Kapitola 120 - Její tehdejší pocity

Část 1
– Roxino hledisko –

Zaslechla jsem tichý zvuk a probudila se.

Prostor kolem je temný a úzký. Je to omezující prostor. Tahle místnost, kam jsem se dostala po všem tom teleportování, byla úzká jako kolébka. Je jen stěží dost velká na to, aby se tu položil člověk nebo dva. Dokonce i strop je nízko. Tak nízko, že se o něj skoro otírám hlavou. Při téhle výšce a šířce. Dokud jsem v tomto prostoru, nepřemístí se sem žádný netvor.

Jak jsem seděla na samotném okraji tohoto prostoru, opřela jsem se o zeď za sebou a upřela jsem pohled na to, co leželo přede mnou. Byl tam magický vzorec. A tento magický vzorec zářil přízračně bledým světlem. Byl to teleportační magický vzorec.

Když na něj došlápnu jedinou nohou, někam mě to teleportuje. Nejpravděpodobnějším místem je netvoří doupě. Místnost smrti až po okraj plná různých druhů démonů.

Před měsícem.

Zpackala jsem to a stoupla do pasti. Moje jediná možná výmluva je: nedalo se s tím nic dělat. Během bitvy jsem odskočila, abych se vyhnula příchozímu útoku, pak jsem o krok ustoupila a pak jsem zakopla o kámen. Tohle způsobilo, že jsem se zapotácela vpřed. A tímhle krokem jsem jednou nohou dopadla do teleportačního magického kruhu. Než jsme začali bojovat, potvrdili jsme si, že tam je past. A přesto to velmi snadno dopadlo tak, že jsem do té pasti skočila.

Tam, kam jsem se teleportovala, byl absurdní počet démonů. Myslím, že jich tam bylo 20, ne... 30...?

Jsem mág. Já sama si myslím, že jsem výborný mág. Ačkoli nedokážu použít němé zaříkávání, dokážu použít zkrácená zaříkávání, takže jsem schopná magii aktivovat rychleji než většina jiných mágů. Ale navzdory nepřátelům, s kterými jsem si zvykla bojovat... Nikdy jsem necítila takovou paniku jako tehdy. Čekala jsem, že mě okamžitě vyhladí.

Bez ohledu na to, kolik jsem jich zničila, dopředu vyrážel démon za démonem. Jak se ti démoni neustále objevovali jeden po druhém, neviděla jsem nic než démony. Démoni z tohoto labyrintu přece jenom znají všechny trasy teleportačních magických kruhů. A tak se z tohoto místa stalo hnízdo démonů. Bylo to místo, kde démoni číhali na své oběti, takzvaná slepá místnost.

Byla jsem připravená na smrt. Ale stejně jsem bojovala. Ale moje magie nebyla nekonečná. A moje intuice mi říkala, že dřív nebo později mi magická moc dojde, a já se nakonec pravděpodobně poddám.

Znám svoje omezení. Pravděpodobně mi zbývá kolem 30% MP, ne pravděpodobně je to blíž ke 20%. A zdá se, že počet nepřátel vůbec neklesl. Zvýšil se akorát počet mrtvol a démoni dál vyráželi jeden za druhým.

Byla to naprostá a úplná porážka. Nedostane se mi záchrany. Nakonec mě všichni opustili? Kdybych byla na místě jiných, copak bych takovou nešikovnou ženskou nenechala být? Bez ohledu na to, kolik magie dokážu použít, hlupák, co stoupne do pasti, je jenom přítěž. Ne, nemyslím si, že mě opustili. To spíš že i Paul byl v dosahu aktivované pasti, teleportovalo ho to někam jinam? Musel se s tím očividným nedostatkem bojového potenciálu dočasně stáhnout? Pomoc každopádně nepřijde.

Zatímco jsem zoufale bojovala, nemohla jsem si pomoct a začala jsem ztrácet klid. Začala jsem naříkat a plakat. Cítila jsem, jak magická moc ve mně vytrvale klesala. A pak jsem si všimla jasného světla. V této rozlehlé místnosti bylo šest magických kruhů. A přesto se z nich už nějakou dobu neukázal jediný démon. Možná že tam, kam ty magické kruhy vedou, nejsou vůbec žádní démoni.

