Kapitola 119 - Vstup do labyrintu

Část 1

Teleportační labyrint.

Kdybyste se podívali jen letmo, vypadá to úplně jako jeskyně.

Není v tom žádný zvláštní pocit. Je to akorát díra otevřená v útesu. V jejím okolí je spoustu pavoukových netvorů a do jejich sítí se chytá mnoho netvorů, prostě tak. I kdybyste spatřili fotografii, jsem si jistý, že byste nic zvláštního nepocítili. Ale pokud tam jdete osobně, je to jiné. Na tom místě téměř intuitivně cítíte, že to je labyrint. Něco podivného. Ale také jsem cítil něco, co stimulovalo moji zvědavost. Uvažuju, jestli všechny labyrinty mají takovou atmosféru.

„Takže, Rudi. Půjdeme, jak jsme se domluvili, v pořádku?”

„Rozumím.”

Paul mě poplácal po rameni a přikývl.

Rozestavili jsme se do formace, na které jsme se domluvili dřív, a vstoupili do labyrintu. Je to můj první labyrint, ale vlastně nejsem až tak natěšený. Je to jenom stres pokusit se neudělat chybu.

„Manželi, ať je s tebou štěstí války.”

„Dávejte na sebe všichni pozor.”

Lilia, Vera a Shera se odtud na koních vracely zpět do města. Když velký klan pokořuje labyrint, vytváří u vchodu do labyrintu podpůrný tábor. Ale Lapan je naštěstí jenom den cesty odtud, pokud spěcháte jenom půl dne. Není nijak zvláštní důvod rozbíjet před jeskyní tábor.

„Takže.”

Uvnitř jeskyně je tma, ale nebylo to až tak, že byste nic neviděli. Vnitřek jeskyně tak nějak tlumeně zářil. Ale tahle temnota by byla smrtelná, tím si jsem jistý.

„Hodlám udělat trochu světla.”

„Jo.”

Brzy poté, co jsme vstoupili, jsem použil svitek ducha, co jsem dostal od Nanahoshi. Jasní světelní duchové vylétli vzhůru a začali kroužit nad námi.

Gisu použil ten samý svitek, co já. Jelikož má úlohu zvěda, potřebuje svůj vlastní zdroj světla.

Včera jsme to vyzkoušeli. Ty svitky dokáží použít i Paul a Gisu. Jelikož s více magické moci vydrží déle, je přirozeně stejně lepší, když ho použiju já, ale zdá se, že spotřebovaná magická moc je skoro nulová. S tímhle nás potěšilo, že s sebou nemusíme nosit pochodně. Přece jenom by bylo otravné, kdyby měl člověk jednu ruku plnou.

Světlo z duchů je jasnější než z pochodně, dokonce i s málem magické moci trvají déle. Pokud by se tohle rozšířilo, pochodně by možná zmizely.

„Paule, tvůj syn s sebou přinesl vážně spoustu užitečných věcí.”

„No jo. Přece jen je to syn, na kterého jsem hrdý.”

Paul si dal ruku k hrudi ve vychloubačném duchu a Talhand ze sebe vydal hlas smísený s údivem.

„Ale nezdá se, že by měl otce, na kterého by mohl být hrdý.”

„Jelikož se tím trápí, tak to neříkej.”

V Paulově hlase byl znát náznak povzdechu a ramena mu klesla.

„Hele, měli bychom si pospíšit a pohnout se.”

Po Gisuových slovech jsme se vydali hlouběji do jeskyně.

Část 2

První podlaží.

Začali jsme kráčet jeskyní, co vypadala jako chodbička mraveniště. Na stěnách a stropě jsou natažená bílá vlákna a ještě dál září modrobílé teleportační magické kruhy. Tam jsem poslal ducha světla, co vydával skoro fluorescenční světlo.

„Občas tu jsou magické kruhy, co nevydávají žádné světlo, takže je třeba se mít na pozoru, že?”

„Správně, Rudi. Dej pozor, ať šlapeš přesně v Gisuových stopách.”

