Kapitola 96 - Svatební oslava, průběh

Část 1

Za několik dní.

Rudeova vila. Stanovený den svatební oslavy.

Naplánovali jsme to na měsíční volno, na poledne. Jinas projevil zdrženlivost a Soldat měl hodně práce s poradami, takže odmítl. Zdá se, že mají oba dost napilno.

Myslel jsem si, že Badigadi nebude mít čas a také nepřijde, ale jeho veličenstvo mělo nečekaně volnou chvilku a prohlásilo, že se zúčastní. Kromě něj pozvánku přijalo dalších 11 lidí.

Správně, dokonce i Nanahoshi pozvání přijala.

Část 2

Sylphy byla od časného rána v dobré náladě.

„Tohle je přece jenom ženská práce, nech to na mě!”

A od časného rána chodila kolem a připravovala tohle a támhleto. Zdá se, že když jsem se nekoukal, Sylphy se naučila dobře vařit. Zdá se, že ji naučili v podstatě všechno, co manželka potřebovala.

Dokonce i volné pokoje na druhém patře byly na dnešní den připravené. I když říkám tohle, jen jsme tam dali jednoduchou postel, skříň, stůl, židle a karafu na vodu. Pro ten nejhorší případ, kdyby se někomu udělalo mdlo.

Zatímco přípravy vytrvale pokračovaly, jako první se objevily Rinia a Pursena. Bylo zhruba dvě hodiny před stanoveným časem. Jestlipak si ty dvě spletly čas.

„Dle naší logiky člověk, co na oslavu dorazí jako první, dostane kořist, mňau.”

„Správně, haf. Přišly jsme jako první. Je to důkaz naší oddanosti, šéfe, haf.”

Přišly a s sebou přinesly velkého divočáka. Co se Zvířecí rasy týče, zdá se, že když mají v plánu jít na svatbu, je pro ně běžné, aby vstali brzy ráno a přinesli s sebou suroviny, co ulovili. Čím dřív vstanou a dorazí ukazuje, jak moc si druhé strany váží. Nebo se to tak zdá.

Když jsem se zeptal, co dělají, když nedokáží nic ulovit. Zdá se, že v takovém případě měly v úmyslu koupit něco na trhu. Hádám, že to je něco takového.

Oblečené jsou v uniformě Magické univerzity. O tomhle jsem rozhodl já. Mezi našimi hosty je intenzivní rozdíl v bohatství. Kdyby někdo z nich vynaložil na svůj vzhled příliš bojového ducha, ostatní by se mohli cítit špatně. Všichni naši hosté naštěstí mají uniformu. Ach, ne, jelikož jenom Julie ji neměla, pořídili jsme jí novou.

Než začne hostina, ty dvě odpočívaly v obývacím pokoji. Zábava je práce manžela.

Ty dvě byly venku od samého rána, takže se zdá, že jsou promrzlé. Schoulily se do klubíčka na nejteplejší pohovce před krbem.

„Nicméně by mě ani nenapadlo, že by se šéf ženil s Feddsem, mňau...”

„Jak jsem si myslela, Fedds je žena, haf. Myslela jsem si to podle pachu.”

„Správně, mňau. Ale takhle to chápu, mňau.”

Zatímco ty dvě říkaly něco takového, navzájem se zahřívaly. Jen tak mimochodem, hosty už jsme informovali o tom, že Sylphy = Fedds. Prozatím jsme řekli, že by to neměli moc šířit, ale nedá se nic dělat, pokud už je to tak nějak známo.

„Co jsi pochopila?” zeptal jsem se, zatímco jsem jim nalil horký čaj.

„Že šéf preferuje malé.”

„I když si kolem sebe šířil tolik pachu sexuální touhy, nezaútočil jsi na nás, protože jsi měl problém s preferencemi, mňau.”

Jak drzé ty dvě můžou být? Takhle to skoro zní, že jsem úchyl, co chodí kolem a bez rozmyslu útočí na ženy. No vážně, ty dvě jsou ale drzé, co takhle kdybych vás osahal.

Zatímco jsem takhle přemýšlel, ani jsem neškytl. Zrovna včera jsem Sylphy naprosto promáčel. Všechnu svou touhu jsem nechal v Sylphy. Dneska je ze mě světec.

Jako druhý přišel nečekaně Zanoba a Julie.

