Kapitola 97 - Svatební oslava, konec (1-3)

Část 1

Banket pokročil bez otálení.

Nedělali jsme nic konkrétního jako polibek před ostatními nebo výměnu prstýnků.

Od začátku až do konce to bylo jídlo, pití, trochu rámusu a pak návrat po skupinkách dvou nebo tří; takhle se tady dělá svatební oslava.

Není špatné dělat to bez formalit.

Část 2

Jako první se domů vrátily Rinia a Pursena. Zdá se, že nezůstávat příliš dlouho je také dobrým vychováním mezi Zvířecí rasou.

„Mňau. Šéfe, buď šťastný.”

„Tímhle jsi šéfem školy jak ve jménu, tak ve skutečnosti, haf. Těším se na nový semestr, haf.”

Zatímco řekly něco takového, odešly do sněhu.

Luke nahodile volal na Nanahoshi. Z větší části se ji snažil balit, ale zdá se, že se ji nesnažil otevřeně nalákat. Začal postupně nadnášet témata, o které by Nanahoshi mohla mít zájem jako vaření a oblečení. Mluvit o tématech, co má partner rád, hlasem, který se mu zamlouvá. No, ale trochu to pokazil. Ale já se z toho můžu poučit. Ale nemám v úmyslu použít věci, co jsem se naučil.

Naopak Nanahoshi to otevřeně dožíralo. Dívala se na Luka, jako kdyby byl nesmírně otravný a nesmírně otráveně si povzdechla. Nakonec se postavila, že půjde na záchod, působilo to jako útěk.

A pak brzy poté, co se vrátila z koupelny, přišla za mnou. S jen trochu nervózním výrazem.

„Je na čase, abych šla. Ten chlápek je taky otravný.”

„Aha. Dobrá práce. Za dnešek ti vážně děkuju.”

„Od zítřka spolu budeme zase pracovat... a takže.”

„A takže?”

„Příště... máš tu koupel, nevadilo by, kdybych sem přišla?”

Tak nějak se zdá, že zatímco byla na záchodě, podívala se na naše lázně. Japonec bude vždycky toužit po lázních. Přece jen se jmenuje Shizuka.

„Nevadí, to jen že Nobita se na tebe možná pokukne...”

„Jak jsem si myslela, radši ne.”

„Ne, to byl jenom žert, dělal jsem si srandu. Prosím, přijď, kdykoli budeš chtít.”

Nanahoshi přikývla a hodlala odejít. Slunce ještě nezapadlo, ale přemýšlím, jestli jako samotná žena bude v pořádku. Hádám, že když došla takhle daleko, tak má také magické předměty na sebeobranu, takže by to mělo být v pořádku.

„Kleene. Prosím, doprovoď Silenta zpět.”

„Ano, paní.”

A jak jsem já váhal, Ariel zavolala na jednu svou služebnou. Co jiného čekat od charisma. Má úžasnou pozornost k detailům. To jen že Nanahoshi tu nabídku tvrdohlavě odmítla a vrátila se domů sama.

Badigadi, Zanoba a Ariel popíjeli alkohol a přitom si vesele povídali. Kvůli pijanovi Badimu jsem připravil značné množství alkoholu. Koupil jsem tři soudky a uložil je ve sklepě. Ty tři soudky zmizeli během chviličky. Myslel jsem si, že bude nezbytné koupit další, ale než jsem se k tomu dostal, Zanoba odpadl.

„Fuhahahahaha! Taková slabota a přitom jsi známý jako miko!”

„Hahahaha... nnu... nemám jak se omluvit. Zdá se, že jsem to přehnal se zábavou.”

„Mistře, jsi v pořádku?”

Julie svým malým tělíčkem podpírala potácejícího se Zanobu.

„Fufufufu... nebylo by lepší, kdyby sis trochu odpočinul na patře?”

Zdá se, že Ariel toho tolik nevypila. Přemýšlím, jestli je také prozřetelností dámy se moc neopít. Nicméně všechny Arieliny počiny jsou vážně kultivované. Od způsobu, jak naklání svůj šálek, až po její smích. Prostě to vypadá, že se hlídá. Hádám, že tohle je kompletní podoba pravidel zdvořilého chování z Asurského království.