Gisu byl v čele zhruba deset kroků napřed. Měl na sobě unikátní boty. Kam šlápl, zůstala na zemi stopa s hlubokou značkou ve tvaru kříže. Zdá se, že na podrážkách měl připevněné něco jako železný plát ve tvaru kříže. Samozřejmě to není magický předmět obdařený magickou mocí. Přemýšlím, jestli je vymysleli s pomocí moudrosti dobrodruhů. Zdá se, že pomáhají zabránit uklouznutí a také zanechávají jasné stopy, užitečný předmět.

Ačkoli na tomto prvním podlaží je snadné teleportační magické kruhy zahlédnout.

Netvoři, co se objevují na prvním podlaží, jsou Tarantule Pán smrti. Ale také tu byli jiné pavouci, kteří pravděpodobně byli hlavní součástí jídelníčku Tarantule. Je to podívaná, kvůli které by člověk, co nesnáší pavouky, omdlel.

V tom množství pavouků byla jasně definovaná prázdná místa. Buď byla kulatá nebo čtvercová. To byly teleportační pasti. Pokud se někomu nelíbí šlapat na pavouky, tak by ho to v mžiku někam teleportovalo, to to znamená.

V důsledku čehož jsme pokračovali v chůzi, zatímco jsme s křupáním šlapali po pavoucích. Není to velmi dobrý pocit, ale s tím se nedá nic dělat.

Takže těch nespočet Tarantulí Pánů smrti řádu B se v chodbě ještě neukázalo. Čas od času je tu jedna nebo dvě, ale jakmile je Gisu objeví, Paul je rychle vyhladí. Až do teď pro mě nebylo žádné místo.

„He~ ...No, pokud to bude takhle, bude to snadné.”

Paul má v ruce dva meče a postupuje rychle.

Dva meče. Jeden je ten, co ani doma téměř nikdy neodkládal. Určitě je to jeho milovaný meč. Nevím, jestli má nějakou zvláštní moc, ale jedinou ranou rozsekne Tarantuli Pána smrti vejpůl. Ale spíš než čepel meče to je určitě Paulova technika.

V levé ruce měl meč takového tvaru, co jsem ještě neviděl. Hádám, že by se to řadilo mezi takzvané krátké meče. Není dost krátký na to, aby se to dalo považovat za dýku, ale taky není dost dlouhý na to, aby to byl meč. Má to záštitu, co chrání ruku, a tak nějak zakřivenou oboustrannou čepel. Uprostřed čepele to má díru, přemýšlím, jestli to je kvůli tomu, aby se na to při sekání nic nelepilo? Moc často ho nepoužívá.

Paul v podstatě bojuje jen s mečem v pravé ruce. Přemýšlím, na co používá ten v levé ruce. Jestlipak to je výsledek jeho smyslu pro spravedlnost.

„...Vážně, je to snadné, co!”

Ale vážně na tom nezáleží. Kdykoli Paul vyřídí nějakého netvora, vrhne po mě letmý pohled. Otrava. Přemýšlím, jestli myslí na něco takového, jako že mi chce ukázat, jak je super. Už teď chápu, že jsi super, takže bych byl rád, kdybys nepolevil v pozornosti.

„Paule! Dívej se řádně dopředu!”

Hele, začínají tu poletovat pokárání babičky Eliny.

„Říkám, že to je v pohodě, na prvním podlaží už jsme byli tolikrát, je to snadné.”

„Ta nedbalost tě bude stát život, víš?”

„To vím, i když mi to neřekneš?”

„A vůbec jdeš moc daleko dopředu. Já jsem vpředu, ne?!”

„Na prvním podlaží v tom není žádný rozdíl, ne?”

Elinalize a Paul se začali hádat. Za sebou jsem slyšel Talhanda říct: „No vážně, a jsou v tom.” A povzdechl si.

„Když pominu sebe, je to poprvé, co je Rudeus v labyrintu, takže mu jako dospělý řádně ukaž, jak se to dělá!”