Je to všechno nebo nic. Použila jsem veškerou dostupnou magii, abych se prolomila tím hejnem démonů, a vrhla jsem se k magickému kruhu.

A nakonec jsem dorazila do této místnosti. Tak nějak se mi podařilo přežít.

Byla to čirá náhoda. Magií jsem dokázala vyrobit tolik vody, kolik se mi jen zachtělo. V batohu jsem měla trochu toho jídla. Nějak si obnovím svou magickou moc a uniknu odtud. A tak jsem zbytek dne strávila v myšlenkách.

Druhého dne jsem vstoupila na teleportační magický kruh. A dostala jsem se do chodby, kterou jsem ještě neznala. Teleportace do těchto nahodilých lokací byla evidentně typická charakteristika těchto teleportačních magických kruhů.

Ale nebyly tam žádné stopy, že by se někde poblíž nacházeli lidé. Sama jsem mapovala. Abych unikla z labyrintu, pokračovala jsem vpřed. Ačkoli mě napadlo, že bych počkala na nějaký pokus o záchranu, byla tu možnost, že pobili i zbytek Paulovy družiny. S jistotou mohu říct, že teleportační past je strašná věc. Kráčela jsem chodbou a objevila jsem 3 teleportační magické kruhy. Označila jsem si kámen nedaleko a skočila jsem do prvního kruhu. Teleportovala jsem se do neznámé chodby.

Tohle jsem opakovala několikrát. Pokud bych to takhle nedělala, nemohla bych v tomto teleportačním labyrintu pokročit.

A tak jsem pokračovala kupředu, zatímco jsem si dávala pozor, abych nešlápla na nějakou past nebo teleportační magický kruh skrytý v kamenech. Podařilo se mi jít kupředu nebo jsem se akorát vracela? To jsem prostě nevěděla. Zdá se, že nedokážu odhadnout, kde jsem se v tomto teleportačním labyrintu momentálně nacházela. Na moje smysly se nedalo spolehnout.

Ačkoli jsem byla nervózní, musím nějak zůstat v pohybu. A musím si zajistit nějaké nové zásoby jídla. A tak jsem porazila démona, snědla jeho maso a pokračovala dál.

Kolikrát jsem se teleportovala do doupěte démonů? Zoufale jsem bojovala a našla jsem podobný magický kruh, odkud nepřicházeli démoni.

A pak jsem se vrátila. Do téhle stejné, úzké místnosti.

Kolikrát už jsem to takhle opakovala? Pětkrát? Desetkrát? Magický kruh před mýma očima mě vždycky pošle na jiné místo. Ale nakonec se vždycky nějak vrátím zpět sem.

Vyčerpalo mě to, duševně i tělesně. Jak se dalo čekat, jsem unavená. Moje biologické hodiny mi říkají, že od té doby uplynul zhruba měsíc. A po měsíci chození sem a tam nemám pořád žádné výsledky.

Ty bitvy nejsou lehké. Ne, žádný boj není nikdy lehký. Utržila jsem mnoho ran, kvůli ztrátě krve mám často zatemněnou mysl. Kolikrát už se démoni rozprchli k magickým kruhům, aby se vyhnuli mé magii? Začala jsem si myslet, že ti démoni vlastně přece jenom mají mozek. Ale nakonec jsem si nemohla pomoct a prostě jsem promrhala svou magickou moc, abych se prolomila jejich blokádou.

Mám pocit, že jsem ve slepé uličce. Bolí mě klouby. Už jsem snědla všechno jídlo. Démoni tady jsou tuzí a chutnají příšerně. Když při jídle nepoužiju detoxikaci, moje tělo zeslábne.

Cítím akorát, jak mi klesá tělesná síla. Akorát té své magické moci mám příliš.

