prvním podlaží objevili, že existují tři druhy magických kruhů, až do třetího nebo čtvrtého podlaží jsme nikdy nepoužili jednosměrný nebo nahodilý magický kruh. Jenom tímhle jsme se dostali až sem. Ale od teď možná budeme muset použít nejenom obousměrné teleporty, ale možná i pár jednosměrných.

...Ale když na to přijde, možná to neplatí jenom o tomto místu. Je možné, že tohle je také slepá ulička. Řekněme, že takovéto rozcestí bylo i někde dřív. Skutečný konec mohl být například za jednosměrným magickým kruhem na čtvrtém podlaží.

Zatraceně... začíná se mi to všechno motat.

A kdo vůbec rozhodl o hlavní trase? Ať už se jedná o číslo podlaží nebo vzhled netvorů kolem. Správnou cestu technicky definoval autor knihy. I to pravidlo o obousměrných magických kruzích mohla být jen naprosto nesouvisející náhoda.

Přemýšlím, jestli tohle přece jenom nebude lepší rozhodnutí. Od šestého podlaží začneme zkoušet všechny jednosměrné teleportační kruhy, porazíme tamější netvory a budeme pátrat po jiné trase. Mám pocit, že tohle je správná odpověď.

Ale podívejte se na atmosféru této místnosti. Všichni veteráni ve družině to cítili a řekli: „Nedaleko je strážce labyrintu.” Přece jenom mám pocit, že tohle je zvláštní místo. I já mám pocit, že je pravda, že je tohle poslední zastávka. Ne, taky by to mohla být labyrintová past. Hmmm.

„Nemá to konec, dokud sám neřeknu,” řekl jsem a vstal.

Vážně si hodně rychle musím dojít na záchod.

„Tati.”

„Copak?”

„Jdu trochu pokropit kytičky.”

„Vymočit se, co, taky půjdu.”

„Říct něco jako vymočit se, to je před ženami tak sprosté...”

„Co máš v plánu dělat, když to tady budeš tak zjemňovat?”

(Pozn.: V doslovném překladu by to bylo bez servítků „vychcat”, ale Paul mi až tak sprostý nepřipadal, takže... jup, ta moje zhýčkanost).

Ne, hele, před Roxy je to trochu...

Mám pocit, jako že nemůžu udělat chybu. Ne, i když jít na záchod, hádám, že nezáleží na tom, kde si bude myslet, že to dělám.

Spolu s Paulem jsem odešel z místnosti. Šli jsme do místnosti s mrtvými Malými ďábly a jejich rozbitými vejci. Tady si prostě můžeme vybrat vhodné místečko.

Zatímco jsem se s Paulem střídal na hlídce, postarali jsme se o svoje potřeby.

„Je to těžké, že?” zavolal Paul na mě, zatímco jsem se oddával vlastnímu tělu.

„Jo, začalo se mi honit hlavou, že tahle místnost není na hlavní trase. Pokud je tu někde nějaká jiná trasa a pokud se tam nedostaneme, možná že nikdy nedorazíme k finálnímu netvorovi.”

„To to není. Není pochyb o tom, že tohle je poslední zastávka.”

„Na čem to zakládáš?”

„Na ničem.”

Na ničem, jinými slovy intuice, co? Ale taky vážně nemůžete zesměšnit intuici veterána. I když se to zdá naprosto nepodložené, vlastně to může být podvědomá dedukce na základě skutečných zkušeností.

„No, není třeba spěchat. Já i ostatní na tebe počkáme. Pokud máš jakékoli pochybnosti, zeptej se a my ti odpovíme. Nesnaž se k odpovědi dostat sám za sebe.”

„Dobře.”

Ukončil jsem svou záležitost a vyměnil se s Paulem. Zatímco jsem stál na hlídce, prohlížel jsem si okolí.

„Ach a taky Rudi— Ještě bych ti chtěl říct jednu věc.”

„Copak?”

„...Ach. Ne, prozatím to je asi v pohodě. To ti řeknu, až se vrátíme do hostince.”

„Co, s tím přestaň. Pokud řekneš něco takového v tomhle labyrintu, jen mi je z toho tak nějak úzko. Takovým věcem se říká předzvěst, víš?”

„Cože...? Kdybych to řekl teď, možná by to ovlivnilo morálku družiny.”

Kvůli tomu hlasu, co se zpoza mě ozýval, jsem naklonil hlavu ke straně. Něco, co by ovlivnilo morálku. Přemýšlím, jestli má něco takového na srdci. Možná nejistota ohledně Zenith. Nebo možná něco, co ještě víc zhorší atmosféru místa.

„Typu pokárání?”

„No, jo. Něco podobného.”

„No ano, kdyby mě to deprimovalo a kvůli tomu se náš pohyb otupil, bylo by to strašné. Potom mi rozhodně můžeš vynadat dle libosti.”

„He... No, není to takové kárání. Jen jsem ti chtěl dát radu, jak se připravit.”

Až se vrátíme do hostince, co? Bylo by dobře, kdybychom v té době už zachránili Zenith.

„Mamka. Bylo by dobře, kdyby byla v bezpečí.”

„...To máš pravdu.”

Jen jsem to takhle zamumlal a atmosféra kvůli tomu ztěžkla. Tohle není dobré. Ale i když jsme ve svém pátrání pokročili takhle daleko, nemá to konce. Jsem si jistý, že možná i Paul už má pocit, že to nemá smysl. Bude pravděpodobně lepší, když to nevyslovím.

„...”

