Kapitola 40 - Byt zdarma (část 7)

Část 7

Pátý den.

Přibyl mi spolubydlící.

Zrovna když jsem si říkal, že je venku nějak hlučno, vhodili do vězení jednoho muže, co vypadal jako dobrodruh. Dva svalnatí zvířecí muži jej každý drželi za jednu paži, donesli ho dovnitř a kopli ho do cely.

„Zatraceně! Chovejte se ke mně trochu líp!”

Zvířecí muži křičícího muže ignorovali a odešli.

Muž se pomalu otočil s „auauau”, zatímco si třel místo na zadnici, kde ho kopli.

Pozdravil jsem ho v pozici podobné Buddhovi v Nirváně: „Vítej na nejvyšším bodě svého života.” Očividně jsem přitom byl komplet nahý.

Ten muž tam stál a sledoval mě s pusou dokořán. Byl to muž jako dobrodruh. Tělo měl zakryté černým oděvem a kolem kloubů měl ochranu vyrobenou z nějaké srsti.

Přirozeně v tomto sledu událostí u sebe neměl žádnou zbraň.

Po dlouhé chvíli zírání jsem si všiml, že jeho tvář se podobala tváři opice. Ačkoli říct, že se podobal opici, není je tak nějaká metafora. Přece jenom pocházel z Magické rasy.

„Co je, nováčku? Je tu něco divného?”

„N...Ne, jak to mám říct...” Ten muž se na mě díval se zmateným výrazem.

Nezírej na mě tak moc, je to trapné, ne?

„I když jsi nahý, zdá se, že si o sobě celkem dost myslíš?”

„Hele, nováčku, dávej si pozor na jazyk. Já tu jsem dýl než ty. Jinými slovy jsem tvůj vězeňský nadřízený. Projev mi trochu úcty.”

„D...Dobře...”

„Odpověz: ano.”

„Ano.”

Proč mluvím s mužem, kterého jsem potkal poprvé, tak arogantně?

Protože se nudím.

„Bohužel tu nejsou žádné polštáře, prostě se někde tady usaď.”

„Ach, ano.”

„Takže, nováčku. Jak jsi tady skončil zavřený?”

Mluvil jsem s ním velmi drzým tónem. I když jsem byl od pohledu mladší, myslel jsem si, že se naštve, když mu budu říkat nováčku. Ale on místo toho začal zaraženě odpovídat na moje otázky.

„Jak to mám říct, odhalili, že jsem podváděl...”

„Aha, hazard, co? Kámen nůžky papír? Ocelový rám neprošel?”

„O čem to kruci mluvíš? Bylo to v kostkách.”

„Kostky, hm?”

Bez pochyby používal kostku, kde padají jenom 4-5-6.

„To je ale nudnej zločin k zadržení.”

„Jaký je tvůj zločin?”

„To ti od pohledu není jasný? Obvinění z nemravnosti.”

„Co to kruci je?”

„Objímal jsem nahé štěně se stříbřitou srstí a oni mě potom hodili sem, to to znamená.”

„Ach, tak se to povídá. Sexuální zvíře napadlo Posvátné zvíře Dorudiů.”

Zdá se, že někde tady je člověk, co umí věci velmi dobře pojmenovávat. Ačkoli to je falešné obvinění. No, zdá se, že nemám ne výběr a musím tohohle chlápka o něco požádat.

„Je jen přirozené se takhle zachovat, když staneš tváří v tvář tak okouzlujícímu stvoření. Pokud jsi taky muž, tak bys měl chápat, o čem mluvím, co, nováčku?”

„Ani trochu to nechápu.”

Ten muž se teď na mě díval, jako kdyby pohlížel na nějaké neznámé stvoření. Ne, ve skutečnosti se ten jeho pohled nezměnil, koukal na mě takhle od samého začátku.

„Takže nováčku, tvoje jméno?”

„Gisu.”

„Jsi plukovník?”

„Plukovník? Ne, většinou dobrodruh.” (pozn.: plukovník Charles de Guise ze Souten no Ken?)

Gisu. Vážně mám pocit, že jsem to jméno někde slyšel. Kdepak to bylo? Nedokážu si vzpomenout. No, všude jsou podobná jména.

„Já jsem Rudeus. Mladší než ty, ale tady jsem tvůj senpai.”

„Jo, jo.”

Poté, co Gisu pokrčil rameny, sesul se na místo na zemi a lehl si tváří ke stropu.

„Hm? Rudeus. To zní, jako bych to už někde slyšel.”

„Takové jméno najdeš všude.”

„Ha, o tom není pochyb.”

Teď jsme byli oba dva v pozici podobné Buddhovi v Nirváně. Ačkoli jeden z nás byl naprosto nahý. Byla to divná situace. Nejdůležitější člověk v tomhle vězení, já, je nahý, zatímco nováček má na sobě oblečení. Není to divné?

„Hele, nováčku.”

„Copak, senpai?”

„Ta vesta vypadá teple. Dej mi ji.”

„Ha?” Gisu se zatvářil upřímně vzdorovitě, ale stejně si tu kožešinovou vestu sundal a hodil mi ji. Překvapivě se s ním dá snadno vyjít.

„Ach. Moc děkuji.”

„Takže dokážeš poděkovat, aha.”