Nevím, co přijde dál. Bude tu ještě hodně dalších nepřátel? Bude tu ještě víc chytře zkoordinovaných útoků nepřátel? Dojde mi magie a démoni mi odtrhnou údy od těla a sní je? Abych se příště dostala přes smečku démonů a přitom pak neskončila zase tady, závisí jenom na štěstí. A Tahle myšlenka brání v tom dalším kroku na magický kruh přede mnou.

Možná že si zdejší démoni už uvědomili, že tu jsem. Ví, že jsem v této úzké místnosti. A ví, že když vstoupím na magický kruh v této úzké místnosti, znovu se vrátím do jejich doupěte. Určitě na mě čekají. Skrytí a čekají na chvíli, kdy konečně udělám nějakou fatální chybu.

Mám takovou předtuchu. Že už příště nebude.

…

Bylo to tady. Teprve tady, když jsem sem přišla, jsem si poprvé začala být vědoma své vlastní smrti. Moje tělo určitě nikdo nenajde. Pochybuju, že tady po mé smrti zůstanou nějaké předměty, co by mohl někdo najít. Zemřu a nezanechám po sobě ani stopu.

Děsivé. Jsem tak vyděšená. Bezděky mi začaly drkotat zuby. Spontánně jsem chtěla začít nahlas křičet, ale místo toho jsem pevně sevřela svou hůl.

Kolikrát jsem se do teď podívala smrti do očí? Žila jsem jako dobrodruh, takže jsem se už stala svědkem, jak lidé v mém okolí zemřeli. Viděla jsem, jak přímo před mýma očima démon rozsekl vejpůl mocného válečníka jako seschlou větévku. A také jsem na vlastní oči viděla, jak démon rozmáčkl inteligentního mága jako rajče. Vynikající a chytrý zloděj, mrštný šermíř... Všechny jsem viděla zemřít v mé blízkosti.

V takové dny, kdy jsem to viděla, jsem si matně uvědomovala, že jednou přijdu na řadu i já. Ale zároveň jsem si také pomyslela: „Alespoň já jsem v bezpečí!” Ale teď když tomu mám vlastně čelit, jsem vyděšená.

Čeho se mi až do teď podařilo dosáhnout? Pořád jsou věci, co chci udělat. Dokonce mám svůj sen!

Správně, můj sen... Chci se stát učitelem. Miluju učit druhé. I když k tomu nemám nadání, miluju učit druhé. A pak až tohle skončí, až bezpečně zachráníme Zenith, půjdu složit zkoušku pro magické učitele na magické akademii. Stanu se učitelem!

Učitel na Magické akademii. Se svým tamějším mistrem jsem se rozešla po hádce. Možná že se s ním zase pohádám. Ačkoli mám pocit, že tentokrát to bude lepší. Možná. ...Ten člověk lačnil po uznání, jestlipak se už vypracoval přinejmenším na zástupce ředitele?

Chci zakusit, jaké to je mít obyčejné štěstí. Správně. Pokud bych byla učitelka, mohla bych se dokonce i provdat. Provdat se za muže, do kterého se zamiluju, žili bychom spolu a také bychom spolu trávili vášnivé noci. Ačkoli jsem z Magické rasy a mám krátkou postavu jako dítě. Pořád si myslím, že mám aspoň šanci.

„Haa~”

Vyřinul se ze mě výsměch. I když to tak sama řeknu, abych si v takovéhle situaci vzpomněla na svůj sen...

Zemřu. Moje sny se nikdy nesplní. Akorát mě stihne ubohá smrt. Když na to přijde, už není možné, aby mě někdo zachránil. Nikdy jsem neznala člověka, kterého by v takovéhle situaci zachránili.

… … Nechci zemřít.

Ale nakročila jsem kupředu a vstoupila do magického kruhu. Protože nechci umřít.

Část 2

Můj pocit se ukázal být správný. Teleportovala jsem se do neznámé chodby, některé z magických kruhů, co jsem si označila, se přesunuly a zdálo se, že mě to přirozeně nutilo jít k dalšímu hnízdu netvorů. Jakmile jsem to spatřila, uvědomila jsem si, že to je nemožné.