„Ne, trávit v mistrově domě opilý by byla hanba jak pro jeho učedníka, tak pro člena shironské královské rodiny. Je to škoda, ale odporoučím se, dokud ještě dokážu chodit.”

Zatímco to Zanoba říkal, složil mi poslední pozdravení. Ačkoli já si myslím, že by bylo v pořádku, kdyby zůstal přes noc. No, nevadí, když udělá, co chce.

„Takže já také půjdu. Princezno z Asury, přeji pevné zdraví.”

„Ano. I vám, vaše výsosti.”

„Fuhahahaha! Mě zranění nebo nemoc nezastaví!”

Zdá se, že i Badigadi odchází. Ale já si myslel, že zůstane až do konce banketu, jak nečekané. Zatímco jsem těm dvěma děkoval, vyprovodil jsem je ke dveřím.

Svatební oslava se už blíží svému konci. I Ariel a její družina se začala připravovat k odchodu. Během té chvilky jsem se rozhodl jít zkontrolovat Elinalize.

Když jsem vyšel do druhého patra a nakoukl do pokoje pro hosty. Cliff měl Elinalizinu hlavu na klíně. Zdá se, že proces útěchy už skončil a začali s flirtováním. Tak nějak je to pěkné. Později to udělám se Sylphy.

„Ehm, Cliffe. Ráda bych mluvila s babičkou... Elinalize, nevadilo by to?”

Slyšel jsem, jak se Sylphy za mnou zeptala bázlivým hláskem. Cliff se po mě podíval, jako by mě žádal o pomoc. Zvedl Elinalize a pak čelem ke mně malinko přikývl. Já jsem také přikývl. Když to Cliff spatřil, vstal a odešel z místnosti.

„Děkuju, Rudi.”

Sylphy se měkce usmála a vešla do místnosti. Já s Cliffem jsme zamířili do přízemí. Cliff se tvářil nervózně.

„Ty dvě... jestlipak to bude v pořádku?”

„...Pokud ne, pak bude na nás, abychom to později vyžehlili.”

A zatímco jsem tohle říkal, dorazili jsme do přízemí.

Část 3

Ariel a ostatní zrovna dokončovali přípravy k odchodu, jak jsme přišli. Dvě služebné Ariel halily do pláště. Když si Ariel uvědomila, že jsem tam, trochu zatáhla bradu.

„Rudee. Za dnešek velmi děkuji.”

Když ostatní uslyšeli slova své paní, hluboce se poklonili. Jako Japonec jsem chtěl také sklonit hlavu. Ale nebylo by v tomhle případě lepší se neuklánět?

„Co je se Sylphy?”

„Zrovna se baví s Elinalize.”

„Aha... Nicméně je vážně překvapení, že i když si Sylphy myslela, že už nemá žádné příbuzné, aby ještě jednoho našla.”

„Správně. No jo, svět je malý.”

Přece jen je to Elinalize a Sylphy. Je to rozdíl jako vzdálenost mezi nebem a zemí. Hlavně co se týče idey cudnosti.

„Tak to mi přijde vhod. Rudee, mohla bych si vyžádat chvilku tvého času?”

Arielina slova v sobě měla skrytý význam. Prozatím jsem přikývl.

„Tak tudy.”

Zatímco to Ariel říkala, přešla místnost do chodby. A pak se chodbou přesunula ke dveřím a prostě otevřela dveře a vyšla ven. Ostatní tři ji přirozeně následovali.

Cliff a já jsme je také následovali. Venku zapadalo slunce a začalo se stmívat. Před vstupní branou na cestě zapadané sněhem a jen s pár lidmi se Ariel zastavila. A pak se otočila a řekla to.

„Rudee. Vím, že to je drzé, ale... mohu tě požádat, abys svedl souboj s Lukem? Bez magie, zápas s mečem.”

„...”

