Kapitola 123 - Magický kruh (1)

Část 1

Dorazili jsme na šesté podlaží.

Na šestém podlaží bylo přehnaně velké množství Malých ďáblů. Obrnění válečníci se přestali objevovat a není tu nic než Malí ďáblové. Jelikož máme tamty vonné tyčinky, dá se říct, že je to teď ještě snazší. Nicméně jejich počet je obrovský. Je to skoro dost na to, abyste přemýšleli, proč je tady tolik Malých ďáblů.

To jsme se dozvěděli, když jsme se dostali do blízkosti nejvnitřnějších částí.

V nejvnitřnějších částech, v místnostech, co se táhly po cestě k magickému kruhu, byla hnízda Malých ďáblů. Velké množství Malých ďáblů se kupilo pospolu a v koutech každé místnosti bylo nespočet vajec. Ta temná podlouhlá vejce, pokrytá slizem vypadala úplně jako vejce toho černého a rychlého maníka; jen se na ně podívám a mrazí mě. (pozn.: Řekla bych, že Rudeus myslí nějakého už zmíněného černého mimozemšťana nebo něco podobně odporného... ale v jeho případě by to mohlo být úplně cokoli, třeba Badigadi, ten je taky černý...)

Přemýšlím, jestli by to mohlo být tak, že je někde tady královna a že Zenith využívá jako líheň. Ačkoli mi na mysl vyplouvaly takové představy, zdá se, že Malí ďáblové nemají takovou charakteristiku. Ačkoli se zdá, že se shlukují do hejn, nezdá se, že by měli nějakého specifického nadřízeného.

Ale odkud se potom tyhle druhy netvorů berou a kam mají v plánu jít? I když je tu takové množství netvorů, není to tak, že by tu bylo nějak moc jídla.

„Roxy, netvoři... co jí, aby přežili?”

„...Hm, to je pravda. Existuje na to spousta teorií, ale často se říká, že se přiživují magickou mocí.”

„Magickou mocí?”

V lesích a jeskyních, kde je vysoká koncentrace magické moci, je také víc netvorů. Jednou Nanahoshi řekla, že všechny věci na tomto světě mají v sobě magickou moc. Ale magická moc se nedá zahlédnout očima. Je těžké pochopit, jestli vůbec existuje nebo ne. Ne, prozatím by existenci magie mělo prokázat Oko magické moci, kterým se dá vidět.

Předpokládejme, že je možné, aby se živili magickou mocí, tak proč by si potom nemohli ukousnout vlastnoručně vyrobené magie? Pokud nemůžou, pak existují druhy magické moci, co netvoři mohou zkonzumovat, a druhy, co nemohou.

Myslím, že v minulosti jsem od Paula slyšel, že se netvoři zaměřují na magické krystaly hluboko uvnitř labyrintu. Přemýšlím, jestli jsou pro ně krystaly vhodná hostina. Ale pokud je to pravda, zdá se, že zdejší netvoři se na krystaly nezaměřují. V tomhle ohledu mám pocit, jako by si tu prostě dělali hnízda a žili tu. Přemýšlím, jestli jsou spokojení tady jenom žít.

No, přemýšlet o takových věcech nemá žádný smysl. Přece jenom to jsou netvoři, co evidentně nedokážou sníst něco jako brnění. Nebude vadit, když nechám ekologii netvorů na učenci zaměřujícím se na netvory.

„No, bez ohledu na to, co jí, nic se nemění na tom, že útočí na lidi, jen co je zahlédnou. Jakmile najdeme nějaké vejce, zničme je, protože mi přijde, že budou akorát překážet, až sem příště přijdeme,” řekla Roxy a začala se lhostejně zbavovat vajec Malých ďáblů.

Bez použití magie. S pomocí dýky, šla od jednoho k druhému a probodávala je. Je to vážně suchý výraz, co má na tváři. Tohle je také pěkné.

Ale hádám, že i netvoři kladou vejce. Přemýšlím, jestli i Obrnění válečníci mají něco jako larvy. Přemýšlím, jestli se tady batolí něco jako Obrněná plstěná panenka s dětskými meči v rukách.

Máma brnění a táta brnění se usmívají, jak sledují své roztomilé dítě brnění. Pak zaslechnou kroky vetřelců. Táta brnění a máma brnění řeknou svému synovi, aby zůstal schovaný, a vrhnou se do bitvy. A před nimi se objeví Paul s démonickou tváří. Jak to dítě brnění spatří, začne o lidech přemýšlet jako o nepřátelích. Jak dítě brnění vyroste, promění se na netvora Obrněného válečníka, co útočí na lidi, jen co je spatří.