Démoni kupili těla ostatních mrtvých netvorů na magický kruh. Přece jenom je to proto, že se démoni nemohou teleportovat do té úzké místnosti? Jelikož to dopadlo takhle, nemám jinou možnost než se připravit a vrhnout se dovnitř.

„A to všechno během boje s touhle hordou?”

Napadlo mě, že jejich formace byla nádherná. Hromada mrtvol, co chránila teleportační magický kruh, co vedl do mého útočiště. A kolem ní byly soustředně rozestavení démoni.

Přední voj byli železní šplhouni, co se přesunuli kupředu a zaměřili se na obranu první linie. Na nich byly Smrtící tarantule, zlovolní rudí pavouci, co se pohybovali po zádech železných šplhounů a čas od času se zastavili, aby vystřelili vlákno. A v zadním voji bylo něco, co vypadalo jako velká hliněná panenka, Bláznivá lebka, co střílela kusy kamení.

S myšlenkou „tohle je jasná armáda” jsem začala spřádat svou magii.

„Ach, brnění vznešené země, shlukni se kolem mě a staň se mým krytím, [Zemská pevnost]!”

Hlína v okolí se kolem mě začala měnit na pevnost. Nakonec by mi zakryla vršek hlavy a byla bych chráněná pod klenbou. Ale když se to dostalo do určité výšky, musela jsem to zastavit. Nechci, aby to dosáhlo až ke stropu. Když to budu mít do výšky prsou, bude to stačit na odražení útoků železných šplhounů.

„Ach, padající dešti, volám tě, abys přišel a zaplavil celý svět! [Vodní sprška]!” Kolem mě se zvedlo nespočet vodních kapek a pak se z nich staly vodní střely, co prošpikovaly celou oblast. Ale jelikož útočná síla této magie byla nesmírně nízká, tohle kouzlo mi jen stěží udrželo netvory od těla. Ale to jsem chápala.

Takže jsem okamžitě začala odříkávat další kouzlo. „Modrá bohyně, sestup z nebes a máchni svým žezlem, co zmrazí svět! [Rampouchové pole]!”

Zevnějšek všech démonů byl mokrý od předchozích kapek, takže se ozval zvučný zvuk, jak rychle zamrzli. [Vodní sprška] a [Rampouchové pole] a pak kombinovaná magie [Frost Nova]. Celý přední voj démonické armády se naprosto zastavil. Pořád tam musím vlít další magii. Magii pokročilé úrovně.

„Králi Mrazu. Nejvyšší vládče velkých sněhových polí. Oděn v bílém, ach Králi nicoty, co kosí veškerou vášeň. Nemilosrdný králi, co vládne mrazivé smrti! [Sněhová bouře]!”

Moje zkrácená magie byla hotová. K celé oblasti vystřelilo ledové kopí. Vyletělo přede mnou v širokém oblouku. Ledové kopí probodlo démony za zmrzlým předním vojem jednoho po druhém. Nepodařilo se mi porazit nepřátelský přední voj. Zatímco ty ledové sochy sloužily jako taková zeď, já odříkala pokročilou magii a místo toho jsem udeřila do zadního voje. Když jsem brázdila labyrintem nedaleko Shirone, naučila jsem se tam tuhle strategii. Strategii vítězství. Ale...

„...Jak jsem si myslela.”

Jak démoni v zadních řadách umírali, další se objevovali z teleportačních magických kruhů. Přešli po hromadě démonů, co jsem zrovna porazila, a tato nová vlna překvapivě rychle zaplnila místnost.

„Přece jenom to nepůjde?”

Zanedlouho se místnost zaplnila démony. A moje srdce také rychle propadlo zoufalství.

Jakmile se místnost zaplnila, začala jsem ztrácet klid. Tohle je zlé. Pokud nejdřív něco neudělám s tou horou mrtvol, tak se odtud nedostanu. Ale nemám dost rukou.

Kuu~!