Jednu hodinu před začátkem.

„Omluv mě. Po cestě jsme našli pěknou panenku, bezděky upoutala veškerou mou pozornost. Kdyby se mnou nebyla Julie, tak to mohlo být nebezpečné,” řekl Zanoba.

Julie na sobě měla uniformu Magické univerzity. V hobití velikosti. Přiléhala na ni, skoro jako na panenku.

„Velmistře, velmi ti děkuji, že jsi mě pozval.”

Jak to Julie řekla, nadzvedla si lem sukně a zdvořile mě pozdravila. Jak roztomilé. Když jsem se podíval na Zanobu, i on skláněl hlavu. Přesně tak řekl pokorným tónem: „Mistře Rudee Greyrate. Jsem vděčný za tvé pozvání na oslavu.”

Och.

Zanoba je formální. Správně. Tenhle chlápek, není to tak, že nedokáže řádně pozdravit, že? Dobrá, teď se od něj poučím a také to udělám vážně.

„Vaše výsosti Zanobo, za dnešek...”

„Ach, mistře. Není třeba, aby ses přede mnou ponižoval. Je to jen otázka formalit. Byl bych radši, kdyby ses ke mně choval normálně jako vždycky.”

„...Aha, tak si odpočiň v místnosti támhle.”

„Hahaha, rozumím. Tak Julie, pojďme.”

Co to jako je, cítím se ztracený, že jsem se rozhodl to brát vážně. A zatímco jsem o tomhle přemýšlel, připravil jsem čaj. I když se k nim chovám přátelsky, jsem manžel a oni jsou moji hosté.

Jak jsem přemýšlel o tomhle, slyšel jsem z obývacího pokoje, jak se Rinia a Pursena vychloubají. Tak nějak se zdá, že se chlubí, že dorazily jako první. Slyšel jsem Zanobův pokořený hlas, že se mírně opozdil. Jsem rád, že to je hlavně zábava.

Jako třetí dorazila Arielina družina. Dorazili zhruba 30 minut před začátkem.

Ariel a Luke a také dvě studentky, u kterých jsem měl pocit, že už jsem je někde viděl. Jsou to služebné princezny Ariel. Sylphiny kolegyně. Budu se k nim chovat jako k sobě rovnému.

„Velmi děkuji za dnešní pozvání. Jelikož je mi etiketa prostého lidu tak nějak vzdálená, prosím, odpusť mi případnou hrubost.”

Člověk, co při těhle slovech sklonil hlavu, byla sama Ariel. Rozhodně jsem si myslel, že sklánět hlavu bude Luke nebo jedna ze služebných, ale možná že se přizpůsobují téhle straně.

„Jelikož se účastní mnoho ras, nezatěžuj se záležitostmi etikety, prosím. Spíš se bojím, že to my budeme hrubí...”

„Jsem vděčná. Vám všem.”

Když Ariel věnovala dvěma služebným významný pohled, předstoupily kupředu.

„Já jsem služebná paní Ariel, jmenuji se Elmore Bluewolf.”

„Nápodobně a jmenuji se Kleene Elrond.”

Když dám stranou jejich křestní jména, aspoň jejich příjmení se snadno pamatuje. Modrý vlk a legendární rytíř, co?

Moje jméno je šedá krysa. Mnoho z asurské šlechty má jméno v kombinaci barvy a zvířat, tím jsem si jistý. Jelikož je to takhle, to samé by mělo platit o bílé srnce. V tom případě by to bylo White...deer nebo jakže to bylo? Uma je kůň a baka je idiot. Jinými slovy zabrat místo znamená zabrat halu. Čeká na mě bílý zítřek. (pozn.: Nemám absolutně žádné ponětí, o čem to ten Rudeus blekotá. Každopádně je to zase jeden z jeho japonských žertíků, takže se pro jeho dobro suše usmějte a pokračujte ve čtení.)

„Prosím, přijmi tento dar.”

Ty dvě mi předaly předmět, co měly v rukách. Krabice zabalená do draze vyhlížející látky.

„Je to dárek k vaší svatbě.”

„Totiž... děkuji za laskavost. Moc děkuji.”

„Vybrali jsme něco praktického pro váš následný manželský život. Prosím, rozbal to.”