„Proto jsem se snažil uvolnit to napětí, abychom měli příležitost ke konverzaci, ne?”

„Přestaň s těmi lžemi, zrovna teď jsem cítila, jak z tebe sálá prostořeká atmosféra, přesně jako když Zenith zrovna přišla do družiny!”

„No, ne, pokud hodláš říct tohle, tak to nemůžu popřít. Co jako, začalas být pěkně rýpavá, co?”

„To je jenom přirozené. Přece jenom jsi něco jako můj syn, Paule. Taky ti budu spílat!”

Jak to řekla, Paul se trochu zasmál. „Co tím myslíš syn? Jelikož jsi s Rudim strávila takovou dobu, tvoje pocity se dokonce přenesly i na mě? Přestaň s tím. Pokud se začneš chovat jako moje matka, začnu z toho mít husí kůži.”

„...Ale, Rudee, tys mu to neřekl?”

„Co?”

„Že Sylphy je moje vnučka. To, že se oženil s mojí vnučkou, znamená, že jsi taky můj příbuzný. Jelikož je to takhle, rodiče toho vnoučete, totiž ty a Zenith jsou taky jako moje děti.”

Paul se na místě zastavil. Pomalu se otočil a vrátil se ke mně. Naše formace se rozpadla a všichni se zastavili.

„H-hej, co má tohle znamenat, Rudi... Sylphy je její vnučka, ale mě to přijde, jako kdyby Elinalize říkala absurdnosti.”

Tak mě tak napadá, že jsem to neřekl, co?

„Tak nějak se zdá, že Rawls byl Elinaliziným synem.”

„Rawls? Ten chlápek se o tom nikdy ani slovem nezmínil.”

„No, zdá se, že v minulosti došlo k mnoha věcem, a tak o Elinalize mlčel.”

„Ach... aha... ne že bych to nechápal.”

„Ale spíš než tohle se radši pohněme kupředu. Dávej pozor, abys v žádném případě nepolevil v pozornosti.”

„J-jo.”

Paul to řekl, jako kdyby to pochopil, a vrátil se na pozici předvoje, zatímco mumlal: „No vážně... říkáš, že došlo ke spojení mojí rodiny a Elinalize... Ach jo...”

Zdá se, že to byl značně velký šok.

Část 3

První podlaží bylo snadné. Jak Paul řekl, určitě sem museli sejít už několikrát.

S přestávkami jsme pokračovali chodbami dolů a nakonec jsme se prodrali velkou místností, kde se to Tarantulemi Pány smrti jen hemžilo.

Vyčistit hejna netvorů je moje úloha jako mága. Ale než jsme vstoupili do první velké místnosti, Talhand mi dal několik rad.

„Dobře poslouchej. Nepoužívej oheň.”

„Proč?”

„Pokud použiješ oheň, místnost se zaplní jedem. Je obzvláště nutné si na to dávat pozor v hlubších podlažích.”

„...Nedá se to vyléčit detoxikací?”

„Nedá.”

Tím jedem pravděpodobně myslí otravu oxidem uhelnatým. Pokud v uzavřeném prostoru rozděláte oheň, spotřebuje se tak kyslík a postupně se vám zamlží vědomí. Tohle je to samé, dokonce i s ohnivou magií.

„Potom je také zakázáno útočit na strop. Důvod chápeš, ne?”

„To proto, že by se jeskyně mohla zhroutit, že?”

„Správně. Proto je lepší nepoužívat ani moc vodu. Co možná nejvíc používej led.”

„Rozumím.”

Pokud byste použili velké množství vody, země by se uvolnila. No, trochu vody by mělo být určitě v pořádku. Taky tu je zemní magie. I když říkám tohle, pokud byste bezděky začali používat zem ze základní podpory jeskyně, mohl by to být problém. Pokud byste zničili pilíř interiéru, je možné, že by to skončilo závalem.

Pak je určitě nejbezpečnější led. Bezpečnou volbou je jít s tím návrhem.