...Nebo ne.

„Rudi. O čem přemýšlíš? Prosím, pojď mi pomoct.”

„Ach, ano.”

Jak mi Roxy řekla, šel jsem taky rozbíjet vejce. Propojené s velkou místností byly tři místnosti nahusto napakované vejci. Kdyby se ta vejce vylíhla, vylezla by z toho nějaká larva, co by se přisála k lidskému tělu? No, ale není ani známky, že by se hodlala vylíhnout.

Potom se nestalo nic takového, jako že by čerstvě vylíhlá larva zaútočila na Roxino tělo, a my jsme to dočistili.

Část 2

A pak jsme dorazili do nejzazší místnosti. Na poslední místo, které bylo v knize popsané.

Široká místnost. Byla to místnost z kamene. Byla čtvercová a před každou stěnou kromě té s vchodem byly magické kruhy. Ale jakmile jsme vstoupili, pocítili jsme tu podivnost.

Tady nebylo kromě těch magických kruhů vůbec nic. Než jsme sem vešli, bylo venku mnoho Malých ďáblů. Tak moc, že jste si mysleli, že je jich přes stovku, a taky tam byly jejich vejce. Ale i když je to takhle, tady jsou jenom magické kruhy. Je to, skoro jako by tu místnost něco chránilo. Něco jako nějaké posvátné území.

„Za tímhle bude Ochránce labyrintu, ne?”

„Při téhle atmosféře bych řekl, že jo.”

„Bylo by dobře zůstat ve střehu.”

Jak to Paul, Elinalize a Roxy říkali, pevně se chopili svých zbraní. Přemýšlím, jestli je to takhle ve všech labyrintech; taková podivná nálada před finální místností.

„Takže by mě zajímalo, co vede kam...”

Gisu obešel magické kruhy a každý postupně zkontroloval s knihou v ruce. Zbytek družiny stál na stráži u vchodu.

„Pomůžu.”

„Jasně, to mi bodne.”

Prozatím jsem se přidal ke kontrole teleportačních magických kruhů. A z nějakého důvodu mě následovala i Roxy. Když je tu Roxy, je to uklidňující.

„Co ty na to?”

„Působí stejně... jak je napsáno.”

Když jsem se na to Gisua zeptal, porovnal každý magický kruh s knihou. Každý z nich, jeden za druhým.

V knize to bylo uvedené takto: „Jsou tam tři magické kruhy. Okamžitě jsme pochopili, že dva z nich způsobí nahodilou teleportaci. Kvůli tomu jsme před magický kruh, o kterém jsme věřili, že je ten správný, položili kamínek jako značku. A pak do něj vstoupili. Ale to byla past. Hodilo nás to do podivné místnosti. Byla to místnost plná temných a podlouhlých těl netvorů. Správně, bylo to hnízdo Malých ďáblů. Jakmile nás spatřili...”

Brzy jsme našli kámen, který použili jako značku. Byl to kámen velikosti pěsti, co byl dočista vyleštěný. Na povrchu měl vyrytou číslici šest. Něco takového jsme do teď na podlažích neviděli.

„Tak nějak se to přesouvá, co?”

„Myslíš? Mám z toho zlověstný pocit. Dobře poslouchej, seniore, takové odkazy vyhlazených družin nejsou vůbec dobré.”

„Přináší to neštěstí?”

„Správně, neštěstí.”

„No, ale není to tak, že by je to vyhladilo...”

Jak jsem to říkal, dobře jsem se podíval na magický kruh před sebou. Připomínal obousměrné magické kruhy, které jsem do teď použil mnohokrát. Ale tenhle byl jiný. Pokud na něj vstoupíte, nahodile vás to teleportuje. Nebo možná že to někam hodí všechno v této místnosti.

Takže správnou odpovědí by měl být jeden z těch zbývajících dvou kruhů. Ale oba dva měly jasné charakteristiky magického kruhu nahodilé teleportace.

„Rudi, chápeš to?”

Po Roxině otázce jsem zakroutil hlavou.

„Ne, vůbec. I když kdyby tu byla Nanahoshi, možná by to pochopila.”

„Nanahoshi? Kdo to je?”

„Je to osoba, co na Magické univerzitě zkoumá teleport—... nebo spíš povolávání. Jelikož se v magických kruzích vyzná, možná by k tomu měla nějaký komentář.”

„J-jen tak náhodou, je to tvoje milá?”

„Nanahoshi? V žádném případě...”