Ten náhlý návrh. Bez odpovědi jsem dál mlčel. Když jsem se podíval na Luka, ruku měl na meči u pasu a tvářil se klidně. Tak nějak se zdá, že o tom Ariel nerozhodla jen tak najednou.

„Nevadilo by, kdybych se prozatím zeptal na důvod?”

Po mé otázce se Ariel jemně usmála. „Je to jen taková hra.”

„Taková hra.”

Ale Luke vytáhl skutečný meč. Bylo to dvousečný meč. Jelikož je to jen hra, tak bude máchat zadní hranou meče; takový důvod vážně neprojde. (Pozn.: Opravte mě, pokud se pletu, ale já měla za to, že dvousečný meč má čepel na obou hranách...)

„Můžu aspoň připravit dřevěné meče? Já skutečný meč nemám.”

„Nevadí mi, pokud si zbraň připravíš magií.”

„Magií?”

„Něco takového mi nevadí.”

Prozatím jsem zemní magií vytvořil kamenný meč. Udělal jsem ho tak nějak masivní, takže je trochu těžký. Jen tak pro strýčka příhodu každý den máchám mečem, takže to není tak, že bych s ním nedokázal máchnout. Ale pokud tím udeřím do špatného místa, tak můj protivník může zemřít. Alespoň to není meč, kterým bych protivníka mlátil jen tak ze srandy.

„Neboj se. Tohle navrhl Luke. Nebude mi vadit, pokud ho zmlátíš veškerou svou silou, Rudee.”

Bez magie jsem na úrovni obyčejného člověka. Není to omezené jen na to, že já porazím Luka.

„Jen tak na okraj. Luke se dostal na mírně pokročilý řád stylu Boha meče a základní řád stylu Boha vody. Jeho meč je magický předmět obdařený magickou mocí, která snadno prosekne železný štít. Boty má stejné jako Sylphy, zvyšují rychlost. Tenhle plášť udržuje teplotu uvnitř, rukavice posilují sílu, pod uniformou má speciální druh prádla, co je odolný vůči čepelím.”

„...To je úžasné.”

Není to skvělé, že je v plném vybavení statného fešáka... Abych si pořídil všechny ty části, musel bych prodat svůj rekonstruovaný dům a ještě bych pravděpodobně neměl dost.

„Když už jsme u toho, vážně přemýšlím, jestli je možné, že mě Luke porazí...”

„Nemůžu říct, že ta možnost neexistuje, ale... pokud budeš cítit, že jsi ve smrtelném ohrožení, nevadí, když použiješ magii.”

„Budu se modlit, že mě nepřesekne vejpůl, když ji použiju jen chviličku před.”

Ale přemýšlím, proč něco takového navrhují. Pokud na tomhle místě jeden z nás zemře, nic z toho nezískáme, ne?

„Než začneme, rád bych si vyslechl důvod. Udělal jsem něco, co tě obtěžuje?”

„Ne, je to jen hra. Samozřejmě nevadí, když odmítneš.”

„Ať už to přijmu nebo odmítnu, pokud mi to řádně nevysvětlíš, bude mě to trápit. Pokud s tímhle kamenným mečem udeřím na špatné místo, tak člověk může zemřít, víš?”

„I na to už se Luke připravil.”

Ale já jsem se na to nepřipravil. Arielin hlas má v sobě příměs něčeho tragického. Přemýšlím, co z tohohle souboje vzejde.

Nevím. Nedají mi odpověď. Přemýšlím, jestli se v Asurském království pořádaly takové rituály. Když jsem byl u Saurose, tak nějak si dokážu představit, že by řekl, že pokud se chci oženit s Eris, tak ho musím nejdřív porazit. Ne, starý Sauros je už pryč.

„Rudee. Prosím tě. Přijmi to. Pokud jsi taky muž, tak to chápeš, ne?”

Lukova slova. Přišel s tím, pokud jsem muž. Taková zbabělá slova. Zdá se, že když nevím důvod, tak nejsem muž.

...Na tom nesejde. Přece jenom to není tak, že by žádal o vážný souboj na život a na smrt.

„Rozumím. Jdi na mě zlehka, prosím.”