Proto jsem se rozhodl použít pokročilou vodní magii [Prudká sněhová bouře]. Je to magie, při které se spustí velké množství ledových kopí. Abych do toho nezatáhl Paula a ostatní, začal jsem to čistit od středu hejna.

„Ach, co jiného čekat od Roxina studenta, používáte stejnou magii...”

Slyšel jsem zezadu Talhandovo mumlání. Zdá se, že i Roxy použila [Prudkou sněhovou bouři]. Z toho mám trochu radost.

„Navíc bez zaříkávání, co? To dokážu pochopit, proč jsi Roxin hýčkaný student.”

Zatímco jsem vítězoslavně naslouchal Talhandově slovům, vyhladil jsem veškeré pavouky. Pokračovali jsme dál.

Když jsme vyčistili pavoučí hnízdo, vkročili jsme do teleportačního magického kruhu uvnitř. Kráčeli jsme chodbou a mířili na další pavoučí hnízdo. Od té doby, co jsme vešli do labyrintu, jsme tohle opakovali zhruba pětkrát.

Co se magických kruhů týče, samozřejmě zkoumáme, jestli se knížka nějak liší od reality. Víme, kam vedou všechny magické kruhy na prvním podlaží; dělali jsme to proto, abychom si potvrdili věrohodnost knihy.

Obousměrná teleportace. Tvar, barva, vzor. Pokračovali jsme dál, zatímco jsme to kontrolovali, abychom se ujistili, že všechno sedí.

Od jednoho magického kruhu ke druhému to bylo zhruba jednu hodinu. Jelikož jsme to takhle zopakovali pětkrát, odhadoval jsem, že časově by to bylo kolem pěti hodin. V poslední místnosti byl magický kruh s tmavším odstínem modré a byl trochu větší než ostatní. Tmavší magický kruh vedl do dalšího podlaží.

Poslední místnost na prvním podlaží byla plná pavoučích hnízd. A byly tam vyrovnané dva magické kruhy. Mají podobný tvar. Kdyby se na ně podíval někdo bez předchozí znalosti, určitě by nepoznali, který je ten pravý.

Kousek stranou od jednoho magického kruhu byla do kamene vyrytá velká kruhová značka. Tohle tady posledně vyryl Gisu, aby označil správný magický kruh. Když jsme si potvrdili, že v knize nejsou žádné chyby, vstoupili jsme do magického kruhu.

Druhé podlaží.

Část 4

Druhé podlaží.

Od teď se tady plazí obrovské ocelové housenky [Železní šplhouni]. Malí pavouci na zemi zmizeli a snížil se počet pavoučích hnízd. Podlaha začala být hladká. Železní šplhouni se svou výškou zhruba jednoho metru a šířkou zhruba dvou metrů působí buclatě. Podobají se červům, co se objevili v Naushice. Jak se objeví, jsou pevní a tuzí. A na rozdíl od jejich vzhledu jsou rychlí. Spíš než pomalá housenka jsou rychlí jako stonožka.

Zdá se, že spolupracují s tarantulemi – zatímco železní šplhouni se chovají jako tanky, pavouci zpoza nich útočí lepkavými vlákny. Pokud se do těch lepkavých vláken zapletete, pak se zdá, že vás železný šplhoun se svou tělesnou vahou zhruba o jedné tuně rozdrtí. Železní šplhouni jsou odolní, dokonce ani Paul je nedokáže porazit jedinou ranou. Ani netřeba zmiňovat Elinalize.

A proto je teď řada na mě. Dokážu vypálit dvě magická kouzla najednou. Zatímco na pavouky vzadu vypálím [Sněhovou bouři], vyřídím kamennou střelou železné šplhouny, co Paul a Elinalize nalákali, jednou ranou. Zdá se, že železné šplhouny je trochu těžší zabít normální kamennou střelou, ale já s tím moc potíží nemám. Moje kamenné střely projdou přímo skrz. I když říkám tohle, řekl bych, co jiného čekat od červů. Pokud je nezasáhnu do místa, co je okamžitě zabije, svíjí se a agresivně zápolí.