Bláznivá lebka na mě z dálky vypustila kamennou střelu. Zničilo to část zemské pevnosti a železní šplhouni se svými otupenými pohyby se začaly netrpělivě kroutit v té mezeře. Na zádech mi pomalu vyvstal studený pot.

„Planoucí meči mého výpadu, rozsekej mé nepřátele na kousky! [Plamenný řez]!”

Plamenná čepel vyrazila kupředu a krunýř železného šplhouna se rozpálil do ruda. Jak umíral, svíjel se ze strany na stranu. Oheň je slabinou železných šplhounů. Ale používat oheň v jeskyni není dobrý nápad. Bylo to, jako kdyby se mi něco ovinulo kolem krku. Nemám na výběr a musím to použít.

„Ach, brnění vznešené země, shlukni se kolem mě a staň se mým krytím, [Zemská pevnost]!”

Ještě jednou jsem vytvořila hliněnou zeď. Zbytek magie, co ještě mám, vytrvale klesá. Musím si pospíšit. Jak to udělat nejlépe? Jak můžu přežít? Přemýšlej. Bezduše jsem pobíjela démony, zatímco jsem přemýšlela, jak přežít. Ale nedokázala jsem nic vymyslet. Konečně jsem se dostala do slepé uličky? Už je na čase, aby to skončilo? Takže tady nakonec zemřu? I jak jsem dál zabíjela démony, tohle jsem si pomyslela.

„...~Aach~”

Zapotácela jsem se. Točila se mi hlava. Cítím, jak magická moc ve mně začíná vysychat. Vím, že když vypálím pár dalších kouzel, omdlím.

„Já nechci...”

Chopila jsem se své hole. Nechci zemřít. Nechci zemřít.

I když jsem myslela na tohle, na mysli mi tanula jedna věc po druhé. Brzy poté, co jsem se narodila, si pamatuju na zklamané tváře svých rodičů. V tiché vesnici, kde jsem žila, jsem byla jediná, kdo nebyl schopen mluvit s ostatními. Moji rodiče mě litovali a naučili mě mluvit.

Zapůsobil na mě kouzelník, co přišel do naší vesnice, a tak jsem se naučila magii. Ve spěchu jsem odešla z vesnice, i když jsem znala jenom vodní magii začátečnické úrovně. A když jsem odešla, potkala jsem tři chlapce. Mnoho let jsem s nimi cestovala jako dobrodruh. Jeden z nich zemřel, a tak se družina rozpadla.

A pak jsem se vydala na Centrální kontinent. Setkala jsem se s mnoha lidmi a dozvěděla jsem se o Magické akademii. Pak jsem nastoupila na akademii. Poprvé jsem se účastnila přednášky a zapůsobilo to na mě. Dostala jsem dobrou známku z testu a kvůli výsledkům mých praktických zkoušek na mě ostatní žárlili. Se svou kamarádkou na kolejích jsem mluvila o spoustě věcí.

Když jsem se dostala na pokročilou úroveň, setkala jsem se se svým mistrem. Od mistra jsem se naučila vodní magii řádu světce a došlo k tomu, že jsem ji byla schopná použít jen tak z rozmaru. Můj mistr řekl pár věcí a naštval se.

Kolem té doby jsem vystudovala a vydala se na cestu, aniž bych se s mistrem rozloučila. Myslela jsem si, že jsem dost dobrá na to, abych pracovala v asurském hlavním městě, a tak jsem se vydala tam.

Ale bez žádného díla, kterým bych se mohla prokázat, jsem se postupně přesunovala k hranicím. A u hranic, kde jsem také nenašla žádnou práci, jsem nevěděla, co dál. Ale tehdy jsem našla inzerát na pozici domácího učitele.

Setkala jsem se s Paulem a jeho rodinou a také jsem se setkala s Rudim. Překvapilo mě vidět tu lásku v Paulově rodině. Byla jsem natěšená a také jsem žárlila na Rudiho nadání. Sledovala jsem Rudiho, co se nenechal magií unést jako já, a moje pocity úcty vůči němu vzrostly.