Zasmál jsem se tomu. A pak jsem si nakonec pomyslel, že by možná stačilo, kdyby tu byla Sylphy nebo třeba Cliff. Nanahoshi a Sylphy je holá nemožnost, ale možná by bylo dobré sem přivést Cliffa. Dokonce i teď bychom se pořád mohli vrátit a přivést ho sem. Cesta tam a zpět by zabrala zhruba tři měsíce. Jelikož Cliff není zvyklý cestovat, možná čtyři měsíce. Ne, i kdybychom sem Cliffa přivedli, možná by nám prostě řekl, že taky neví.

„Jen pro případ jsem na Magické univerzitě také trochu zkoumal teleportaci, ale i když je to trapné, vůbec tomu nerozumím.”

„Zkoumal jsi teleportaci?”

„Jo.”

„Aha, co jiného od tebe čekat, Rudi. Nezkoumal jsi slepě a nahodile, ale snažil ses najít zdroj. To se nedá udělat tak snadno.”

Ale zdá se, že došlo k nějakému nedorozumění; já pátral po zdroji na radu Hitogamiho. Abych si vyléčil svou impotenci. Jelikož byl můj motiv nečistý, vážně to nechci Roxy říct. Prostě to utajím.

„...Jako tvůj student, Roxy, to je jen přirozené.”

„I když mi budeš lichotit, nic z toho nevzejde.”

Skončil jsem se zkoumáním magických kruhů.

„Co ty na to, seniore, zjistil jsi něco?”

„Ne, vůbec nic.”

Tak zaprvé, všechny moje znalosti ohledně teleportačních magických kruhů pocházejí z této knihy. Pokud odpověď není napsaná v té knize, jde to mimo mě. Ne, samozřejmě jsem také zkoumal teleportaci i v jiných pramenech. Prostě nevím, co nevím.

Já vím jedině to, že ty tři teleportační magické kruhy před mýma očima byly „jiné”. Ale i tak jsem viděl velké množství Nanahoshiných magických kruhů. Ta věc zvaná magický kruh, když změníte jednu drobnost, výsledek se změní. A proto můžu říct jenom jedno.

„Pokud je to v té knize pravda, pak jeden z těhle dvou je správný.”

„...Jinými slovy to ani ty nevíš, seniore.”

„Došlo na to.”

Vrátil jsem se ke vchodu do místnosti.

Paul a ostatní měli zrovna přestávku a seděli v kroužku. Co nejpřesněji jsem jim nahlásil všechno, co jsem vyzkoumali.

„Pche... více možností, co?”

„...Máme víc možností.”

„Více možností, hm, ach jo...”

Paul, Elinalize a Talhand se všichni tvářili ošklivě.

„Více možností je nebezpečná situace... ne? Když je to takhle, byly by i tři možnosti lepší,” řekl Gisu s pohledem upřeným na strop. Hodně to znělo jako něco, co by řekl divný gangster s kloboukem. Přemýšlím, jestli mají na více výběrovou situaci nějakou špatnou vzpomínku. Zdá se to možné.

„To taky přináší neštěstí?”

„Jo, přináší to neštěstí. Když přijde na výběr z více možností, pokud si nevybere Ghyslaine, tak to skončí špatně.”

Po těhle slovech Paul a ostatní přikývli se slovy: „Jo, to je pravda.”

Tak Ghyslaine? Zaslechl jsem nostalgické jméno. Ale pravda, zdá se, že jako příslušník Zvířecí rasy by měla takový smysl pro čich.

„Ghyslaine, co? V takovýhle chvílích mi vážně chybí.”

„I když byla užitečná jenom v takových chvílích...”

„Vždycky se vrhla doprostřed bitvy, aniž by brala ohled na rozkazy. Nedokázala pochopit, co jí lidé říkají. Nebyla schopná číst a počítat. Když nechápala, o čem lidé mluvili, vždycky rychle vypěnila. Ale divné bylo, že když došlo na výběr z více možností, vždycky vybrala tu správnou.”

Takhle řečeno je to kruté. Když jsem to slyšel, bylo mi Ghyslaine líto. Prozatím bych byl rád, aby s tím přestali, protože je to také jeden z mých respektovaných mistrů.

„Prosím o prominutí, neboť už umí číst, psát a počítat.”

Ghyslaine se taky snažila. Při svém postupu malou násobilkou klopýtala, ale snažila se ze všech sil; a dokonce se naučila dělit.

„Ha... slyšela jsem to od Paula, ale já se napálit nenechám. Není možné, aby se ta osoba naučila to samé, co obyčejný člověk.”