„S tímhle na mě nezbylo místo,” zamumlal Talhand bez zájmu za mými zády, jak jsem já energicky pracoval.

Talhand je přímo za mnou pro případ, že by toho bylo třeba. I když říkám tohle, abych se vyhnul takovému nejhoršímu možnému případu, důsledně se držím těch tří bodů, na které mám dávat pozor, včetně toho, co řekl Gisu. A proto Talhand prozatím nemá co dělat. Ale to nevadí. Pokud nám při postupu zůstanou nějaké ty rezervní síly, mám z toho pocit úlevy.

Tarantule páni smrti dál vrhají svoje lepkavá vlákna. Nemyslel jsem si, že by tarantule spřádaly sítě, ale tihle pavouci jsou určitě jiní.

Čas od času se vlákna dostanou až ke mně, ale jelikož mám otevřené své démonické oko, nikdy mě to nezasáhlo. A i kdyby mě zasáhly, nemají žádnou útočnou sílu. Pokud je spálím ohnivou magií, není s tím žádný problém.

„Ach, zatraceně...”

„Ueh... lepí to, co?”

I když říkám tohle, zdá se, že přední voj se tomu vůbec nedokáže vyhnout, takže Paul a Elinalize jsou celí lepiví od vláken.

„Na, moc toho nevyplýtvej!”

Ačkoli by nevadilo, kdybych ta lepivá vlákna spálil, jelikož Gisu má nějakou tekutinu, co je dokáže rozpustit, prostě jsem je povolil tím. Zdá se, že to je nějaká unikátní chemikálie, co obíhá na kontinentu Begaritto. Lidské kůži to nijak neškodí.

Sice to kůži neškodí, ale Elinalize bručela něco o tom, jak je potom kůže hrubá. Je to skoro jako saponát. Možná zkusím trochu vzít domů na mytí nádobí.

„Dobrá, tady si na chvilku odpočineme.”

Po boji. Po Gisuových slovech jsme se na místě posadili. Talhand a Elinalize zůstali stát na hlídce, prostě jen tak.

Když se Paul posadil, okamžitě si začal uvolňovat brnění a meč a začal z povrchu stírat tělní tekutiny netvorů. Během krátké přestávky v mžiku dokončil kontrolu svého vybavení. Ten způsob mi přišel velmi známý a Paul se nakonec zeptal jako profík: „Co se děje? Rudi, taky bys to měl rychle dokončit.”

„Ach, ano.”

Po tomhle tak nějak přísném pokárání od Paula jsem si také prohlédl vybavení. I když říkám tohle, jelikož pálím magii z dálky, musím zkontrolovat jen pár míst.

Nicméně. Paul byl zticha. Když jsme byli na prvním podlaží a vždycky když jsme měli přestávku, vždycky se mě ptal „tak co?” a podobně, ale když jsme se dostali na druhé podlaží, jeho serióznost byla očividná. Jak se dalo čekat. Táta je super.

„Pche... přilepilo se to.”

Zatímco Paul nějakou látkou stíral tekutiny ze svého brnění, klel.

„Co takhle vyzkoušet tu chemikálii, co Gisu zrovna použil?”

„To je na rozpouštění vláken, ne?”

A jak to říkal, nalil si trochu té chemikálie na látku a začal s ní otírat brnění. A pak to brnění až překvapivě zbělalo. Ne, to brnění ale nebylo bílé.

„Já... slezlo to, co? Díky.”

„Ne-ne.”

Jak jsem si myslel, je to saponát. Pokud nějaký koupím, než se vrátím domů, jestlipak to Sylphy potěší. Kdyby to šlo, bylo by dobré, kdybychom ho mohli vyrábět na druhé straně. Když Paul odstranil špínu z brnění, rychle si ho zase nasadil, upevnil si meč a přišel k Elinalize. Zrovna když jsem přemýšlel, že si vyměním místo s Talhandem a Gisuem, zavolali na mě.

„Seniore, hlídka je v pohodě.”

„Jo?”

