Kapitola 121 - Mág vytrvalosti (1)

Část 1

Je to poprvé po dlouhé době, co jsem Roxy viděl, a moc se nezměnila. Ať se jedná o její věk nebo atmosféru, bylo to stejné jako vždycky.

Určitě je to jenom proto, že byla měsíc uvězněná v labyrintu. Labyrint ji značně oslabil. Kvůli labyrintu měla propadlé tváře, kruhy pod očima, uvolněný cop a celá byla taková zašpiněná, takže vypadala jako potulné děcko. Ale i tak Roxina roxinost nebyla vůbec ztracená nebo zničená.

Ale Gisu okamžitě vydal rozkaz k návratu. Jsem si jistý, že to je správné rozhodnutí.

Jak jsme se vraceli na zem, Talhand nesl Roxy na zádech. Prohlásil jsem, že bych Roxy rád nesl, ale kdybych se stáhl z bojového potenciálu, nebyli bychom schopní uniknout z druhého podlaží. Proto se s tím nedalo nic dělat. Nechat tohoto muže, co působí zarostle, nést Roxy je v pořádku. Měl jsem takové pocity, ale nikdo proti tomu nenamítal. A to včetně Roxy.

„Promiň, Talhande. Že tě tak otravuju.”

„To nic. Nebylo by dobré, kdybych ti taky občas nepomohl, Roxy.”

„Páchnu? Jelikož to Rudimu stačilo na to, aby se pozvracel, myslím, že by to měl být značný puch.”

„Haha, kdybych si myslel, že je tohle puch, tak bych se nemohl považovat za dobrodruha.”

Po cestě jsem nedaleko slyšel takovou konverzaci. Slyšel jsem, že Roxy a Talhand spolu dlouho cestovali. Byla to konverzace, z které jsem cítil vztah plný důvěry. Trochu jsem z toho žárlil.

„Roxy. Není to tak, že bych nějak zvlášť zvracel kvůli zápachu, víš?”

Nakonec jsem podlehl své žárlivosti a zavolal za sebe. Roxy se podívala mým směrem a pak rychle odvrátila tvář.

„Ta... tak proč jsi zvracel?”

„Jelikož se ve mně smíchalo štěstí, že jsem se s tebou setkal, a smutek, že jsi na mě zapomněla, sevřel se mi z toho žaludek.”

„...Není to tak, že bych na tebe zapomněla. Jen jsem si nedokázala spojit toho starého roztomilého Rudiho a tvoje nynější já,” zabručela Roxy a pak zůstala zticha.

No, taky jsem vyrostl; hádám, že se s tím nedá nic dělat.

„...”

Byla to krátká konverzace, ale díky tomu, že jsem poprvé po dlouhé době slyšel Roxin hlas, jsem měl v uších příjemný pocit, jako kdybych se měl jen tak vznést do nebe.

Část 2

Při Roxině návratu záložní skupina zajásala radostí. Hádám, že to byla první dobrá zpráva od té doby, co začali prozkoumávat labyrint. Ale já bych tu zprávu chtěl zahrabat do díry, co už jsem si sám vykopal. Ne, neřeknu to. Bez ohledu na příčinu je dobrá zpráva pořád dobrá.

Lilia rychle zavedla Roxy do lázně.

Během té doby jsem se snažil vymyslet něco, co bych pro Roxy mohl udělat, a potuloval jsem se před jejím pokojem, ale Vera mě odehnala. Hádám, že to znamená, že se nesmíte přiblížit k pokoji dívky, když se zrovna koupe.

V žádném případě jsem neměl žádný postranní motiv. Jen jsem si myslel, že pro ni chci něco udělat. Vážně, jenom to. Ačkoli samozřejmě mám svou historii přestupků. Tentokrát jsem ale nevinný.

Napadlo mě, že si to prosadím, ale rozhodl jsem se to nechat být.

...Ne, tohle je v pořádku. Týká se to mě. Najednou jsem se podíval stranou a spatřil jsem řádně poskládané prádlo. Má ruka rozhodně nehodlá popadnout tu bílou látku navrchu a strčit si ji do kapsy. Tentokrát je to „pořád” nevinnost. Když o tom přemýšlím takhle, je to v pořádku.

Aby Roxy znovu nabyla svou sílu, potřebuje několik dní odpočívat. I když říkám tohle, také je dobrodružka. Bez žádných vnějších zranění má pořád dost síly, aby sama chodila. Pokud se nají dobrého jídla a vyspí se na měkké posteli, určitě se brzy vzpamatuje. Vážně se nezdá, že by s tím byl nějaký problém.

Nicméně najednou to dopadlo tak, že jsem Roxy ukázal svou nehezkou stránku. Doufám, že není rozčarovaná. Tak najednou se pozvracet bylo hrubé. Ale vážně to byl šok. I když já jsem na Roxy nikdy nezapomněl. Myslel jsem si, že Roxy na mě zapomněla.