Zatímco jsem poslouchal zvuk Paulova dlouhého ulevování, rozhlédl jsem se po okolí. Velká místnost a tři menší místnosti zaplněné vejci. A pak ta nejzazší místnost s magickými kruhy. Všechny jsou přilehlé.

Něco mi na tom nesedí.

„Tahle místnost... není celkem podlouhlá?”

„Hm? Asi jo, co s tím?”

Tahle místnost je podlouhlá. Je široká. Jelikož je tu mnoho těl, může se jevit čtvercově, ale je dlouhá na délku. Je to obdélník. Podél těch dvou dlouhých stran jsou dvě místnosti. I když jsou všechny jinak velké. Ale něco takového jsem už viděl. Zrovna nedávno.

A pak mi tu něco chybí.

„...Ach.”

Uvědomil jsem si to.

Tohle místo vypadá podobně jako teleportační trosky.

„Dobrá, půjdeme... a, hele, Rudi, co to děláš?”

Paul mi věnoval zmatený postranní pohled. Rychle jsme se vrátili do místnosti s ostatními. Zavolal jsem na Gisua, co ležel na zemi jako velký Buddha.

„Gisu, pomoz mi, prosím.”

„Hm, ach? Přišel jsi na něco?”

„Hm, takže, tady.”

Přitáhl jsem Gisua zhruba doprostřed místnosti.

„Prosím, zkus prohledat tuhle oblast, jestli tu není skryté schodiště.”

„Haa... Ne, je to možné. Až do teď jsme viděli jenom teleportační pasti. Ale předpokládám, že je možné, že tu je i něco jako tajná místnost.”

Gisu si to vyložil po svém, klesl na všechny čtyři a začal zkoumat podlahu. A brzy nato se zatvářil šokovaně a přiložil ucho k zemi. Vytáhl dýku a poklepal jí zem.

„Hej... tady... je to tady! Seniore. Pod tím je duto.”

„Dokážeš to otevřít?”

„Počkej chvilku.”

Gisu se tu a tam dotkl podlahy. Pohyboval se kolem zdi a všechno si osahával. A pak se vrátil. „Nejde to, neotevře se to. Pravděpodobně je to ten typ, co musíš vypáčit.”

„Je nějaký problém, když to zničím?”

„Ne... Není tam žádná past. Dobrá. Seniore, udělej to. Tady,” řekl Gisu a udělal na zem značku.

Zamířil jsem na to místo a vypustil kamennou střelu. Ozvalo se gan a střela se rozpadla, jak prohnula podlahu. Hádám, že to bylo moc slabé, co.

„Ještě trochu silnější, dokážeš to, že?”

„Ano.”

Jak mi bylo řečeno, navýšil jsem sílu a vystřelil ještě jednou. Ozvalo se hlasité bagon a v zemi zela díra.

„Dobrá, zbytek nech na mě.”

Gisu si okamžitě klekl na všechny čtyři a začal odstraňovat sutiny. Zdá se, že když už uděláte díru, zbytek je snadný. Gisu v mžiku díru rozšířil a proměnil to na čtvercový průchod dolů.

Objevilo se schodiště vedoucí dolů.

„Úžasné... co jiného od tebe čekat, seniore. Přišel jsi na to.”

„No jelikož už jsem to jednou viděl.”

Teleportační trosky. Byly tam čtyři místnosti bez ničeho a jediná místnost se schodištěm vedoucím dolů. Ale přemýšlím, jestli to původně byly čtyři místnosti bez ničeho. Přemýšlím, jestli i v těch troskách nebylo schodiště vedoucí do místnosti s teleportačním kruhem schované. Během dob svého užívání byla možná každá místnost vybavená nábytkem; a možná to bylo udělané tak, aby nebylo zřejmé, že je tam skryté schodiště.

To po letech zchátralo nebo to možná Orsted zničil nebo to možná prostě jen takhle dopadlo.

„Dobrá, lidi, senior nám našel tajné schodiště!”

Po Gisuově hlasu všichni ostatní členové vstali. Přišli sem a podívali se na schodiště. A pak ze sebe vypustili obdivné hlasy. „Ach~”

„...Gahahaha, jsi dobrej!”

„Au.”

Talhand mě se smíchem tvrdě mlátil do zad.

„Co jiného čekat od mého syna!”

„Auch.”

Paul mě taky udeřil do zad.

„Aha, tak mě tak napadá, podobá se to těm teleportačním troskám, co!”

„Au.”

I Elinalize mě bouchla do zad.

„Och, počkejte chvilku, možná tu je past. Seniore, dej mi tak tři svitky!” řekl Gisu a taky mě bouchl do zad.

„...”

Když jsem se otočil, byla to jen Roxy se svou malou rukou zvednutou ve vzduchu. Když jsme se střetli očima, najednou se rychle dotkla mých zad, zatímco se na mě dívala s těma očima vytočenýma vzhůru.

„Dobrá práce,” zašeptala Roxy.

Tvářila se jen trochu pokořeně. Přemýšlím, jestli ji trápilo, že její učedník hraje aktivní roli. Jelikož všechna moje dosažení je to samé jako Roxino dosažení, nemělo by ji nic trápit. Dobrá, pokud se v budoucnu bude o tomhle dobrodružství mluvit, řeknu, že jsem to našel kvůli tomu, že mi Roxy poskytla nápovědu.

„Dobrá, můžeme jít, lidi, zůstaňte ve střehu.”

„Jo!”

Po Gisuově hlase všichni přikývli.

Když jsme sestoupili po schodech dolů, byl před námi teleportační magický kruh.

Obousměrný teleportační magický kruh. Ale měl rudou barvu, jako krev.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>