Jelikož mě pobídla, podíval jsem se dovnitř a neměl jsem slov. Malá lahvička naplněná růžově zbarvenou tekutinou a dřevěná tyč. Pokud to řeknu přímo, je to afrodiziakum a velké dildo. Co to jako je...

„Neumím si představit, že by muž od Greyratů nebyl schopen uspokojit ženu, ale pokud toho bude třeba, prosím, použij to.”

„Ha, ano.”

Ariel byla vyrovnaná. Přemýšlím, jestli je tohle normální. I Luke a ty dvě byly vyrovnané. Je to prostě jiná kultura.

Zavedl jsem ty čtyři do obýváku. A pak z Riniy a Purseny začala sálat napjatá atmosféra.

„...”

Radši by neměly mít v úmyslu začínat rvačku. Bez ohledu na to, jak moc patří ke Zvířecí rase, neměly by dělat nic, co by zničilo náladu na tomto slavnostním shromáždění. Když jsem jim poslal takovýhle pohled, zdá se, že to pochopily.

„Dlouho jsme se neviděly, Rinio, Purseno. Tehdy jsem vás velmi obtěžovala.”

„Dlouho jsme se neviděly, mňau.”

„To obtěžování bylo vzájemné, haf.”

Ariel se posadila blízko těch dvou, zatímco s nimi bezstarostně mluvila. Zbývající tři ještě stále stáli. Prozatím jsem na Zanobu mrkl, aby je zastavil, kdyby se něco stalo. Zanoba s „hm” přikývl a zdá se, že si to špatně vyložil, protože se postavil a sklonil hlavu k Ariel.

„Jsem rád, že vás poznávám, princezno Ariel. Jsem třetí princ z království Shirone, oblíbený učedník Rudea Greyrata a jmenuji se Zanoba Shirone.”

„Ale, jestli to není princ Zanoba. Hlavně je skvělé, že máš pevné zdraví. Pozdravili jsme se brzy poté, co jsi nastoupil na školu, ty jsi zapomněl?”

„Hm. Prosím, omluv mě. Přece jenom jsem miko s nadlidskou silou. Jsem samá síla, takže moje inteligence není tak valná...”

„Ale, ale, slyšela jsem, že poslední dobou máš skvělé známky na svých hodinách zemské magie.”

„To všechno je výsledek učení mého mistra...”

Jak jsem připravoval čaj, trochu mě překvapily Zanobovy vysoké společenské schopnosti.

Nejpozději, 15 minut před začátkem, se objevili Cliff a Elinalize. A pak Nanahoshi. Je to nezvyklé složení. Myslel jsem si, že Nanahoshi přijde sama.

„Našli jsme ji zmatenou před hlavní branou. Je to tvoje známá, že?”

„Ano, samozřejmě. To je Silent 7hvězd.”

Jak jsem to řekl, Cliff se na ni vyplašeně podíval. Tak nějak se zdá, že ji Cliff nikdy neviděl.

„A-aha, ty jsi ten Silent. Hmm, já jsem Cliff. Jsem si jistý, že jsi to jméno už aspoň slyšela?”

„...Jo, to jméno jsem slyšela. Ale jenom jméno, tak. Říká se, že jsi génius. Já jsem Silent.”

Nucený monotónní rozhovor. Intenzivní pocit, že předstírá, že ví. Pravděpodobně o Cliffovi neví vůbec nic. Ale Cliff se zdá být v dobré náladě, takže nic neřeknu.

„Ráda tě poznávám. Já jsem Elinalize Dragonroad. To je pěkná maska, že?”

„Děkuji. I tvůj účes je pěkný.”

Nanahoshi odpověděla monotónním hlasem. Jak sleduju její rozhovory, mrazí mě z toho. I když tohle říkám, Nanahoshi se taky nechce zaplétat do ničeho nepříjemného, jsem si jistý, že neřekne nic jedovatého.

Upřímně mě nikdy nenapadlo, že Nanahoshi přijde. Jen pro pořádek jsem jí předal pozvánku a ona ji přijala. Ale v té chvíli nikdy neřekla, že přijde. „Ženíš se...? Ty vážně zamýšlíš žít na téhle straně, co?” řekla jenom hlasem bez emocí.

Prozatím se pokusím k ní šeptem promluvit.

„Jaký nezvyk, abys odešla ze své laboratoře.”

„...Pozval jsi mě, ne?”