„Taky jsem to dřív zaslechl, ale upřímně tomu ani já nevěřím.”

Elinalize a Talhand byli v hlubokých pochybách. Ale chápu to, jelikož Ghyslaine bylo značně těžké vyučovat.

Ale stejně je to taky divný pocit. Při všech těch dřívějších členech Paulovy družiny tu chybí jenom Ghyslaine. I když jenom Ghyslaine s Paulem udržovala kontakt i po tom incidentu. Jediný člověk, kterého z Paulovi družiny znám už z vesnice Buina, tu není. Jo, je to divné.

„To je jedno, co budeme dělat?”

Po Gisuových slovech jsme se vrátili k původnímu tématu. Jsou tu dva magické kruhy. Do kterého bychom měli vstoupit, co?

„Rudi, dokonce ani ty to nedokážeš vymyslet?” zeptal se mě Paul

A já zakroutil hlavou. „Ne. I když jsem to zkoumal už dřív na škole, promiň.”

„Aha...”

Paul si založil ruce na hrudi, zavřel oči a přemýšlel o tom. A pak zvedl hlavu, neuplynula přitom ani minuta.

„Prozatím to zkusíme hlasováním. Kdo si podle nynější situace myslí, že je v pořádku pravý magický kruh, zvedněte pravou ruku; a kdo si myslí, že je v pořádku levý magický kruh, zvedněte levou ruku.”

Po Paulových slovech všichni zvedli ruce. Paul, Elinalize a Roxy byli pravá; Gisu, Talhand a já jsme byli levá. Tři na tři. Je to remíza.

„Pche... Takhle to nemůžeme rozhodnout.”

„Ehm, tati. Jak se dalo čekat, rozhodovat o tom většinově je trochu nejisté.”

„I když řekneš něco takového... Tak má někdo nějaký nápad?”

Po Paulových slovech zvedla ruku Elinalize: „Co kdybychom stoupli na oba zároveň?”

„To říkáš, že bychom měli někoho obětovat?”

„Kdybychom to udělali já a ty, Paule, mohli bychom zapálit vonnou tyčinku a nějak se tím davem Malých ďáblů prosekat.”

Vstoupit do obou magických kruhů a člověk ze správného kruhu se pak vrátí. A když se pak vydáme hledat toho ze špatného kruhu, je tu možnost, že by se to vyřešilo bez problémů.

„Zamítá se.”

„Ale, Rudee, nevadí, když mi řekneš důvod?”

„Pro začátek není zaručeno, že je jeden z nich správný.”

Vypadaly jako magické kruhy nahodilé teleportace. Nečekaně by mohlo být možné, že oba jsou past. Všechny tři jsou past. Správná odpověď zní jiná místnost.

Tahle možnost je samozřejmě nízká. V knize se píše, že jakmile najdete všechny místnosti, v podstatě můžete pokročit do dalšího podlaží. Pokud budeme věřit autorovi, tohle je poslední místnost.

Ale ať už se jedná o rozložení nebo tvar, tyhle magické kruhy mi přijdou jiné a působí uměle.

Správně, na něčem váznu.

Přemýšlím, jestli by to vážně skončilo jen prostým výběrem založeným na štěstí. Když už se namáhali s tím, aby vyrobili falešný obousměrný magický kruh, nebylo by potom možné, že tu je ještě jeden další skutečný? O tom přemýšlím. Mít tři kruhy jako odpověď na hádanku je prostě zbytečné. To si myslím. Ne, není to tak, že by to byla nějaká úniková hra. Labyrint asi nemá v povinnosti připravovat nápovědy.

„Tak Rudee. Máš nějaký nápad?”

„Ne, ale nemohli bychom chviličku počkat, než dojdeme nějakému závěru?”

Ale něco mi na tom nesedí. Mám pocit, že na něco zapomínám. (Pozn.: Kdo na to přijde dřív než Rudeus, pište. Pište.)

Mám pocit, že dokud si na to nevzpomenu, prostě vstoupit do jedné ze dvou možností je nebezpečné. Jakmile ti dva lidé vkročí do kruhů, je tu možnost, že to i všechny ostatní v místnosti někam nahodile teleportuje. Pokud v teleportačním labyrintu nevyužijete teleportace, nikam se nedostanete. Možná tu jsou i místnosti, kam se dostanete jen za pomoci nahodilé teleportace.

„Chci to zkusit trochu víc prozkoumat.”

O to jsem požádal a...

„Dobrá, Rudi. Necháme to na tobě.”

Než se kdokoli vyjádřil, Paul souhlasil jako první.
--------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>