Ale prozatím prostě použiju svoje démonické oko. Přece jenom se nechci nechat zabít nebo omylem zabít někoho jiného.

„Jsem vděčná, že jsi přijal náš návrh.”

Sice nevidím jejich úmysly, ale po Arielině prohlášení se Luke připravil. Když to Cliff viděl, vydal za mnou zmatený výkřik.

„H-hej, Rudee, je to v pohodě?”

„Jo, Cliffe. Pokud si budeš myslet, že to vážně vypadá nebezpečně, bude na tobě, abys okamžitě použij léčivou magii.”

„J-jo... jasně, ale...”

Také jsem se pomalu připravil se svým kamenným mečem. Vzdálenost mezi námi je zhruba tři kroky. Každý krok zhruba stejně dlouhý jako čepel. Je to skoro ta vzdálenost, kterou normálně používám ve svých předpokladech.

„Takže v pořádku?”

„Ano.”

Po mých slovech Ariel zostra vykřikla: „Start!”

„Haaaa...!”

Lukův výkřik, odrazil se od země.

<Sníh se rozletěl, Lukovo tělo zrychluje směrem ke mně.>

Pomalé. Ne, jsem si jistý, že to v žádném případě není pomalé. Zhruba na stejné úrovni jako Rinia. Ale není to úroveň, dle které obvykle trénuju. O Orstedovi ani nemluvě, ale nemůže se srovnávat ani s Ruijerdem nebo Eris. Jenom tohle, když používá vybavení, hm.

„Ha!!”

<Zatímco se Luke přibližuje, máchne mečem po diagonále dolů.>

Jeho meč je pomalý. Ne, jsem si jistý, že v žádném případě není pomalý. Taky to není tak, že by příliš závisel na svém vybavení. Ale stejně je to na hony vzdálené té rychlosti, s kterou obvykle počítám.

„Fu!!”

Zamířil jsem na Lukovo předloktí. Styl Boha meče. První pohyb, [Propad paže]. Je to technika, kterou jsem se naučil dávno, je to formální pohyb, co jsem opakoval tisíckrát a desítky tisíckrát.

„Gu!!”

Můj kamenný meč ztěžka dopadl, první ranou udeřil do Lukovy paže. Meč mu spadl z ruky a zabodl se do sněhu.

„Ještě ne!”

„Ne, je po všem.”

Luke okamžitě natáhl levou ruku, aby meč sebral. Já jsem tomu zabránil, když jsem ho kopl do hrudi. Luke se svalil na sníh. Jak se Luke snažil vstát, přirazil jsem k němu kamenný meč.

„To stačí!”

Po Arielině výkřiku souboj skončil.

„...Zatraceně!!”

Luke bušil do země. Svou zlomenou rukou. A pak ze sebe vypustil zasténání a přitiskl si ruku k hrudi.

„Elmíro. Použij léčivou magii.”

Po Arielině rozkazu jedna ze služebných přispěchala k Lukovi. Zatímco jeho zlomenou ruku ovinula svou vnadnou hrudí, odříkala léčivou magii.

„Úžasné...”

Zezadu jsem slyšel Cliffův obdiv. Cliff není v boji na blízko tak dobrý, takže si jsem jistý, že by to nepochopil. Upřímně řečeno tenhle souboj byl na nízké úrovni.

Šermíři a bojovníci s vyšší úrovní než já jsou všude kolem. Soldat a Elinalize je to samé. Proti nim bych bez magie a bez svého démonického oka nebyl schopen vyhrát, to je jisté.

Luke je normální. Je normální šermíř. Kdybych nepoužil démonické oko, tak by to pravděpodobně pár útoků trvalo, ale jak řekla Ariel, není to protivník, s kterým bych prohrál.

„Seniore Luku, jsi v pořádku?”

„...Jsem.”

Když jsem zaslechl Lukovu klidnou odpověď, odhodil jsem kamenný meč. Ten se propadl sněhem.

„Pomohlo by mi, kdybyste mi podrobně vysvětlili svoje důvody.”

„Není to nic přehnaně důležitého. To jen, že Luke měl ohledně toho svoje vlastní pocity. Hádám, že to byl duch muže.”