„To asi jo. No... užívej si. Přece jenom jsme připravili něco jako chipsy.”

„Chipsy? Vy máte bramborové chipsy?”

„Díky tobě je snadné sehnat jedlý olej.”

„To je úžasné.”

„Není to úžasné, ne?”

Jsou to jenom na tenko nakrájené brambory, osmažené na oleji a osolené. Jelikož olej, sůl a brambory jsou trochu jiné, i chuť je trochu jiná než na našem předchozím světě.

„V tom případě nás omluv.”

Elinalize si vzala Cliffa a Nanahoshi a vstoupila do obýváku. V jejích krocích nebylo žádné váhání. Její společenské postavení dobrodruha by bylo jenom druhé odspodu, jenom nad Julií. Ale zdá se, že není ten typ, co by se tím trápil. Když je jiná rasa, tak na společenském postavení asi tolik nezáleží.

Ti dva, co vešli do obýváku, byli stejní jako vždycky. Cliff začal hlasitým hlasem a zhoršil atmosféru a Elinalize to vyžehlila. Není to tak, že by Cliff měl nějaké špatné úmysly, ale vždycky odvádí dobrou práci v tom, že řekne něco, co náladu zkazí.

Nanahoshi v podstatě zůstávala zticha, ale když si s ní přišel někdo popovídat, tak mu odpověděla. Také si povídala. Myslel jsem si, že je samotář s narušenou komunikací, ale zdá se, že to tak není.

Za krátko přišla Sylphy nahlásit, že přípravy jsou hotové.

Takže teď už zbývá jenom Badigadi.

Pokud přijde příliš pozdě, tak jídlo vystydne. A zrovna když jsem se tím začal trápit, Elinalize otevřela pusu.

„Není možné, aby Badigadi přišel včas. Lidé, co žijí v řádech tisíců let, mají trochu volné vnímání času. Je lepší si myslet, že se nakonec ukáže s měsíčním zpožděním.”

Po těhle slovech jsme se rozhodli zahájit večeři, jak bylo naplánováno.

Promiň, Badi.

Část 3

Jídlo, co jsme připravili v jídelně, bylo bufetového typu.

Jak jsme se trápili kvůli zasedacímu pořádku, nakonec jsme židle prostě dali stranou. Naštěstí i se stolem uvnitř je to dost velká místnost, že je tu místo na procházení. Na konci místnosti jsou také připravené židle, kdyby se někdo cítil unaveně. Jídlo je uvařené tak, aby se dalo snadno jíst.

Prozatím jsem každému rozdal šálky na alkohol. Jelikož Nanahoshi alkohol odmítla, dal jsem jí ovocný džus.

Zdá se, že to dopadlo tak, že udělám přípitek.

Se Sylphy po boku jsem předstoupil. Soustředily se na mě pohledy. Pohledy jedenácti lidí. V žádném případě to nejsou nepříjemné pohledy. Ale tak nějak jsem z toho mírně nervózní. Ale já si připravil něco jako tahák.

A Sylphy mě pevně držela za ruku. Když jsem se na ni podíval, plaše se usmívala. Šeptem mi řekla hodně štěstí. Zrovna teď ji chci odtáhnout do ložnice.

„Ale, Rudee, ty... tvář máš jasně rudou. Chichi.”

„Lize, buď zticha.”

Elinalize se smála a Cliff nezvykle odhadl náladu. Dobrá.

„Ehm.

Všem vám moc děkuju, že jste se tu dnes sešli, i když jste všichni tak zaneprázdnění. Znovu to formálně řeknu, já Rudeus a tato—”

„Fuhahahahaha! A teď s rachotem vstoupím!”

Měl jsem pocit, jako by mi srdce skočilo až do krku.

Když jsem se otočil, byl tam ten chlápek. Černé tělo a taková výška. S jeho šesti pažemi natěsnanými v uniformě. S rachotem přišel Nesmrtelný démonický král Badigadi. Přišel dveřmi z kuchyně.

„??!”

Všichni oněměli. Ten impozantní a majestátní postoj. Dokonce i Cliff spolkl, co chtěl říct.