„Netrap se tím, ten stařík přece vůbec nepracoval. Nebo spíš co se týká dalšího postupu, rád bych si vyslechl tvůj názor.”

„Nevadí, když se táta nepřidá?”

„Nevadí, ty jsi přece jenom chytřejší než on.”

Zatímco Gisu říkal takové urážky, vytáhl ze své brašny knihu a mapu. Na zem rozložil dvě mapy. Jedna byla čistě nakreslená, ale druhou jsme kreslili, jak jsme postupovali.

„Brzy budeme na třetím podlaží. To místo, kde jsme ztratili Roxy je... tady. Pokud budeme mít štěstí, Roxy by pořád měla být někde v okolí. Pokud to je tedy tak, jak se to píše v knize.”

„Ano.”

Podle knížky se zdá, že teleportační pasti jsou udělané tak, aby člověka přemístily na stejné podlaží, na kterém se nachází. I když se tomu říká nahodilé pokroucení prostoru, není to tak, že byste se ocitli před finálním netvorem na nejhlubším podlaží, jakmile do té pasti vkročíte. Roxy se přemístila na třetím podlaží. V knížce se píše, že jakmile šlápnete do teleportační pasti, přemístí vás to přímo do hnízda netvorů. Nevíme, jestli ten magický kruh, na který vkročila, byl náhodný nebo jednosměrný. Každopádně pokud je pořád naživu, je velká pravděpodobnost, že je na třetím podlaží.

Samozřejmě tu je také možnost, že se jí naštěstí podařilo uniknout na druhé nebo první podlaží. Ale ta dvě podlaží Roxy také několikrát prozkoumala. Když se jedná o člověka s takovou schopností jako Roxy, už by byla schopná se po druhém podlaží přesouvat. A pak by nebylo nic divného, kdyby se už v téhle době dostala z labyrintu ven. Přece jen se nezdá, že by se dostala z třetího podlaží.

„Užitečná magie na pátrání, žádnou nemáš, co?”

„Ne, žádnou nemám.”

Mohl jsem popřemýšlet o použití magie, co už mám, ale takhle rychle nedokážu nic vymyslet.

„To nic, ale seniore, se svou intuicí kde myslíš, že by Roxy mohla být?”

„Říkáš intuice...”

„V tomto labyrintu přece jenom nemůžeme jen tak kráčet podle pravidla pravé ruky a pořádně to tu prohledat. Pokud po ní hodláme pátrat, pak je něco takového také nezbytné.”

„Tak co takhle tahle oblast.”

Prozatím jsem zkusil ukázat na příslušné bílé místo na mapě.

„Východní oblast, odkud se teleportovala, co? Tak pojďme hledat tam.”

Jak náležité. Ale já mám pocit, že by bylo účinné, kdybychom prostě řádně pátrali a drželi se přitom pravé strany. Ale nemáme tady nikoho, kdo by dokázal provést vědeckou analýzu. Každopádně nemáme na výběr a musíme to tady projít a prohledat místa, co jsme nezkontrolovali.

„Upřímně řečeno, bez Roxy jsme se nedokázali prolomit druhým podlažím. To díky tobě, seniore. Ty železní šplhouni jsou otravní.”

„To určitě.”

Netvoři, co mají špatnou afinitu s Talhandovým atributem. Co se týče bojového potenciálu, když by na to přišlo, Paul by se také zamotal do těch vláken a nedokázal by řádně obstarat povinnosti předního voje. Vera je jako přední voj také nespolehlivá. Určitě by to nedokázala zvládnout tak dobře jako Elinalize. Aby tudy prošli, je určitě třeba někdo, kdo dokáže použít ledovou nebo ohnivou magii. A proto když se Roxy pohřešovala, není nic divného, že se jejich pokrok zastavil. Nebo spíš mě udivuje, že se po Roxině zmizení dokázali vůbec vrátit.

„Mysleli jsme si, že to nějak zvládneme, ale tady v téhle oblasti je přece jenom jen pár mágů. A není tu nikdo, kdo by měl dostatek odvahy, aby vyrazil do boje do teleportačního labyrintu.”