„Duch muže... mohlo by to být tak, že Luke měl Sylphy také rád?”

Neměl jsem v úmyslu si z toho dělat srandu, ale Ariel stáhla obočí. Tohle je zlé, možná jsem to pokopal.

„Všichni máme Sylphy rádi. Jen to není vztah mezi mužem a ženou. Přesně proto, že jsme spojenci, co společně prošli životem a smrtí, máme svoje vlastní pocity.”

„Ano. Za to se omlouvám. To bylo přeřeknutí.”

„Nevadí, hlavně žes to pochopil.”

Ariel se vrátila její vyrovnaná tvář. A pak se podívala směrem k domu. Přemýšlím, jestli si Sylphy a Elinalize zrovna povídají.

Ariel o tom začala mluvit: „...Nakonec se budu vracet do Asurského království. Pokud se vrátím, buď se stanu královnou nebo zemřu. Dvě možnost v jedné věci. Šance, že to bude to druhé, je drtivě vysoká. Co se mě týče, asurský královský palác se mi stane řádným místem ke smrti.”

„...Mohla by ses nevrátit?”

„Kdybych utekla, nevěděla bych, kvůli čemu jsem do teď žila. Pokud nebudu aspoň bojovat až do konce, nebudu se moct podívat do očí těm, kdo zemřeli s důvěrou ve mně.”

Říká celkem hrdinné věci, ale princezna neměla v tváři žádnou barvu. Je to tvář člověka, co přemýšlí o věcech, které považuje za přirozené a které nezpochybňuje. Co se mě týče, myslím, že existuje ještě jiný způsob, jak žít.

„Sylphy není můj vazal, je moje přítelkyně. Nechci ji vzít s sebou na takové místo, aby zemřela.”

Hmm. Ale Sylphy je odhodlaná princeznu následovat. Ale pokud je to boj, kde sama princezna nevidí šanci na výhru, pak má smysl ji zastavit.

Ale za těch posledních pár let Sylphy vždycky následovala princeznu. Sdílely spolu radost i bolest. Není to tak, že bych nechápal ten pocit chtít být spolu až do samého konce. Například kdyby Ruijerd hodlal vyzvat na souboj Laplace, určitě bych šel s ním, i kdyby se mi přitom třásly nohy. Ne, tenhle příklad je trochu jiný. Ale ten pocit, že chci bojovat společně se svými přáteli a kvůli nim, je stejný, tím jsem si jistý.

„Zdá se, že Sylphy o tom až do teď nijak moc hluboce nepřemýšlela. Provdat se, snažit se a nakonec mít dítě. Pokud na to dojde, jsem si jistá, že se mě nebude snažit nerozumně následovat.”

„...”

„Ale pokud takhle nebude přemýšlet, pokud se to bude snažit přehnat a jít se mnou, byla bych ráda, abys ji řádně zastavil.”

Co já vím. Přemýšlím, jestli budu v té době schopen Sylphy zastavit. Mám pocit, že je to nemožné. Nebo spíš mám pocit, že to nakonec dopadne tak, že půjdu taky a pomůžu. Prozatím mám vůči princezně svůj dluh.

„...I když říkám tohle, pokud nemáš v úmyslu chovat se k Sylphy řádně a dopustíš, aby zakusila bolestné věci. Pokud bude mít pocit, že by bylo lepší zahynout spolu s námi, tak si Sylphy vezmeme zpátky. Jsem si jistá, že mocí proti tobě nedokážeme vyhrát, ale existuje spoustu způsobů. Prosím, upřímně zabraň tomu, aby si Sylphy myslela, že by bylo lepší být s námi.”

„Budu to mít na paměti.”

To ani není třeba říkat.

„Takže, Rudee. Sylphy nechávám v tvé péči.”

Jak to princezna řekla, otočila se na patě a odešla. Dvě služebné se mi uklonily, zatímco Luke si šel sebrat meč a pozdravil mě očima. Ti čtyři zmizeli, jak kráčeli cestou ve sněhu. Aniž by čekali na Sylphy, až přijde.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>