„Samozřejmě. Přece jenom už jsem v tomhle svobodném stylu několik dní. Mám pocit, jako kdybych se poprvé po dlouhé době zrodil jako člověk.”

„Přestaň s tou zdvořilou řečí, senpai.”

A tak jsem skončil s vzezřením usopleného spratka z období Edo. Stráž se zatvářila trochu rozčíleně, ale neřekla nic konkrétního.

„Z té vesty cítím nováčkovo teplo.”

„Hej, nechceš mi říct, že seš taky na mužský nebo tak něco, že ne?”

„To v žádném případě. Pokud by to byla dívka od 12 do 40, tak to zvládnu. Pokud to nebude chlapec, co ve tváři a celkově vypadá jako dívka, tak ani za nic.”

„Je to v pohodě, pokud v tváři vypadá jako žena?”

Gisu se zatváří nevěřícně.

Ale jsem si jistý, že v případě tohohle chlápka, kdyby se děvče přesně podle jeho gusta najednou proměnilo na Artuše vytahujícího Excalibur, tak by mu nevadilo stát se Merlinem. Sexuálně myšleno.

„Jen tak mimochodem, nováčku, chci se tě na něco zeptat.”

„Copak?”

„Kde to jsme?”

„Ve Velkém lese, ve vězení ve vesnici kmene Dedorudia.”

„Kdo jsem já?”

„Nahý úchyl, co se odvážil sáhnout na štěně, Rudeus.”

Ačkoli už nejsem nahý. A taky je to falešné obvinění. Já nejsem úchyl.

„Takže proč by osoba z Magické rasy jako ty hrála o peníze ve vesnice Dorudia?”

„Ach, ehm. Jeden můj starý známý je z kmene Dedorudia, myslel jsem si, že tady bude, a tak jsem přišel na návštěvu.”

„A byl tu?”

„Nebyl.”

„Nebyl tu, a přesto jsi hrál? Stejně jsi podváděl?”

„Ale nemyslel jsem si, že na to přijdou...”

Tenhle chlápek je ztracenej případ. Ale mohl by být užitečný.

„Nováčku, dokážeš taky něco jinýho než podvádět?”

„Dokážu cokoli.”

„Ach, například zmlátit draka holýma rukama?”

„Ne, něco takového je nemožné. V boji jsem slabej.”

„Například vzít si sto žen najednou?”

„Mě stačí jedna žena nebo nanejvýš dvě najednou.”

Nakonec jsem ztišil hlas, aby nás stráž nemohla slyšet a řekl jsem jasně: „Například utéct odtud a doběhnout až do města?”

Po tomhle Gisu zvedl tvář, podíval se na stráž a začal se škrábat na hlavě. Pak se ke mně natáhl. A zašeptal: „Máš v úmyslu odtud utéct?”

„Pokud moji spojenci nepřijdou.”

„Ach? Promiň? Jak to mám říct, to je škoda.”

Hej, přestaň. Když to řekneš takhle, tak to vyzní, jako že mě odhodili. Ruijerd by mě neodvrhl. Jsem si jistý, že zrovna teď jsou v nějaké bláznivé situaci. Čekají, až je zachráním.

„Uteč sám. Já v tom nejedu.”

„Já bych se ztratil, nevím, jak se jde do města.”

„Jak se ti podařilo dostat sem?”

„Zachraňoval jsem děti od pašeráků.”

„Zachraňoval?”

„Přitom jsem chtěl jednomu štěněti sundat obojek, když se najednou objevil zvířecí muž a zakřičel a potom jsem se nemohl pohnout a polapili mě.”

Gisu se zatvářil, jako kdyby tomu nerozuměl, přičemž se škrábal na hlavě. Možná to bylo trochu neuspokojivé vysvětlení.

„Ach, takže? To je to? Falešné obvinění?”

„Přesně, falešné obvinění.”

„Aha. To by potom člověk chtěl utéct.”

„Ano, přesně tak, prosím, pomoz mi.”

„Ani nápad. Proč ti mám pomáhat. Já se odtud za chvíli dostanu, na rozdíl od tebe.”

I když se mě zeptáš proč. Copak jsem to zrovna neřekl? Nevím, jak se dostat zpátky. Radši bych se ušetřil osudu bloudění v lese až do smrti. Taky jsem skoro úplně nahý.

„No, pokud je to falešné obvinění, tak je to pravděpodobně v pohodě. Nakonec to pochopí.”

„To by bylo pěkné, kdyby to tak dopadlo.”

Pokud byste se mě zeptali na názor, ten chlápek Gyes vypadá jako typ, co neposlouchá. Ale je pravda, že jsem ty děti zachránil. Jak se ty děti vrátí, tak moje jméno bude přirozeně očištěno.

„Takže ještě chvíli počkám.”

„To udělej. Z útěku by nevzešlo nic dobrého.”

Jak tohle Gisu řekl, znovu se uložil na zem. Pokud to říká ten chlápek Gisu, tak ještě chvíli počkám. Naštěstí mám ještě nějakou tu rezervu na poflakování. Není to tak, že bych celé tohle místo nemohl proměnit na moře plamenů a pak utéct, kdyby na to nakonec přišlo.

Je mi líto kmene Dedorudia, ale to oni mě zatkli na základě falešného obvinění, je to vzájemná zodpovědnost. Myslím, že by to mohlo být tím, že jim hodně dlouho trvá, než najdou rodiče těch dětí.

---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>