Zdá se, že Gisu se snažil něco udělat po svém. Tak mě tak napadá, když jsme se dostali do Lapanu, taky se v gildě snažil někoho přemluvit. Ale nezdálo se, že by to šlo dobře.

„Určitě jsi měl různé vlastní problémy, Gisu.”

„He~ ...To nic. Nebo spíš neřekl jsem ti, že mi můžeš říkat nováčku? Když jsi na mě takhle zdvořilý, úplně mě z toho střásá.”

„...Jasně, nováčku. Příště tě představím rozkošné opičí slečně, můžete se zahřívat navzájem.”

„Och, to zní pěkně. Tady kolem přece jenom není žádná červánková čtvrť. Nebo spíš komu říkáš opice? Hej!”

Taky bych si rád s Gisuem promluvil o různých věcech, ale prozatím to odložím.

S Gisuem jsme se utvrdili v další trase. V té mapě, co Gisu kreslil, se vážně dobře orientovalo. Ale kdybyste to porovnali s první podlažím, co bylo naprosto zmapované, na druhém podlaží bylo pár prázdných míst. Kdyby Zenith nebo Roxy byly v jedné z těch prázdných míst... K něčemu takovému by radši nemělo dojít.

Jsem z toho trochu nervózní, ale nejdřív bychom měli prozkoumat třetí podlaží. Než abychom začali na nejbližším místě, to jest druhém podlaží, měli bychom pátrat na místě s největší pravděpodobností.

„Gisu, kde zhruba teď jsme?”

Elinalize k nám strčila hlavu. V reakci na to Gisu ukázal jedno místo na mapě.

„Zrovna teď jsme zhruba tady.”

„Takže brzy budeme na konci druhého podlaží, že?”

„Jo, ale pavouci a železní šplhouni tu budou pořád.”

„Aby se uprostřed změnilo složení netvorů, to je ale otravný labyrint, co?”

Elinalize si najednou hodila vlasy na záda. Dokonce i její marnivé kudrlinky se začaly snadno rozpadat.

„Jen tak mimochodem Gisu, proč Rudeovi říkáš seniore?”

„Ihih... Ve vězení kmene Dorudia... jen trochu...”

„Říkáš vězení kmene Dorudia, to, o kterém se předtím zmínila Ghyslaine? Co se tam stalo?”

„Až se vrátíme, dopodrobna ti o tom řeknu.”

Se šklebem a smíchem se Gisu v konverzaci odmlčel. Vězení kmene Dorudia, taková nostalgie. To moje já z té doby mělo takovou svobodu. Zrovna teď by mi takové vzezření neprošlo. Ale ne, na posteli jsem vždycky v takovém vzezření, co?

Zdá se, že teď mám i dostatek vyrovnanosti vést takovouto konverzaci.

Část 5

A pak jsme dorazili na třetí podlaží.

Co se týče času, řekl bych, že uběhlo zhruba 10 hodin.

„Myslel jsem si, že nám bude trvat pár dní se sem dostat.”

„Tak by to bylo, kdybychom šli do míst bez mapy.”

Ten můj nonšalantní šepot zaslechl Paul. Hádám, že je jenom přirozené, že tápat kolem a používat při postupu mapu je jiné.

Na podlaze už nejsou žádní malí pavouci. Čas od času je na stěně trochu lepivých vláken, ale přítomnost živých věcí je slabá. Na oplátku cítím, že se z hluboké temnoty v temné jeskyni nese tak nějak podivný pocit. Od teď je to skutečné. Jako první najdeme Roxy.

„...”

Když tak o tom přemýšlím, mám pocit, že ve vzduchu cítím nostalgickou vůni Roxy. Ne, není to moje představivost. Tohle je Roxina vůně, je to Roxina přítomnost. Není možné, abych se mýlil. Cítím, jak se mi něco mele v hrudi.

Tady.

Věřím v Roxinu pokračující existenci.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>