Ani já jsem nevěděl, co bych měl říct. S tímhle načasováním, není to skoro, jako bych se ženil s Badigadim? Tvoje manželka je tohle, že jo, ta hloupá holka, co se jmenuje jako zubní pasta, že jo? (pozn.: hm... myslíte, že se v Japonsku jmenuje pasta podobně jako Sylphy?... každopádně to berte jako Rudeovo tlachání.)

„Badigadi, jdeš pozdě.”

S touhle hláškou do frašky přišla Elinalize. Ale Badigadi jde, kam ho vítr žene.

„Hm. No ano, jdu pozdě. Ale co se týče mé rasy, při příležitosti setkání mezi členy královské rodiny je rozhodnuto, že člověk musí přijít se správným načasováním, aby zvedl napětí a trochu to oživil.”

„To je lež, že jo?”

„Není. Z rozmaru o tom rozhodla Kishirika, ale já si myslím, že to je bláhové!”

I když si myslíš, že to je bláhové, stejně to děláš, co? Ty jsi ale nahodilec. Proto tě lidská rasa pořád dokola poráží.

„Kvůli tobě jsem se obzvláště snažil přiložit ruku k dílu a pomoct, obkroužil jsem dům k zadním dveřím a dal jsem si na čas se vstupem. Nevadí, když mi budeš vděčný! Fuhahahahaha!”

Takže vynaložil zvláštní úsilí, aby obkroužil dům. Ty... k čertu s tebou... Ne, uklidni se, Badigadi je prostě takový. To už jsi věděl, ne?

„Hahahaha, aha, moc ti děkuju.”

„Díky nejsou nezbytné. Teď by mělo být dobré, aby ses přede mnou oženil, jak sám chceš. Mít svatbu v přítomnosti démonického krále, to se stává jen zřídka. Já jsem přece jenom nikdy nic takového neudělal!”

Zatímco to Badigadi říkal, s plesknutím si sedl na zem. Prozatím jsem si myslel, že by nemuselo být špatné připravit židli nebo něco. Jelikož se zdá, že Magické rasy často sedí na zemi, asi v tom není žádný problém.

„Takže začnu znovu...”

„Ehm”. Odkašlal jsem si.

„Moc vám děkuji, že jste se tu sešli v tento hektický den. Znovu to formálně prohlásím, já, Rudeus Greyrat a tato Sylphiette se bereme. Jelikož jsme oba dva ještě nezkušení, myslím, že v některých bodech se nám ještě nedostává, ale byl bych rád, abychom si navzájem pomohli a pomáhali si ve svých životech. Jo, vás dvanáct zde sešlých, za těchto posledních pár let jste lidé, co nám osobně obzvláště pomohli. Jsou v tom dny, kdy jsme se setkali, a zběžné okamžiky, ale divné je, že mám pocit, že se k nám velmi dobře hodíte a že jste všichni přátelé. Během obtížných dob se stanu silou svých přátel. Pokud kdy nastane doba... (pozn.: Uuu, můžu prostě nepřekládat tyhle příšerné litanie?! Je to moc dlouhý!)... kdy se navzájem dostaneme do sporu, vzpomeňte si na nás a byl bych rád, abyste to nechali být jako minulost, abychom si zachránili tvář... ehm.”

Tohle není dobré, tohle je trochu moc zkostnatělé, co?

Všichni se tváří složitě.

Jestlipak jsem ve své řeči neudělal nějakou chybu?

A s „plác” mě Badigadi udeřil do ramene.

„Bylo by dobré přestat s těmi slovy odměřeného chování. Milujete se navzájem a chcete, aby to všichni tady uznali, ne?”

Och.

Správně, tak to je, přesně takhle.

Dobrá.

„No, co to kruci. Sylphy a já zvládneme věci za pochodu. Pokud se cokoli stane, prosím, pomozte nám. Prosím, chovejte se k nám pěkně.”

„Dobrá, na budoucnost těch dvou mladých!”

„Na budoucnost!”

Než se kdokoli nadál, Badigadi se chopil šálku s alkoholem. Po jeho vzoru všichni pozvedli svoje šálky. Večeře začala tím, že se rozlilo trochu alkoholu.

Část 4

Pursena se přímo natáhla pro maso. Je to ten divočák, z kterého už nějakou dobu stoupá pára. Přemýšlím, jestli je mezi Zvířecí rasou zvykem být první, kdo ochutná kořist, co ulovili. Ne, to je špatně. Rinia zaujala místo před krbem a přitom jedla něco jako nugetky, smažené kuře.