Jakmile jsem Rudiho naučila vodní magii řádu světce, odešla jsem. Začala jsem prozkoumávat labyrint nedaleko království Shirone. A jak jsem ho zdolala, stala jsem se zaměstnancem shironského království. Učila jsem magii prince Paxe a bylo to strašlivě jiné, než když jsem učila Rudiho. Uvědomila jsem si, že jako učitelce mi chybí talent.

Jednoho dne mi přišel od Rudiho dopis a poté jsem se ze všech sil snažila, abych pro něj napsala knihu o řeči Démonického boha. Zjistila jsem, že se mi království Shirone hnusí, a tak jsem odešla.

Tehdy jsem se dozvěděla o Teleportační události. Setkala jsem se s Elinalizem a Talhandem. Překvapilo mě, jak byli ti dva volní. Cestovala jsem s nimi po Magickém kontinentu. Znovu po dlouhé době jsem se setkala se svými rodiči a nakonec jsem si ověřila, že mě skutečně milují.

Pak jsem se potkala s Kishirikou. A pak, a pak...

Takové scény mi v okamžiku proletěly hlavou.

Přiblížil se ke mně železný šplhoun. Místnost se ohřála teplem předešlé ohnivé magie, takže účinek Frost Novy klesl. Už je konec. Nechci zemřít, nesnáším to.

NESNÁŠÍM TO!

„Ne... NEEEEEeeeeeeeeee.......!”

Trapně jsem kolem sebe máchala svou holí. Vzduchem ke mně přiletěla lepkavá vlákna a obalila se kolem mé hole. V okamžiku mi spadla na zem.

„Já nechci zemřít. Po-pomoc, prosím...!”

Ustoupila jsem vzad, ale za mnou byla stěna. Blížil se ke mně železný šplhoun. Kolik jich tu je? Už nedokážu aktivovat žádné kouzlo. Prostě mě takhle snědí zaživa? To nechci, proč to musí být takhle?!

„Prosím, zachraňte mě někdo...”

Ach~

...~ach.

Hádám, že už se nikdy znovu s matkou nesetkám.

V tom okamžiku to byla moje poslední myšlenka. A jak se ke mně ten netvor blížil, pevně jsem zavřela oči.

Část 3

Čekala jsem celou věčnost, ale ten okamžik nikdy nepřišel. Zemřela jsem okamžitě? Jak jsem si to pomyslela, uvědomila jsem si, že bych si to nemohla pomyslet, kdybych už byla mrtvá. Nedokážu vymyslet, co se stalo. Ale neslyšela jsem žádné zvuky. Možná že už jsem se objevila ve světě po smrti. Byla jsem vyděšená, ale otevřela jsem oči. Před očima jsem měla pohled dalece od toho, co jsem si kdy představovala.

Byl to svět ledu.

Tarantule Páni smrti, železní šplhouni a Bláznivé lebky. Ze všeho se staly sochy z čistě bílého ledu. Bláznivá lebka, co byla uvnitř hliněného těla, se s křupáním rozpadla a rozdrolila se. Lebka a hlavní tělo popraskalo a s hlukem se zhroutilo na zem. Bylo to podobné, jako když se rozbije okno. Byla naprosto až do jádra promrzlá. V porovnání s mojí Frost Novou, co zmrazí jenom povrch, je tahle moc na úplně jiné úrovni. Pochybuju, že po tomhle zůstal ještě nějaký netvor naživu.

„...Ech?”

Nerozumím, co se zrovna stalo. Ve zmatku jsem se natáhla pro svou hůl.

„Hyaaa!”

Hůl byla tak studená, že jsem ji instinktivně upustila. V tomto tichém světě jsem zaslechla jasný kovový zvuk. Byla to reakce na můj křik? K uším mi dolehl jeden hlas.

„Aach, to se mi ulevilo...”

Sebevědomě kráčel mezi ledovými sochami, byl to osamocený mladý muž. Jakmile mi na něm spočinuly oči, cítila jsem, jak mi srdce rychle tluče.