...Tak mě tak napadá, Sylphy byla taky šokovaná, když si myslela, že jsem na ni zapomněl. Jestlipak měla Sylphy tehdy taky takové pocity. Nebude dobré, pokud se jí neomluvím, až se vrátím.

Část 3

Roxy dál spala skoro celý den. Jsem si jistý, že to je dané, když celý měsíc strávila v labyrintu plném netvorů.

Znovu jsem se potuloval před jejím pokojem, abych byl první, kdo jí popřeje dobré ráno, a Lilia mě znovu odehnala. Jelikož jsem byl schopen ukořistit jeden letmý pohled na Roxinu poklidnou spící tvář, rozhodl jsem se, že to je v pořádku. Bylo by dobře, kdyby se brzy uzdravila.

Druhého dne Roxy vstala. S rozechvělými pohyby přišla ke stolu, kde jsme jedli.

„Dobré ráno, učitelko Roxy!”

„Ano. Rudi... Rudee, dobré... ráno.”

Na tomto místě nebylo včetně mě víc než čtyři lidé. Elinalize, Paul, Talhand... Gisu a ostatní tři momentálně nakupovali.

Průzkumná skupina ve městě akorát odpočívá, zatímco záložní skupina jedná. Taková je domluva. Gisu je také v průzkumné skupině, ale z nějakého důvodu velí záložní skupině. Dříč nebo spíš je vážně oddaný. Nebylo by pro něj lepší, aby sekl s dobrodružstvím a stal se manažerem?

„Ehm...”

Všichni své pohledy upřeli na Roxy. Roxy se zatvářila pokorně a pak se každému člověku zahleděla do očí a sklonila před ním hlavu.

„Tentokrát jsem vám způsobila spoustu potíží. Už jsem v pořádku.”

Reakce na její počínání se lišily.

Jeden řekl, že to je v pohodě, a položil jí ruku kolem ramen. Jeden přikývl a řekl, že to bylo očividné. Jeden se napil alkoholu a nabídl jí láhev. Jeden nevěděl, co říct, a byl dojatý jejím návratem.

„No, pokud chceš někomu poděkovat, poděkuj Rudimu. Kdyby najednou nezačal říkat něco divného jako: Tati, cítím boží přítomnost. A nezačal přitom rozbíjet stěny, jak utíkal dopředu, pravděpodobně bychom tě přece jenom nenašli živou.”

Podle toho, jak Paul mluvil, to skoro vyznělo, jako kdybych byl nebezpečný jedinec. Ale jak jsem vešel na třetí podlaží, z nějakého důvodu jsem věděl, kde se Roxy nachází. A pak jsem měl zlou předtuchu, že se Roxy ocitla v těžké situaci.

Jelikož jsem měl pocit, že to je pohotovost, pokročil jsem přímo za tím hlasem a nedbal na nebezpečí závalu. Přímo přede mnou byla stěna, ale aniž by mi to nějak vadilo, jsem ji odstřelil a pokračoval dál kupředu.

Proč jsem měl takovou předtuchu? To nevím. Z nějakého důvodu jsem byl přesvědčený o jednom. Jsem si jistý, že mě k Roxy zavedlo naše společné pouto. Jsem si jistý, že to tak je. Jo. Taky si jenom trošičku myslím, že možná něco udělal i Hitogami, ale nebudu tomu věřit. Mým bohem je jen jeden člověk. Počkat, když na to přijde, to by znamenalo, že tohle je také boží vedení. Tak v tom případě na tom není vůbec nic divného.

Zrovna když jsem o tom přemýšlel, Roxy se ke mně otočila a sklonila hlavu podruhé.

„Ehmm, Rudee, totiž, moc ti děkuju.”

...Pročpak asi... Z Roxy cítím nezměrný odstup. Tenhle pocit znám. Dozvěděl jsem o tom ve škole. Je to formálnost. Je to proto, že mě takhle oslovuje. Je to proto, že používá odměřené způsoby jako mé plné jméno.

„Tím se netrap; přece jen je to přirozené. Ale spíš mi prosím říkej Rudi jako předtím.”

Jak jsem to řekl, Roxy tak nějak sklopila oči a svou odpověď zašeptala: „T-akhle ti říkat... není to příliš důvěrné?”

„V žádném případě, takhle tady zmiňovat přehnanou důvěrnost... Pokud mě budeš oslovovat Rudee, tak mě tak stejně dobře může oslovovat i táta.”

„Hele, cos tím myslel?”

Nic jiného jako například Paulův komentář jsem neslyšel.

„Prosím, říkej mi Rudi jako předtím, pěkně důvěrně. Přece jenom nezáleží na tom, kolik let uplynulo, Roxy Migurdia je moje vážená učitelka.”

Když jsem to takhle řekl, Roxy zamrkala. Byl jsem příliš netaktní? Je celá rudá. Přemýšlím, jestli nemá horečku nebo tak něco. A pak se pleskla do tváří.

„Ano. To je pravda, že...? Rudi.”

„Ano, učitelko.”

Najednou se na mě Roxy podívala s prchavým úsměvem, jako kdyby se sama sobě vysmívala. I teď se tak nějak červenala.