Nanahoshi si vzala celou mísu bramborových chipsů a stáhla se na kraj místnosti, aby je schroupala. Julie si najednou sedla vedle ní. Nanahoshi to vyděsilo. Julie začala jíst chipsy s přístupem „prosím, nevšímej si mě”.

Nedávno jsme Julii použili jako pokusného králíka, aby ochutnala chipsy. Jsem si jistý, že má od té doby na ně spadeno. Nanahoshi a Julie. Kolem sála zábavná atmosféra.

Přilákán tou atmosférou k nim přišel Badigadi. Nanahoshi v panice vytáhla z kapsy svoje prsteny. Nanahoshi, ty hlupačko. I když říkáš, že se nechceš s nikým zaplétat, snažíš se začínat s obžerstvím.

Julie je v pohodě, i když po ní Zanoba čas od času vrhá pohledy. Přemýšlel jsem, nad čím váhal, a zrovna když jsem si to pomyslel, tak nějak se zdálo, že čekal, až se pohne Ariel.

Ariel v čele těch tří přišla za mnou a za Sylphy.

„Sylphy, blahopřeju!”

„Paní Ariel... moc ti děkuju.”

Sylphy před Ariel sklonila hlavu se svým obvyklým plachým úsměvem.

„Jaký je tvůj muž a tenhle dům v porovnání s tvými sny, Sylphy?”

„Tak nějak je to úžasnější než v mých snech. Máme tu i lázně.”

„Och? Mít soukromé lázně je nezvyklé dokonce i v Asuře, jak záviděníhodné. Sylphy, jelikož je to takhle, nevadilo by, kdyby sis zhruba na rok vzala volno?”

„T-totiž, ehm, až budeme čekat dítě.”

Ariel se s úsměvem hihňala. Potom si se Sylphy o tomhle a o támhletom promluvili i dvě služebné a Luke. Já jsem teprve dneska zjistil, jak se ty dvě jmenují, ale zdá se, že se Sylphy mají hluboký vztah. Tak důvěrný, že to tu dívku Bluewolf rozplakalo. Jak to mám říct, je to skoro jako rozlučka atletického klub, takový dojem.

A Luke přišel za mnou.

„No, myslím, že v pozadí pořád číhají různé věci, ale laskavě se mnou vycházej, dobře?”

Jak tohle řekl, natáhl ke mně ruku. I když řekneš, že tu pořád něco číhá, já o takové věci nemám zájem. No, když se mnou chce druhá strana vycházet, tak se nebudu zdráhat.

„Jo, vycházejme spolu, seniore... Luku.”

„Sylphy nechávám v tvých rukou,” řekl Luke krátce a pustil mou ruku.

Spíš jsem měl pocit, že ty věci pořád číhají na Lukově straně. Přemýšlím, co to je, mám pocit, že to je trochu něco jiného než žárlivost.

Když Ariel odstoupila, přišel Zanoba. Zdá se, že ho trápilo něco jako hierarchie. Přece jenom jsou oba z královské rodiny. Hádám, že má pocit, že se takové věci musí dělat řádně.

„Jsem tu, abych to řekl ještě jednou, mistře. Blahopřeji k svatbě!”

„Děkuju, Zanobo.”

Zanoba se otočil na Sylphy a sklonil hlavu.

„Paní. Upřímně jsem si myslel, že jsi muž. Abych si spletl mistrovu partnerku s mužem... prosím, odpusť mi mou drzost.”

Sylphy v panice potřásla rukama.

„Ach, ne, prosím, zvedni hlavu. Královská rodina by neměla dělat něco takového. Vůči někomu jako já.”

„Někomu, říkáš, ty jsi paní mého uctívaného mistra. Kdybych to měl říct přímo, hned druhý člověk po Bohu.”

„Jelikož i Rudi si mě spletl, tak se nedalo nic dělat?”

Správně a najednou se to přihnalo ke mně. Ať to bylo ostudné, dokonce i já jsem si myslel, že je Sylphy muž. Bezpochyby je to proto, že jsem neměl žádnou sexuální tužbu. Prozatím jsem přikývl, že to je pravda, a nechal to tak.

Když Zanoba odstoupil, přišly Rinia a Pursena.

„To je u lidí zvykem blahopřát si uprostřed jídla, mňau?”