Byl to muž mých snů. Rysy, co se zdály laskavé, a vlasy, co se zdály jemné. Byl vysoký a měl na sobě róbu, ale navzdory tomu, že vypadal jako mág, se také zdálo, že byl solidně stavěný.

Oděný v šedé róbě a s velkou holí v ruce, takhle ke mně přišel. Shlédl na mě a tvářil se přitom, že se mu evidentně ulevilo.

„ECH? Ech?”

Pevně mě objal. Byly to dvě vřelé, mocné a spolehlivé paže, co se kolem mě ovinuly. Vznášela se kolem lehce nasládlá vůně promísená s potem. Ale ta vůně mi přišla nostalgická. Dřepl si a zabořil tvář do mého zátylku. A jak se zhluboka nadechl, dojaly jej hluboké emoce.

„Su~u...”

„...!”

A pak jsem si něco uvědomila. Zhruba měsíc jsem se už vůbec nekoupala.

„Ach!”

Jakmile mě to napadlo, odstrčila jsem ho od sebe.

„Copak?”

Na tváři se mu zračilo překvapení. Ach, jsem beznadějný případ. Udělala jsem něco tak neomluvitelného. I když mě zrovna přišel zachránit. Ach, ale stejně, nechci, aby si myslel, že smrdím... Ach, ne... počkat... vážně se teď musím trápit něčím takovým? Co to je? Nedokážu se držet téhle myšlenky.

„P-promiň, myslím, že to trochu smrdí...”

„S-smrdí... aha? Ach, promiň!”

Trochu mě šokovalo, když si začal čichat k rukávům.

„Ach, tak jsem to nemyslela! To já. Protože jsem tu chycená už celý měsíc.”

„Och, to jsi myslela? No, mě to náhodou nevadí, víš?”

„No, mě to ale náhodou vadí.”

To jsem neměla říct. No, ale takhle to bylo v pohodě. Nejdřív bych mu měla poděkovat. Pak bych se ho měla řádně zeptat na jméno.

„Velmi ti děkuji, že jsi obětoval svůj čas a zachránil mě.”

„Ne, to je jenom přirozené.”

Jenom přirozené? Žádný můj společník by necítil povinnost, kvůli které by se mě snažili zachránit od jisté smrti v tak úžasně velkém hejnu démonů. Ach, ano, jeho jméno. Musím se ho zeptat na jméno.

„Ehm... Těší mě, že tě poznávám, já se jmenuju Roxy Migurdia. Pokud by to bylo možné, mohl bys mi prokázat tu čest a říct mi, jak se jmenuješ?”

Jak jsem to řekla, najednou ztuhl jako socha. Řekla jsem něco divného?

„Z-zrovna teď... těší mě, že tě poznávám?”

„Ech? Ach, už jsme se někdy potkali? Pokud ano, tak se velmi omlouvám, ale zdá se, že si to vůbec nepamatuju...”

Tak mě tak napadá, že jsem měla ten zvláštní pocit, že už jsem někoho jako on někdy viděla. Ale kdepak to mohlo být? Přijde mi, že vypadá trošičku jako Paul... Vážně bych mohla zapomenout na takového člověka?

„Zdá se, že si na tebe nevzpomínám...”

V tváři vypadal celý modrý. Naštvala jsem ho? Ať se mi to líbí nebo ne, určitě jsem se s někým jako on někde potkala. Něco na jeho tváři mi přijde povědomé, ale už je to určitě hodně dávno...

„Nevzpomíná... Ne... vzpomíná.....”

Hlava se mu nakláněla ze strany na stranu a on se zapotácel několik kroků vzad. Najednou se zdálo, jako kdyby něco zadržoval v puse...

„UEEEEEEEEEEEEE...”

Vyzvracel se.

---

Ten malý chlapec Rudi po tak krátké době vyrostl a dospěl v člověka, kterého teď znám jako Rudeus Greyrat. Paul a ostatní, co za krátko dorazili, mě dovedli zpět do bezpečí a teprve pak jsem pochopila, jak těsně jsem unikla smrti.
-------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>