„Nicméně... totiž, vyrostl jsi.”

„Přece jenom jsem člověk. Nepřijde mi, že by ses ty změnila.”

„Jo... pořád stejně malá jako obvykle.”

„Ačkoli já si nemyslím, že jsi tak drobná, jak říkáš.”

„Vážně...”

Taková nostalgie. Když zavřu oči, jasně vidím události z dob, kdy jsem byl s Roxy. Ten den, kdy jsme se setkali. Ten den, kdy mě poprvé učila magii. Ten den, kdy jsem získal posvátný předmět. Ten den, kdy jsem se naučil magii řádu světce. Ten den, kdy jsme se rozloučili. Ty dny, kdy jsme si psali dopisy. Všechno to jsou důležité vzpomínky.

„Nicméně to byla velkolepá magie. Není třeba ani říkat, že jsi řádně pokračoval ve svém tréninku. To byla magie řádu císaře?”

„Tím myslíš kterou magii?”

Přemýšlím, jestli jsem použil něco jako magii řádu císaře.

„Ta magie, když jsi mě zachránil. Ta moc, rychlá efektivita a rozsah. Byla to úžasná magie. Není to ta magie řádu císaře, o které jsem slýchávala, [Absolutní nula]?”

To je něco jiného. To byla jenom [Frost Nova]. Při pochodu druhým podlažím jsem od Talhanda slyšel, že Roxy používala efektivní magii [Frost Nova], a já ji jen napodobil.

Ale Roxy se tvářila, jako kdyby říkala: „Co ty na to? Správná odpověď, co?” Přemýšlím, jestli je správné odpovědět: „Tak to není.” Roxy je specialista na vodní magii. Že si spletla magii, co viděla. Jestlipak ji to ztrapní?

Přemýšlím, jestli je tohle ta chvíle, kdy mám černou prohlásit za bílou. Ačkoli je to lež, na kterou se rychle přijde. Jsem si jistý, že nejmoudřejší bude teď přitakat a pak jí později potají říct, že to byla lež. Ne, ale když se dozví, že to byla magie řádu císaře, co když se Roxy zatváří nespokojeně? Ale slyšel jsem, že moje Kamenná střela má moc rovnající se řádu císaře. Ve skutečnosti ale tak vysokou magii nedokážu použít.

Hmmm. Co mám dělat?

„Ne, to byla jenom Frost Nova. Ačkoli má vyšší řád než ta, co používáš ty, Roxy.”

„Ach... A-aha? Omluvte mě.”

Zatímco jsem váhal, odpověděl za mě Talhand. Tohle je příklad zbytečného vměšování. Tady bych to měl zahladit...

„No vážně, jsi stejná jako vždycky, Roxy, co? Ačkoli souhlasím s tím, že když jde o Rudea, nebylo by nic divného, kdyby použil magii řádu císaře,” následovala Elinalize bez odkladu. „Rudeus je přece jenom mág, co jediným pohledem dokáže celou magickou univerzitu srovnat do latě.”

Říkat takové nadbytečné věci. A když jsem se rozhlédl, pohledy všech se soustředily na mě. Dobrá, teď je moje šance.

„Jsem takový, jaký jsem, díky tvému učení.”

Když jsem to sebevědomě řekl, Roxy se na mě podezíravě dívala. „Rudi... To, slyšela jsem to na různých místech, ale vážně si to myslíš?”

„To je jenom přirozené, ne?”

Roxino učení je můj základ. Jdi ven, mluv s lidmi. S každým vycházej bez předsudků. Vždycky se snaž ze všech sil. Tohle učení ve mně zakořenilo.

Z tohoto důvodu jsem si s Ruijerdem dokázal vypěstovat dobrý vztah. Určitě byly chvíle, kdy jsem se jejího učení nedržel, ale to je jedno. Lidé nejsou vždy schopní udržovat se v tom nejvyšším stavu.

Důležité není to, jestli jsem se toho byl schopen dokonale držet. Ale to, jestli to beru jako svůj základ.

V tomhle smyslu slova Roxy respektuji. Tak moc, že od ní chci autogram.

Roxy se zasmála, ten posměch byl namířený na ni. „Stal se z tebe takhle úžasný člověk. Naprostý opak od někoho jako já, co kvůli chybě uvízl v labyrintu.”

A pak padla tváří na stůl. Viděl jsem, jak se jí vlasy točily, bylo to trochu roztomilé.

„Mistr je úžasný a jeho žák je také úžasný, copak to není v pohodě?”

Tohle řekl Paul. Řekl něco dobrého. Správně, já nejsem nijak zvlášť úžasný, ale Roxy je úžasný člověk. A co, že v některých malých aspektech ztrácí na svého žáka? Roxy se nedá poměřovat s něčím takovým.

„Bez tebe bychom tady nebyli, Roxy. Víc si věř.”

Zdá se, že Roxy se díky Paulovým slovům trochu zotavila. Zvedla se ze stolu a hluboce přikývla.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>