„Je to špatné vychování, haf.”

A bylo to jenom tohle. Nijak zvlášť nepoblahopřály. Až se budou jejich souputníci pořádat svatbu, rozhodně se řádně vyptám na to, jak se to dělá podle Zvířecí rasy.

„Ale pokud se šéf a Fedds berou, pak souhlasím, mňau. Je dobře, když jsou silní lidé spolu, mňau.”

„Správně, haf. Pokud porodíte silné děti, máte rodinu zajištěnou, haf.”

Mám pocit, že je hrubé si takhle otevřeně povídat během jídla.

Jako další po těch dvou byla Nanahoshi. Tak nějak se zdá, že sem utekla od Badigadiho. Přemýšlím, co se stalo, má rozcuchané vlasy. A když jsem se podíval na Badigadiho, ten dováděl s Julií na ramenou.

„...Blahopřeju.”

„Děkuju.”

Nanahoshi řekla akorát krátké blahopřání a nakročila k odchodu.

A to pak zastavila Sylphy: „Ehm, Nanahoshi, můžu se tě na něco zeptat?”

„Co?”

„Předtím jsi řekla, že jsi ze stejného místa jako Rudi, že jo, totiž, co to mělo znamenat? Ehm, Nanahoshi, ty jsi přišla z jiného světa... že?”

Tu druhou část Sylphy zašeptala.

Nanahoshi se podívala na mě. Očima se ptala, co by měla dělat. Já měl pocit, jako že to je jedno. Nemám v úmyslu před Sylphy dělat tajnosti, ale... Ale kdyby to věděla, možná by se tvářila divně.

„...Jelikož tak plynně mluvil, prostě jsem si to špatně vyložila.”

Nanahoshi to neřekla. Nic neřekla.

Jako poslední přišli Cliff a Elinalize. Když nás Cliff postavil vedle sebe, vzal do ruky něco jako kříž, rozsekl naše spojené ruce a vyslovil něco jako prostý verš.

„Vy dva nejste Milisovi věřící, takže tohle je jediné požehnání, co vám můžu dát.”

Prostě to udělám tak, že ten sentiment přijmu. Můj Bůh je tolerantní, takže by se neměla naštvat. Ačkoli jsem Japonec, slavíme Vánoce, ale je běžné nechodit na mše. Jsme národ lidí, kde většina lidí ani nepřečetla originální písmo, ačkoli vážně máme v oblibě jména jako Michael a Gabriel. Teď mám Boha, v kterého věřím, ale rozhodně nemám v úmyslu vzpírat se proti požehnání jiné církve.

„Rudee. Je to skvělé, ne? Že se to vyléčilo,” řekla Elinalize, zatímco se tvářila trochu uraženě.

Správně, až do teď jsem ji vlastně neinformoval, že jsem naprosto vyléčil svou ED.

„Kdybys mě o tom informoval trochu rychleji, bylo by to moc pěkné, víš?”

„Kdybych ti to řekl, myslel jsem si, že bys možná řekla něco jako: zkontroluju to, aby to bylo na beton. A pak bys mě napadla?”

„Nikdy. Už jsem ti to řekla dřív. V žádném případě nemám v úmyslu stát se Paulovou dcerou.”

Aha. Tak by možná bylo lepší, kdybych jí o tom řekl dřív. Mezi všemi přítomnými jsem přece jenom nejdéle strávil s Elinalize. I když tohle říkám, je to nanejvýš o půl roku.

„No, ale kdyby nebylo Cliffa nebo Sylphy, tak bych o tom možná přemýšlela.”

„Já taky, kdyby nebylo Sylphy, možná bych o tom někdy popřemýšlel.”

„Tak to jsme udělali něco zbytečného, ne? No, když už je to takhle, budu o tom muset přemýšlet, že nám to prostě nebylo souzeno, a budeme se normálně stýkat jako přátelé.”

„Jo, prosím i po tomhle na mě buď hodná.”

Elinalize se podívala na Sylphy. Začala mluvit s něžným výrazem: „Sylphiette. Blahopřeju k svatbě. Z celého svého srdce si přeju, abys by...byla šťas...tná... blaho...blahopřeju...”

Z očí jí začaly téct slzy. Zatímco se na Sylphy dál dívala, hrozně potahovala.

Vylekalo mě to. Nechápal jsem, proč najednou začala brečet.

Elinalize se svou třesoucí se rukou dotkla Sylphiny tváře. Nohy se jí třásly, takže padla na kolena. Její tvář zhrubla, jak se dívala jenom na Sylphy.

„Já... za tohle se omlouvám. Abych udělala něco takového...”

Byl jsem si jistý, že i Sylphy to překvapilo. ...A to jsem si myslel, ale nebylo to tak. Byla zmatená, ale nepůsobila překvapeně.

„Ehm, už dlouho jsem se tě chtěla na něco zeptat, ale... nemohlo by být náhodou možné, že jsi moje babička?”

„??!”

Tentokrát jsem vylekaný nebyl jenom já. Cliff taky a i Elinalize to překvapilo.

„Řekl mi to táta. Že moje babička byla kamarádka Rudiho táty.”

Řekl něco takového. Ne, ale já vážně nevím, jestli se Paul a Rawls tak přátelili. Ale řekl, že spolu při hlídkách dobře vycházejí... Je možné, že když si povídali, přišli na to, že Elinalize je jejich společná známá. Něco takového je možné.

Svět je malý. Když tak o tom přemýšlím, ten dřevěný přívěšek, co mi Sylphy vyrobila, a ten přívěšek, co má Elinalize přivázaný na meči, jsou také stejné. A když to bylo řečeno, i vzhledově vypadají tak nějak podobně.

„Elinalize, jak jsem si myslela, je to pravda, že?”

„T-to je lež. Já nemůžu být tvoje babička...”

„Táta mi to řekl. Že ho kvůli mojí babičce vyhnali z Velkého lesa a že lidi byli taky proti, aby se oženil s mojí mamkou.”

„?? !!”

„A že jelikož babička možná bude v depresi kvůli něčemu takovému, že se možná bude snažit svou totožnost skrýt, když ji potkám.”

Když si pomyslím, že Elinalize a Rawls měli takovou minulost. Ne, ale mám pocit, že chápu, proč byli proti. Dokonce i já jsem váhal, když jsem měl Cliffa představit Elinalize. Pokud by měla být vaše vlastní dcera se synem takové ženy, jsem si jistý, že byste byli proti.

„Tohle... uu... u...”

Elinalize se rozvzlykala a brečela. Zdálo se, že se snažila něco říct, ale nedokázala to proměnit na slova. I Sylphy si myslela, že řekla něco špatného a začala být trochu nervózní.

„Seniore Cliffe,” zavolal jsem.

I Cliff začal být zmatený.

„C-co je?”

„Prosím, odveď Elinalize do pokoje v patře, aby se uklidnila.”

„To... to je asi pravda. R-rozumím.”

„Sylphy, ty taky, tuhle konverzaci necháme na později, prozatím bude lepší se uklidnit?”

„Ha, ano.”

Cliff vzal Elinalize za ruku a ta se na mě podívala vyděšenýma očima.

„Ru-rudee, já... já jsem takováhle, ale totiž, Rawls byl normální dítě. Samozřejmě i jeho dítě Sylphy, proto...”

Proto co? Myslíš si, že se na tebe teď dívám s předsudky? Nemá ve mně vůbec žádnou důvěru. No, přece jen jsem se Elinalize poslední dobou vyhýbal. V tom případě se mohlo nahromadit pár nedorozumění. Naklonil jsem se Elinalize k uchu.

„Neboj se. Kvůli tobě se se Sylphy nerozejdu.”

„Ale...”

„Kromě toho neměla by ses spíš bát, že se staneš příbuznou Paula, co tak nenávidíš?”

„...Fu...Rudee. Ty, v takových chvílích vážně říkáš vtipné věci, co?”

Elinalize se slaboučce zasmála. Pro teď se mi ulevilo. Každopádně je jisté, že to bude lepší, až se trochu víc zklidníme.

„Co se tohohle týče potom si prosím se Sylphy najděte dost času, abyste si promluvily.”

„Jo, děkuju.”

Elinalize, v doprovodu Cliffa, odešla.

Cliffe, prosím, dobře se o ní postarej.

---

Žádné blahopřání od Badigadiho.

Zabral si místo u stěny místnosti a rozjasňoval atmosféru svým smíchem s „fuhahahaha”. Je to příjemná existence.
-------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>